První světová válka je v plném proudu a Itálie si brání svoje hranice proti německým útokům. Bělovlasý Němec je zajat při boji o zákopy a Uchihové z něj mají v plánu vymámit všechno, co ví. Dokáže si ale horkokrevný Izuna z jižní Itálie ubránit srdce před Tobiramou z německého Saska?
(Italština je psána kurzívou, němčina normálním písmem)
Kraj to býval poklidný s malebnými lesíky a překrásnými voňavými loukami, než ho pohltila válka. Zryla úrodnou půdu zákopy, udělala důlky plné roztrhané zeminy pomocí granátů a min. Místo tichých jemně ševelících dubů se po zemi válely vyvrhnuté vnitřnosti tanku. Jeho koráb čněl do výše a ohořelý plášť potřísněný krví zpíval smutnou píseň o konci nejednoho života. Válečný konflikt zemí, které si myslely, že pravda a právo je na jejich straně, vyústil ve světovou válku. Rozeběhla se přes země a brala si, cokoliv si zamanula. Před majetky, syny a životy. Nic pro ni nebylo svaté a nic neukojilo její věčný hlad. Však v tomto kraji se stále bojovalo. Muž proti muži, stroj proti stroji. Vzduchem hvízdaly střely doprovázené řehotem vojenského samopalu. Kosily vrcholky zákopů, aby nepřítel nevystrčil ani nos. Léčka byla na spadnutí.
.
Izuna Uchiha cítil, jak se mu jazyk lepí na patro. Měl úplně sucho v ústech a potřeboval by se napít, ale lahve s vodou byly mimo jeho dosah, a pokud věděl, Madara měl v placatce jenom grappu. I když, i tu by možná potřeboval na zklidnění nervů. Viděl sotva na několik desítek centimetrů před sebou, jak byla teď v noci tma, orientoval se podle rudě žhnoucího konce bratrovy cigarety.
Ačkoliv bylo v tuhle dobu chladno, on vnímal, jak se mu potí dlaně, když svíral svou pušku s bajonetem. Nedokázal si pomoct, ani po dvou letech strávených na jižní frontě se nedokázal zbavit úzkosti, kdykoliv měli těsně před bitvou. Právě proto svého staršího bratra obdivoval, jeho stoický klid a chladnou vyrovnanost. Však to byl také důvod, proč Madara velel jednotce, ale tohle mu nezáviděl. Znamenalo to kromě jistých výhod totiž taky obrovskou zodpovědnost.
.
Madara si potlačil vojenskou čepici do týla a zvedl pohled k nebi, kde mezi roztrhanými mračny vykukovaly hvězdy. "Dnes to na umírání nevidím," pronesl suše a potáhl do sebe hustý kouř a stejně požitkářsky ho vydechl. Nebylo kam spěchat, ale to se mělo s úsvitem změnit.
.
"To ať tě ani nenapadne," zamumlal Izuna, "musel bych si tě najít v záhrobí a zabít tě znovu." Nedovedl si představit, že by měl některý z nich ve válce zemřít. Nedalo se říct, že byli úplně nerozluční, ale i když spolu netrávili každou minutu volného času, bylo mezi nimi velice silné pouto. Však také měli jen jeden druhého od té doby, co jim otec před sedmi lety zemřel.
.
Starší z bratrů se pobaveně uchechtl. "Ani jeden z nás neví, kdy zaklepe bačkorama. Jsme stovky kilometrů od domova. Můžeme být rádi, když nás tady někde zahrabou pod italský kopec." Vyfoukl další obláček kouře. Bez cigaret by určitě nepřežil ani den. Bez chleba klidně i týden. Ostatně to už měli v jednom zákopu vyzkoušené, ale cígo muselo být. Byl ochotný i šacovat mrtvé nepřátele, jestli nějaké nemají.
.
Izuna odvrátil oči od místa, kde tušil Madarův obličej. Copak se jeho bratr vůbec nebál smrti?
"Brzy bude svítat," konstatoval, když se zahleděl na oblohu na východě. Hvězdy ještě pořád jasně zářily, ale východní horizont jako by pomaličku upíjel tmu a její temnotu, jako by ji zanechával řidší a světlejší. Brzy vyrazí do boje. Brzy někteří z nich zemřou. Už za pár hodin se z dalších žen stanou vdovy a z dalších dětí napůl sirotci.
.
"Čas ukázat těm rozmazleným německým zadkům s kým mají tu čest. Hrdost Itálie je rozpráší na prach," ujistil bratra a nedopalek hodil na zem. Ušlapal ho podrážkou vysokých vojenských bot. "Chceš svěřit vedení malé záložní skupiny?" zeptal se s už předem jasnou odpovědí, kterou se dozví.
.
"Ne," odvětil Izuna dle očekávání, "zůstanu pod tvým velením." Nedokázal by sedět v klidu v zákopu, když by věděl, že je jeho bratr v poli. Madara se mu vždycky posmíval, že má nízké ambice, ale on nikdy nebyl přehnaně ctižádostivý. Byl průměrný voják a jeho cena spočívala spíše v jeho ústech. Uměl totiž všechny jazyky, které vládly moderní Evropě - kromě rodné italštiny hovořil plynně německy, dobře francouzsky a obstojně anglicky.
.
Madara se znovu zasmál. "Dobrá, ale ne, že mi budeš pořád hlídat zadek," dělal si z bratra srandu. Byl za něj ale rád. Mít někoho, na koho se mohl stoprocentně spolehnout, bylo k nezaplacení. Jen sourozenec či rodina byli takto spolehliví. Válka jejich vztah jen utužila. "Nachystej se," dodal už vážněji, "do půl hodiny vydám rozkaz a půjdeme těm německým frndám rozkopat zadek. Vyženeme je z naší země."
.
Izuna si v duchu představil, jak běží směrem k německým zákopům pod přímou palbou jejich kulometů. Nebyla to zrovna útěšná představa, ale na druhou stranu důvod, proč se Madara rozhodl zaútočit, byl ten, že moc dobře věděli o mizerném zásobování nepřítele. Německé zbraně putovaly především na západní frontu ve Francii a na téhle jejich jižní bojovali spíše s Rakušany. Minuty do zahájení se nekonečně vlekly a on zas a znovu kontroloval svůj zásobník.
.
Starší Uchiha rozdal ještě pár drobných příkazů. V plánu bylo co nejrychleji a nejtišeji proběhnout mezi jejich a nepřátelskými zákopy. Ideálně kdyby proběhli nepozorovaně až na druhou stranu, ale to bylo jen zbožné přání. Možná že Němce rád hanil, ale nebylo to stádo rozkvokaných slepic, které čekají, až přijde liška. Mávl rukou. Útok může začít! Se svojí skupinkou v tichosti přeběhli k okraji zákopu a začali se soukat ven. Měli hrozně málo času. Obzor světlal a oni dokázali vidět aspoň kousek před sebe, ale nezadržitelně svítalo, a kdyby je ty německé bestie zastihly uprostřed, tak je postřílí jako králíky.
.
Mladší Uchiha cítil, že mu srdce buší až někde v krku. Byl rád, že nemusí vést útok v čele. Co nejtišeji následoval svého bratra a spoléhal na jeho instinkt, že najde cestu, kde budou co možná nejméně nápadní. Sám upíral zrak k nepřátelskému táboru, i když byla ještě příliš tma a byl příliš daleko, než aby mohl něco pořádně postřehnout, zdálo se mu však, že je tam mrtvo. Taky to ale mohlo být jen zdánlivé ticho před bouří, moc dobře si pamatoval případy, kdy jeho spolubojovník stál v jednu chvíli vedle něj a v další už se kousky jeho mozkové tkáně rozstříknuté vsakovaly do země. Nechtěl, aby tak skončil on nebo Madara.
.
Madara se plazil zkušeně kupředu. V rukou nůžky, kterými si prostříhával cestu ostnatými dráty, pokud to bylo potřeba, a spoléhal na bratry ve zbrani, kteří v rukou svírali samopaly. Spolu s tou jejich byly čtyři útočné skupiny. Spěchal, a přestože bylo chladné ráno, tak na sobě cítil perlící se pot. Vlasy měl stažené v culíku, aby se mu nemotaly do drátů. Černé temné oči se snažily vidět skrz naskrz temnou tmou. Svalnaté a mužné tělo se posouvalo centimetr po centimetru nezadržitelně kupředu.
.
Izuna měl pocit, že téměř ani nedýchá. Už za pár okamžiků se ocitnou tváří v tvář smrtelnému nebezpečí. Zahleděl se vlevo, jestli náhodou nezahlédne jejich druhy ve zbrani, ale nebyla tu šance, že by mohl. Horizont na východě na sebe vzal švestkově modrou barvu a ve chvíli, kdy byli už jen kousek od svého cíle, zaslechl z německého tábora osudový křik: "Poplach! POPLACH!" Oblohu prořízl první nesmělý sluneční paprsek, když se rozštěkaly kulomety. Jedna z jejich skupin byla nepřáteli odhalena.
.
Ta tam byla šance překvapit zbytek posádky. Madara vydal němý povel k útoku. Vojáci se zvedli jako kaskáda a rychlým během dobíhali k zákopu, kde skočili mezi překvapené, ještě nevzpamatované nepřátele. Bajonety, nože, naostřené vojenské lopatky a pušky rozsévaly smrt a zkázu v úzkých uličkách zákopu. Velmi brzy se vzedmula německá obrana a i italská strana rychle získávala ztráty.
~~~
V zákopech se začínal rozléhat křik, nadávky a nářek zraněných či umírajících. V bitevní vřavě nemohli ani Němci, kteří tolik milovali ve všem jasný řád, udržet nějakou souvislou obranu, třebaže na ně velitel hulákal povely, které pozoruhodným způsobem jeho hluboký hlas dokázal vynést i nad všechen hluk bojujících mužů. Problém byl v tom, že měli málo munice. Ti nahoře si očividně mysleli, že válka proti žabožroutům je důležitější než ta, kterou tady bojovali oni.
.
V zákopech se jako bílá vlaječka míhala hlava s bílými rozčepýřenými vlasy. Rudé oči přivřené a ústa zlostně zkřivená dávaly znát, že majitel je notně nespokojen s nadešlou situací. Bílou pleť zdobilo několik rudých kapek a šmouh nepřátelské krve. Tobirama Senju nikoho nešetřil. Bojoval o svůj život a nemínil ho dát lacino. Oháněl se bodákem a rozséval smrt. Dozadu se neohlížel, byl si jistý, že ho bratr ochrání.
.
Na německé straně bylo znát vyčerpání, a přesto se začínalo zdát, že pomaličku získávají navrch. Ovšem jen do té doby, než se do jejich zákopů propracovala záložní italská skupina s čerstvými a horkokrevnými muži. Italové byli vůbec horkokrevní, jak už Němci za ta léta téhle zatracené války poznali, ale na druhou stranu se obvykle do bojů nehrnuli. Na jejich straně se vždycky žertovalo, že je nejlepší zaútočit po obědě, protože i v zákopech si Italové musejí dávat svého odpoledního šlofíka.
.
"Je jich příliš mnoho," křikl dozadu Tobirama, "musíme se stáhnout." Bylo to nepříjemné, ale pokud si chtějí zachránit holý život, tak musejí prchnout a modlit se, aby je Taliáni neštvali jako divokou zvěř krajinou až do Němec. Zrovna dneska mělo být tak hezky a místo toho se něžnost rána změní v příšernou můru. Rád by se vrátil domů, ale ne s italskými kulkami v těle.
.
Hashirama si moc dobře uvědomoval, že má jeho mladší bratr pravdu. Ksakru! Jejich nadřízení nebudou nadšení, že nebyli schopni udržet pozici. Zatracení Rakušané, kdyby byli trochu schopnější, nemuseli jim přicházet na pomoc a mrhat tady svými muži a zásobami, když je bylo naléhavě třeba jinde. Co se do války přidali Amíci, štěstí je pomalu opouštělo.
"Ústup!" zavelel svým vojákům, aby překřičel válečnou vřavu, "ústup, ÚSTUP!"
.
Rozkaz letěl ústa k ústům a vojáci houfně prchali ze zákopů. Neměli to však jednoduché. Italové lačnili po jejich krvi za všechny padlé bratry z minulých dnů. Mnoho mužů nalezlo smrt pár metrů od zákopu. Měli za to, že na vzdávající se muže nepřátelé střílet nebudou. "Lez, Hashi," zavrčel naléhavě Tobirama, když šťouchl bratra k žebříku a sám odstřelil přibíhajícího Itala. On jim dá, to, že prchají, neznamená, že se nemůžou bránit.
.
Hnědovlasý velitel se vyškrábal na úroveň terénu, tak rychle, nakolik mu to těžká vojenská výstroj dovolovala, skrčil se před svištící kulkou a nahnul se přes zákop, aby svému bratrovi nabídl pomocnou ruku. Zrovna když ho však pevně chytil, ozval se další výstřel a jeho sourozenec bolestně hekl. Na půl zabušení srdce měl Hashirama dojem, že se mu zastavil dech v hrdle, že ti zasraní Italové ho připravili o brášku, ale pak rudá skvrna prokvetla Tobiramovou uniformou v oblasti stehna. To mohli ošetřit. "Dělej, Tobiramo!" pobízel ho naléhavě a vztahoval k němu znovu ruku.
.
Bělovlasému muži prokmitla hlavou myšlenka, že aspoň jeden z nich se musí zachránit. On to nebude. S touhle ránou daleko neuteče. "Vypadni," štěkl ostře na bratra a zalícil na toho hajzla italskýho. Kolem tváře mu zasvištěla kulka, a přece se nenechal rozptýlit. Prásk! Slyšel další hlasy, co tu budou co nevidět. "Říkal jsem, že máš vypadnout! Nech mě tady." Copak tomu nerozuměl?
.
"Ne! Tobiramo…!" Hashirama se odmítal smířit s myšlenkou, že o svého brášku přijde. To on byl přece starší, to on ho měl ochraňovat, nemůže ho tady nechat…
Nějací jeho podřízení, co prchali ze zákopů jako zajíci, na něj něco pokřikovali a snažili se ho odvést. "Tobiramo. Tobiramo!" Odmítal ho opustit, ale vlekli ho násilím, odváděli ho od jeho sourozence, nechávali ho tam Italům na pospas…
.
Muž si oddechl, už se chystal bratru vyhrožovat zbraní, aspoň, že jejich spolubojovníci měli dost rozumu. Odtáhl se pár kroků od žebříku, kde se opřel o stěnu zákopy a pomalu se bolestí hroutil k zemi. Rána solidně krvácela, byl to čistý průstřel. Normálně by si výskl, že se to rychle zhojí. Jenže k uzdravování asi už nebude mít příležitost. Hlasy se blížily a on zkontroloval munici. Měl jeden granát, náboj a nůž. Výbava jako pro sebevraha. Rozhodoval se, co udělat. Vezme těch zasraných Taliánů s sebou co nejvíc. Lehl si co nejvíc k okraji zákopu a předstíral smrt.
.
Italové vyvíjeli v cizích zákopech horečnatou činnost. Především pak pronásledovali zbylé německé vojáky, kteří se dali na útěk, někteří prohledávali mrtvoly a případně vyhledávali raněné. Sem tam se ozvala ještě nějaká pronikavá rána, zřejmě kulka milosrdenství u těch, kteří umírali příliš pomalu.
K Tobiramově postavě také dorazil jeden z italských mužů. Obezřetně do něj kopl špičkou boty a vyštěkl nadávku, když však Němec nereagoval, přiklekl k němu. Ty bílé vlasy poznával, určitě to byl Senju. Jeho bratr Hashirama platil za velké zvíře, podobně jako jejich vlastní velitel.
.
Tobirama zkřivil obličej bolestí, ale nevydal ani hlásku. Byl otočený čelem k zemi, takže Ital naštěstí nic nepoznal. O chvilku později ho vzaly pod paží dvoje ruce, zřejmě si ten bídák zavolal posilu, a to je jenom dobře. Čím víc jich bude tím líp. Nejlépe celá rota, ať je na jednom místě. On jim ukáže, jak Senju dokáží odejít ve velkém stylu. A že i Němci mají smysl pro humor. On obzvláště pro ten černý.
.
Muži odvlékli to, co považovali za Tobiramovu mrtvolu, ke svému černovlasému veliteli, který už si se stoickým klidem stačil zapálit další cigaretu a udílel rozkazy, kam mají přenést zbylou německou výbavu a zásoby. V zákopech panovala vzrušená a radostná atmosféra, na rozdíl od Rakušanů Němci byli tvrdí soupeři. Disciplinovaní a neústupní, proto bylo dnešní vítězství takovou událostí.
"Šéfe, máme tu jednoho mrtvýho Senju!" oznámili Madarovi rozradostněně.
.
Hodili ho k velitelovým nohám jako balík sena. Hrdí na to, že našli mezi hnijící verbeží pěkný kousek.
Madara se podíval na mrtvolu potřísněnou krví a zamazanou hlínou. "Mrtvý nám už k moc k užitku nebude. Škoda, živý by nám mohl něco zazpívat, ale třeba u sebe bude mít nějaké dokumenty," dodal nakonec, aby chlapy pochválil, že se tak snažili. Botou překulil muže na záda a zaskočilo ho, že jeho oči se na něj dívaly až moc živě.
"Zasraní Taliáni, půjdete všichni do pekla se mnou," křikl Tobirama německy a prudkým pohybem odjistil granát. Bylo tu nejmíň deset jižanských psů. Všechny je to roztrhá. Cítil hřejivé zadostiučinění, že aspoň neumře jako stařec na hnusnou nemoc. Umře jako hrdina, který i v poslední minutě svojí smrti dokáže něco udělat pro svoji vlast. Začal se vyšinutě smát, jak na něj všichni zírali jako na ducha.
.
Izuna měl pocit, že se to všechno děje jako v nějakém zpomaleném filmu. V jednu vteřinu zíral na muže, kterého považoval za mrtvého, a ve druhé už se všichni ocitli ve smrtelném nebezpečí. Když se na to o několik hodin díval zpětně, jako by snad ani neovládal svoje tělo racionální myslí, jednal jako bez ducha, automaticky. Najednou se skláněl nad bělovlasým nepřítelem a páčil mu z ruky granát. Měl tak málo času…
Němec byl však tvrdohlavý a nechtěl se s trhavinou rozloučit. Zatímco muži, kteří jej přivlekli, s křikem prchali ve snaze zachránit holý, život, Madara kopl Tobiramovi do zraněného stehna. Stisk prstů konečně povolil a on nacvičeným pohybem odhodil granát co nejdál od nich. Z následného výbuchu málem ohluchl. Zasypala je sprška hlíny a tlaková vlna s nimi otřásla, nebyla však tak velká, aby je porazila.
.
"Podělaní Taliáni, všechno jste zkazili!" štěkal na ně Tobirama, než ho Madara několika silnými kopanci umlčel.
Starší Uchiha nerozuměl, co Němec říkal, kromě těch zasraných sviní. To si pamatoval a často to na sebe pokřikovali přes frontu, když k tomu byla příležitost. Mohli být všichni na kusy. Měl za to, že Němci mají ještě nějakou osobní hrdost, ale asi se zmýlil, když se Senju uchýlil k takové podlosti. Vytáhl z pouzdra revolver a zamířil na toho zmetka. Vypadal naštvaně, že mu překazili plány, ale pevně mu opětoval pohled bez známky strachu.
.
Izuna se postavil po bratrově boku. Srdce mu ještě pořád splašeně tlouklo, určitě bude trvat ještě nějakou dobu, než se vzpamatuje ze šoku. "Na mrtvého je ještě dost živý," konstatoval otřeseně, "možná to je ale tak lepší. Senju mají vysoké postavení. Třeba by nám mohl říct něco o tom, co Němci plánují." Položil dlaň na Madarovu paži, aby ho uklidnil. Jeho bratr sice v boji zachovával pozoruhodný klid, ale když se naštval, jednal neuváženě.
"To byl pěkně zrádný pokus," oslovil následně Tobiramu plynnou němčinou, "víc by se ti vyplatilo, kdybys spolupracoval. Nechceš tady přece zařvat."
.
Bělovlasý muž se na chvíli zatvářil překvapeně, že z úst jižana slyší perfektní němčinu, sice s přízvukem, ale tak jasnou, že by to tady dole nečekal. "Všechny jsem vás měl vzít s sebou, bídní psi-šajze!" zasténal bolestně, když ho Madara nakopl do zraněné nohy.
"Nebav se s ním," zavrčel starší Uchiha nakvašeně. Byl si jistý, že nic slušného určitě neřekl. "V jednom máš ale pravdu. Živý se nám opravdu může hodit. Máš to ale kliku, buřtožroute, dneska zubatá nad tebou zlomila kosu." Kývl na chlapy, aby ho odvedli k nim do zázemí, než to tady dodělají.
.
Mladší Uchiha pokrčil rameny a díval se, jak jejich vojáci prohledávají bělovlasého muže. Sebrali mu nůž i poslední náboj a prskajícího německé nadávky ho odvlekli přes bitevní pole do jejich vlastních zákopů. Jak si tak všimnul, asi bude potřebovat lékařské ošetření.
"Měli jsme ho radši zabít," odfrkl si znechuceně jeden z jejich spolubojovníků, Genma, který uvažoval podobně jako Izuna, "bude to plýtvání dobrým zdravotnickým materiálem na nepřítele, kterej nás chtěl všechny odkrouhnout."
"Jsme snad civilizovaní lidé," namítl Izuna, "zacházení s válečnými zajatci musí být humánní."
.
"Budeme humánní, jen pokud si to můžeme dovolit. Živit ho na úkor vlastních nebudu. Jakmile se stane nepotřebným, tak se ho zbavíme," rozhodl Madara, i když možná by se dal za něco směnit. Kdo ví, co by za něj jeho bratříček nabídnul. To se ještě uvidí, zatím ho budou mít pěkně pod pokličkou, ale dlaň ho svědila. Nejradši by mu aspoň ještě jednu natáhnul. Nesnášel Němce a ty dva chytráky Senju ještě víc.
~~~
"Řekni nám, jaké akce na ofenzívu plánujete s Rakušany a nic se ti nestane," překládal Izuna slova svého bratra, byť v mnohem mírnějším podání. Vždycky musel sehrát diplomatickou roli, protože kdyby Madaru tlumočil doslova, dozvěděl by se bělovlasý muž spoustu ošklivých věcí.
Bylo už k večeru a jim se konečně podařilo ošetřit všechny raněné, přenést všechen materiál, který se dal použít z německého tábora, do jejich vlastního, a chlapi ještě pořád kopali hroby pro padlé druhy i nepřátele. Teď přišel čas vyslechnout Senju Tobiramu, takže ho přivlekli do velitelského stanu se svázanýma rukama.
.
"Naserte si, nevěřím vám ani slovo. Navíc, čest mi nedovolí zradit svoje druhy," odfrkl si bělovlasý muž znechuceně. Nedostanou z něj ani slovo, přísahal v duchu." Střídavě se díval na starší a na mladšího Uchihu zamračenýma očima. Noha ho bolela, že by byl snad radši, kdyby mu ji utrhl granát. Takové lehké zranění a byl úplně k ničemu. Jediné, co ho utěšovalo, bylo, že bratr se dostal jistě do bezpečí. Jen doufal, že ho ten hlupák nepůjde zachránit.
.
"Říká, že mu čest nedovolí zradit druhy ve zbrani a že s námi nebude mluvit," otočil se Izuna ke svému bratrovi, který vrhal na jejich zajatce dlouhý nepřátelský pohled. Jen doufal, že je dost rozumný na to, aby se to nesnažil z Němce vydolovat násilím. Toho by opravdu nechtěl být svědkem. "Měl bys být rozumný," prohlásil směrem k Tobiramovi, "můj bratr ti nabízí život výměnou za informace. Když odpovíš na naše otázky, budeš se moct vrátit k ženě a dětem, jestli je máš."
.
"Nevěřím italským zoccolám," zavrčel Tobirama vzpupně a dával si pozor na výslovnost posledního slova. Nadávky se člověk naučil velice rychle i v cizím jazyce. Letící pěst ho srazila ze židle a na zemi polykal andělíčky. Měl pocit, že mu právě dělo urazilo hlavu.
Madara si protřepával ruku, jak ho praštil do kosti. Zlostí byl téměř bez sebe. Není žádná děvka, co dává zadarmo. Zvedl albína za košili a vrazil mu ještě jednu do zubů, až se spustila krev z nosu. Další ránu zastavila něčí ruka. "Pusť, je nám úplně k hovnu když nic neřekne. To z něj vymlátím."
.
"Madaro, ne! Nenech se sakra tak hloupě vyprovokovat!" snažil se Madara svého bratra zadržet a odtrhnout od zajatce. Chvíli se spolu potýkali, než se mu to podařilo. "Nezbláznil ses?" osopil se následně na svého sourozence, "tohle nemůžeš. Víš, jak to bude vypadat, když se to nadřízení dozví? Tohle nejsou civilizované výslechové metody." Zabloudil očima k tomu Němci. Přestože byl potlučený, měřil si je pořád pěkně vzdorovitě. Možná by i obdivoval jeho odhodlání, kdyby to ovšem nepůsobilo takové problémy. "Měl bys opatrně volit slova," doporučil mu zamračeně.
.
"Jsme ve válce. Civilizovanost jsme nechali doma, pokud si dobře pamatuju," zavrčel Madara a setřásl bratrovy paže, které ho držely. Copak to nechápal? "Je klíčové se dozvědět, co nepřátelé plánují… Fajn, když ho teda nemůžu mlátit, jsou i jiné způsoby, jak z někoho dostat informace. Genmo!" křikl na podřízeného vojáka. Jakmile se objevil ve dveřích, ukázal na albína prstem. "Vyveď ho ven a uvaž ke kůlu, co je u náklaďáků. Tři dny bez jídla a vody ho určitě naučí pěkně zpívat."
.
"Počkej!" pokusil se Izuna zasáhnout a jeho tmavé oči se vpily do rudých zorniček člena rodiny Senju. "Můj bratr tě chce nechat přivázat ke kůlu na tři dny bez jídla a vody," pravil německy, "nebuď hlupák, Madara není z těch, co by svá slova nedodrželi… a nutno říct, že taky nemá zrovna moc trpělivosti. Řekni nám, co chceme slyšet, ušetři sám sebe." To, že by ho starší Uchiha nechal bez potravy, nebylo tak strašné, ale bez vody? Po třech dnech by zemřel na dehydrataci, to bylo nelidské.
.
Tobirama vzpurně zavrtěl hlavou v gestu, že se nepoddá a nic ho nevystraší. Genma odtáhl pajdajícího se Němce pryč. "Viděls ho? Ten se jen tak zlomit nenechá. Nějaké sladké řečičky jsou mu zřejmě úplně u prdele. Jestli ti je ho tak líto, tak běž si to s ním vyměnit," frkl k bratrovi Madara. Myslel si, že má v hrsti poklad a má tak akorát obyčejný kus žuly, který se nedá opracovat, ale on mu ještě ukáže.
.
"Má zajímavé oči," konstatoval Izuna jakoby mimo, "nikdy jsem ještě albína neviděl, ty jo? Červené oči jsou zvláštní, je fascinující, jak příroda něco takového vytvoří." Byl zvyklý, že spousta Němců byla blonďatých a modrookých, ale nikoho takového nepotkal nikdy. Už jen z toho důvodu by si s Tobiramou docela rád v klidu promluvil, ale zatím to vypadalo, že z něj víc než několik urážek, německých i italských, nedostane.
.
"Jo, Němci jsou výkvět přírody," uzavřel tohle téma starší Uchiha. "Za tři dny mi připomeň, že ho tam máme," prohodil na půl úst k bratrovi a vyšel ven z místnosti, aby si venku opláchl ruce od krve. Už aby celá ta podělaná válka skončila. Nemohli si ti nahoře dát dýchánek a domluvit se?