Milí čtenáři :) Konečně dnes začínáme úplně novou povídku, kterou jsme sepsaly s Daenerys, a protože Cesta pomsty je místy trošku drsná a ta poslední jednorázovka také nebyla úplně povzbudivá, bude tu teď pro vás povídka, u jejíhož čtení si určitě oddechnete :D Jedná se o klasický nejrozšířenější narutovský pár, který se zde po dlouhé době objevuje v kapitolové povídce. Doufám, že se vám bude líbit, vracíme se totiž k mírnějšímu prostředí, než je zrovna mafie, a k takové té roztomilé červené knihovně, takže načerpejte síly, pobavte se a nasajte romantickou atmosféru v krásném prostředí ušlechtilých stájí :3

 

Žánr: AU, romantika

Autor: Daenerys & Smajli

Pairing: SasuNaru

Varování: yaoi (18+)

Obsah: Naruto Uzumaki je typický šestnáctiletý student střední školy, kterého trápí láska - problém je, že se zamiloval do idola celého jejich gymnázia, a aby se s ním mohl sblížit, je ochoten udělat téměř cokoliv, třeba se i začít věnovat novému koníčku, který by je mohl spojovat. Doslova koníčku. Jeho vyvolený je totiž výborný jezdec na koních.

 

 

Rozlehlou tělocvičnou hlasitě dunělo dusání několika párů nohou a pleskavé údery míče o leštěné parkety s mnoha křiklavě namalovanými čarami vyznačujícími nejrůznější typy hřišť pro mnoho a mnoho sportů, jejichž základy vštěpovali učitelé tělocviku mladým lidem a trénovali tak jejich fyzickou kondici. Momentálně to byl basketbal, jedna z nejoblíbenějších her pro vnitřní prostory, a vzhledem k tomu, že tuhle hodinu byly spojeny hned dvě třídy druháku čtyřletého gymnázia, respektive jejich klučičí části, bylo postaráno nejen o zábavu, ale i o určitou míru zdravé agrese.

Ohromnou místností se co chvíli ozývaly výkřiky jako Přihraj! Tady! Hej, sem!, ale občas do soutěživých a vzrušených hlasů proniklo i nějaké to neslušné zaklení, které už ale tak nějak ke sportu patřilo. Však také tělocvikář Gai, který přecházel podél hřiště skoro stejně tak nabuzený jako jeho svěřenci, povzbuzoval oba týmy ještě hlasitěji, než se mezi sebou domlouvali teenageři, a sem tam bylo slyšet i ostré hvízdnutí jeho píšťalky.

Byla to překrásná hra svalů, rychlosti a mrštnosti, klukům se vlasy lepily potem na čelo, ale jejich oči svítily divokou radostí a hladina adrenalinu v jejich tělech jako by byla v tuto chvíli nezměřitelná.

 

Nadšené výkřiky a povzbuzování se ozývalo i z laviček, kam si hráči chodili odpočinout, aby se mohli prostřídat. K jejich věku zkrátka vysoká míra soutěživosti tak nějak patřila, takže i sedící studenti hlasitě povzbuzovali svoje spolužáky, až v tělocvičně téměř nebylo slyšet vlastního slova a všichni se plně soustředili na probíhající zápas. To zcela vyhovovalo modrookému blonďákovi, který neobvykle zasmušile seděl vedle svého týmu a na rozdíl od ostatních se do dění příliš nezapojoval. Ani příliš neměl jak, byl první týden ve škole po vleklé chřipce a sport měl ještě od doktora zakázaný.

Naruto Uzumaki byl šestnáctiletý mladík dost proslulý svojí ztřeštěnou povahou a schopností se s každým spřátelit, takže taková zasmušilá nálada u něj byla něco naprosto nevídaného. Jenže on si zkrátka nemohl pomoct, vždyť se tady snad unudí! Tak rád by se do hry zapojil, ale co mohl dělat, doma už vylehávat nechtěl… místo toho tedy jen nepřítomně hypnotizoval hřiště a jeho oči se celkem paradoxně soustředily na tým v zelených rozlišovácích, za což by mu jeho spolužáci moc nepoděkovali. Než stačil v davu tolika rozjívených studentů najít toho, který ho zajímal ze všech nejvíc, výhled mu zablokoval hnědovlasý mladík, který ze hřiště zamířil přímo na lavičku vedle něj.

 

„Hu, viděls to?! Prej že faul! To není fér, nemůžu za to, že se mi Hyuuga připletl do cesty,“ postěžoval si Kiba Inuzuka, Narutův nejlepší kamarád a taky spolusedící v lavici, když hřmotně zabral místo vedle něj a zatřepal hlavou s krátkými hnědými vlasy jako pes, až z něj stříkaly kapičky potu. „Gai by si měl dát vyšetřit oči,“ zabrblal ještě nakvašeně, přestože sám moc dobře věděl, že ve hře trochu švindloval. Nemohl si pomoct, byl od přírody hodně průbojný a divoký skoro jako jeho milovaný pes Akamaru, ohromný bílý čuvač, ovšem s netypicky hnědýma ušima, který s ním chodil skoro všude.

„A co ty tady sedíš jak hromádka neštěstí? Od začátku hry jsem tě vůbec neslyšel skandovat, tak co se děje?“ všimnul si konečně Kiba, že s jeho kamarádem není něco v pořádku. Určitě to nemohl být následek té nemoci, protože ještě ráno se náramně bavili na účet jejich protivného a nepříjemného matikáře Ebisa, když tipovali, co asi stojí za jeho přísnou a kamennou maskou. Shodli se na tom, že určitě nemá žádnou ženskou a že nedostatek sexu z něj dělá zapšklého páprdu, který nerozumí legraci. No, za svoje srandičky sice dostali desetiminutové kázání o nevhodném chování, ale to je nijak zvlášť nerozhodilo, zato teď tady jeho blonďatý kamarád seděl, jako by mu ulítly včely.

 

„Cože?“ zamrkal Naruto nechápavě, jak byl zahloubaný ve svých myšlenkách a kamarádova slova k němu doléhala jen velmi pomalu. Teprve až když Kiba nadzvedl obočí a trochu netaktně si odkašlal, mu začal věnovat pozornost. „Jo, no…“ snažil se honem svoje rozpoložení zamluvit, „prostě mě nebaví tady sedět jako pecka, když se všichni kolem tak skvěle bavíte. Dvě hodiny nic nedělání nejsou pro mě.“ Samozřejmě to byla pravda – nikdy si nenechal ujít možnost si vybít trochu energie, u přátelského utkání obzvlášť, a tohle nicnedělání ho ubíjelo – ale to nebylo všechno. Jeho srdce se divoce rozbušilo, když kolem nich proběhnul černovlasý kluk z vedlejší třídy a Naruto se musel dost přemáhat, aby na něj necivěl příliš dlouho. A přitom by se tak rád koukal! Jenže někdo by si toho mohl všimnout, obzvlášť jeho nejlepší přítel, kterému ostatně ihned v očích zajiskřilo poznání.

 

„Jooo?“ protáhl Kiba pobaveně, až se vytetované rudé obrácené trojúhelníčky na jeho lících zvlnily, „a seš si jistej, že to je to jediný, co tě žere? Nebo to snad má něco společnýho s jistým… údajně sex symbolem z vedlejší třídy?“ Když zpozoroval, jak Narutovy tváře zahořely horkou červení, která neměla nic společného s fyzickou aktivitou, protože se ostatně na lavičce ani nehnul, rozhodl se ho ještě víc popíchnout a hlasitě zavolal na černovlasého spolužáka: „Hej, Uchiho! Hejbni tím svým zadkem, nebo tě Gaara dožene!“ Gaara byl z jejich třídy a byl Narutově idolu v patách.

Oslovený se na Kibu však ani neotočil a jediné, čím zareagoval na jeho poznámku, byl na pár vteřin zdvižený prostředníček, čemuž se Inuzuka jenom zasmál. „Fakt nechápu, co na něm vidíš,“ zakřenil se na Naruta, i když to nebyla tak docela pravda. I on musel uznat, že Sasuke Uchiha v očích moderní společnosti představoval takový ten propagovaný ideál krásy. Příroda – nebo spíš genetika – mu nadělila pozoruhodně přitažlivé a souměrné rysy, štíhlou pevnou a mrštnou postavu a pohlednou tvářičku lemovanou jako uhel černými vlasy s delšími prameny, které se ale směrem k zátylku zkracovaly a rozkošně se na jeho temeni ježily jako bodlinky. Jeho kůže byla vždycky hladká a bez kazu, což bylo k vzteku zrovna v tak citlivém věku, kdy se všem ostatním dělalo nevzhledné akné, a Uchiha ani nikdy nemusel nosit třeba rovnátka, jeho zuby byly od přírody zdravé a bílé. Asi nebylo divu, že po něm půlka dívčího osazenstva školy jela, a navíc i pár zvláštních případů… jako byl Naruto.

 

Narutovo jediné štěstí bylo, že díky virválu kolem nikdo z jejich debaty nemohl zaslechnout ani fň, protože i tak by si na obličeji mohl usmažit vajíčka. Zálibu ve stejném pohlaví v sobě objevil už někdy při nástupu na střední a Inuzuka byl doposud jediný, komu se s tím svěřil.

Kiba pro něj měl naštěstí pochopení, i když si nikdy neodpustil malé kamarádské rýpnutí a to hlavně v souvislosti s jeho černovlasým idolem. Ne že by k němu Kiba choval kdovíjakou zášť, ale Uchiha na něj vždycky působil jako namachrovaný frajírek a fouňa a upřímně by svému příteli přál nějakou vhodnější partii. Přesto však trpělivě poslouchal jeho básnění a bědování nad Sasukeho nedosažitelností a vždycky se mu snažil poradit. Naruto byl v tomhle totiž trochu pako.

„Blbče,“ otituloval Naruto svého věrného parťáka a jeho hyacintové oči se zase poněkud zasnily, „jako bys něčemu takovýmu mohl rozumět, když tě zajímá akorát Akamaru a popřípadě nejmenované povolné spolužačky.“ To Sasuke byl úplně jiná liga – chytrý, energický a pohledný. Tak rád by se dotýkal jeho vlasů, přivoněl si k jeho hebké pokožce… nebo na něj alespoň promluvil, dosud k tomu totiž nenašel odvahu.

 

Kiba se zasmál, jako obvykle si z toho obvinění nic nedělal, nemohl totiž popřít, že bylo pravdivé. On sám se přímo do vztahu nehrnul, ale na druhou stranu když byla občas nějaká příležitost si užít bez závazků… no, řekněme že i na rádoby lepší škole, gymnáziu, byly jisté dívky, o jejichž dostupnosti – hlavně po vypití většího množství alkoholu – kolovaly legendy.

„No, sice fakt nerozumím tomu, co tě na něm přitahuje, ale zato jsem si dost jistej, že když nad ním budeš jenom zamilovaně vzdychat, tak sotva někdy budeš mít šanci… považ, už jseš do něj zabouchlej aspoň půl roku a ještě jsi s ním nikdy ani nemluvil a to máme společný těláky a laborky. Tímhle tempem se možná tak brzo budeš dívat na to, že ho místo tebe klofne třeba taková Sakura. Viděl jsi někdy, jak se na něj třese?“ provokoval svého kamaráda, i když to nebylo moc hezké – Uchiha byl totiž prakticky pořád v obležení buď svých přátel nebo svých obdivovatelek. Bylo dost těžké se k němu dostat tak, aby byl čas na nějaké důvěrné rozhovory.

 

„Tobě se to řekne,“ vzdychl Naruto ztrápeně, „kdyby to byla holka, tak je to jednoduchý. Prostě se zeptám, a když odmítne, tak holt smůla, jenže takhle…“ Nemohl tohle prostě jen tak vybalit na kluka, se kterým v životě neprohodil jediné slovo. Sice bylo jednadvacáté století, jenže mezi lidmi a zvlášť pak rozjívenými puberťáky byla homosexualita velmi často terčem ne zrovna lichotivých posměšků a o to on vážně nestál. Jenže tiše čekat, až mu ho nějaká nakrucující se holka s neodolatelnýma očima klofne, to se mu taky zrovna nechtělo… Vážně k zbláznění! Vůbec nevěděl, jak z toho ven. Kdyby se alespoň přátelili, třeba by pak pro Uchihu nebylo jeho vyznání takový šok, jenomže takhle… vážně nespravedlnost!

 

Kiba se znovu zasmál. On měl jinou povahu než Naruto, bylo sice těžké soudit, co by dělal na jeho místě, ale určitě by jenom tak neseděl opodál se založenýma rukama a nečekal by, až Sasukeho sbalí někdo jiný. I kdyby ho Uchiha odmítl, aspoň by měl čisté svědomí, že to aspoň zkusil. Kdyby ne, litoval by toho, a byl si hodně jistý, že blonďáček toho bude taky litovat, jestli se konečně nepohne z místa.

Zamyšleně se zahleděl na toho černovlasého frajera, který právě dribloval s míčem ke koši obklopen houfem dalších zpocených spolužáků. „Hele, jestli se s ním chceš sblížit, tak se k němu musíš dostat blíž. Víš, že mají za městem ranč s koňma, ne? Slyšel jsem, že jeho fotr zaučuje v jízdě. Co se k němu zkusit přihlásit? Sice se ti to trošku prodraží, ale jestli o to seznámení tolik stojíš… Sasuke jezdí taky. Třeba byste pak mohli jezdit spolu,“ nadhodil.

 

Naruto chtěl Kibovo nabádání nejdřív odmávnout jako většinu jeho „osvědčených“ rad, ale když se nad tím tak zamyslel, možná to nebyl úplně špatný nápad. Z koní měl sice docela respekt, ale hrozně rád sportoval, a navíc by mohl se Sasukem trávit mnohem víc času… užil by si s ním romantickou krajinu z koňského hřebu, nikdo by je nerušil… to byla víc než lákavá představa… a dokonce i docela rozumný plán, to by od Kiby nečekal…

„Já nevím, nebude to divný?“ ozvala se pro jednou jeho tak trochu stydlivá a nemotorná stránka, „jen tak se tam z ničeho nic objevit… ještě by mě podezíral z bůhví čeho.“ No, to bylo asi hodně přitažené za vlasy, ale jeho zaláskovaný mozek byl sužován spoustou nelogických obav stejnou mírou jako necudnými představami.

 

„Proč by to mělo bejt divný? Chodí k němu spousta lidí, co jsem tak slyšel, mám pocit, že i pár ze školy,“ pokrčil Kiba rameny, „navíc myslím, že to mají jako vedlejší výdělečnou činnost, jezdí i na závody a tak.“ To samozřejmě nemusel Narutovi říkat, protože blonďáček si už během toho půl roku stihnul o Sasukem zjistit snad úplně všechno, co se dalo – věděl, ve kterých předmětech vyniká, že kromě koní chodí občas na lezeckou stěnu, kdy má narozky, co má a nemá rád k jídlu, že radši chodí na posezení do čajovny než do hospody a že si tam dává vodní dýmku… A pochopitelně také nejspíš denně stalkoval jeho profil na instagramu a facebooku, i když v přátelích ho neměl, k tomu se neodvážil.

„No, každopádně za zkoušku to stojí, ne?“ pokrčil následně Kiba rameny a poplácal Naruta po zádech.

 

„Hm, asi máš pravdu…“ odtušil Naruto zamyšleně a přejel pohledem celou tělocvičnu, než krátce zastavil očima na svém černovlasém idolovi. Kdo ví, třeba to vážně pomůže… a i kdyby ne, bude žít s tím, že zkusil snad všechno, to nebylo zas tak zlé. Rád by se kochal až do konce hodiny, ale asi by neměl tolik zírat, ještě by si toho Sasuke všiml. Otočil se zpět ke Kibovi a široce se zazubil: „Nečekal bych, že z tebe vypadne něco kloudnýho. Díky, brácho.“ Inuzuka byl sice poděs, ale pořád to byl jeho nejlepší kamarád, o kterého se může bez obav opřít, celkem hřejivý pocit.

 

„No jo, však já mám vždycky dobrý rady, mohl bych si na ně založit firmu, třeba… Trápí vás lásky muka? Pomůže vám Kiba Inuzuka…“ bavil se hnědovlasý mladík a společně s Narutem vyprskli smíchy, ale nikdo jim stejně nevěnoval pozornost, protože do konce zápasu zbývalo posledních deset minut a utkání vrcholilo – zatím vedla jejich třída, ale mohlo se to ještě změnit, protože to bylo jen velice těsné. „Stejně máš teda odvahu… co všechno bys neobětoval pro to, abys u něj zvýšil svoje šance,“ zašklebil se následně na svého kamaráda, a když Naruto tázavě nadzvedl obočí, pokrčil rameny: „No, víš co. Z koní máš strach a z jeho táty prej jde taky občas strach. Je to polda, však cvičí i policejní koně.“

 

Uzumaki se po jeho prohlášení zase trochu neklidně ošil. Vážně se chce něčemu takovému vystavit jen za možnost seznámení s mladým Uchihou? Za zkoušku přece nic nedá. „Pokud mi to dopomůže k seznámení, tak to rád podstoupím,“ zakřenil se na svého kamaráda. No, upřímně doufal, že ho to nebude stát třeba zlomený vaz nebo nějakou končetinu, ale vždycky se říká, že jsou koně mírumilovná stvoření. Tak si to holt otestuje na vlastní kůži. A co se týká Sasukeho otce… když už si na jeho syna myslí, tak by s ním stejně měl být zadobře. Bože, snad ho třeba nebude chtít střelit nebo tak něco…

 

„Ty jsi vážně ztracenej případ,“ oplatil mu Kiba a naznačil gesto, jako by nad ním zlomil hůl, ale blonďáček už se k tomu nestihnul nijak vyjádřit, protože v tu chvíli na hřišti propukl hlasitý jásot a oba mladíci se otočili po zdroji hluku. „No jo, ten tvůj miláček skóroval,“ zapitvořil se trošku Inuzuka, když se tak dívali, jak se na Sasukeho sesypali spoluhráči, aby se s ním objali nebo ho popleskali po zádech. Znamenalo to remízu, protože asi za tři minuty mělo zvonit a Gai už je naháněl do šaten, aby se stihli převléknout a dopravit se do tříd na další hodinu. Nejnepříjemnější na tom mít tělák uprostřed dne bylo to, že se nemohli ani osprchovat, na to prostě nebyl čas, a Kiba si byl zrovna jistý, že Naruto by něco takového uvítal. Hmm, pokud by se ovšem nepropadl studem dřív, než by se stačil na svůj černovlasý sex symbol alespoň podívat.

 

Uzumaki věnoval svému kamarádovi ještě jeden pobavený pohled, než se spolu s ostatními zvednul a zamířil z tělocvičny. Půlka osazenstva brblala nad tou nenadálou změnou skóre a ta druhá se pochopitelně velmi hlasitě radovala, jak jim společné utkání rozbouřilo divokou mladickou krev.

V šatně si jenom vyzvednul batoh, ani se nepřevlíkal, když necvičil, a aby ho náhodou někdo neosočil ze šmírování, radši se odporoučel ven. A přitom by se jenom maličko podíval… Za chvíli se k němu připojil i Kiba a zamířili na další hodinu angličtiny. Po škole si najde na stránkách číslo na Uchihovic statek a zkusí tam zavolat. Na tom, že se chce naučit jezdit, přeci není nic divnýho… a že bude mít kolem sebe svojí tajnou lásku, to je jenom shoda okolností…

***

Pozemek rodiny Uchihů byl opravdu rozsáhlý a zahrnoval jeden velikánský výběh pro koně s bohatou pastvinou, jeden menší, když potřebovali izolovat nějaké kusy, a k tomu ještě patřila velká zahrada s ovocným sadem, kde rostly třešně, hrušky, meruňky a švestky. Mikoto Uchiha, Sasukeho matka, byla zároveň nadšenou hospodyňkou, takže nechyběly ani záhony s bylinkami nebo různými plodinami a skleník, kde v létě rostla rajčata, okurky, papriky a saláty. Dům byl sice původně starý, jednalo se o statek snad už někdy z konce osmnáctého století, ale byl moderně zrekonstruovaný a pochopitelně k němu přiléhaly i stáje, seník, stodola a kurník.

Kromě prostoru, kde se koně pásli, tu byl ještě velký ovál vysypaný plážovým pískem a ohrazený dřevěným zábradlím, přičemž díky několika tyčím a překážkám rozmístěným porůznu v tomhle prostoru, bylo jasné, že právě tenhle plácek slouží pro zácvik v jezdectví.

 

Naruto si celou cestu autobusem div nekousal nehty úzkostí. Minulý týden se opravdu odhodlal k tomu osudovému telefonátu a s panem Uchihou se domluvili na první hodině, která připadala na dnešek. Takhle tváří v tvář se už mu to nezdálo jako dobrý nápad. Jak bude Sasuke asi reagovat, až ho uvidí… ví o něm vůbec? Neudělá nějaký trapas? Nepozná někdo, za jakým účelem se rozhodl naučit jezdit?

Takové dotěrné myšlenky se mu pořád dokola honily hlavou, a než se nadál, stál před velkou kovanou branou, která vedla do dvora krásného statku. Raději potlačil zaječí úmysly, a než si to stihnul rozmyslet, stisknul tlačítko zvonku. Asi by nebyli rádi, kdyby se tu jen tak potuloval.

 

Notnou chvíli se nic nedělo, až by skoro mohl mladý blonďáček pochybovat, jestli Uchihům ten zvonek funguje, ale pak se konečně kdesi uvnitř na dvorku ozvaly lehké kroky a menší dřevěné zeleně natřené dveře vedle vysoké brány se otevřely. Stanula v nich pohledná štíhlá žena s dlouhými černými vlasy a mateřským úsměvem oděná v zamoučené zástěře. Mikoto Uchiha právě očividně zadělávala na nějaké koláče nebo buchty, ale protože její manžel a synové se obvykle starali o hospodářství a často byli mimo dosah zvonku, funkce vrátné jejich rodiny obvykle připadala na ni.

„Ahoj,“ usmála se na modrookého mladíka sympaticky, „copak bys rád?“ Ještě nikdy tady blonďáčka neviděla.

 

„Dobrý den,“ pozdravil zdvořile Naruto a mile se usmál. Dobře odhadnul usměvavou černovlásku jako Sasukeho matku, byla mu až podivuhodně podobná. Měla ve tváři stejně půvabné rysy, jen podtržené ženskými oblými liniemi a její oči v sobě nesly zvláštní mateřskou jiskru. „Minulý týden jsem se domlouval s panem Uchihou, že bych dneska přišel na první hodinu,“ osvětlil jí důvod své návštěvy. Upřímně doufal, že se na to třeba nezapomnělo nebo že si nespletl datum, to by byl docela trapas.

 

„Aha, no jistě, samozřejmě, pojď dál,“ přitakala vesele Mikoto a ustoupila stranou, aby mohl Uzumaki projít do dvora, „říkala jsem si, že jsi určitě nový.“ Chodilo k nim docela hodně lidí, prakticky každý všední den alespoň dva nebo tři, což bylo jen dobře, protože koně potřebovali pohyb a udržovat výcvik. Obvykle vedl lekce Fugaku, když se vrátil z práce, ale když měl zrovna přesčas nebo tam musel zůstat déle, zastal to hravě i Itachi, Sasukeho starší bratr.

„Fugi je zrovna v maštali s ostatními, jsou to támhlety vrata na konci dvora. Běž tam a… ne, Missy, neskákej!“ Mikoto lehce okřikla ohromnou krásnou fenku australského ovčáka, která okamžitě vystartovala, aby přivítala cizince. Byla rozkošná, typ blue merle, každé očko měla jiné, a přestože hlasitě štěkala, podle divokého vrcení ocasem bylo jasné, že nemá zlé úmysly. „Neboj se jí, nic ti neudělá, je hodná, ale někdy až moc přátelská,“ pousmála se Mikoto, „jak jsem říkala, běž do maštale, já se musím vrátit do kuchyně.“ Omluvně pozvedla ruce, na kterých také utkvěly stopy mouky.

 

„Dobře, děkuju vám,“ zazubil se Naruto a podrbal dorážejícího pejska na hlavě. Fenka měla krásně hustou a hebkou srst a očividně moc roli hlídacího psa nezastávala, když se okamžitě začala lísat k úplně cizímu člověku, ale kdo ví, jak by reagovala na nevítaného návštěvníka. Moc si jí ale neužil, Missy se okamžitě rozběhla za pískající paničkou, od které určitě dostane něco dobrého.

S divoce bijícím srdcem se blonďáček rozešel směrem k velkým otevřeným vratům nedaleké maštale, kam ho Mikoto poslala. Uvnitř byli všichni zbývající Uchihové – nejstarší Fugaku, muž ve středních letech s krátkými tmavě hnědými vlasy, Itachi s dlouhými havraními vlasy v culíku i Narutův idol – kteří se spolu bavili nebo vykydávali stání, jakož i muž se světlými ulízanými vlasy, který se ležérně opíral o vidle, až ho Fugaku ostře okřiknul.

„Dobrý den,“ pípnul Uzumaki trochu potichu, jak ho ten ostrý hlas ještě víc rozhodil. Těžko říct, jestli ho ostatní vůbec zaslechli. Tohle že je Sasukeho otec? Šel z něj vážně strach…

 

„Koukej odvézt to kolečko na hnojník a potom mazej do dvojky vydrhnout žlaby, jinak si mě nepřej!“ hromoval právě Fugaku, až se to rozléhalo po celé stáji. Měl dost břitký, ostrý hlas tak nasáklý nezpochybnitelnou autoritou, až byl div, že se i koně nepostavili do pozoru při jeho zvuku. Nebylo divu, že ho poslouchala zvířata i lidé.

„Rozkaz, šéfe,“ odtušil otráveně onen světlovlasý muž, který se tvářil značně kysele, ale neodvážil se Fugakovi odporovat. Opřel vidle o stěnu a chopil se vozíku s poněkud nevábně páchnoucím obsahem koňských kobližků a slámy, když si všimnul malého blonďáčka ustrašeně postávajícího ve dveřích maštale. „Hele, šéfe, máte tu nějakýho prcka,“ upozornil na něj se zakřeněním, byl zvyklý na spousty dětí a teenagerů, kteří se tu denně objevovali na lekce, i když převážně se jednalo o dívky.

Všichni tři Uchihové se teprve teď otočili po novém návštěvníkovi, Itachi velkým březovým koštětem vymetal jedno ze stání a Sasuke byl trošku přikrčený pod velkým břichem jednoho ohromného hnědáka, jeho zadní nohu měl opřenou o koleno a čistil mu kopyto od hlíny a bláta.

„Ahoj,“ Fugakův hlas se sice malinko zmírnil, ale pořád přeci jen zněl poměrně tvrdě, „co potřebuješ?“

 

„Já jsem…“ polknul Uzumaki namáhavě, když se na něj otočily čtyři páry pronikavých očích, zvláště pak těch Fugakových, pod jejichž přísným pohledem se mu křečovitě zauzloval žaludek. „T-totiž, dobrý den,“ snažil se nekoktat a rychle najít ztracená slova, „já jsem Naruto Uzumaki, minulý týden jsme se domlouvali na lekci.“ Radši si ostatní příliš neprohlížel, zvláště pak Sasukeho ne, nechtěl vidět, jak se na jeho nemotorné vystupování tváří.

„Tati, měl jsi vyděsit jenom Hidana a ne všechny v okolí do sta metrů,“ zasmál se vysoký pohledný mladík s delšími tmavočernými vlasy, kterého Naruto odhadoval na Sasukeho staršího bratra. Všiml si, jak po nich blonďák poděšeně těká očima. Docela ho litoval, chudáka, oni byli na tohle zvyklí, ale pro ostatní bylo první setkání s jejich otcem vždycky zážitek. Fugaku nebyl zlý, to nemohl tvrdit, ale mohl působit trochu… nepříjemně.

 

„Aha, jasně, Uzumaki, ten nový, vzpomínám si,“ přikývl Fugaku krátce a přešel k blonďákovi několika ráznými kroky, div se mladík trošičku nepřikrčil, a přitom mu chtěl jenom podat ruku. Pevně mu ji stiskl, respektive tak nějak normálně, jak byl zvyklý, ale přesto chlapec trochu zasykl, jako by mu ji snad rozdrtil. „Tak tedy, tohle jsou moji synové, Itachi,“ ukázal na dlouhovlasého z mužů, který se na něj sympaticky uculil, „a Sasuke. Nechodíte náhodou do stejný školy?“

„Jo, tati, my se známe,“ zazubil se nejmladší Uchiha a snad poprvé jako by věnoval Uzumakimu plnou pozornost, jeho netypicky velké tmavé oči s hlubokými modravými odlesky na blonďáka zasvítily z šera stáje, „čau, Naruto.“ Znal ho teda jenom od vidění, věděl, že chodí do vedlejší třídy.

„Takže, ty se chceš naučit jezdit,“ přešel hned Fugaku k věci a prohlédnul si Narutovu útlou postavu, nijak ji ovšem nekomentoval, „už jsi někdy seděl na koni?“

 

„Ahoj,“ pozdravil Naruto kluky trochu plaše a jeho tváře se zvláštními znamínky připomínajícími liščí fousky neznatelně znachověly, když se podíval na Sasukeho. Ihned potom raději uhnul očima, jako by v nich snad přítomní mohli spatřit jeho myšlenky. „Já totiž… no v-vlastně ne,“ zakoktal, když se znovu obrátil k Fugakovi. Nějaké to ježdění na pouti či v zoo, když byl úplný cvrček, nepočítal, když se jenom vozil dokola. Páni, jestli si myslel, že jeho respekt k těm majestátním zvířatům bude ta největší překážka, tak to Sasukeho otce hrubě podcenil.

 

„Dobře, tak začneme zlehka. Dám ti dneska Deltu, to je naše nejklidnější kobyla. A… hmm,“ Fugaku přejel očima po Narutových džínsech a teniskách, „příště si vezmi jiný kalhoty. Jestli nemáš rajtky, tak nějaký kalhoty třeba na cvičení, přinejhorším tepláky, a pořiď si vysoký boty nebo perka a chapsy. Sasuke ti půjčí helmu a vestu, bičík pro dnešek určitě potřebovat nebudeš. Tak šup, Itachi, ty nasedlej Deltu, já se postarám o Barnu a Jaspera. A Hidane, ty konečně vyvez ten hnůj!“ Při poslední větě znovu práskl jeho hlas, až sebou blonďáček trhnul, ale světlovlasý muž s brbláním odjel s kolečkem do rohu dvora.

Sasuke dočistil hnědákovi kopyto a poplácal ho po mohutném chlupatém zadku. „Ustup, kamaráde,“ promluvil na koně a protlačil se ze stání ke svému vrstevníkovi, „tak pojď, myslím, že ti bude moje helma.“

 

Naruto všechno odkýval a připojil se k mladému Uchihovi, který ho odvedl do místnosti, která sloužila jako sedlovna. Bylo tu překvapivě čisto, na věšácích a rozsochách opatřených jmenovkami jejich koňských majitelů visela sedla a uzdečky a v nejrůznějších policích pak potřeby pro čistění i samotné jezdce. Stejně jako celá stáj to tu hezky vonělo koňmi a senem a Narutovi se málem zastavil dech, když si uvědomil, že je vlastně úplně poprvé se Sasukem sám v místnosti. Musel zatřepat hlavou, aby z ní podobné myšlenky vyhnal, když mu černovlasý mladík podal svoji helmu a ochrannou vestu, které si ovšem musel upravit, protože byl o trochu drobnější než jeho vrstevník.

„Ehm, díky,“ řekl následně, jak ho nic jiného nenapadlo. Normálně zvládal klábosení s přehledem, ale teď ho nějak nic nenapadalo. Kruci, měl by se trochu sebrat, než někdo něco pozná!

 

„Ukaž, dotáhnu to.“ Sasuke s neomylností odborníka trochu zakýval helmou na Narutově hlavě, aby se ujistil, že mu opravdu sedí a odolá případnému nárazu, i když pochyboval, že by k nějakému mohlo dojít. Nejenom že při první lekci Fugaku vždycky nechával chodit koně maximálně krokem, ale navíc Delta byla opravdu klidná a trpělivá kobylka, ta by nikdy ze sedla nikoho nevyhodila. Ale jistota byla jistota, takže pevně dotáhnul řemínek helmy i vesty a plácnul Naruta po rameni, aniž by si byl třeba jenom na okamžik vědom toho, jak blonďákovi v jeho přítomnosti prudce buší srdce a co s ním dělá, když se k němu postaví tak těsně, aby se do všudypřítomného pachu sena přimíchala i jeho vůně… Popravdě to nebyl první spolužák, který k nim přišel na ježdění, dokonce i jedna holka od něj ze třídy sem chodila. „Tak pojď, mám pocit, že přišli i další,“ konstatoval poté mladý Uchiha, když zaslechl ze dvora hlasitý štěkot Missy. Jeho otec většinou na lekci bral dva až tři lidi najednou a kromě Naruta tu dneska měly jezdit dvě dívky, i když ty už sem chodily dva roky, takže se jim Fugaku nemusel věnovat tolik v zaučování, jenom je většinou korigoval.

 

Venku se Naruto seznámil jak s Yugito, vysokou blondýnkou s hnědýma očima tak v Itachiho věku, tak i s mladou Karin s rudými vlasy, která se až příliš entusiasticky hlásila k Sasukemu a velmi nápadně dávala najevo, jak se jí mladý Uchiha zamlouvá. To vážně vypadal takhle, když se o černovláska zajímal? Snad ne, to by jistě neuniklo nežádoucí pozornosti… K jeho nemalému uspokojení jí však Sasuke nevěnoval o nic větší pozornost, než komukoliv jinému.

Na obou děvčatech bylo vidět, že už se tu vyznají a koně jim nejsou cizí. Zatímco Yugito se chystala nasedlat šimlovatou klisnu Hekaté, Karin zamířila ke klidnému hnědému valachovi jménem Simba, což byli další z celkem šesti výcvikových koní, na kterých zájemci trénovali. Pak tu bylo pár soukromých, jejichž majitelé si tady platili ustájení a i koně, které patřili jednotlivým Uchihům a které se ze zřejmých důvodů nepůjčovali.

 

Itachi mezitím nauzdil a nasedlal Deltu, což byla studenokrevná kobyla, hnědá se světlým grošováním a blonďatou hřívou a ocasem, ohromná, ale zato flegmatická a mírná jako ovečka.

„Tak Naruto, tahle holka bude dneska tvoje,“ mrknul na Uzumakiho, když se se Sasukem opět objevili v maštali a musel se pousmát tomu, jak vykuleně a nedůvěřivě si blonďáček změřil velké zvíře. Delta budila respekt, měla obrovská kopyta a byla vysoká, ale měla klidný krok a svatou trpělivost, vždycky ji používali pro začátečníky. „Neboj, ona jenom vypadá velká, ale je hrozně hodná,“ ujišťoval ho rychle, když viděl ten jeho výraz.

Sasuke už ovšem Uzumakimu nevěnoval pozornost, protože do dvora vešel další jeho spolužák, rozjívený Suigetsu se světlým mikádem podbarveným křiklavou modrou barvou. Ten tu ale nebyl na ježdění, nýbrž svého kamaráda vytáhnout ven. „Tati, jdeme se Suigetsem do města, vrátím se na večeři, jo?“ zavolal černovlásek na svého otce.

„Nepůjdeš nikam, dokud nepřipravíš stání pro Deltu a Simbu, Hidan si vezme na starosti Hekaté a Itachi si připraví Jaspera, jede s ním ven. Chci to mít hotový, než se vrátíme,“ prohlásil nekompromisně Fugaku, který už byl se svou prací hotov a mohli pomalu vyrazit na kolbiště.

„Ale tati…!“ protestoval Sasuke otráveně.

 

„Žádný tati,“ odpověděl mu nejstarší Uchiha příkře, „jestli to nebude hotový, až se vrátím, tak si mě nepřej!“ Rád měl ve stáji pořádek a všichni – včetně jeho synů – tady museli makat. Koneckonců jim to jenom prospěje, jeho mladší syn měl poslední dobou docela roupy. Ještě nově příchozímu blonďákovi ukázal, jak si dotáhnout sedlo a nastavit třmeny, protože mladík na zvíře civěl jako tele na nová vrata. Vážně to byl úplný začátečník.

Naruto se zatvářil náramně zklamaně, když mu došlo, že Sasuke s nimi nepojede. Tak nějak doufal, že když už tady bude, všechno půjde hladce, ale očividně se spletl. Snažil se nějak zamaskovat to, že je tady vlastně jenom kvůli němu a koně ho až tak neberou, to by byl vážně trapas. Trochu nedůvěřivě si měřil statnou kobylu, která mu ovšem nevěnovala nejmenší pozornost, a kdyby sem tam nešvihla ocasem nebo nezastříhala ušima, vypadala by jako živá socha. Na tomhle že má jet? Vždyť to byl hotový obr!