Konečně jsem dopsala to MadaSasu. Je to... nevím. Uvidíte sami. Mě to přijde absolutně švihlý z hlediska "děje", ale nějakým záhadným způsobem se mi to protáhlo skoro na 26 stránek. Což budu muset rozdělit minimálně na 3 části, tu třetí na dvě půlky =_='' Vzhledem k tomu, že to má jen o stránku míň než Skryté city, usoudila jsem, že z toho udělám minikapitolovku. Druhá část bude... řekněme... za 5 dní.

Doufám, že si ještě vzpomínáte, co jsem psala o Madarovi v poslední úvaze. Pokud ano, tušíte. Pokud ne, varuju vás - yes, bude to rejp. Je na vás, jestli to budete chtít číst.

 

"Strašně ti děkuju, že ses uvolil Sasukeho u sebe nechat. Už jsem se bál, že ho budu muset vzít s sebou."

Uprostřed rozlehlé a luxusně zařízené vstupní haly stáli tři muži a několik kufrů. Všichni tři si byli velice podobní, což prozrazovalo jejich příbuzenský vztah. Madara Uchiha, který byl zhruba o generaci starší než jeho dva synovci, si právě s Itachim potřásal naposledy rukou.

"To je v pořádku, není to žádný problém," ubezpečoval ho, "místa je tu dost."

"Až se vrátím, tak se nějak vyrovnáme, ano?"

"Prosím tě," rozesmál se Madara, "nezabývej se takovými malichernostmi. A raději už jeď, máš to tak akorát, aby ses dostal včas na letiště. Za hodinu ti to letí."

"Máš pravdu," povzdechl si Itachi a obrátil se ke svému mladšímu bratrovi, který se do jejich debaty nemíchal, ale v jeho tváři nebylo znát žádné velké nadšení. Itachi se s ním objal a chytil ho za ramena. "Je to jenom dočasně, tak si tu moc nezvykej, Sasuke, jasné?" pohrozil mu žertem, "a chovej se slušně, rozumíš?"

"Copak jsem se někdy choval jinak?" zabručel Sasuke a oba starší muži se uchechtli.

"No, občas je tě taky dost," usoudil pobaveně Itachi, "ale věřím, že nebudeš dělat strýčkovi potíže, když tě k sobě přijal."

"Hmm," ucedil Sasuke a snažil se, aby to nevyznělo otráveně. Popravdě řečeno by byl radši, kdyby Madara tolik velkodušnosti neprojevil a on mohl jet s Itachim do Německa. Jeho bratr studoval třetím rokem medicínu na lékařské fakultě a letos poprvé se mu naskytla příležitost praxe v zahraničí. Měl strávit dva měsíce v Berlíně v jedné z tamějších moderních nemocnic, kde se prováděly zákroky, ke kterým by se ve zdejší republice nikdy nedostal. Věc však měla jeden háček - Itachi se musel starat o svého mladšího bratra, kterého měl v péči od té doby, co jim před třemi lety zemřeli rodiče. Nemohl ho samozřejmě nechat v jejich domě samotného, bylo mu teprve šestnáct. Moc se mu také nechtělo brát ho s sebou, zaprvé by mu musel v Německu najít nějakou garsonku, protože škola poskytovala ubytování pouze svým studentům, nikoliv jejich rodinným příslušníkům, a zadruhé by tam na něj stejně neměl moc času, praxe byla téměř každodenní. Naštěstí jim oběma zbýval ještě jeden člen rodiny - strýček Madara, bratr jejich otce, který je po smrti rodičů finančně podporoval a občas se navštěvovali. Itachi se na něj obrátil s prosbou, zda by po dobu jeho nepřítomnosti nemohl nechat Sasukeho u sebe, a Madara souhlasil. Vše bylo ujednáno a tak se teď mohl Itachi bez větších výčitek svědomí a bez obav o mladšího bratra vypravit do Berlína.

"Bude se mi hrozně stýskat, bráško," ujišťoval ho a Sasuke spolknul námitku, že ho v tom případě měl vzít s sebou. Věděl, jak Itachimu na studiu záleží, a nechtěl se chovat sobecky. Asi by mu to ani nevadilo tolik, kdyby ty dva měsíce nebyly zrovna letní prázdniny. Byl zvyklý, že o prázdninách podnikali s Itachim různé výlety, ale teď to vypadalo, že se nejspíš unudí k smrti.

"Mně taky," vydechl se stopou melancholie z loučení, postavil se na špičky a ještě jednou Itachiho objal kolem krku. Myslel to upřímně, měl svého bratra moc rád a představa, že ho dva měsíce neuvidí, ho naplňovala smutkem.

"Koukej mi pravidelně psát, ano?" nabádal ho Itachi a zabořil tvář Sasukemu do vlasů, aby se mohl naposled zhluboka nadechnout jejich vůně, "a hlavně strejdu ve všem poslouchej. A moc nevyváděj. Necourej se nikde po nocích, neodcházej bez strýčkova vědomí a pomáhej mu. Občas zajdi domů zalejt kytky, vyřídit poštu a…"

"Ježiš, Itachi!" ohradil se dotčeně Sasuke, "nejsem děcko, nepotřebuju, abys mi připomínal, že si mám čistit zuby a nezlobit dospělí."

"Neměj strach, my to tady zvládneme," přidal se k němu Madara, "určitě nebudou žádné problémy. Ale ty budeš mít brzo problém, protože ti uletí letadlo."

"Já vím, já vím. Už musím. Tak se tu mějte. A ještě jednou díky, strýčku. Pa, Sasuke, mám tě rád," Itachi políbil mladšího bratra na čelo.

"Já tebe taky," hlesl Sasuke a u srdce ho trošku bodlo, když se Itachi odvrátil k odchodu.

"Neboj, postarám se o něj," slíbil Madara, položil svému mladšímu synovci ruku kolem ramen a společně šli vyprovodit Itachiho k žlutému parkujícímu autu s nápisem Taxi, které ho mělo odvézt na letiště. Itachi si hodil věci do kufru, nasedl si dozadu za řidiče, autíčko hlučně nastartovalo a rozjelo se. Sasuke svému bratrovi mával a Itachi mu to opětoval, dokud je přílišná vzdálenost nezbavila schopnosti vidět jeden druhého. "Určitě se tam naučí spoustu zajímavých věcí. Praxe se vždycky hodí," konstatoval Madara, "tak půjdeme dovnitř, ne?"

"Uhm," přisvědčil Sasuke a nechal se odvést zpátky do domu, dalo-li se tomu tak říkat. Madarovým sídlem totiž byla honosná vila s nemalým pozemkem, umístěná mimo kouř a hluk města. Její izolovanost podtrhoval fakt, že nejbližší sousedi se nacházeli v malé vísce za lánem pole a lesa. Sasukemu vždycky přišlo divné, kde bere Madara tolik peněz, aby si mohl tohle dovolit, ale faktem bylo, že jejich strýc byl schopný podnikatel a především majitel velice dobře prosperující firmy. Po návratu do haly Sasuke zamířil ke svým zavazadlům, ale Madara ho zadržel mávnutím ruky:

"Nech to tady, personál se o to postará. Trochu tě tu nejdřív provedu." Sasuke se tedy s kamennou tváří opět připojil svému strýci po bok a nechal se vodit od místnosti k místnosti. Proti jeho vůli na něj znovu zapůsobil luxus, se kterým byly všechny vybavené. Nacházely se zde takové části jako byla malá tělocvična spojená s posilovnou, vířivka a vinné sklepy. V těsné blízkosti domu byl také vybudovaný velký bazén a rozsáhlá zahrada s pečlivě zastřiženými živými keři a řadami kvetoucích záhonů. Hotový palác, přesto se z nového prostředí Sasuke příliš neradoval. Připadalo mu neosobní, studené. Madara mu ukázal kuchyni, jídelnu, společenskou místnost i pokoje, kde bydlely dvě uklízečky, kuchař, zahradník a dva sluhové, s nimiž ho později seznámil. V knihovně narazili na vysokého brýlatého mladíka, kterého mu Madara představil ihned: "Sasuke, tohle je můj asistent Kabuto Yakushi. Pokud budeš něco potřebovat, obrať se na něj, je to moje pravá ruka."

"Nazdar, Sasuke, rád tě poznávám," usmál se Kabuto a podával Sasukemu ruku.

"Těší mě," mladší Uchiha se přinutil mu zdvořilost oplatit a krátce si s ním potřásl, ten člověk se mu ale instinktivně nezamlouval, ačkoliv nedokázal říct, proč vlastně.

"Kabuto je z povolání lékař, stejně jako bude jednou tvůj bratr," pokračoval Madara, "takže pokud se nebudeš cítit dobře, bude ti nevolno nebo prostě cokoliv, on je tady od toho, ano? Řekni mu, když budeš mít nějaké potíže." Kabuto na Sasukeho zamrkal a přestože to zřejmě mělo být přátelské gesto, Sasukemu přeběhl po páteři mráz.

"Hmm… fajn," zamumlal, ale hlavou mu bezděčně problesklo, že by mu muselo být sakra špatně, aby se svěřil do péče toho podivného chlápka.

"Tak půjdem dál," usoudil Madara a Sasuke se s povděkem vzdálil od strýcova asistenta. Následoval Madaru po mramorovém schodišti do prvního patra, tam se moc nezdrželi, protože většinou tam byly jen pokoje pro hosty, následně však po jiných schodech vystoupali do druhého patra, kde na konci chodby otevřel starší Uchiha polstrované dveře se slovy "A tohle bude tvůj pokoj". Sasuke se rozhlédl po prostorné místnosti, zařízené se stejným přepychem jako všechno tady. Bylo tu hodně světla, protože celou jednu stěnu naproti dveřím tvořilo francouzské okno s broskvovými závěsy, kterým se dalo vstoupit na balkón s mnoha exotickými květinami. Vlevo stála vysoká dvojlůžková postel s nebesy, vpravo pak umělý krb, plazmová televize, kožená sedačka se dvěma křesly v barvě slonovinové kosti a nízký konferenční skleněný stolek. Nábytek byl ze světlého ořechového dřeva a zdi byly vymalovány jemnou meruňkovou barvou. Sametový béžový koberec pokrýval polovinu podlahy tam, kde se nacházela postel, zatímco prostor u gauče tvořily leštěné dubové parkety. Na stěnách viselo několik obrazů s přírodními výjevy nebo abstraktními malbami, různě po pokoji bylo rozmístěno několik květináčů s rostlinami, z nichž Sasuke rozpoznal tak akorát zelenec a fíkus, nějaké ozdobné sošky, miniatury a lávové lampy. "Tamty dveře vedou do tvé vlastní koupelny, vstup je odtud, ale i z chodby, aby tam uklízečky mohly vyměňovat ručníky a tak podobně," upozornil ho Madara na světle šedivé dveře s mosaznou klikou, které byly zabudovány do stěny vpravo vedle krbu. Sasuke přikývl a protože se na něj Madara díval, měl dojem, že čeká, až se k novému prostředí nějak vyjádří. Sasuke se nadechl. Doma měl asi o polovinu menší pokoj, přesto mu jaksi vyhovoval víc. Měl pocit, že si tady nezvykne, připadal si tu tak nějak nepatřičně a všechen ten luxus ho spíš děsil. Odkašlal si a raději předstíral, že ho zaujalo akvárium s několika pestrobarevnými tropickými rybami, když prohodil:

"Pěkný. Fakt moc pěkný, super." Na víc se nevzmohl a bál se, že kdyby se podíval strejdovi do očí, musel by jeho lež prokouknout, hlas se mu dařilo ovládat líp. Všiml si, že u postele už stála v úhledné řadě narovnaná všechna jeho zavazadla.

"Ještě jedna věc. Tohle zařízení tady," Madara ukázal na podivný panel tlačítek, umístěný ve stěně vlevo od nočního stolku přibližně v úrovni očí, "jsou zvonky k několika obyvatelům domu. Funguje to jako klasické bzučáky v paneláku. Máš tady spojení na mě, na Kabuta, uklízečku a Sarutobiho, to je náš sluha, později ti ho představím. Je to tady, kdybys něco nutně potřeboval, nebo se ti nechtělo chodit až dolů."

"Uhm. Jasně. Bezva," přisvědčil Sasuke, kterému to tu už začínalo připadat jako špatná parodie na pětihvězdičkový hotel. Madara se odmlčel a taktéž se rozhlédl po pokoji, zřejmě přemýšlel, jestli na něco nezapomněl. Rozhostilo se trochu rozpačité ticho, které nakonec starší Uchiha přerušil energickým:

"No nic. Takže… asi by sis rád vybalil, tak tě tady nechám. Pošlu pak pro tebe, až bude večeře. Chovej se tu jako doma. Akorát ještě…" Madara si krátce přelízl špičkou jazyka rty, "bude ti to možná připadat trochu zvláštní, ale… rád bych, abys nechodil do knihovny sám. Když si budeš chtít půjčit nějakou knížku, řekni mně nebo Kabutovi. Víš, jsou tam některé… staré a vzácné svazky." Sasuke malinko nadzvedl obočí a uvažoval, jestli si snad strejda myslí, že by je mohl ukradnout nebo poškodit, a trochu se ho to dotklo, nahlas však řekl pouze:

"Jistě. Chápu." Koneckonců, byl to Madarův dům a jeho pravidla. Byl tu vlastně pouhým hostem, takže se podle nich musel řídit.

"Dobře," odtušil Madara a obrátil se k odchodu, "tak to je zatím všechno. Určitě se tu brzy zabydlíš. Uvidíme se později."

"Fajn," přikývl znovu Sasuke. Madara mu věnoval ještě lehký povzbudivý úsměv, než odešel a zavřel za sebou dveře. Sasuke ve svém novém pokoji osaměl a pomalu vydechl. Přešel k posteli a místo vybalování se na ni s povzdechem svalil. Byla o něco tvrdší, než na jakou byl zvyklý, a o dost prostornější. Trochu ho rozptylovala zdobná kovová čelní pelest se sloupky, bál se, že se o ni v noci praští do hlavy, nicméně dva velké měkké polštáře a spousta menších polštářků snad to riziko minimalizují. Lehl si na záda a chvilku zíral na sametový oranžový baldachýn nebes nad sebou. Přemýšlel, jak přežije celé prázdniny v tomhle podivném paláci. Vytáhl z kapsy mobil a chvilku si pohrával s panelem tlačítek. Měl strašnou chuť napsat nebo zavolat Itachimu, přestože se s ním rozloučil před slabou hodinou. Nakonec tak absurdní nápad zavrhl, jeho bratr byl stejně teď už nejspíš v letadle, kde nesměl používat telefon. A vlastně ani nevěděl, co by mu řekl. Místo toho pár kliknutími najel do adresáře a vytočil jedno z uvedených jmen. Přiložil si samsung k uchu a pár vteřin poslouchal protivné vyzvánění, než se ozval dobře známý hlas:

"Čááu, vole!"

"Ahoj," oplatil Sasuke pozdrav svému nejlepšímu příteli Narutovi, "už seš na chatě?"

"Ještě ne, ale za chvíli vyrážíme," zněla odpověď, "co ty? Jaký je to u strejdánka?"

"Je to tu…" Sasuke zaváhal, nebyl si jistý, jak vyjádřit všechny dojmy, z nichž převládal zvláštní pocit odcizení a osamění, "hrozně velký a luxusní. Mám pokoj velkej asi jako je naše třída. Dokonce s vlastní koupelnou."

"Moc mě neštvi," zasmál se Naruto, "tak to je paráda, ne? Co ten pohřební tón?" Sasuke si znovu povzdechl, v trošku paranoidním gestu se rozhlédl, jako by se chtěl přesvědčit, že je v místnosti doopravdy sám, a pro jistotu ztišil hlas:

"Já nevím. Připadám si tu divně. Nevím proč, ale mě se na tomhle domě něco nelíbí. Nejspíš nejsem zvyklej sdílet barák se sluhama, uklízečkama, kuchařem a bůhvíkým ještě."

"No, jestli ty uklízečky jsou mladý a pěkný, tak by se mi to docela i líbilo," zažertoval poněkud nejapně Naruto.

"Ty taky myslíš furt jenom na to jedno," odfrkl si Uchiha.

"No jo, sorry. Hele, Sasuke, na to si určitě zvykneš rychle, neboj. A pak ti to bude chybět!" snažil se ho utěšit Naruto.

"Hm, snad máš pravdu," hlesl Sasuke, ale moc přesvědčeně to neznělo.

"Nemůže to bejt tak strašný. V nejhorším případě budeš jezdit třikrát tejdně do města na nějakou akci, ne?"

"No, to si právě nejsem jistej. Je to tady v nějaký díře, nejbližší osídlení je pěknej lán cesty a stejně je to nějaká miniaturní víska, Stranice se to jmenuje, nebo tak nějak. Musím se strejdy zeptat, jestli tady vůbec něco jezdí."

"Ty jo, to musí bejt dobrá prdel," bavil se Naruto, "tak zjisti dopravu, někdy se tam za tebou mrknu, až se vrátím z chaty. Za čtrnáct dní, tyjo! Ani signál tam určitě nebude, úplně zabitý dva tejdny."

"Klidně bych si to s tebou vyměnil," ušklíbl se hořce Sasuke, "já se tu nejspíš za celý ty dva měsíce picnu."

"Ale prosím tě," nevěřil mu Naruto.

"No fakt!" trval na svém Sasuke, "zhebnu nudou!"

"Ty seš tragéd," chechtal se Uzumaki a Sasuke v mobilu zaslechl jakýsi další nesrozumitelný hlas. "Jo, už jdu!" zavolal Naruto na někoho třetího mimo kontext a k Sasukemu prohodil: "Hele, Sasuke, rád bych si ještě pokecal, ale musím běžet, vyrážíme do pravěku. Pokusím se ti napsat nebo zavolat, ale říkám, nevím jak s tím signálem. Nějak to tam zatím přežij, najdi nejvhodnější spojení a pak se uvidíme, ok?"

"Jo, jasně," přisvědčil Sasuke, "tak si to tam užij."

"No, to asi nehrozí. Každopádně díky. Měj se, kámo!"

"Čau," rozloučil se Sasuke sklesle a ukončil hovor. Super, takže následujících čtrnáct dní se nemůže spoléhat ani na Narutovu podporu, nejspíš se tu vážně unudí k smrti. Sasuke si promnul spánky a zívl. Po krátké neradostné úvaze nad svým prázdninovým osudem se zvedl a několika kroky přešel k šedým dveřím naproti posteli, aby si prohlédl koupelnu. Naskytl se mu pohled na další poměrně velkou místnost, solidně zařízenou, se sprchovým koutem, toaletou, rohovou vanou a leštěným kameninovým umyvadlem. Byla tu spousta zrcadel, poličky s hygienickými potřebami, úhledná hromada osušek a froté ručníků, na věšáčku u dveří visel saténový župan. Osvětlení zajišťovaly silné bílé zářivky na stropě a podlaha byla z pískově zbarvených protiskluzových dlaždiček. Sasuke se na chvilku opřel o umyvadlo a kysele se zadíval na svůj odraz ve zdobném benátském zrcadle. Škoda, že ho nenapadlo domluvit se s Narutovýma rodičema, aby mohl část prázdnin strávit třeba u nich. Nebo rovnou celé. Minato a Kushina byli moc bezvadní lidé, kteří ho měli rádi a žádná návštěva u jeho nejlepšího přítele se neobešla bez aspoň krátkého pokecu s jedním nebo oběma jeho rodiči. Ovšem problém byl v tom, že bydleli v bytě. Sasuke by však raději spal třeba na rozkládacím lehátku, než v tomhle studeném luxusu. Také mu bylo jasné, že něco takového by se velice příčilo Itachimu. Nepochybně by namítal, jak by bylo nezdvořilé obtěžovat cizí lidi s takovým přívažkem. Cizí lidi… Sasuke zkřivil horní ret. Kdyby měl být upřímný, musel by přiznat, že znal Minata a Kushinu snad dokonce lépe než vlastního strýčka. V každém případě se s nimi viděl o dost častěji, kdežto s Madarou se teď už navštěvovali tak dvakrát do roka, na Vánoce a Velikonoce. Itachi si s ním ještě občas posílal dopisy, tak jednou za dva měsíce, tím ale veškeré jejich styky končily. Když byli naživu jejich rodiče, možná byly ty návštěvy o něco málo častější, ale také to nebyla žádná sláva. Fugaku se se svým bratrem nikdy moc nemusel. Sasuke zavrtěl hlavou, aby zahnal nesmyslné úvahy, a pustil vodu. Vymáčkl si do dlaní trochu levandulového tekutého mýdla, které téměř okamžitě po rozetření vytvořilo hustou pronikavě vonící pěnu, kterou umyl ve studeném proudu. Nakonec si opláchl i obličej. Zhluboka se nadechl a ještě jednou se podíval do zrcadla. Nic naplat, bude muset projevit trošku adaptability. Třeba to vážně nebude tak strašný, možná přece jen Madarovi křivdil. Navíc nemá cenu fňukat, zkrátka se s tím srovná a snad si doopravdy zvykne a zalíbí se mu tady, jak mu všichni tvrdili. Taková nuda tady určitě taky být nemůže, má s sebou přece spoustu knížek, které si může přečíst, internet v tomhle domě taky jistě funguje a mimo Naruta má i hodně dalších přátel, se kterými se může scházet, když zajede do města. Není přece na konci světa! A pak… třeba nakonec zjistí, že je jeho strejda fajn člověk a aspoň se tak utuží rodinné vztahy. Tak. Sasuke se otřel do připraveného ručníku, zhasl v koupelně a vrátil se do pokoje. Tentokrát už zamířil ke svým kufrům a začal vybalovat. Oblečení naskládal do šatníku, knihy zastrkal do šuplíků, notebook a další techniku včetně iPodu uskladnil do nočních stolků, zubní kartáček, hřeben a podobné věcičky odnesl do koupelny, další drobnosti rozmístil porůznu na police nebo do skříněk. Netrvalo mu to dlouho, takže jakmile složil prázdná zavazadla a kopnul je pod postel, šel se podívat na balkon. Zjistil, že se nachází na straně přivrácené k zahradě, takže měl docela pěkný výhled do ovocného sadu a na louku s lesem, rozkládající se kolem domu. V dálce viděl i obrys vesničky Stranice. Tahle izolace na něj působila trochu zneklidňujícím dojmem. Nechtěl by sice žít v centru města, s Itachim bydleli v okrajové čtvrti, ale stačilo nasednout na tramvaj a do dvaceti minut už člověk mohl stát na náměstí. Měl rád přírodu, ale na bydlení bylo tohle přece jenom trochu moc. Sasuke se naklonil přes okraj pevného zábradlí z tepaného železa. Pod ním se nacházela dlážděná terasa a o kus dál bazén. Odhadoval výšku tak na pět až šest metrů. Musel se trošku pousmát. V jejich domě měl pokoj v prvním patře a už v dětství se naučil dostat se na zahradu, aniž by musel projít dveřmi, protože přímo pod oknem mu rostla vysoká košatá třešeň, jejíž jedna větev měla celkem příhodnou polohu a byla dostatečně silná, aby ho unesla. Dováděl tím k šílenství rodiče a později i Itachiho, byla to ale rychlá a spolehlivá zkratka, než kdyby měl probíhat celým domem k hlavnímu vchodu. A taky se to občas dalo použít jako úniková cesta. Sasuke se znovu podíval dolů. Tady by něco takového nešlo, zábradlí by se přelezlo snadno, dál ale nebylo čeho se zachytit a ani on nebyl takový sebevrah, aby skočil z výšky šesti metrů na tvrdé dlaždičky. Možná kdyby ten bazén stál o něco blíž, takhle by se ale spíš rozsekal o jeho okraj. Mladý Uchiha se posadil, rukama si objal kolena a pozoroval okolí vily. Slunce stálo ještě poměrně vysoko nad obzorem, ale už aspoň nebylo takové vedro. Mohlo být tak kolem páté. Sasuke se snažil vstřebat všechny nové dojmy, přebít nejistotu optimismem, že konečně skončila škola a jeho čeká dlouhé volno, nepodařilo se mu ale úplně potlačit drobný nepříjemný pocit, který se mu usadil v oblasti žaludku z blíže neurčitých příčin.

 

***

 

Sasuke seděl v hlubokém koženém křesle naproti svému strýcovi. Před hodinou se seznámil se zbytkem personálu, poté absolvoval večeři v jídelní místnosti s Madarou a Kabutem a po ní ho starší Uchiha zatáhl do pokoje, pro který by byl zřejmě nejvhodnější název "obývací místnost", na kus řeči. Překvapilo ho, když se jeho strejda vytasil se dvěma sklenkami skotské a šibalským prohlášením typu "Už jsi přece velkej kluk". Sasuke s poněkud nuceným zaculením pití přijal, přestože na whisky moc zvyklý nebyl. Jasně, nebyl v tomhle vyloženě svatoušek, běžně chodil s Narutem a ostatními kamarády do hospody na pivo, během různých narozeninových oslav se taky občas našlo i něco tvrdšího než víno. Itachi byl v tomhle naštěstí rozumný, a protože kromě několika málo výjimek Sasuke nikdy nepřišel domů ztřískaný do němoty, nezakazoval mu alkohol, jelikož měl jistotu, že Sasuke zná svou míru a nepřehání to. Skotská patřila k těm tvrdým lihovinám, u kterých býval Sasuke opatrnější, proto ho trochu překvapilo, že mu ji Madara nabídl. Pak začalo přesně to, o čem Sasuke tušil, že se tomu nevyhne, a neměl to rád. Výslech. Samozřejmě, padaly samé obvyklé dotazy. Co škola, jak ti jde studium, chceš jít na vysokou, co máš v plánu do budoucna, co tvůj bratr, jak to s Itachim zvládáte… Sasuke odpovídal automaticky, občas se u nějakého tématu zastavili na delší dobu a když čas poněkud pokročil a hladina ve sklenicích se snížila, došlo i na další z těch nepříjemně známých otázek:

"A co děvčata, Sasuke?" zamrkal na něj Madara, "máš už nějakou známost?" Mladší Uchiha se zdvořile pousmál, přestože ho celý ten rozhovor dost nudil.

"Ne, zatím přítelkyni nemám," odtušil klidně.

"Ale, nevykládej! Takovej pěknej kluk a sám? Tomu se mi nechce věřit," prohlásil medově Madara a Sasuke se musel přemáhat, aby nad tím klišé neprotočil oči v sloup. Místo toho na tváři vykouzlil další nucený úsměv a pokrčil rameny. "A líbí se ti aspoň nějaká? Co?" vyzvídal jeho strýc. Sasuke už už měl na jazyku, že každý týden nějaká jiná, nakonec o tom však taktně pomlčel a odpověděl příhodněji:

"Ale ovšem. Pár by se jich samozřejmě našlo."

"Tak nač váhat? Skoč do toho po hlavě, ne?" pravil Madara a Sasuke se musel v duchu smát nad jeho ,dobrými radami´. Nebyl si jistý, jestli to hraje nebo ne, ale tahle role hodného strýčka, který drží s mladými, mu připadala u chlapa Madarova typu trošku zvláštní.

"Myslím, že ještě nejsem tak docela připravený na trvalý vztah," odmítl diplomaticky se strýcem souhlasit.

"Kdo mluvil o trvalém vztahu?" podivil se Madara a zašklebil se, "ale mladý jsi jenom jednou, ne? V tomhle věku by sis měl… užívat života." Sasuke malinko zčervenal, když mu došel skrytý význam Madarových slov. Ten se teda nezdál! Zmohl se jen na rozpačité zazubení a aby se nějak zaměstnal, usrkl další doušek whisky. Madaru ovšem námět zřejmě zaujal a když Sasuke na jeho poslední konstatování nic neříkal, nepatrně se k němu naklonil a rádoby spiklenecky ztišil hlas a lá ,mezi námi muži´: "Povídej, Sasuke, už jsi nějakou měl?" Mladšího Uchihu ta nepokrytá intimní otázka natolik vyšokovala, že se při polykání málem zalknul. Divoce se rozkašlal, až na sebe vybryndal část zbylé skotské ze sklenky.

"Promiň," dostal ze sebe, když konečně ovládl záchvat dušnosti. Madara jen mávl rukou. Sasuke se pokoušel otřít skvrnu na svých tmavých džínách a vyhýbal se strýcově pohledu, aby nemusel odpovídat. Doufal, že to snad Madarovi dojde a odvede řeč jinam. Madara byl ovšem nezmar, anebo ho bavily chlapcovy rozpaky, protože se v trapném tématu šťoural s poněkud lstivým úsměvem dál:

"Tak co? Spal jsi už s nějakou?" Sasuke se nepříjemně ošil. Byl sice zvyklý na puberťácké narážky svých vrstevníků, mezi které patřily daleko šťavnatější věci, rozhodně se mu ale nechtělo probírat sex se svým vlastním strýcem.

"Ježíš, strejdo, opravdu se musíme bavit zrovna o tomhle?" pokusil se z debaty s trochu škrobeným uculením vycouvat. Madara si ho měřil pronikavým pohledem a Sasuke měl na okamžik dojem, že v jeho očích zahlédl zvláštní záblesk.

"Proč, tobě to vadí? Stydíš se snad?" protáhl starší Uchiha s lehounkým nádechem posměchu. Sasuke stiskl zuby. Tuhle metodu provokace neměl rád.

"Ne, jen… Přece nebudeme mluvit o sexu! To se nehodí," zasmál se s falešnou veselostí.

"Prosím tě, mě to přece můžeš říct," Madara změnil taktiku, pohodlně se opřel v křesle a prohlížel si Sasukeho jakýmsi otcovským pohledem, "já to na tebe Itachimu neprozradím, neboj." Sasuke získával pocit, že toho jen tak nenechá, a usoudil, že nejrychlejší cestou, jak ukončit lechtivé řeči, bude kapitulace. Sklopil oči na svoje kolena a zamumlal:

"No… ano. Ano, spal."

"Vida," Madarův hlas nabyl podivný podtón, "a?"

"Co - a?" nechápal Sasuke.

"Jak se ti to s ní líbilo?" Černovlasý mladík nadzvedl obočí. Co to je proboha za otázku? Byl to sex, copak se mu sex může nelíbit?

"No, normálně. Dobrý," odvětil trošku zmateně.

"Kolik ti vůbec bylo?" pokračoval jeho strýc a naklonil drobet hlavu na stranu.

"Ehm… já nevím… patnáct a něco. Možná patnáct a půl," vzpomínal neochotně Sasuke.

"A kde jste to dělali? U vás doma nebo u ní? Nebo… jinde?" Madara z něj nespouštěl oči a Sasukemu se moc nelíbilo, jaký v nich byl podivný lesk. Navíc mu přišlo, že se ta debata začíná zvrhávat. Rozhodl se zakročit, i když to bude znamenat přiznat slabinu.

"Strejdo, mohl bys toho, prosím, nechat? Je mi to nepříjemné," pohlédl na Madaru zpříma.

"Proč? Není se přece za co stydět. Řekni, Sasuke, co všechno jsi s ní zkoušel?"

"Strejdo!"

"Dobře, dobře, promiň," rezignoval Madara a do jeho tváře se vmžiku vrátil výraz laskavého příbuzného. Přestože se jejich další konverzace už týkala běžných nudných záležitostí, Sasukeho neopouštěl poněkud neklidný pocit. V půl jedenácté Madara dopil skleničku a zvedl se: "No nic, myslím, že je nejvyšší čas rozpustit diskuzní kroužek. Musím si ještě před spaním něco vyřídit a tobě radím, aby sis šel lehnout. Určitě jsi ze všech těch nových dojmů unavený." Sasuke přikývl a také se postavil. Hlava se mu malinko motala, rozpomněl se však ještě na jednu záležitost, kterou chtěl se strýcem probrat.

"Ehm… strejdo?" zastavil ještě Madaru na odchodu. Starší Uchiha se otočil. "Chtěl jsem se zeptat… jezdí tady odtud nějaký autobus do města? Víš, musím občas zaskočit domů. Zalejt kytky… a tak."

"O to už je postaráno. Pověřil jsem jednoho svého podřízeného, aby k vám třikrát týdne zaskočil. Vyřídí i poštu a tak podobně. Neboj, je naprosto spolehlivý," prohlásil Madara. Sasukemu se nepodařilo potlačit první reakci překvapeného pootevření úst. Jednak se mu moc nezamlouvala představa, že se cizí člověk bude procházet po jejich domě, jednak mu to připadalo nekorektní. Neměl by s ním náhodou Madara takovou věc prodiskutovat, než za něj takto rozhodne? Měl chuť postavit se mu na odpor, nakonec si to ale rozmyslel. Strejda to určitě myslel v jeho nejlepším zájmu, pravděpodobně ho chtěl ušetřit zdánlivě nudných povinností. Co na tom? Aspoň bude mít o starosti míň… A taky o příležitosti, jak odtud aspoň na chvíli vypadnout… Sasuke se přinutil do úsměvu:

"Dobře. Ale stejně bych rád věděl, jestli tu něco jezdí. Kdybych si potřeboval zajet do města… něco si třeba zařídit…"

"Tady žádná linka nevede," odtušil Madara s kamennou tváří a znovu se odvrátil, "jestli budeš něco chtít, řekneš mě nebo Kabutovi. Zajedeme s tebou do centra autem, to bude lepší." Sasuke se kousnul do rtu. Tohle se nevyvíjelo přesně podle jeho představ, ale snažil se nedat to na sobě znát, když ještě jednou svého strýce zdržel:

"Ještě jsem chtěl… ehm… totiž, chtěl jsem se zeptat… mohl bych… mohl bych sem někdy pozvat jednoho svého kamaráda? Rád bych mu ukázal, kde teď bydlím." Madara se podruhé ohlédl a ve tváři se mu nepohnul jediný sval, když se stopou chladného nádechu odpověděl:

"Nepřichází v úvahu. Tenhle dům není žádný domov mládeže. Přeji ti dobrou noc, Sasuke." S těmito slovy odkráčel z místnosti.