Zdravím :)

 

Jak jsem již avizovala u (prozatím) poslední kapitoly Pouta krve, momentálně nemám ke zveřejnění další díly. Než se případně dohodneme, jak bude situace vypadat ohledně této fanfikce nadále, máme tu nyní k vydávání naši první jedinečnou povídku, kterou jsme napsaly loni s Peruji. A není náhoda, že je to právě její povídka na přání, jaksi už ze staršího vyhodnocení KSP z roku 2024. Je mi líto, že to dopadlo tak, že si Peruji nakonec "svou" povídku v podstatě musela napsat ve spolupráci se mnou sama :( Ale alespoň jsme ji napsaly přesně tak, jak jí to vyhovovalo. Je to vlastně naše spoluautorská prvotina, a protože bude nějakou dobu trvat, než se dostaneme kvalitativně na úroveň spolupráce s předchozími autory, chtěla bych vás moc poprosit o shovívavost - možná to nebude na takovém levelu, jak jste na tomto webu zvyklí, ale Peruji na sobě velmi pracuje a myslím, že je tu potenciál, abychom se do budoucna zlepšily :) Námět je pro tentokrát z žánru hororu, tak jsem zvědavá, jak se vám bude zamlouvat. Užijte si čtení a obě s Peruji budeme rádi za zpětnou vazbu :3

 

Žánr: AU, darkfic, horor

Autor: Peruji & Smajli

Pairing: TajiSasu

Varování: yaoi (18+), uchihacest, rejp!

Obsah: Po smrti Tajimy Uchihy se v dědickém řízení ukázalo, že tento ctihodný a uznávaný muž měl evidentně jakousi skrytou, tajuplnou minulost, o níž nikdo z jeho příbuzných nevěděl. Pozůstalí Uchihové se musí nyní vypořádat s nečekaným majetkem a přitom zjišťují, že dům, o kterém neměli ani ponětí, skrývá nějaké hrůzyplné tajemství. Postupně rozplétají děsivé obrázky Tajimova dřívějšího života a jak se ukáže, nejstarší Uchiha měl ve skříni strašlivého kostlivce... doslova.

 

 

Prostorný obývací pokoj, jehož luxus se skrýval nejen ve vkusném drahém nábytku z kvalitních dřev, ale též ve velmi dobře zásobeném baru, který právě dnes přišel náramně vhod, hostil dnes celkem šest lidí. Šest lidí, kteří si byli svými fyzickými rysy tak nápadně podobní, že by ani nezúčastněný divák nezůstal na pochybách, že se jedná o příbuzné. O rodinu.

Madara Uchiha, který z nich byl nejstarší, teď už to o sobě mohl říci, právě na elegantní servírovací tác vyrovnával několik broušených skleniček a lahev drahé zlatavé whisky. Bylo mu přes čtyřicet, ale stále to byl vysoký pohledný muž pevné a hrdé postavy, s pozoruhodně uhlově černou hřívou hustých vlasů, které mu spadaly po zádech jako černý vodopád a končily až u beder. Většinou je nosil rozpuštěné, jen na pravidelné návštěvy bazénu a posilovny si je svazoval do ohonu. Jinak ovšem většinu svého samotářského života trávil v práci, ve své mimořádně úspěšné firmě, kterou vybudoval téměř od základů a která mu přinášela nemalé výdělky, jak ostatně bylo patrné z toho perfektně střiženého obleku, který měl na sobě.

„Tak prosím, poslužte si,“ pobídnul Madara své bratry, synovce a švagrovou, kteří všichni seděli kolem zdobného konferenčního stolu, když postavil tác s alkoholem na jeho skleněnou desku. Popravdě řečeno atmosféra v místnosti byla poněkud ponurá, jak se dalo vyčíst z pobledlých obličejů všech Uchihů v místnosti a z toho, že konverzace se neodvíjela právě bujaře, jak by bylo normální pro typické rodinné setkání. Jenže tohle setkání zase až tolik typické nebylo.

 

,,Díky!“ poděkoval Itachi, pohledný mladík s černýma očima typickýma pro jejich rodinu a stejně černými vlasy, které měl stažené v culíku, a nalil alkohol do tří sklenic. Jednu z nich pak podal svému otci, Fugakovi Uchihovi, muži s přísnou tváří a tmavými vlasy sestříhanými v mikádu, který byl navzdory svému věku ve skvělé fyzické kondici, za což vděčil své práci policejního velitele, a druhou své matce, ženě s andělskou tváří a velkýma něžnýma očima, ze kterých vyzařovala laskavost, a s černými vlasy sahajícími jí do půli zad, jejíž laskavá a něžná povaha se jí hodila v práci pediatričky. Poslední skleničku si sám přiložil ke rtům a napil se.

,,Vím, že je to těžké a že se do toho nikomu nechce, ale má někdo nějaký návrh, co s tím budeme dělat?“ zeptala se Mikoto tiše a podívala se na konferenční stolek, kde ležel hustě popsaný list papíru. Závět po jejím tchánovi Tajimovi Uchihovi.

 

„Tak... počítám, že peníze z otcova dědictví rozdělíme rovným dílem na třetiny,“ prohodil Izuna Uchiha a bez pobízení si také nalil sklenku. Byl nejmladším ze tří bratrů - on spolu s Madarou a Fugakem vyrůstali pod tvrdou a despotickou rukou Tajimy Uchihy, muže, jenž teprve před nedávnem zesnul v pozoruhodně úctyhodném věku na tak prchlivého muže. Každý, kdo ho znal déle, by byl předpokládal, že ho ten infarkt sklátí daleko dříve.

Izuna tázavě pohlédl na své bratry, kteří souhlasně přikývli. Měl o něco měkčí rysy než Madara a Fugaku, ale byl stejně pohledný, s vlasy rovněž černými jako smůla, dlouhými a svázanými v culíku. Byl mírnější povahy než jeho bratři, spíš flegmatik na rozdíl od těch dvou choleriků, což se poněkud projevilo na jaksi volné výchově jeho syna Shisuie, který byl posledním přítomným Uchihou, se svou střapatou hustou havraní kšticí a vzhledem ke svému apetitu překvapivě štíhlou postavou. Byl to právě on, kdo poukázal na další část dědictví po Tajimovi, kterou měli vyřešit.

„A co ty baráky?“ vmísil se se zaujatě nadzvednutým obočím, „vy jste věděli, že děda má ještě jeden dům někde v tramtárii?“

 

,,Ne“ zavrčel Fugaku a zpražil svého synovce pohledem. Nechápal svého mladšího bratra a jeho benevolentní výchovu. To on si zakládal na pravidlech a disciplíně a jeho syn musel mít respekt. A vyplatilo se. Itachi byl slušný, uctivý, dobře se učil a nikdy s ním nebyly problémy. Ačkoliv to bylo částečně dáno i Itachi klidnou a rozvážnou povahou. Fugaku se od svého synovce odvrátil a znovu se natáhl po láhvi s whisky.

,,Fugaku,“ položila mu Mikoto ruku na předloktí. Dělala si o manžela starost, přeci jen alkoholu nikdy moc neholdoval a teď už v sobě měl tři sklenky. I Itachi se na otce starostlivě zadíval. Co se dozvěděli o dědově smrti, tak si nemohl nevšimnout, že Fugaku téměř nespal a ani nejedl.

,,Jestli můžu něco navrhnout, tak navrhuji, aby se o dědově domku rozhodlo později, to přeci může počkat. A co se týče onoho neznámého sídla, tak má cenu rozhodovat o něčem, co nikdo z nás nikdy neviděl?“ navrhl Itachi a podíval se na své strýce.

 

„Itachi má pravdu,“ souhlasil Madara a zakroužil zamyšleně zlatavou tekutinou ve své sklence, „nikdo z nás tam nikdy nebyl. Bůh ví, v jakém je ten dům stavu, možná ho budeme muset dokonce strhnout, jestli léta jenom chátral... spíš mi nejde na rozum, proč nám otec o něm nikdy nic neřekl. Podle dědického řízení je to hodně velký barák. Proč ho nechal ležet jen tak ladem?“

„A věděl o něm děda vůbec?“ nadhodil Shisui, a když se k němu obrátily nevěřícné pohledy zbytku rodiny, pokrčil rameny, „tak co já vím, třeba i on ho po někom zdědil a nestál o něj.“

„I kdyby, otec nebyl hlupák. A navíc, ten barák byl psaný na něj, takže musel platit daň z nemovitosti a tak... rozhodně o něm musel vědět,“ poučil ho Fugaku nevrle. Nebyl ve své kůži od smrti otce - právě kvůli Tajimově výchově nebyl právě ten typ, co by snadno projevoval emoce, a úmrtí v rodině byla hodně emocionální záležitost, která mu byla nepříjemná. Samozřejmě že cítil smutek a bezmoc nad ztrátou otce, a to i přesto, že Tajima byl zvlášť ke konci života pěkně protivný dědek. Ale po většinu svého vlastního života v něm měl vzor, a tak se teď neuměl se svými pocity poprat.

„Každopádně je jisté, že bysme se tam měli jet podívat. A nejlépe všichni,“ zasáhl Izuna, než mohl jeho syn svému strýci něco odpovědět.

 

,,Dobrý nápad. Když nic jiného, alespoň zjistíme, v jakém je stavu“ poznamenala Mikoto a zadívala se na svého manžela. Fugaku pouze souhlasně přikývl, načež notně upil že své sklenky.

,,A třeba se nám podaří zjistit, proč děda o tom domě nikomu z nás neřekl,“ dodal Itachi, kterému to vrtalo hlavou.

,,Možná,“ poznamenal Madara a zamyšleně hleděl na zlatavou tekutinu.

,,Bezva a kdy pojedem?“ ze Shisuiova hlasu bylo slyšet vzrušení.

,,Já a Fugaku máme třítýdenní dovolenou od příští soboty, tak můžeme tehdy,“ promluvila Mikoto. Sice měli úplně jiné plány, ale tohle bylo důležité.

,,Takže příští sobotu jedeme,“ vzal to Madara jako hotovou věc, jemu to ostatně mohlo být jedno, jako člověk odpovědný sám sobě si mohl udělat volno, kdy chtěl, navíc ty nejurgentnější záležitosti mohl řešit přes mobil a notebook.

,,Tak dobře. Příští sobotu,“ souhlasil i Izuna, on ostatně mohl kdykoliv přejít na home office.

,,Souhlasíte, kluci?“ obrátila se ještě Mikoto na svého syna a synovce.

,,No jasně. Bude vzrůšo,“ ušklíbl se Shisui.

,,Souhlasím,“ odpověděl o poznání klidněji Itachi.

 

Nikdo z rodiny nepochyboval, že to, co ostatní berou spíše jako nepříjemnou povinnost, se Shisuiovi zdá jako lákavé dobrodružství, měl už takovou povahu. Vždycky to byl požitkář, ale nezkazil žádnou legraci.

Naproti tomu Madara uvažoval více prakticky. „Budeme si muset nejspíš někde zařídit hotel, když ani nevíme, jestli je ten dům obyvatelný. Snad bude stačit zajet tam jenom na víkend, podívat se, co a jak, a ostatní už můžou řešit právníci nebo realitní makléři,“ prohlásil věcně a v duchu uvažoval, že takhle si ani on zrovna rodinný výlet nepředstavoval, ale na druhou stranu se nestávalo často, aby se někam vypravili úplně všichni. Osobně by měl nejradši celou tuhle záležitost už z krku. Měl rád svůj vlastní luxusní byt v centru města, kde se právě nacházeli, a neměl zájem o stavení někde na venkově, ale vyřídit to musí. Kdyby si třeba některý ze synovců chtěl třeba ten barák ponechat, klidně by jim svou část odprodal za rozumnou cenu.

„Já se po něčem podívám,“ slíbil Izuna, který měl díky svým pracovním cestám celkem přehled o nabídkách hotelů, načež všem přítomným Uchihům dolil sklenky. „Co kdybysme si připili? Na Tajimu Uchihu.“

Všichni tmavovlasí muži a jedna žena kolem konferenčního stolu se chopili broušeného skla a krátce jej pozvedli k uctění památky zesnulého otce, děda a tchána.

„Na Tajimu Uchihu!“ rozlehlo se obývacím pokojem unissono a skleničky o sebe jemně zazvonily.

 

***

 

,,No páni“ hvízdnul Shisui, když vystoupil z auta před majestátním domem. Ostatní Uchihové se postavili vedle něj a s údivem pozorovali sídlo. Tohle nikdo z nich nečekal. Rozlehlá dvoupatrová budova rozdělená na tři části, nebo spíš křídla, přičemž prostřední část jakoby vystupovala do popředí a v patře byl prostorný balkon nebo spíš terasa? Vlastně to byl takový malý letohrádek s obrovskou zámeckou zahradou. Bohužel se na něm i na zahradě podepsal zub času. Zahrada byla zarostlá, okrasné květiny, keře, dřeviny i stromy byly přerostlé a prorostlé plevelem, stejně jako kdysi ozdobné cestičky. Dům na tom nebyl o nic lépe. Zničenou fasádu a opadanou omítku doplňovala rozbitá okna a různé grafity.

,,Měli jsme s sebou rovnou vzít i demoliční četu,“ zamračil se Madara.

,,Třeba to uvnitř nebude tak zlý,“ pokusil se Itachi o trochu pozitivity, přistoupil k domovním dveřím, zlehka stlačil kliku a zatlačil do dveří, aby vyzkoušel, zda není zamčeno. Jenže dveře byly zchátralé, stejně jako panty, a tak místo, aby se otevřely, spadly na zem, přičemž se zvedl oblak prachu. Itachi na to jen překvapeně zíral, zatímco v ruce stále držel kliku.

,,Ehm,“ otočil se pomalu k ostatním.

 

Shisui se rozesmál, což pro něj bylo typické, zatímco Mikoto se tvářila zděšeně, Izuna rozpačitě a Fugaku s Madarou se po době s nelibostí podívali. Bylo jim jasné, že tohle určitě nebude obytné, kdo ví, jak dlouho to tady chátralo, a na rekonstrukci by padly miliony. Bude to vůbec možné prodat v takovém stavu?

„No nazdar,“ zabručel nakonec Fugaku a nahlédl dovnitř teď už jen dírou po dveřích, „aby nám to ještě nespadlo na hlavu, měli jsme přivést architekta, aby odhadnul statiku. Nebo aspoň hasiče.“

„Snad tam nebude nějaký squat,“ povzdechla si tmavovláska znepokojeně, nerada by při prohlídce narazila třeba na bandu sjetých feťáků nebo agresivních bezdomovců. Budova vypadala sice opuštěně, ale u takových staveb nikdo neví.

„Stejně nechápu, proč to děda nechal tak zchátrat,“ zavrtěl Itachi nevěřícně hlavou, „byla to určitě nádherná vila, v minulosti. Tady děda žil? Nebo vyrůstal, co myslíte?“

„Těžko říct, on o svém mládí nikdy moc nemluvil,“ pokrčil Madara rameny. Ve skutečnosti byl jejich otec už docela… v letech, když se narodili oni. Bylo mu sedmatřicet, když přišel na svět Madara. Nebylo tak úplně tajemstvím, že Tajima byl ženatý už dříve, ale nikdy o své první ženě nechtěl mluvit. Zdálo se, že teď možná vyjde najevo něco z té jeho tajuplné minulosti.

 

,,Myslím, že bychom úplnou prohlídku měli nechat na zítra, co myslíte? Už se připozdívá a já jsem docela utahaný z cesty,“ ozval se Izuna.

,,Dobrý nápad,“ souhlasila okamžitě Mikoto, které se dost ulevilo. Opravdu se tady necítila dobře.

,,Nemluvě o tom, že budeme potřebovat minimálně roušky, rukavice a baterky. Kdoví co všechno je tady rozlezlé,“ mračil se Fugaku. Všichni se začali vracet k autům, když v tom Mikoto najednou strnula.

,,Slyšeli jste to?“ zeptala se vyplašeně a otočila se zpátky k sídlu. Ostatní Uchihové se zastavili a podívali se na ni.

,,Co máme slyšet?“ zeptal se Madara.

,,Někdo pláče. A volá o pomoc. Copak to neslyšíte?“ obrátila se k nim Mikoto. Všichni znehybněli a pozorně poslouchali.

,,Nic neslyším,“ podíval se po ostatních Izuna. Ti jen záporně zavrtěli hlavou.

 

„Ale já to slyším!“ trvala na svém Mikoto a napůl už vykročila zpátky k polorozbořenému kdysi honosnému sídlu, „co když tam vlezlo nějaké dítě a něco si zlomilo? Nemůžeme ho tam nechat.“

„Ale Mikoto... jsi si jistá, že se ti to nezdá? A jde to vůbec odtamtud? Nemůže to být třeba u sousedů?“ pokusil se ji Izuna jemně přesvědčit, pranic se mu do té barabizny teď nechtělo. I když to tvrzení o sousedech bylo značně přehnané, zchátralý letohrádek stál dost osamoceně, nejbližší dům byl vzdálený přes pořádný kus zahrady a pozemků.

„Ne, jde to z toho domu,“ ujistila ho Mikoto, aniž by spustila znepokojený pohled z budovy.

„Já pořád nic neslyším,“ zamračil se Shisui, i když špicoval uši, co to jen šlo. Možná byla jeho teta prostě jen přepracovaná, sotva jí začala dovolená a jako pediatrička byla na dětský pláč zvyklá.

„Tak zavoláme policii? Co, Fugaku, máš s sebou odznak?“ ušklíbl se Madara na svého mladšího bratra.

 

,,Samozřejmě že mám,“ odsekl mu Fugaku a zadíval se na svou ženu. Ta na něj prosebně hleděla. Fugaku si povzdechl a vykročil zpátky k sídlu. Vešel futry dovnitř a zastavil se kousek od vchodu.

,,Je tu někdo?“ zavolal a čekal, jestli se někdo ozve. ,,Nemusíte se bát. Jsem policista a chci vám pomoct,“ zkusil to znovu. Odpovědí mu bylo jen ticho. Otočil se a vyšel ven. ,,Nic," pokrčil rameny.

,,Ale já opravdu slyšela někoho plakat a volat o pomoc,“ Mikoto zněla opravdu zoufale.

,,Možná to bylo jen vrzání starých trubek nebo pískání krys. V jednom časopise o psychologii jsem četl, že podobné zvuky spolu s lidskou představivostí a snahou vše polidšťovat může vytvořit podobné zvukové efekty,“ řekl Madara.

,,Taky jsem o tom slyšel. Je to velmi zajímavý fenomén,“ připojil se k němu Izuna.

,,No... já... nevím,“ znejistěla Mikoto a neustále se ohlížela na sídlo.

,,Jsem si jistý, že tam nikdo není,“ vzal ji kolem ramen Fugaku.

,,Snad máte pravdu a opravdu se mi to jen zdálo,“ Mikoto se naposledy ohlédla na sídlo, než se nechala svým manželem usadit do auta.

 

***

 

Všichni Uchihové strávili noc v jednom z pouhých tří hotelů na malém městě, kde se nacházelo jejich polorozbořené dědictví. Ceny tu byly poměrně příznivé oproti velkoměstu a ubytování slušné. Žádný luxus, ale čisté pokoje a docela příjemný personál.

Fugaku se ráno se svým synem vypravil do nedaleké pekárny pro nějaké čerstvé rohlíky a housky. Sice byla v ceně vcelku dobrá snídaně, ale stejně budou potřebovat i něco na svačinu, dneska je čekala prohlídka toho Tajimova utajeného sídla. Bylo ovšem patrné, že tady panují jiné poměry a lidé jsou tu mnohem zvědavější a více… komunikativní.

Když totiž Fugaku a Itachi čekali ve frontě, nemohli si nevšimnout, jak si je pár místních staříků nepokrytě prohlíží. Nové tváře na maloměstě byly vždycky středem pozornosti, a dva bělovlasí dědové si mezi sebou tlumeně vyměnili pár postřehů tlumenými vzrušenými hlasy, než se jeden z nich osmělil a oslovil policejního náčelníka:

„A kterejpak vy jste, mladej pane?“

Nevypadalo to, že by Fugaka nějak zvlášť jejich zájem potěšil, ale přeci jen v sobě nezapřel zdvořilost, takže klidně odpověděl: „Fugaku Uchiha, těší mě. A tohle je můj syn Itachi.“

 

Staříci ztuhli a zírali na Fugaka i Itachiho jako na zjevení. Atmosféra v obchodě najednou jako by zhoustla, dokonce i prodavač za pultem jako by ztuhnul při nabírání pečiva z přihrádky.

,,Uchiha? Jste nějak příbuzní s Tajimou Uchihou?“ zeptal se stařík, který je předtím oslovil. Měl na levé straně obličeje dvě jaterní skvrny a obličej typicky zvrásněný věkem, na bradě mu vyrůstala šedivá bradka. Měřil si je téměř se zatajeným dechem.

,,Byl to můj otec,“ odpověděl Fugaku, který ani nečekal, že jejich prohlášení vzbudí takové emoce. Že by si tu snad na Tajimu ještě pamatovali…?

,,Byl?“ svraštil děda obočí.

,,Nedávno zemřel,“ dodal Itachi a to už se zdálo, že je poslouchají snad všichni místní lidé v krámě.

,,Upřímnou soustrast,“ zamumlal stařík a ostatní se k němu připojili.

,,Proč jste sem přijeli? Kvůli tomu zatracenýmu baráku?“ zeptal se další ze starousedlíků, jehož čelo a pravou stranu obličeje pokrýval obvaz, z něhož mu nahoře vykukovala hnědá čupřina vlasů.

,,Vlastně ano,“ odvětil Fugaku neutrálně.

,,Doufám, že tu barabiznu co nejdřív strhnete,“ poznamenal první stařík, který se jmenoval Sarutobi a leccos už v tomhle městečku pamatoval.

,,Proč?“ zamračil se hnědovlasý Uchiha podezíravě.

,,Protože tam straší,“ naklonil se k němu druhý obvázaný mužík jménem Danzou a ztišil tajuplně hlas. Fugaku jen protočil oči. To byl tedy důvod.

,,Jo, ale zajímavé je, že tam straší od tý doby, co zmizel Sas-au,“ vyjekl Sarutobi a třel si žebra, zatímco ukřivděným pohledem propaloval svého kamaráda, který jej nevybíravě šťouchnul do boku.

,,Víš, že o NĚM nikdy nemluvíme, Sarutobi,“ napomenul Danzou dědu, který si stále masíroval žebra.

Fugaku zbystřil a vyměnil si pohled s Itachim. ,,O kom to mluvíte?“ zeptal se.

,,O nikom, o nikom. Mějte pěkný den,“ usmál se na ně Danzou křečovitě a pak všichni co nejrychleji odešli – dokonce i ti, kteří stáli před nimi ve frontě.

,,To bylo divný,“ poznamenal Itachi trefně.

,,Víc než divný,“ hleděl Fugaku zamyšleně za staříky.

 

O podivném rozruchu, který v pekařství způsobili, se samozřejmě o chvíli později zmínili zbytku rodiny.

„Straší tam, jo? No výborně! Velkej černej pes a mrtvej kostelník?“ rozesmál se Shisui a mrkl rozverně na Mikoto, „no vidíš, teto, aspoň už víme, co jsi to včera slyšela. Byl to duch, hahaha!“

Tmavovlasá žena se ovšem nezdála pobavená tak jako její synovec, naopak, vypadala značně znepokojeně a v její pohledné tváři bylo znát jisté rozrušení. Popravdě včera neměla z toho domu právě dobrý první dojem, ale připisovala to prostě jen tomu, že staré zchátralé budovy vždycky působí depresivně. Mohlo ale za tím být něco víc…?

„Ale Mikoto,“ pousmál se blahosklonně Madara, když viděl, že jeho švagrová nebere prohlášení svého manžela na lehkou váhu, „jsou to jen místní povídačky, vždyť je to tady skoro vesnice a každá vesnice musí mít svůj folklór. A dům, který je už dlouhá léta opuštěný a chátrá, přímo svádí k tomu, aby se o něm začaly šeptat nějaké babské drby ke strašení malých dětí. Myslím, že víc by nás měly zajímat jiné otázky.“

„Jaké?“ zeptal se Izuna, který ještě dopíjel čaj ze snídaně.

„Třeba jak to, že náš otec vlastnil takovou obrovskou starou nemovitost, nikomu se o ní nezmínil a nechal ji tak zchátrat,“ pokrčil Madara rameny, „to se mu nepodobá. Když o ten dům nestál, mohl ho přece prodat už dávno, proč by si ho nechával a nic nám neřekl?“

„Hmm, na tom něco je,“ připustil Fugaku, který mezitím Mikoto konejšivě objal kolem ramen, „není ta budova třeba nějak památkově chráněná? O tom bysme se taky měli informovat.“

„No, každopádně si to dneska prohlídneme a uvidíme,“ rozhodl Madara, neměli by s tím otálet. Ačkoliv letohrádek chátral snad skoro padesát let, jak se tak zdálo, pár dní navíc už věci nezmění.

 

,,Jo a třeba taky zjistíme, co s tím má společného ten neznámý, co zmizel, a proč o NĚM nikdo nemluví a hlavně co má společného s tím sídlem nebo dokonce s dědou.“ Tohle byla pro Itachiho další záhada, která mu vrtala hlavou. I ostatní se nad tím zamysleli.

,,Možná to byl nějaký neznámý příbuzný. Třeba nějaký tátův strýc nebo bratranec,“ nadhodil opatrně Izuna.

,,Příbuzný o kterém bychom nevěděli?“ propálil ho Madara pohledem.

,,O tom, že má děda ještě jeden barák, jste taky nevěděli. Tak klidně můžete mít nějakého ztraceného příbuzného,“ zastal se mladšího strýce Itachi a s klidem opětoval Madarův pohled.

,,Jo, třeba měl děda ještě další děcko, a vy tak máte ještě jednoho bráchu a ani o tom nevíte,“ přisadil si Shisui se smíchem a ignoroval nevěřícné a zlostné pohledy, které se na něj upřely.

Madara si odfrkl. ,,Přestaň o takových věcech žertovat. Navíc je to hloupost, o jiném příbuzném bychom jistě věděli.“ Byl si jistý svou pravdou a odmítal byť jen návrhy, že by to tak být nemuselo.

To Fugaku byl na vážkách. Myslel si, že otce dokonale zná, a pak se dozví, že měl obrovské sídlo, o kterém nikomu neřekl. Takže, byla možnost zmizelého příbuzného opravdu tak scestná? Nevěděl a nemohl se rozhodnout.

,,Možná bychom měli vyrazit, abychom toho do večera stihli prohlídnout co nejvíc,“ vstal Itachi a vzal si tašku přes rameno, kde měl zabalené rukavice, roušku, svítilnu, láhev s vodou a svačinu a pro jistotu i lahvičku s dezinfekcí.

,,Ano, je na čase,“ připojil se k němu Izuna, který pochopil, že se Itachi tímto snaží zabránit hrozící hádce.

 

Netrvalo dlouho a dvě auta rodiny Uchihů opět parkovala před zchátralým pozemkem, jehož dominantou byl starobylý letohrádek.

„Můžeš zůstat v autě, mami, jestli se ti tam nechce,“ navrhnul Itachi tmavovlasé ženě, jelikož si dobře všimnul, jak na ni zapůsobily ty hloupé řeči o strašidelném domě. Vždyť tam nemuseli nutně všichni.

„Ne, to je dobrý, Itachi, půjdu s vámi,“ ujistila ho Mikoto a pokusila se bezstarostně usmát. Neměla z toho zrovna radost, ale nechtěla vypadat, jako že ji vyděsily nějaké řeči místních. Madara měl jistě pravdu, byly to jen povídačky, které si mezi sebou rádi vykládali.

Ozvalo se několikero bouchnutí dveří od auta, které se v okolním tichu rozlehlo pozoruhodně hlasitě. V okolí nebylo ani živáčka, když skupinka černovlasých mužů a jedné ženy vykročila opět po neudržované a plevelem zarostlé zahradní cestičce ke dveřím, které již včera nepřežily Itachiho pokus o vstup. Zajímavé bylo, že ani za bílého dne nepůsobila ta ruina o moc přívětivěji než zkraje večera. Jako by dům dýchal takovou nepříjemnou atmosférou, ale nikdo z nich by tuto domněnku nahlas nevyslovil, aby se neshodil v očích těch ostatních.

„No, jsou tu tři křídla,“ poznamenal Fugaku, zvyklý velet chlapům v zásahovém týmu, takže ihned bleskově převzal roli velitele, „viděl bych to, že se rozdělíme po dvojicích. Já půjdu s Mikoto do levého křídla, Itachi a Shisui můžou prozkoumat střed a Izuna s Madarou se podívají do pravého křídla?“

Nikdo proti jeho návrhu nevznesl námitky, bylo to celkem logické řešení, takže se všichni Uchihové spárovali po dvou a poprvé se vydali na průzkum toho dědictví, ze kterého popravdě některým z nich běhal trochu mráz po zádech.

 

Madara s Izunou vystoupali po mramorových schodech do patra a nyní nahlíželi do místností, které míjeli. K jejich zklamání byla většina z nich prázdná nebo plná různého harampádí. Izuna se navíc začal chovat podivně. Neustále se ohlížel, otáčel, často zastavoval a zkoumal pozorným pohledem zdi.

,,Co děláš?“ zavrčel na něj Madara podrážděně, když se opět zastavil.

,,Nic,“ zamumlal Izuna a nejistě se rozešel. Nemohl Madarovi přeci říct, že má pocit, že je pronásleduje jakýsi pohyblivý stín. Věděl, že by mu Madara nevěřil.

,,Tohle vypadá na tátovu ložnici,“ vkročil Madara do pokoje nacházejícího se uprostřed křídla, které měli prozkoumat.

Izuna vešel za ním a rozhlédl se. Zrak mu padl na prostornou postel a zamračil se.

,,To je divný,“ přešel k ní a prohlédl si ji pozorněji. Na posteli byla peřina i polštář, obojí povlečeno a na matraci bylo prostěradlo, navíc nebyla ustlaná, spíš to vypadalo, jako kdyby z ní Tajima před lety ve spěchu vstal a odešel. Izuna s Madarou si vyměnili pohled a přešli ke dveřím po pravé straně postele. Když je opatrně otevřeli, zjistili, že se nachází v prostorné koupelně. Prohlédli vanu, sprchový kout, a Madara dokonce otevřel i skříňku nad umyvadlem, aby ji mohli prohlédnout. Zamračení obou bratrů se prohloubilo. Bylo zde vše. Plesnivý katráček na zuby, lahvičky se šampónem, holicí pěnou, vodou po holení, balení žiletek, žínka, a dokonce něco, co jak odhadovali, kdysi bylo mýdlo. Vrátili se do pokoje.

,,Táta musel odjíždět hodně ve spěchu,“ nakoukl Izuna do nočního stolku, na kterém stála i malá lampa a do komody, která byla naproti posteli, a v níž našel ponožky a spodní prádlo, stejně jako několik dalších osobních věcí.

,,To ano,“ poznamenal Madara, který pro změnu otevřel a prohlížel prostornou skříň, která byla vedle dveří do koupelny a která byla plná oblečení.

,,Vypadá to, že otec si nevzal vůbec nic. Skoro jako by se nestěhoval, ale spíš odsud utekl. Ale proč?“ Madara úporně přemýšlel, Tajima Uchiha byl tvrdý člověk, který si nenechal nic líbit a který se jen tak něčeho nezalekl. Madara odstoupil od skříně a užuž se otáčel k Izunovi, aby mu navrhl, že půjdou dál, když v tom ho něco prudce strčilo do zad, až udělal několik kroků vpřed a spadl do skříně, jejíž dveře se za ním zabouchly.

,,Co to...? Izuno!“ udeřil Madara do dveří skříně, poté co se je pokusil otevřít, a zjistil, že to nejde. Izuna vyplašeně přeběhl ke skříni a okamžitě se ji pokusil otevřít, aby bratra osvobodil. Ale ať se snažil, jak chtěl, dveře od skříně se ani nehnuly.

,,Ty dveře se asi zasekly. Vydrž chvíli, zavolám Fugakovi a klukům, ať sem přijdou.“ S tím a se zbožným přáním, aby někoho z nich napadlo, jak ty dveře otevřít, vytáhl mobil z kapsy a se zděšením zjistil, že je vybitý.

,,Mám vybitý mobil. Budeš jim muset zavolat ty,“ křikl na Madaru a znovu se pokusil skříň otevřít. Bez úspěchu.

,,Tak to je hezký. To sis ho nemohl nabít, než jsme sem vyrazili?“ Madara naštvaně vytáhl svůj mobil a nyní na něj šokovaně zíral. I jeho mobil byl vybitý.

,,Zdá se, že se vybil i mně.“ Jen stěží dokázal ovládnout svůj hlas, aby se nechvěl. Nikdy nebyl klaustrofobik, ale nyní se ho začala zmocňovat tíseň.

,,Kruci! Tak pro ně musím dojít. Budu se snažit být zpátky co nejrychleji.“ Izunovi se pranic nelíbilo nechávat bratra uvězněného ve skříni samotného, ale neměl na výběr, sám tu zatracenou skříň nebyl schopen otevřít. Vyběhl z pokoje a rozběhl se chodbou, aby se k ostatním dostal co nejdříve.

,,Nespěchej. Vždyť je tu tak příjemně a útulno,“ zabručel si pro sebe Madara sarkasticky, když poslouchal bratrovy vzdalující se kroky. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a že všech sil se snažil potlačit strach a paniku, jež hrozily ho ovládnout.

 

Fugaku se svou ženou mezitím prozkoumávali levou část budovy. Byla tam opravdu spousta pokojů, skoro jako malý zámek, vůbec si neuměli představit, kolik proboha musel Tajima za takové prostory platit na daních… A ještě podivnější bylo, jak bylo vše zchátralé, ale přitom zároveň tak zvláštně zachovalé. Všude byly tlusté vrstvy prachu, který se zvedal v malinkých tichých obláčcích, kdykoliv některý z nich stoupnul na kdysi měkký sametový koberec, jež byl však těmi léty celý zašlý, špinavý a vybledlý, až byly těžko rozpoznatelné původní barvy.

Nutilo je to často ke kašli a kýchání, které se ztichlými místnostmi tak podivně nepatřičně rozléhaly a vířily pavučiny visící téměř na všech dostupných místech, což bylo obzvlášť pro Mikoto velice traumatizující a čas od času se držela svého manžela jako klíště. Svíralo se jí hrdlo, ale neuměla přesně říct, co ji na tom domě tolik znepokojuje kromě očividné zanedbanosti. Popravdě po všech těch letech by bývala očekávala, že místní gauneři, bezdomovci a feťáci tu budou mít ráj, byla připravená na známky vandalství nebo rabování, na podlahy pokryté použitými injekčními stříkačkami, střepy a odpadky, ale nejen že tu bylo jen málo známek přítomnosti podobných jevů, ale navíc všechno jako by bylo stále na svém místě. V kuchyňském dřezu dokonce objevili vyrovnané řady nádobí, některé se zdálo porcelánové, byly tam čajové soupravy a talíře a různé jídelní servisy… jak bylo možné, že tu všechno zůstalo a nikdo to v průběhu let neukradl? Opravdu se místní báli k tomuhle domu přiblížit natolik, že to odradilo i zloděje od snadné kořisti?

Fugakovi z toho šla hlava kolem. Nahlas by to nikdy samozřejmě nepřiznal, ale ani on neměl v tomhle baráku dobrý pocit a nešlo jen o to, že se bál, aby jim nespadl na hlavu strop nebo prohnilé trámy – kdo ví, jestli sem třeba nezatékalo – ale bylo tu ještě něco jiného, něco… něco nehmotného, co působilo tak tísnivě, dokonce i na něj, a to se rozhodně nepovažoval za strašpytla ani za někoho, kdo má málo odvahy. Koneckonců u něj se v rámci jeho povolání statečnost tak nějak očekávala. Snažil se však působit sebevědomě, aby Mikoto zbytečně nerozrušoval ještě víc, už tak na ní bylo vidět, že má nervy nadranc.