Tänöwill a Winterhold nenašli ani po deseti letech válek společnou řeč a schyluje se k další bitvě, která bude snad poslední před obdobím přicházející zimy. Seveřani si dovolili silou zabrat jižní země a to nemůže projít bez odplaty. Ocitáme se konkrétně na severních hranicích jižanského království, jižně od Pásma nikoho. Zatímco Elinion se drží stranou, vítězství pro obě země jsou střídavá. Jižané jsou odhodláni dobýt zpět veškerá svá území a vytlačit seveřany tam, kam patří. Velitel armády má na starosti nejenom početné mužstvo, ale i všechny tänöwilllské prince. Odpovědnost velká, zvláště, když mu ten nejmladší neustále vzdoruje jako kdyby snědl moudrost světa. Však on ho boj naučí, že realita není jako na přátelském klání na kolbišti. Jenže Sasuke, jižanský skvostný květ, má i jiné než krvežíznivé potřeby.

 

Kdo ještě nečetl pozadí příběhu, tak má možnost nakouknout zde Válka rodů - upoutávka.

 

 

Sasuke Uchiha se zkříženýma rukama na prsou poslouchal vojenského velitele. Popravdě už by nejradši tuhle strategickou schůzku ukončil, ale přísný dril hned odmalička ho naučil, že podobná setkání jsou pro průběh bitvy velmi důležitá - a koneckonců, kdyby se ozval nebo dal nějakým způsobem najevo nudu, Kakashi by mohl později žalovat otci, což by mu vyneslo nejen nepříjemnou přednášku o zodpovědnosti, ale možná i fyzický trest.

Sasuke byl neobyčejně pohledný šestnáctiletý chlapec. Lišil se od podstatné většiny chlapců v jejich zemi, a ostatně i v jiných zemích. Nebyl to jen tak nějaký mladík, byl to princ Tänöwillu, jižanského království kontinentu Alqualas. Jejich rodovými slovy bylo: Kde pálí slunce, tam vládnou lvi. Plně to vystihovalo podstatu jihu. Jako všichni Uchihové měl uhlově černé vlasy i oči. Delší hedvábné prameny rámovaly souměrnou a hezky vytesanou tvář s posledními stopami dětství, zatímco krátké bodlinky vzadu připomínaly vrabčí hnízdo, až na to, že byly hebké a jemné na dotek. Jeho plné smyslně vykrojené rty se momentálně nadzvedávaly v lehkém úšklebku, ale dominantou jeho obličeje byly nepochybně netypicky velké nádherné oči s hustým závojem řas. Nesly v sobě oheň svého majitele a ducha jejich rodu, ale zároveň něhu a krásu vznešené laně.

Mladík nebyl příliš vysoký ani mohutný, jeho drobnější postava více než o síle svědčila o rychlosti a pružnosti. Její ladnost a eleganci jeho pohybů doplňovala splývavá stříbřitá namodralá róba ze vzdušné lehké látky, kterou však již brzy překryje válečnou zbrojí. Bitva se severem se blížila. Obě království - severní i jižní - byla již po mnoho let zuřivými nepřáteli. Původní odvěká rivalita se přetavila ve válečný konflikt po zákeřné a úkladné vraždě Sasukeho děda před deseti lety, k níž se seveřané doposud odmítali přiznat, přestože byl Tajima Uchiha prokazatelně otráven vínem, které do Tänöwillu dorazilo s přátelským dopisem s pečetí severského království.

.

Stříbrovlasý velitel armády se zamračil. Celé jejich tažení se mu už od počátku vůbec nelíbilo. Důvodem však nebyl další konflikt. To mu nevadilo, bojoval rád za svou vlast a pro svého krále, ale spíš mu nešli pod nos tři Uchihové. V podstatě mu je Madara hodil na krk jako břemeno, kterému má prý ukázat a hlavně ho naučit trochu vojenského manévrování, zvyšování morálky mužů a dát zlovolným seveřanům zase na frak. Štěstěna byla popravdě hodně vrtkavá a vítězství v půtkách mezi oběma národy byla střídavá. Nemohl tedy zaručit, že zítra vyhrají a hlavně všichni přežijí. Zatím by podle špehů mělo dojít k velké bitvě s tisíci muži. Nesl na sobě velké břemeno. Narovnal se do plné výše a vypnul hruď. Sasuke jej opravdu poslední dobou štval. Měli celé tažení svěřit jemu, když se mu to zdá jednoduché jako pitka s přáteli v Perleťovém paláci. Upřel na mladíka tmavé oči. "Mladý princ Sasuke by nám jistě rád odhalil vlastní verzi celého průběhu bitvy. Není tomu tak?" rýpl si do něj. Hrozně rád by mu ten úškrn sám smazal z tváře.

.

"Mladý princ souhlasí s průběhem bitvy nastíněným velitelem Hatakem," nenechal se Sasuke vytočil a věnoval Kakashimu ironickou úklonu, "pouze by snad rád podotknul, že už je to za dnešní večer popáté, co se tahle strategie omílá dokola. Možná že má velitel za to, že bude lepší jít do bitvy nevyspalí a unavení, ale zato umět slovo od slova odříkat plán?"

Itachi Uchiha, Sasukeho starší bratr, si tiše povzdechl. Myslel si něco podobného a popravdě ho štvalo, jak jim Kakashi nenápadně dává najevo, že se mu jejich přítomnost příliš nezamlouvá, ale na rozdíl od bratra byl silně nekonfliktní. Sasuke vždycky řekl, co si myslí, on raději držel jazyk za zuby. Ostatně Hatake byl poněkud nespravedlivý - odmalička procházeli tvrdým tréninkem v boji, takže byli minimálně na stejné úrovni s vojáky, mnohdy i lepší, a nějakými bitvami už prošli také. Navíc jejich přítomnost zvyšovala morálku armády, když chlapi viděli, že jejich vládci nesedí jen v paláci, ale bojují své vlastní války. "Nechte toho rejpání, oba dva," poznamenal klidně. Jeho slovo mělo momentálně největší váhu, nebyl-li přítomen ani jeden Uchiha ze starší generace. Itachi byl totiž z nich tří nejpravděpodobnějším následníkem Perleťového trůnu. Jejich strýc Madara Uchiha, nejstarší z klanu, neměl dědice - právo po jeho smrti by tedy automaticky přecházelo na prostředního ze tří bratří, Fugaka Uchihu. A Fugaku Uchiha byl otec Itachiho a Sasukeho, takže bude-li jednou vládnout on, dědické právo pak pochopitelně bude náležet Itachimu.

.

Kakashi měl chuť nespokojeně zafrkat jako kůň, ale ovládl se. Nejmladší Uchiha mu občas pil krev. "Jak si princ Itachi přeje," odtušil nemastně neslaně. Cítil se a byl odpovědný za jejich životy, i za životy tisíců vojáků, kteří nocovali okolo jejich stanů. Možná byl příliš pečlivý, ale nechtěl kvůli vlastní nedbalosti zavinit jejich smrt. Založil si ruce na hrudi a přelétl očima všechny přítomné. Kromě něj a mladých princů tu byl ještě Yamato, jeden z nejlepších bojovníků v armádě, který dělal Sasukemu doprovod, a nakonec Shisui, který se i při této tíživé situaci cpal hrozny. Ta nenažranost ho jednou zabije! "Souhlasí tedy všichni se svým postavením?" mávl rukou k mapě poseté maličkými panáčky s jízdou, pěšáky a hordou nepřátel.

.

Velitelským stanem to sborově zahučelo na souhlas. Sasuke s Shisuiem měli každý po jednom pěším oddílu, Kakashi s Itachim veleli jízdě. Popravdě řečeno kdyby se více hledělo na schopnosti, pak byli Sasuke i Shisui lepší jezdci než dlouhovlasý Uchiha, ale Itachi měl nejdůležitější postavení.

Krátce po dohodnutí posledních detailů je Kakashi konečně propustil. "Bohové, už je tma… byli jsme tam málem pět hodin," zívnul nejmladší z rodu a mírně se otřásl, jak se do něj opřel noční vánek. Pořád si nemohl zvyknout na to, že zde, u severních hranic Tänöwillu, je daleko větší zima než v jejich přívětivém teplém Dorwinu. Jakmile mu však naskočila husí kůže, přes ramena se mu náhle ovinul plášť z velbloudí srsti. Ohlédl se a věnoval Yamatovi mírný úsměv. "Děkuji," ocenil jeho starostlivost.

.

"Jižní cípy naší země jsou mnohem příjemnější než zdejší hranice. Musíš se umět zahřát," odtušil hnědovlasý muž. On společně s Hatakem byli válečníci a jen výjimečně odkládali zbroj a nosili jen prostý šat. Připadali si jako nazí a vždycky nosili u pasu aspoň pořádný opasek s mečem nebo lehkou koženou zbroj jako on nyní. Zítra si na sebe navleče pevnou dorwinskou ocel a poznamená ji krví seveřanů.

.

Sasuke na Yamata v přítmí mrkl: "Zahřát se dá různě, nejen oblečením. Třeba také dobrým tänöwillským vínem nebo pěkně žhavým sexem."

"Sasuke!" Itachi věnoval svému mladšímu bratrovi lehký pohlavek, "kdyby tě slyšel otec." Pravdou ovšem bylo, že jižanský národ byl v různých ohledech mnohem benevolentnější. Mimo jiné v otázce sexuality. Fugaku to sice příliš neschvaloval, ale samotný Madara, král Tänöwillu, byl svou náklonností k mužům proslulý. V zemi se dokonce říkalo, že v životě neobšťastnil jedinou ženu, zato mužů bezpočet.

.

"Sasuke má pravdu," chytil se slova Shisui a odhodil holý střapec od hroznového vína. "Co bysme to byli za členy národu proslulého bojem a mileneckou vášní, kdybysme si před bojem odpustili strávit poslední chvilky v hřejivé náruči milence či milenky. Tipuju, že všichni chlapi v táboře sní o tom, kam by ho mohli šoupnout," pochechtával se nejstarší Uchiha a plácl bratrance po zadku. "Ještěže zítra vedeš pěchotu. Jinak by se ti na koni sedělo blbě."

.

"Hej!" ohradil se Sasuke a rozhořčeně šťouchl Shisuie do žeber, "co tím jako myslíš? Kdo říká, že bych se nechal ošukat? Co ty víš o mých preferencích…" Vlastně to s mužem ještě nedělal, alespoň co se přímého aktu týkalo. Ačkoliv nemohl tvrdit, že by žádné zkušenosti neměl… musel se držet, aby se neohlédl dozadu na Yamata.

"Nevím, jestli je formulace proslulost mileneckou vášní ten správný termín, Shisuii," prohodil Itachi, "hodně lidí nás má prostě jen za zvrhlíky."

.

"Ale hodně lidem je to fuk, kdo koho šoustá, hlavně, když se mají dobře a království jim netrhá chleba od úst," poznamenal Yamato zkušeně. "Vždycky se najdou zlé jazyky, kterým se bude tahle záliba hodit, aby mohli na váš rod házet špínu."

"To je fakt, tak, Sasuke, koukej pořádně sténat na celé ležení, ať z toho taky všichni něco mají," zasmál se Shisui, "beztak jsou tu v okolí nějací špehové, tak ať mají o čem vykládat seveřanům, jací jsme rajcovní milenci."

.

"Shisuii!" okřikl ho Itachi, který se nad takovou konverzací mírně zarděl, přestože se jeho osobně nedotýkala. Ale svého malého brášku miloval nade všechno a ten nenažranec ho pořád tak kazil. A nejhorší na tom bylo, že Sasuke se nechal!

"Tsss, tohle mi říká ten, co píchá s tím protivou Kakashim. Spíš ty, Shisuii, abys zítra něco v pěchotě ušel. Jestli ti dneska Hatake rozjebe zadek, bude se ti špatně bojovat," oplatil nejmladší Uchiha bratranci rýpnutí.

"Sasuke!" zhrozil se Itachi. Tohle obscénní špičkování bylo podle něj nemístné. "Aspoň ty měj trochu rozum."

"Ale Itachi," usmál se na brášku líbezně Sasuke, "pořád ještě jsme na té lepší straně Alqualasu. Já slyšel, že seveřani šukají svoje kozy."

.

"Přesně, ale víš co, Itachi, vsadíme se. Když zítra vyhrajeme, tak slibuju, že o těchto věcech neprohodím ani slovo, a když prohrajeme, tak ti dovedu kozu k obšťastnění, aby ti nebylo smutno," popichoval Shisui a vesele se poškleboval, jak se bratranec tvářil znechuceně. On by zvíře nešoustal, ani kdyby to byla poslední živá věc na světě.

.

Sasuke se rozesmál, když se jeho bratr podrážděně rozkvokal a na Shisuiovu hlavu se snesla sprška nelichotivých přívlastků. "S tänöwillskou náklonností experimentování v sexu můžeme bejt vůbec rádi, že jsme na světě," konstatoval pobaveně. Minimálně co se královské rodiny týkalo, byl jejich otec snad jediný čistý heterosexuál, a to si ho ještě Madara dobíral za jakousi mladickou událost, kterou jim dodnes nikdo nechtěl prozradit, ať vyzvídali sebevíc. Strýček Izuna také sice dával přednost ženám, ale sem tam si nějakou tu zkušenost s mužem také střihl.

.

"A co ty, Sasuke, ty se nechceš o nic vsadit?" zeptal se rozjíveně nejstarší Uchiha. Nemohl si pomoct, jídlo a vtípky k němu prostě patřily jako podkova ke koni. Pevně a bytelně. Navíc měl rád sázky všeho druhu. Hlavně ty, které mu přinesly nějaký užitek. Občas si trochu k vítězství napomohl drobnou úplatou správnému člověku, ale nikdo to naštěstí zatím nezjistil. Uměl být obratný řečník, když chtěl.

.

"No, to záleží na tom, co by bylo v sázce," zazubil se nejmladší Uchiha. To už se zastavili před královským ležením, kde stály jejich stany. "Hej, Naruto," luskl prsty na blonďatého sluhu, "přines nějaký víno, musíme spláchnout ty hodiny, kdy jsme furt mleli pantem." Na válečných poradách Hatake alkohol nepovoloval, suchar. V něčem dodržoval přísnou kázeň, zrovna tak jako jejich otec. Ale kapka před spaním neuškodí.

.

"Co třeba tvůj bojovník," zazubil se Shisui prohnaně. Neměl Kakashiho za zadkem, říkal, že se ještě chviličku zdrží u mapy, tak si mohl dovolovat takto provokovat. Kdyby to zkusil před ním, tak by to pak pěkně schytal. "Dáš Yamata všanc, nebo jsi poseroutka, co se bojí výzvy?" podráždil bratrancovu hrdost. Moc dobře věděl, jak na něj. Však taky spolu vyrůstali odmalička v paláci.

.

Sasuke si podrážděně odfrkl. Neměl rád tyhle provokace a navíc se mu nelíbilo pomyšlení na hnědovlasého vojáka v něčí jiné posteli. "Tvůj návrh má jednu mezeru, Shisuii. Nemůžu dát Yamata všanc, nepatří mi," připomněl bratranci, že otroctví zrušil v jejich království už před sto lety Indra Uchiha. Pravda… ne že by tu pořád tak trošku nefungoval obchod s bílým masem, ale z hlediska legislativy to bylo zakázané a Fugaku tvrdě tlačil na Madaru, aby takové případy trestal.

.

"Opravdu? Přišlo mi, že za tebou běhá jako pejsek. Vypadá jako tvůj, akorát vám chybí vodítko," špičkoval Shisui, ale zdálo se, že už je to i moc na samotného Yamata, který se na něho škaredě podíval. Možná by se přece jenom mohl držet trochu zpátky, když se za ním ozvalo zašustění látky stanu a mimo mladého sluhy i těžší kroky vojenského velitele. Nechtěl dostat před bitvou za uši jako malý.

.

Nejmladší Uchiha si ovšem z příchodu Hatakeho nedělal nic. Uznával sice autority, ale především ty rodinné, ty, které mu fakt, že je má poslouchat, do hlavy jaksi vtloukli od dětství. Navíc narážka na Yamata se ho dotkla, takže o vteřinku později se Shisuiova hrdla dotkla chladná čepel jeho dýky z tänöwillské oceli. I když byl Sasuke skoro o hlavu menší, v tasení byl rychlý jako blesk. "Měl by sis dávat pozor na jazyk, nebo o něj přijdeš," zavrčel.

.

Shisuovi bylo jasné, že notně přepískl. Sasuke byl snadno vznětlivý, ale zřejmě ho popudil víc, než je zdrávo. Nože se vytahovaly jen málokdy. Rozhodil rukama v obranném gestu. "Klid, Sasuke, víš, že občas melu srance. Není třeba se tak horlit," uklidňoval svého bratrance.

Velitel armády podmračeně sledoval situaci. Chvíli je nechá o samotě a ušetří seveřanům práci, když je nechá se pozabíjet mezi sebou. Jak malá děcka. Zvláště Shisui, ten se zdál, že snad z toho nevyroste a zůstane pořád stejný větroplach. Měl to na něm rád, ale občas by ocenil trochu víc vážnosti a zodpovědnosti. "Prolévání krve si nechte na zítřek."

.

Sasuke si ještě chvilku Shisuie upřeně měřil plamenným pohledem, až jeho černé oči jiskřily, než konečně stáhl dýku a zasunul ji zpátky do pochvy. "Do toho, co je mezi mnou a Yamatem, se už nenavážej… nebo nepřijdeš jenom o jazyk, a to by se tady Kakashimu asi moc nelíbilo," ušklíbl se a na okamžik zalétl zrakem i k nasupenému veliteli.

"Sasuke, kroť se. A ty, Shisuii, přestaň provokovat," vstoupil mezi oba své příbuzné Itachi, "zítra nás čeká boj, takže žádné rozepře. Jestli nebudete spolupracovat, může vás to taky stát život."

Nejmladší Uchiha pohodil vzdorně hlavou. On si přece nezačal! Místo dalších poznámek jen kývl na Naruta, aby mu nalil číši vína.

.

Nejstarší Uchiha se uvolnil a vzal si nabízený pohár vína. Sice byl z jejich mladší generace nejstarší, ale Sasuke neměl moc v lásce poslouchání. Spláchl douškem pachuť čepele na krku. Však se zítra ukáže, kdo přečká bitvu a s jakým výsledkem. Posadil se do křesla s tím, že bude chvíli bručet.

Kakashi s Yamatem se na sebe podívali a v jejich pohledu bylo znát, že si myslí to samé - příliš horkokrevní Uchihové. Zřejmě se klidnost a vyrovnanost zkoncentrovala v Itachim a na ostatní nezbylo. Chvíli bylo kolem nich úplné ticho, než se ho hnědovlasý bojovník rozhodl rozetnout ticho otázkou: "Sasuke, otec ti zakázal vzít Mäelyse s sebou?"

.

"Jo… což je dost nefér," postěžoval si nejmladší Uchiha a kysele kývl hlavou k Shisuiovi, "strejda Izuna s tím tolik nenadělá. Koneckonců, leodémoni jsou naše rodová zvířata a vyrůstají s námi odmalička… v boji jsou jejich zuby a drápy taky k užitku, tak nevím, na co si to otec hraje." Rozhořčeně se napil. Mäelys byl jeho leodémon. Po celém těle černý s ocelově modravými odlesky, nádherný, nebezpečný a neochotný podvolit se komukoliv jinému než Sasukemu. Leodémoni byly velké démonické kočkovité šelmy, které kdysi dávno žily v jižních savanách. Říkalo se, že po tisíciletí představovaly hrozbu pro jižanské národy, dokud si je první Uchihové nepodmanili a od té doby je leodémoni věrně doprovází. Faktem bylo, že každý Uchiha měl svého leodémona jako symbol příslušnosti ke královské rodině. K tomuto účelu byli chováni v Perleťovém paláci a každý novorozený Uchiha dostal v pěti letech lvíče, které s ním pak vyrůstalo, až tvořili nerozlučnou dvojici.

.

"Třeba se prostě jenom obával, že by tu mohl překážet. Zvířata nemají smysl pro naši strategii a mohla by se vrhnout kamkoliv a ty za ním. Ale neboj, v Perleťovém paláci je o něj dobře postaráno. Určitě za ním chodí Mikoto se svou samicí leodémona. Víš, že k sobě chovají jistou náklonnost. Přemítám, kdyby jim Mäelys utekl, myslíš, že by tě dokázal najít?" Třeba psi a kočky se dokázaly vrátit domů, ale dokázal by leodémon najít svého majitele?

 

.

"Určitě ano," prohlásil přesvědčeně Sasuke, "nezapomeň, že leodémoni nejsou jen tak ledajaká zvířata. Byli tu dávno před lidmi a říká se, že mají různé schopnosti." Minimálně polovině z nich tak docela nevěřil, například, že se dokáží zneviditelnit. Tahle pověra pravděpodobně vznikla s tím, jak leodémoni lovili - tiše a smrtelně, připlížili se k oběti téměř bez hluku a skolili ji jedním skokem, při kterém jí prokousli hrdlo. Kořist je často zahlédla až v momentě útoku, odtud nejspíš zkazky o jejich kouzelné moci. Ale jiným pověrám věřil více, například schopnosti vycítit nebezpečí.

.

"Tak to aby ti ho v paláci dobře ohlídali. Cesta sem je nebezpečná i pro leodémona," sýčkoval Hatake, který měl s tímto druhem vlastní, poněkud bolestivější zkušenosti. Shisuiův miláček ze začátku jejich vztahu byl poměrně dost nevrlý, že mu někdo krade pána a dělá s ním divné věci. Několikrát byl pokousán, ale naštěstí už si zvykl a nebylo to tak hrozné. Jen občas, když byl obzvláště nepokojný, tak na něj výhružně vrčel.

Jako kdyby ho vzpomínali, tak se mezi plachtovím protáhlo černé sametové tělo a s ladností sobě vlastní se šlo otřít o svého majitele.

"Grapeone, zase jsi zdrhnul?" povzdechl si Shisui a přiklekl ke své velké kočkovité šelmě. Okamžitě začal tlumeně příst, znělo to temně, ale přesto přátelsky. "Zase jsi běhal po táboře?" peskoval své zvíře, když si všiml, jak má nohy zastříkané až po břicho od bláta. Teď na podzim často pršelo a čím byli severněji, tím vlezlejší a nepříjemnější bylo vlhko a zima.

.

"Doufám, že se otec postará, aby se to nestalo… když už zakázal, abych ho vzal s sebou," odfrkl si Sasuke a zamyšleně se napil vína. Mäelys mu chyběl. Když byli v paláci se svými majiteli, mohli se leodémoni volně procházet po zámku, ale jakmile jejich páníčci odjeli, zavírali je pro jistotu do velkého výběhu v zahradách. Neměli se tam špatně, snažili se jim tam zařídit veškerý komfort, ale přesto byli odloučeni od svých majitelů, což při tak silném poutu tato nádherná zvířata těžko snášela.

"Neboj, brzy snad budeme zpátky… tahle bitva by mohla být na nějaký čas rozhodující, podle zpráv našich zvědů zatím nedorazily žádné posily," poznamenal Itachi a zahleděl se k severu, jako by snad dokázal dohlédnout přes celé ležení, kopce a údolí, až někam k sídelnímu městu Winterholdu.

"Doufejme," prohlásil Sasuke, dopil číši a vrátil ji Narutovi, "nevím, jak vy, pánové, ale já si jdu lehnout. Až budu zítra zabíjet seveřany, nechci u toho zívat."

.

Yamato se chtěl zvednout a mladíka následovat, jenže stisk na předloktí ho zastavil. "Ale no tak, přece nejsi jeho ocásek," syknul k němu Shisui pobaveně, hlavně ale tiše, aby ho odcházející bratranec neslyšel.

Muž se Uchihovi vyškubl. "Jestli mám být zítra k něčemu platný, tak jdu také na kutě… do svého stanu," zafrkal podrážděně. Co si vůbec Shisui myslí? Odrázoval pryč a prudce za sebou mávl pláštěm. Floutek jeden zvědavý.

.

Sasuke si ve svém útočišti nalil další pohár vína, ale tentokrát se musel obsloužit sám. Samozřejmě že by si mohl zavolat sluhu, ale raději by tu teď měl soukromí… z jistých důvodů. Očekával totiž, že za ním Yamato ještě přijde. Byla to taková jejich tradice, ani se na tom předem nedomlouvali. Koneckonců na Shisuiových slovech o vášnivých jižanech něco bylo. Minimálně tyhle věcičky před bojem za podzimních nocí zahřály přeci jen lépe než víno.

.

Yamato se potřeboval chvilku uklidnit a obešel část ležení. Většina vojáků už spala, ale někteří hráli kostky či karty. Studený chladný vzduchu mu z hlavy vyhnal nepříjemné pocity ze Shisuiova popichování. V hlavě už mu zbyly jen myšlenky na mladého Uchihu, který jistě čeká ve svém stanu. Neváhal se k němu rozejít. Stráže ho bez řečí vpustili dovnitř a vpadl do přítmí stanu osvětleném lampou. Žlutavá záře jemně osvětlovala mladíkovo nahé tělo částečně zabalené do hebkých kožešin. "Doufám, že jsem tě nenechal čekat příliš dlouho," kývl ke skoro vypitému poháru vína.

.

"Až příliš dlouho… vezmu-li v úvahu, jak moc po tobě toužím," odtušil Sasuke a posadil se na svém loži s nohama pod sebou. V Tänöwillu po většinu ročního období svítilo slunce, které opálilo jeho pokožku do teplé zlatavé barvy, přestože příslušníci vládnoucího rodu nebyli tak snědí jako prostý lid. Trávili sice venku mnoho času, většinu dne, ale nepracovali na sluníčku tak těžce jako velká část obyvatelstva. Díky tomu a samozřejmě také díky hygieně, na kterou velmi dbali, byla Sasukeho pokožka hebká a hladká, nepoznamenaná žádnou zaschlou špínou, nezhrublá tvrdými látkami, neponičená nemocemi.

.

Yamato přišel k lůžku a přiklonil se k mládenci. "To bych neměl tedy svého prince nechat čekat," zavrněl a pohladil Sasukeho po tváři a zároveň mu zvedl hlavu vzhůru. "Co kdyby strádalo jako tvůj leodémon. To nemůžu dopustit." Lehounce se otřel o nastavené rty. Prvně si nemohl připustit, že zaprodal svoje srdce tak mladinkému členu královské rodiny, ale city byly silnější.

.

"Taky si myslím," zašeptal Sasuke do Yamatových měkkých polštářků a přivřel spokojeně oči. Z jemného otírání poměrně plynule přešli v plnohodnotný polibek, který navíc ještě brzy prohloubili zapojením obou jazyků.

Bylo to již několik měsíců, co si spolu začali. Yamato občas v Perleťovém paláci trénoval Sasukeho v boji s mečem. Popravdě však nejmladšímu Uchihovi byl vlastní spíše jižanský styl boje - tedy s oštěpem nebo krátkou dýkou, dost mu to šlo i s lukem.

.

Hnědovlasý muž přiklekl k mladíkovi na postel a natiskl ho k sobě. Pod prsty mu hladce klouzalo pevné a krásné tělo. Bylo krásně vyhřáté z kožešin a už se nemohl dočkat, až se spolu ocitnou tělo na tělo. Sebral Uchihovi pohár, postavil ho na stolek, aby mohl to královské mrně povalit do chlupaťoučkých kožešin. "Jak moc mrzneš?"

.

"Hrozně," zalhal Sasuke s toužebným vydechnutím, "tady u severních hranic je totiž děsná zima… jestli mě nezahřeješ, budu mít brzy omrzliny, a od takového osudu přece musíš svého prince uchránit." Už dávno se před Yamatem nestyděl, jedním pohybem ho stáhl na sebe, bezostyšně mu začal rozepínat řemínky kožené zbroje a ústy se přisál k jeho obnaženému hrdlu.

.

"To teda budu muset, nechci, aby mě pověsili za to, že jsem tě nedokázal ochránit," vzdychl Yamato spokojeně a musel se zapřít o postel, aby Sasukeho nezalehl. To mrně už mělo hodně zkušeností s jeho vysvlékáním a po chvíli ucítil, jak zbroj povolila a on si ji mohl stáhnout. Vzal to rovnou s košilí a ještě si dokázal odepnout opasek s mečem, než si ho zase našly horké rty a on se k nim lačné přisál. Pouzdro se zbraní tlumeně bouchlo o zem a látky zašustily. "Jsi vždycky tak divoký," zavrněl bojovník a nadechl se Sasukeho božské vůně přímo u zdroje.

.

"Uchihové jsou horkokrevný rod," potvrdil mu Sasuke nevědomky to, co si Yamato s Kakashim před pouhou hodinou mysleli během jejich střetu s Shisuiem, "říká se, že první Uchiha bojoval s drakem Nerolapisem a přemohl ho. Když ho však chtěl zabít, drak mu výměnou za svůj život nabídl dar - království, kterému bude navždycky vládnout, a sílu, jak jej dobýt. Tak prý přišli Uchihové před tisíci lety do Tänöwillu, obdařeni dračí silou si podmanili zemi a ochočili leodémony. Na důkaz Nerolapisova daru jim od té události koluje v žilách horká dračí krev."

.

"A proto jsou tak nezkrotní a hned tak si je někdo nemůže podmanit," pronesl Yamato zastřeně. Miloval mladíka celým svým srdcem. Tak intenzivní pocit to byl, že mu to občas příjemně svíralo srdce, slábla mu kolena a měl chuť pro Sasukeho obětovat cokoliv. Prostě se pobláznil a naštěstí to vypadalo, že je to oboustranné. "Nebo by se někdo našel, kdo by si mohl Uchihu na okamžik podmanit?" zašeptal mladíkovi do ouška.

.

"Je to velmi vzácné," zasténal Sasuke, když ho na citlivém boltci zašimral Yamatův horký dech, "ale ve výjimečných případech… aaah… se Uchiha podvolí. Hlavně když se zamiluje." Jeho ruce se přemístily na Yamatova bedra, aby k sobě mohl jeho pánev natisknout silněji. Vnímal to tvrdnoucí mužství, jak tlačí proti jeho vlastnímu, a zrychlovalo mu to tep. Nedočkavě ze svého milence začal strhávat i kalhoty, aby ho mohl konečně cítit tělo na tělo.

.

Poslední kousek oblečení dopadl na podlahu a už oběma mužům nebránilo nic v tom se na sebe natisknout a nechat horká těla klouzat po sobě. "Jsi naprosto k sežrání. Divím se, že si občas Mäelys neukousne. Já bych si totiž kousek od tebe rád dal," zavrněl smyslně a intenzivněji přirazil proti vzrušenému klínu. Laškovně objel mladíkovo ouško jazykem a v klíně mu silně zatepalo, jak Sasuke vydal šukézní zakňučení.

.

"Tobě bych to klidně dovolil," zavzdychl nejmladší Uchiha a štíhlými stehny obemkl Yamatovy boky, zatímco pánví proti němu přirážel jako při skutečné souloži, aby se o sebe jejich mužství pěkně třela. Uvědomil si, že to mohlo vyznít dvojsmyslně - Yamato mu už asi tři měsíce naznačoval, že by ho hrozně rád pomiloval, ale on s tímhle krokem pořád váhal. Co jeho hrdost, když se nechá ojet? Nebude to pak působit zženštile, kdyby na to někdo přišel?

.

"Opravdu?" odtušil natěšeně Yamato a políbil mladíka něžně na rty. "Já bych totiž hrozně rád navštívil ta místa, kde mě zatím stále a vytrvale odmítáš." Před bitvou pokořit něco takového by jim určitě přineslo velký úspěch. Na druhý den by byl schopný zabít celou armádu sám z euforie prožitku. Rozhodně měl nyní silný pocit natěšení a v očích se mu odráželo očekávání, co jeho milý řekne.

.

Sasuke znejistěl. Takhle doslovně to zase nemyslel, nešlo jen o hrdost, pořád měl ještě trošku obavy i ze samotného aktu - co když to bude nepříjemné? Nějak si nedovedl představit, jak by mu něco takového mohlo přinést fyzickou rozkoš. "N-no… víš, to by asi nebylo zrovna praktický… ehm, takhle před bitvou," pokusil se z celé situace vybrousit, "Shisui má v něčem pravdu, po takovém… hmm… zásahu by se mi nejspíš špatně chodilo."

.

Hnědovlasý bojovník nad tím chvíli přemýšlel a na jednu stranu měl Sasuke pravdu. Byl v podstatě panic v tomto ohledu, a kdyby měl kvůli němu zítra špatně chodit a zranit se, tak by si to neodpustil. Chvíli mlčel, a nakonec rozum zvítězil. "Dobře, počkám tedy, ale slib mi, že po bitvě se mi plně oddáš tělem i duší," pronesl Yamato odhodlaně, aby z prince vymámil slib.