Jak už jsem říkala, tenhle příběh bude zaměřený hodně na shounen-ai, takže zpočátku se tam yaoi moc nedočkáte, v pozdějších dílech ho pak ale bude hodně =D
A ještě poslední věc, příběh bude vycházet pravidelně po 8 dnech :)
Kapitola I.
Blonďatý muž, oblečený v tmavých džínách, bílém tričku a modré vestě právě cílevědomě kráčel prašnou cestou, po obou stranách lemovanou obchody s nejrůznějším zbožím. Jeho ale žádné zboží nezajímalo, nezastavil se ani u jedné vitríny, díval se jen před sebe. Málokdo by v tom muži, který tak přirozeně zapadal mezi ostatní lidi, jež procházeli v tu chvíli stejnou ulicí, poznal Naruta Uzumakiho, nejdůležitější osobu v celé České republice. Možná to bylo tím, že na sobě neměl svůj obvyklý černý oblek, možná tím, že kolem sebe neměl tělesnou stráž nebo to třeba bylo proto, že měl ruce v kapsách a díky prošoupaným džínám vypadal mladší, než ve skutečnosti byl. Každopádně mu to přišlo velice vhod a v nejmenším nehodlal nikomu prozradit svou skutečnou identitu, dokonce i když se nenacházel ve své zemi. Nikdo z těch, co ho míjeli, nemohl slyšet, jak prudce mu teď tluče srdce a jak se mu svíjí žaludek úzkostí a napětím. Zakrátko stanul před cílem své cesty - před budovou místní nemocnice, která se tyčila nad ostatními domy a převyšovala je o několik pater. Narutovi do očí zasvítil odražený paprsek slunce, které usilovně svítilo do skleněných oken a rozpalovalo celé městečko doruda. Však taky bylo léto. Blonďák vyhledal pohledem vchod a několik vteřin nato se ocitnul v příjemném chládku, oproti žhavé výhni venku, který panoval uvnitř budovy. Naruto se rozhlédl. Pobíhaly tu mladé sestřičky ve svých uniformách, přinášely léky a různé nástroje, chodili zde zaměstnaně se tvářící doktoři v bílých rozevlátých pláštích, držící v rukou různé desky a také se zde šourali pacienti v nočních úborech a jejich návštěvy je většinou doprovázely. Napravo od vchodu byla lékárna, Naruto skrz skleněné dveře zahlédl regály s úhledně vyrovnanými krabičkami a nádobami, vlevo se nacházela recepce. Naruto odhodlaně zamířil právě tam a zkoumavě se zahleděl na lesklý plakát, který představoval plán nemocnice. Nemohl se v něm vyznat.
"Excuse me (Promiňte)," oslovil tedy recepčního, který si četl noviny a pohodlně se opíral nohama o stůl, "can you tell me, where is department, where I would find stabilized patients in artifical sleep? (Můžete mi říct, kde je oddělení, kde bych našel stabilizované pacienty v umělém spánku?)".
"Third floor. (Třetí patro.)" Zabručel pracovník, aniž by Narutovi věnoval jediný pohled.
"Hmm… Thank you. (Děkuji)." Řekl Naruto, přejel po muži nevěřícně pohledem a vydal se namátkově chodbou doleva. Cestou míjel plastové sedačky s několika čekajícími a podařilo se mu najít výtah. Stisknutím tlačítka ho přivolal z horních pater. Do zdviže nastoupil společně s ním i mladý, sympaticky vypadající doktor, svírající štos nějakých dokumentů.
"What floor do you need? (Jaké patro potřebujete?)" optal se a pohlédl na Naruta.
"Third please. (Třetí prosím.)" Odvětil Naruto a nenápadně zkoumal, zda ho doktor pozná. Nevypadalo to tak, protože úplně klidně zmáčknul knoflík s číslem tři, aniž by se na Naruta podíval podruhé. Výtah se dal do pohybu. Naruto už byl v mysli úplně jinde. Jeho výraz se sice naoko nezměnil, ale uvnitř byl zmítán nejistotou. Co když je opět na špatné stopě? Netrvalo dlouho a výtah s jemným ducnutím zastavil a jeho dveře se automaticky s cinknutím otevřely.
"So, goodbye. (Tak nashledanou.)" Rozloučil se s blonďákem doktor.
"Bye. (Nashle.)" Přikývnul Naruto a vystoupil ze zdviže. Nalézal se v dlouhé světlé chodbě, ozářené slunečními paprsky, které sem pronikaly z jediného okna a také elektrickými zářivkami. Po obou stranách bylo několik dveří s různými čísly. K některým byly připevněné i tabulky s různými nápisy. Opět tu bylo po obvodu rozmístěno několik sedaček, ale nikdo na nich neseděl. Naruto roztřesenými prsty zašátral v kapse svých džínsů, aby vytáhl maličký kousek papíru, na kterém bylo napsáno jediné číslo - dvě stě padesát šest. Zhluboka se nadechl a prošel chodbou, přičemž kontroloval údaje na dveřích. Dvě stě čtyřicet dva, dvě stě čtyřicet tři… Došel na konec chodby. Jedině vlevo vedla další cesta, tak tam odbočil. Dvě stě padesát… dvě stě padesát dva… Narutovi se rozbušilo srdce napětím. Už za pár chvil zjistí, jestli je to pravda. Míjela ho jen jedna jediná sestřička, ale Naruto si jí skoro nevšiml. Dvě stě padesát šest. Naruto stanul přede dveřmi, které byly nachlup stejné jako všechny ostatní v chodbě. Ale za nimi se možná skrývalo něco, co pro něj bylo velmi důležité. Něco, co dřív znamenalo všechny jeho sny, všechny jeho přání a naděje. Něco, o co před deseti lety tak krutě přišel. S rukou na klice Naruto zaváhal. Má nebo ne? Bál se, že jestli nenajde to, co hledal, mohlo by ho to zničit. Tolik se upnul k tomuhle okamžiku… co když ho čeká zklamání? Ať to dopadne tak či tak, nedozví se nic, jestliže tady bude postávat, rozhodl se v duchu. Pak nasucho polknul, otevřel dveře a vstoupil do pokoje. Místnost to byla malinká a velice neosobní. Naproti dveřím se nacházelo jediné velké okno, které bylo také jediným zdrojem světla v pokoji, ale stačilo na to, aby byla místnost dostatečně plná světla. Bylo tam několik tiše vrčících a pípajících přístrojů, které Naruto ani neznal, jeden noční stolek, židle a jediná velká postel… s jediným pacientem. Blonďák za sebou zavřel dveře a nalepil se zády na ně. Dokáže se vůbec podívat, zda jeho hledání došlo konce? Několikrát se zhluboka nadechl a několikrát učinil pokus odlepit se od dveří a pokaždé se zase vrátil. Nedokázal zjistit, odkud pramení ten svíravý pocit úzkosti, ten strach, že se všechno zase nějak pokazí, že to třeba ani nebude… Odvahu! přikázal si v duchu, naposledy polknul a obezřetně se přiblížil k posteli. Jakmile pohlédl ležícímu pacientovi do tváře, v tu chvíli z něj spadl veškerý strach, přiskočil k lůžku a s rozšířenýma očima jako v transu hleděl do obličeje člověka, jež pro něj kdysi znamenal celý svět. Nezdálo se ovšem, že by pacient jeho přítomnost v pokoji nějak vnímal, nacházel se totiž v kómatu. Naruto si přitáhl židli a posadil se na ni. Nedokázal od ležícího odvrátit pohled. Už to bylo tak hrozně dávno…
***
"Takže si všichni zapamatujte: Jsem Naruto Uzumaki a jednou budu prezidentem téhle republiky! Tomu věřte!" dočetl mladý blonďáček z listu papíru, který představoval jeho výtvor z českého jazyka. Celá třída se posměšně pochechtávala, aniž by se to pokoušeli nějak tajit. Dokonce i učitelce cukalo v koutcích.
"To bylo opravdu… zajímavé." Odkašlala si potom a snažila se zatvářit, jakože jí Narutův výkon nijak nepobavil, "nicméně to jaksi nesplňuje zadané téma ,Moje oblíbené místo´. Takže, je mi líto, ale budeš to muset psát znovu. A tentokrát si prosím nevymýšlej.". Naruto se naštvaně posadil zpět do lavice.
"Nic si z toho nedělej." Těšil ho Kiba Inuzuka, jeho nejlepší a popravdě řečeno skoro jediný kamarád, který se na rozdíl od ostatních nesmál, když Naruto četl svoji slohovku, "mě se to líbilo." Dodal ještě.
"Díky Kibo." Řekl Naruto, ale popravdě mu to na náladě moc nepřidalo.
"Už máš hotovej ten úkol z matiky?" zeptal se potichu Kiba a po očku znuděně sledoval češtinářku, kterak cosi čmárala na tabuli.
"Kterej?" zamyslel se Naruto a nepřítomně si kreslil na horní okraj svého sešitu oběšence.
"Ty binární relace, jak jsme brali minulej tejden…" objasnil mu Kiba a sem tam si na list papíru napsal nějakého literárního autora, které jejich učitelka začala vyjmenovávat.
"Aha… no jo, nemám." Povzdechl si Naruto, "budu se na to muset dneska podívat.". Potom zívl a místo na profesorku se zadíval na dívku, která seděla v lavici v prostředním oddělení, o dvě místa blíže k tabuli. Měla zářivě růžové dlouhé vlasy a zelené oči, kterými visela učitelce na rtech. Naruto se při tom pohledu zasnil a oči jakoby se mu rozostřily… Nepřítomně zaregistroval, jak do něj někdo šťouchá a něco říká, ale bylo mu to celkem jedno.
"Naruto? Uzumaki, slyšíte mě?!" dolehl k němu naštvaný hlas. Zamrkal a probral se ze svého snění. Uvědomil si, že na něj opět civí celá třída.
"Promiňte. Trochu jsem se zamyslel…" omluvil se rozpačitě.
"No to je opravdu hezké! Vás snad můj výklad nezajímá nebo co?!" rozčilila se učitelka. Naruto pokrčil rameny. Kdyby měl být upřímný, řekl by, že takovou nudu snad ještě nezažil.
"To už je vrchol!" zuřila češtinářka a zvyšovala hlas, "nejenom že něco takového, jako jsou témata slohu, vám nic neříká, ještě ani při hodinách nevnímáte! Dovolte, abych vás upozornila, Uzumaki, že vaše známky z českého jazyka nejsou ani zdaleka tak oslnivé, abyste si mohl tohleto dovolit! Pokud vás to tady nebaví, nikdo vás tu nedrží, seberte se a vypadněte!". Poslední slova už skoro křičela. Na chvilku zavládlo ve třídě naprosté ticho, všichni se dívali buď na učitelku nebo na Naruta, případně těkali očima mezi oběma. A pak…
"Fajn." Vyštěkl Naruto a začal si házet učení do báglu, "fajn. Tak já to balím. Končím.". Sešit, učebnici, tužku i propisku vztekle nastrkal do batohu.
"Neblbni!" snažil se ho Kiba zadržet a vykuleně sledoval celou scénu.
"Uvidíme se později." Utrousil k němu Naruto, hodil si bágl na záda, zastrčil židli a aniž by komukoliv ve třídě věnoval jediný pohled, opustil místnost. Venku se opřel zády o chladnou stěnu a musel se trochu ze vzteku vydýchat. Potom se odlepil od zdi a pomalým krokem vyšel ze školy. Nechtělo se mu domů, coural se po školním nádvoří, tu a tam ho míjelo několik studentů. Napadlo ho, že by se mohl podívat do parku, který stál hned u školy, tak tam zamířil. Stále se trochu třásl zlostí a ani moc nevnímal, kam ho nohy nesou, dokud nedošel k rybníku, který byl součástí parku. V poklidu tam na hladině plavalo několik kachen mezi bílými a růžovými lekníny. Naruto se opřel o jakýsi dřevěný sloup u hráze a přejel pohledem po lesklé vodní ploše. Krev se v něm pořád vařila, když si vzpomněl na slova, kterými ho učitelka obdařila a na posměch třídy, když četl svojí slohovku. "Kráva jedna hnusná, jedovatá, blbá!" zaklel nahlas a zaryl nehty do dřeva, "sakra, sakra, sakra!". Vztekle kopnul do kůlu, aby si aspoň trochu ulevil. A znova. A znova.
"Hele nechtěl bys toho laskavě nechat?!" zaslechl za sebou klidný hlas. Prudce se otočil a chtěl toho někoho poslat do tmy, ale když uviděl zdroj hlasu, nadávka mu uvázla v hrdle. Pod rozkvetlým stromem tam seděl nějaký kluk, opíral se zády o kmen a v rukou svíral těžkou knihu. Měl lesklé havraní vlasy, stejně černé oči a povýšený arogantní pohled. Když se k němu Naruto otočil, vstal a podíval se mu do očí. Naruto si všiml, že je docela vysoký a pod bílou košilí se mu rýsovala i docela slušně vypracovaná postava. "Na vztek existují dechová cvičení nebo meditace. Příště radši vyzkoušej něco z toho, než abys tu ničil veřejný majetek a otravoval okolí." Pronesl stejně klidně jako předtím, ale v jeho hlasu byl chladný nádech.
"Tss… tak si jdi jinam, když ti to vadí!" odsekl Naruto a zamračil se.
"Taky že půjdu." Souhlasil ten týpek, pohrdavě sjel Naruta pohledem a vydal se směrem ke škole, ze které blonďák před chvílí odešel. Naruto za ním chvíli rozhořčeně zíral, potom si odfrkl a otočil se na opačnou stranu.
"Blbec." Usoudil a vydal se domů. V tuhle chvíli měl mnohem palčivější starosti, jako třeba co řekne doma, že odešel uprostřed vyučování.