Milí čtenáři :)

 

Vzhledem k tomu, že jsem bohužel nestačila dokončit další kapitolu Pouta krve, navážeme dnes místo toho další novou povídku, která byla naším třetím spoluautorským dílem s Peruji. Je to povídka na přání pro Soru, a sice z posledního vyhodnocení KSP. Jsem ráda, že jsme konečně dohnaly resty a nyní není zatím žádná povídka dlužná... až do dalšího vyhodnocení :D Námět jsme si možná maličko upravily v některých (doufám) detailech, uvidíš, jak se ti to bude líbit, každopádně jsme se snažily stylizovat to do takových těch starších nostalgických povídek z dob cca před 10 lety, kdy jsme vydávaly ItaSasu povídky ve velkém, třeba něco ve stylu Nejsilnější cit. Snad se ti tohle nové zavzpomínání bude líbit, i když je samozřejmě námět poněkud tradiční. Nicméně pro milovníky ItaSasu je to klasika, která asi neomrzí :) Stále ještě s Peruji ladíme svůj styl, tak buďte prosím ještě shovívaví, ostatně Peruji svou nabídkou spoluautorství zachránila tento web před pádem do temnot :D Užijte si první kapitolu a budeme rády, když se vám bude líbit :3

 

Žánr: AU

Autor: Peruji & Smajli

Pairing: ItaSasu

Vedlejší pár: ItaSui

Varování: yaoi (18+), uchihacest

Obsah: Itachi Uchiha se již dlouhou dobu potýká s hříšnými myšlenkami na svého bratra. S takovými, které by vůbec neměl mít. Ze všech sil se snaží svou posedlost zvládnout, dokonce i vztahem se Sasukeho nejlepším kamarádem, ale nic z toho nezabírá. Jako poslední možnost zbývá se odstěhovat, přerušit veškerý kontakt... nebo se přiznat? Měl by vůbec nějakou naději, že by mu Sasuke mohl opětovat city?

 

 

Útulnou kuchyní ve světlých barvách se šířila lákavá vůně opékaného chleba, rozteklého sýra a ohřívané šunky, která byla typická pro tousty. Kolem linky se pohybovala žena drobné, útlé postavy oblečená v šatech krémové barvy po kolena se tří čtvrtečními rukávy, s černými vlasy, které jí spadaly až k pasu a s andělským obličejem, jemuž vévodily veliké něžné černé oči, hloubkou připomínající oceán. Byla velice krásná a bylo těžké uvěřit, že to nebyla mladá dívka, ale žena ve středních letech, ba co víc, matka dvou synů.

Z Mikoto, jak se ona žena jmenovala, nyní ale vyzařovala nervozita. Projevovalo se to lehce trhanými pohyby, starostmi v jejích pohledech, když se co chvíli ohlížela na hodiny visící nad vstupem do kuchyně. Za pár minut už bude šest hodin večer a její rodina zasedne k večeři. To bylo to, co jí dělalo starosti, její starší syn se ještě nevrátil ze školy a ona o něj měla strach. Takový, který dokáže pochopit jen matka a nikdo jiný.

 

Právě když Mikoto opatrně přendávala křupavé tousty na velký talíř, za jejími zády se tiše objevil její manžel.

Fugaku Uchiha byl stejně starý jako jeho žena – vlastně bývali spolužáci. Společně dokazovali, že velká láska na celý život může člověka potkat už ve čtrnácti letech. Ano, tehdy se seznámili, když se Mikoto přistěhovala do města a začala navštěvovat základní školu, kam chodil i Fugaku. Hned v osmnácti se vzali a narodili se jim dva synové, byli zkrátka taková typická ukázková rodina, ale především se pořád milovali, i teď, po více než čtvrt století Fugaku cítil, že jeho žena je pro něj ta pravá a jediná. A to i navzdory tomu, že měli celkem odlišné osobnosti – Mikoto byla vřelá, laskavá, něžná a pečující, Fugaku byl tvrdý, přísný, spíš odtažitý, někdo by ho nazval studeným čumákem, ale pravda byla, že spíš svoje emoce nerad projevoval, jako by to považoval za známku slabosti. A přesto pro něj jeho rodina byla všechno. A koneckonců… s Mikoto byl vždycky schopný udělat výjimku.

To ostatně dokázal už jen tím, že ji zezadu jemně objal a políbil do vlasů. „To voní báječně,“ prohlásil. Byl vyšší než ona, s tmavě hnědým pánským mikádem a černýma uhlovýma očima, a protože celý život pracoval u policie, byl navzdory svému věku pořád štíhlý a s tělem pevným jako ocel. Jeho běžnou součástí práce bylo zpacifikovat zločince, a to se bez svalů dělalo těžko.

 

,,Snad to bude i báječně chutnat,“ odpověděla Mikoto měkkým tónem a znovu pohledem zalétla k hodinám. Zrovna když se chtěla Fugaka zeptat, zda se mu jejich syn neozval, zaslechla tiché cvaknutí domovních dveří.

,,Ahoj!“ vstoupil po chvilce do kuchyně vysoký štíhlý mladík s černými vlasy po lopatky, které měl stažené v culíku, ačkoliv pár kratších pramenů mu spadalo podél pohledného obličeje, kde se mu navzdory jeho mládí táhly dvě vrásky od kořene nosu, a černýma očima.

,,Itachi! Kde jsi byl? Víš, jaké jsem si dělala starosti?“ podívala se Mikoto na svého prvorozeného syna s náznakem přísnosti, ačkoliv se jí velmi ulevilo. Její dítě bylo konečně doma, v bezpečí, živé a zdravé. Nervozita ji jako zázrakem opustila.

,,Byl jsem s Kisamem. Chtěl koupit rodičům dárek k výročí a požádal mě o pomoc,“ odpověděl Itachi a snažil se znít přesvědčivě, ačkoliv jeho nitro se zaplavovalo provinilostí z toho, že své matce lhal. Pravdu jí ovšem říct nemohl. Věděl, že by ji nepochopila. Nikdo by ji nepochopil.

 

„To je sice záslužné, ale když se plánuješ zpozdit na večeři, alespoň bys nám to mohl zavolat nebo napsat,“ pokáral ho Fugaku, načež se zamračil, když si uvědomil absenci posledního člena rodiny, ačkoliv toho alespoň nemuseli hledat, věděli, že je doma.

Nejstarší Uchiha vyšel do chodby, odkud vedly schody do horního patra rodinného domu, a zvýšeným hlasem houkl: „Sasuke! Pojď na večeři.“

Chvilku se nic nedělo, ale poté se ozval hbitý dupot, a zakrátko se v kuchyni objevil šestnáctiletý mladík se stejně havraními vlasy, jako měla jeho matka a starší bratr, jen je měl krátké, neposedně rozježené v zátylku, až připomínaly střapaté vrabčí hnízdo, ale vpředu si podobně jako Itachi nechával dva delší prameny.

Sasuke Uchiha zdědil krásu a půvab po Mikoto, žádný div, že byl miláčkem a idolem všech dívek ve svém okolí, ale temperament měl spíš po svém otci, ačkoliv zdaleka nebyl tak rezervovaný, spíše naopak. Často byl ve středu pozornosti.

„Čau,“ pozdravil Sasuke se zazubením svého bratra, zatímco nadějně začenichal, „jééé, tousty!“

 

,,Čau!“ odvětil Itachi laxně, aniž se na svého mladšího brášku podíval, ,,odnesu si tašku do pokoje a pak se vrátím.“

Než stihl někdo z rodiny odpovědět, otočil se na podpatku a opustil kuchyň. Mikoto a Fugaku si vyměnili pohled. Oběma běžela hlavou stejná myšlenka, jejich starší syn se poslední dobou choval divně. Byl uzavřený, většinu času, kdy byl doma, trávil v pokoji, nemluvě o tom, že dnešní pozdní příchod nebyl ojedinělý.

 

„Sasuke, nevíš náhodou, co se s tvým bratrem děje?“ obrátil se Fugaku ke svému mladšímu synovi lehce zachmuřeně.

Nejmladší Uchiha, který už obsadil svoje místo u stolu, měl největší napilno s tím, jak si honem na svůj talíř přetahoval ten nejvíc opečený toust. „Hmm?“ vzhlédl ke svému otci, když konečně zaregistroval otázku, „co by se s ním dělo?“

„Sotva s námi promluví, zavírá se v pokoji a chodí pozdě domů,“ poukázal hnědovlasý muž na zjevné, „je to divné. Nesvěřil se ti s něčím…?“ Jeho synové k sobě měli vždycky blízko, až výjimečně blízko. Takhle silný vztah mezi sourozenci byl vzácný, Itachi se odmalička o Sasukeho staral pomalu ještě víc než Mikoto, neustále ho choval a hrál si s ním. Nikdy neviděl nikoho, kdo by měl trpělivost si hrát ,paci, paci, pacičky´ celé hodiny bez omrzení.

„Ne,“ zavrtěl Sasuke hlavou a znělo to malinko mrzutě. Popravdě si všiml, že už s ním Itachi zdaleka netráví tolik času co dřív. Jasně, oba už teď měli svoje vlastní kamarády a jeho bratr byl dospělý, ale… bylo mu to líto. Až donedávna byli nerozluční. „Možná má holku,“ navrhl nicméně teorii, která se v Itachiho věku jevila velmi pravděpodobně.

 

,,Ach, kéž by tomu bylo tak,“ usadila se Mikoto u stolu a pohlédla na Fugaka naproti ní. Přesto v jejím hlase bylo možné zaslechnout starost. Co když v tom nebyla žádná dívka? Itachi byl sice chytrý, zodpovědný, slušně vychovaný, ale někdy se i ta nejlepší výchova mohla zvrtnout a člověk se mohl dostat do problémů. To už se ovšem dlouhovlasý mladík vrátil do kuchyně a usadil se u stolu.

,,Díky za vaši trpělivost!“ natáhl se pro tousty a dva si dal na talíř před sebou, to vše se sklopenýma očima, aby se vyhnul pohledu na kohokoliv z rodiny.

 

Navzájem si popřáli dobrou chuť, a přestože navenek to působilo jako další všední rodinná večeře, ve skutečnosti bylo trochu legrační, že stejně tak, jako se Itachi důsledně snažil vyhýbat pohledu na ostatní, tak zbylí členové rodiny naopak stejně „nenápadně“ sledovali jeho.

Sasuke žvýkal svůj sýrový toust se šunkou a v duchu přemítal, že na slovech jejich rodičů možná něco je. Jeho bráška se vážně choval už pár týdnů hodně divně, asi by si s ním opravdu měl promluvit. Zeptat se, jestli se něco neděje, jestli ho třeba něco netrápí… Mohli by si po večeři udělat takovou sourozeneckou chvilku, už dlouho si spolu nepouštěli žádný film.

 

Jakmile všichni dojedli, oba mladíci narovnali použité nádobí do myčky, zatímco jejich rodiče se usadili v obýváku před televizí. Když měli hotovo, Itachi se otočil k odchodu, stále bez jediného pohledu či slova směrem k Sasukemu. Ostatně být v jeho přítomnosti bylo pro něj velmi obtížné.

Ne, že by Sasukeho neměl rád, naopak, vždycky ho zbožňoval, už od chvíle, kdy před šestnácti lety poprvé pohlédl do toho drobného obličejíku, který na něj vykoukl ze zavinovačky. Tehdy si přísahal, že bude tím nejlepším starším bratrem, co kdy existoval. A svůj slib dodržel. Jak mohl, tak trávil čas u svého brášky. Nostalgicky vzpomínal, jak asistoval u každé koupele, přebalování, uspávání. Kolikrát jen potají vytáhl Sasukeho z postýlky, vzal ho za ruce a po vzoru rodičů ho učil chodit?

Později když jeho bratr povyrostl, si spolu hráli na zahradě, četl mu pohádky na dobrou noc, bral ho s sebou, když šel za kamarády. Když se Sasuke dostal do puberty, vysvětlil mu, jak to chodí s holkami, radil mu, byl mu vrbou. Byli zkrátka nerozlučnou dvojkou. Ani si nevšiml, kdy přesně se jeho city k bráškovi začaly měnit. Zato věděl, kdy si to uvědomil.

Sledovali spolu jakýsi romantický film a při scéně, kdy se hlavní hrdina vyznal své milované a políbili se, ho přepadla nesnesitelná touha udělat to samé. Stáhnout si Sasukeho do náruče a ochutnat jeho rty. Tenkrát se toho zaleknul a zároveň byl v šoku. Kdy se to přihodilo? A proč? Jak bylo něco takového možné? Od té chvíle nemohl brášku dostat z hlavy. Miloval na něm snad vše. Jeho úsměv, zvonivý smích, jiskřičky v jeho očích. Být to někdo jiný, nebyl by to problém, ale tady šlo o jeho sourozence a to bylo... příšerné. Bylo to špatné ve všech myslitelných směrech. Opovrhoval sám sebou, nenáviděl se a zoufale se chtěl romantických pocitů k bratrovi zbavit. Proto chodil domů pozdě, proto se Sasukemu vyhýbal. Doufal, že když spolu budou co nejméně, tak se ony pocity vytratí a vše bude jako dřív. Bohužel to nefungovalo, což jen prohlubovalo jeho zoufalství.

 

Sasuke neměl o bráškovým pocitech a jeho vnitřním boji nejmenší ponětí. Itachi se mu nikdy nesvěřil, ale nemohl si nevšimnout, jak se od něj čím dál víc vzdaluje. Na jednu stranu si říkal, že je to asi normální, že je teď na univerzitě a studuje těžký obor, že možná… možná už má jiné starosti než svého malého bratra. Samozřejmě, Sasuke netrpěl samotou, měl svoje vlastní kamarády, ale přeci jenom ho mrzelo, že už to mezi ním a Itachim není takové jako dřív. Přál si ten jejich výjimečně silný vztah zachovat, ale dlouhovlasý mladík s ním teď skoro nemluvil. Dokonce ho i napadlo, jestli mu třeba něco neprovedl? Ale nevzpomínal si na nic, co by byl Itachimu udělal. Rozhodně se však musí pokusit najít tu příčinu Itachiho odtažitého chování.

Když tedy jeho starší bratr zamířil pryč z kuchyně, několika svižnými kroky ho na schodech dohnal a chytil za předloktí. „Počkej, Itachi. Máš dneska večer ještě něco v plánu? Stáhnul jsem dobrej film, mohli bysme se na něj spolu podívat, co říkáš? Dlouho jsme na nic takhle nekoukali,“ navrhnul mu s nadějí, že během těch dvou hodinek by si mohli i trochu důkladněji popovídat.

 

Itachi v první chvíli ztuhnul, ale pak se Sasukemu vytrhl, jako kdyby ho jeho dotyk popálil.

,,Ne! Nemám náladu na takové hlouposti! Takže mě nech na pokoji!“ vyštěknul na brášku, vyběhnul schody, které bral po dvou, jak chtěl být od sourozence co nejdřív pryč, vběhnul do svého pokoje a s hlasitou ránou za sebou zabouchnul dveře. V bezpečí místnosti se po oněch dveřích svezl na zem, přitáhl si kolena k hrudi a obličej zabořil do dlaní. Jeho nenávist a opovržení k sobě samému se ještě zvětšilo, stejně jako zoufalství, nemluvě o tom, že se k tomu všemu přidala i vina. Bylo mu zle z toho, jak s bratrem jednal. Nechtěl to, jenže když se ho Sasuke dotkl, zpanikařil. Ještě teď ten dotek cítil. Copak z tohoto nebylo žádné východisko?

Itachi si zoufale zajel rukama do vlasů, zatímco očima jezdil po pokoji, jako kdyby na něj odpověď měla odněkud sama vyskočit. Vlastně se tak stalo. To když pohledem zachytil svůj notebook na psacím stole. Nasucho polknul, pomalu vstal a přesunul se na židli. V počítačích přeci býval internet a na něm spousta inzerátů. Včetně těch nabízející pronájmy. Bylo tohle řešení, které hledal? Kdyby se odstěhoval někam do pronájmu, byl svým pánem, pak by Sasukeho nevídal každý den. Neříká se snad, sejde z očí, sejde z mysli? S touto myšlenkou laptop otevřel, zapnul a jakmile naběhnul, okamžitě se dal do hledání.

 

Sasuke zůstal stát na schodech jako opařený. Itachiho reakce ho téměř fyzicky zabolela, jako by mu bráška těmi slovy vyťal facku. Ostatně mu tváře skoro i tak zčervenaly, ale ne od úderu jako takového, spíš hanbou a ponížením, jak prudce ho starší Uchiha odmítl. Udělal něco špatně? Chtěl se s ním jen podívat na film, promluvit si… Tohle se Itachimu nepodobalo. Jeho rodiče měli pravdu, choval se divně. A nezdálo se mu, že by měl holku, jak nadhodil dole v kuchyni. Kdyby byl zamilovaný, tak by přece nebyl podrážděný, spíš zasněný a roztržitý, ale tohle zavánělo spíš nějakým problémem, a to mu dělalo starosti. Že by nezvládal školu? Nebo se dostal do nějakých potíží? Ale zrovna Itachi, ten nejvzornější, nejslušnější a nejobětavější člověk, kterého znal? Musí to zjistit.

Mladý Uchiha chvíli uvažoval, jestli má za bráškou jít a zkusit si s ním vážně promluvit, ale moc se mu nechtělo, když viděl, jakou má Itachi náladu. Možná bude lepší nechat to na vhodnější dobu, až nebude tak naštvaný. Ale rozhodně si na to posvítí, jen co bude mít příležitost.

S povzdechem vystoupal zbývající schody a zapadnul do vlastního pokoje s tím, že se podívá na film sám. Nebo možná si zahraje nějakou online hru, mohl by napsat Suigetsovi, že by dali nějakou duelovku. Alespoň někdo by jeho přítomnost ocenil, i když vlastně jenom na dálku.

 

Itachi celý večer surfoval po internetu a procházel nejrůznější inzeráty nabízející pronájmy. Ale sám sobě si musel přiznat, že měl i pochyby. Opravdu by se jeho odstěhováním něco změnilo, nebo si tady jen staví vzdušné zámky? Po několika hodinách to vzdal a raději si šel lehnout. Naneštěstí mu nedošlo, že druhý den byla sobota. Uvědomil si to, až když ráno vstal a podíval se na mobil, aby zjistil, kolik je hodin. V té chvíli se mu prudce rozbušilo srdce, jak ho začala zachvacovat panika. Co teď bude dělat? Nemohl zůstat celý den doma, to prostě nešlo. Usilovně přemýšlel, co kdyby se vymluvil na školu? Jistě, byla sobota, ale to by snad nějak zamluvil. To mu pomohlo se trochu uklidnit. Zhluboka se nadechl ve snaze se psychicky připravit, než vyšel z pokoje, aby se připojil ke své rodině na snídani.

 

Mikoto se jako vždy otáčela u sporáku. Vaření ji bavilo, byl to její koníček a připravovat jídlo pro celou rodinu měla ráda. Asi proto, že společné stolování je tak nějak všechny stmelovalo, proto trvala na společných snídaních a večeřích, kdykoli to bylo možné. Ve všední dny chodili kluci na oběd do školní kantýny a pro sebe a Fugaka balilo jídlo do krabiček. Ale teď byl víkend a možná by se mohli sejít i u oběda.

„Ahoj Itachi,“ pozdravil Sasuke svého bratra, když se dlouhovlasý Uchiha doloudal do kuchyně, výjimečně jako poslední, a přidal i malý úsměv. Chtěl mu dát najevo, že ať už do něj včera večer vjelo cokoliv, už se na něj nezlobí.

„Dobré ráno,“ připojil se i nejstarší Uchiha, který už se zaobíral svými volskými oky a slaninou, „dneska sis přispal, Itachi, že? Učil ses včera dlouho?“ Medicína byla snad ta nejtěžší škola, kterou si jeho syn mohl vybrat.

 

,,Dobré! Jo, dlouho,“ posadil se Itachi ke stolu, opět bez jediného pohledu na bratra.

,,Neměl bys to tak přehánět. I odpočinek je důležitý,“ ozvala se Mikoto od linky.

,,Já vím. Vlastně když už mluvíš o odpočinku...“ Itachi se ošil, když lehce nervózním pohledem zalétl k otci, ,,já... zapomněl jsem vám to říct, ale ode dneška se o víkendech budou konat extra přednášky. Jsou sice dobrovolné a nepovinné, ale dostaneme za ně speciální kredity navíc, tak jsem se na ně přihlásil.“

Mikoto se otočila a překvapeně se na syna podívala, stejně jako Fugaku i Sasuke. ,,Dobrovolné přednášky navíc? O čem budou?“ zeptala se zvědavě.

,,No... o odpočinku. Tedy o relaxačních a uklidňujících technikách. Budeme se učit, jak relaxovat, odpočívat, jak uklidnit sebe i jiné. Také jak mluvit s rozrušenými pacienty, jejich blízkými. Myslím, že to bude užitečné.“ Dlouhovlasý mladík doufal, že zněl dostatečně přesvědčivě, aby mu to rodiče spolkli. Taky přemýšlel, kam se každý víkend zašije.

 

„Hmm… to asi ano,“ připustil zdráhavě Fugaku, a když zachytil pohled své ženy, zvedl ihned nabádavě ukazovák: „Ale tvoje máma má pravdu, neměl bys to přehánět. Takže na ty přednášky klidně chodit můžeš, ale jenom za předpokladu, že si z nich vezmeš poučení a budeš taky někdy odpočívat, jasný?“

Nejmladší Uchiha pozoroval svého bratra zpoza okraje hrnečku s čajem. Nějak se mu ty lekce navíc moc nezdály. Měl pocit, že víkendy jsou na univerzitách vyhrazeny jen dálkovým studentům, ale nechtěl Itachiho tvrzení před rodiči zpochybňovat. Přišlo mu ovšem, že Itachi dost mlží, nedíval se nikomu z nich do očí, to bylo divné. Vážně se mu to jeho chování nezdálo, když k tomu přidal ještě tu scénu ze včerejška…

„Sasuke, ty mi dneska pomůžeš zasít rajčata a ředkvičky,“ vytrhl ho následně z úvah otcův hlas.

„Co? Ale já už jsem domluvený se Suigetsem, chceme jít po obědě na kafe,“ namítl nejmladší Uchiha.

„To klidně můžete, ale dopoledne mi pomůžeš na zahradě a ve skleníku,“ oznámil mu nekompromisně Fugaku a napil se kávy.

 

Itachi si oddechl, že mu to prošlo. S chutí se proto natáhl pro ovocný jogurt.

,,V kolik ti ty přednášky začínají?“ otázala se Mikoto, zatímco v hrnci míchala omáčku, kterou dnes budou mít k obědu.

,,Za hodinu. Takže za chvíli budu muset vyrazit,“ odvětil Itachi při pohledu na hodiny, které ukazovaly půl desátou.

,,Takhle před obědem?“ podivila se tmavovláska.

,,No jo. Blbý čas, já vím,“ pokrčil Itachi rameny.

,,Ach jo a já doufala, že se naobědváme všichni dohromady. No co, dám ti oběd do krabičky s sebou. Kdy se vůbec vrátíš?“ zahleděla se Mikoto na svého potomka.

,,Až večer, po osmé. Takže s večeří na mě nečekejte,“ odpověděl dlouhovlasý mladík, přičemž bojoval se stále sílícím pocitem viny. Věděl, jak moc si jejich matka zakládá na společných jídlech, a mrzelo ho, že ji o toto připraví, navíc kvůli lži... ještě v životě se tak moc nestyděl jako v tuto chvíli.

,,Tak pozdě?“ vyjekla matka rodiny udiveně, ,,to se mi nelíbí, vůbec se mi to nelíbí.“

Itachi jen znovu pokrčil rameny, dál jedl jogurt a snažil se nedávat najevo, jak moc provinile se cítí.

 

„Itachi, to se mi nezdá,“ zamračil se Fugaku na svého staršího syna podezíravě, „to je víc než devět hodin přednášek, a pokud mají být o psychohygieně a odpočinku, určitě by to nedali takhle dlouhé.“ Ještě by chápal, že chce Itachi věnovat studiu maximum, ale tohle zavánělo nějakou lží, zvlášť o víkendu by určitě na univerzitě nebyli takhle dlouho.

Sasuke se na svého bratra zahleděl. Tohle připadalo za vlasy přitažené i jemu, už od počátku o Itachiho výmluvě pochyboval, ale tohle bilo do očí. Přestože se k němu ale bráška nechoval v poslední době zrovna vřele, rozhodl se mu přispěchat na pomoc: „Tati, Itachi přece neřekl, že je to devět hodin v kuse. Určitě mezi těmi výklady budou mít nějaké pauzy, ne? Vždyť by tak dlouho nikdo neudržel pozornost a taky by nikdo nezvládl pořád mluvit.“ Významně mrknul na dlouhovlasého Uchihu.

Zdálo se, že tenhle argument musel Fugaku uznat, i když se dál tvářil podezíravě. „No… možná. Ale opovaž se mi říct, Itachi, že to takhle budeš mít i zítra. Chceme tě taky někdy vidět, ne že budeš každý den pryč až do večera,“ upozornil svého staršího syna důrazně a s Fugakem v tomhle ohledu obvykle nebyly žádné žerty. Ostatně by Itachimu neprospělo, kdyby se v tom začal víc šťourat.

 

Itachi se jen taktak ovládl, aby se neošil a ponechal si kamenný výraz. ,,Ne, to ne. Zítra to bude kratší. Už kvůli tomu, že v pondělí začínají klasické přednášky,“ odpověděl otci s předstíraným klidem. Kruci, tak tohle mu úplně nevyšlo! Doufal, že se bude moct vytratit na oba dny. No, nedá se nic dělat. Holt zítra stráví většinu večera ve svém pokoji.

,,Měl bych pomalu vyrazit.“ Vstal, vyhodil kelímek od jogurtu a opustil kuchyni dřív, než se ještě někdo stačil na něco zeptat. Musí ještě vymyslet, kam se teď vrtne. Možná by se mohl schovat u Kisameho... nebo radši ne, ten by se taky mohl začít vyptávat. Nejspíš bude prostě bloumat po městě, dokud nenajde místo, kde se bude moct upíchnout.

,,Ten kluk to přehání. Takhle za chvíli vyhoří,“ otočila se Mikoto od linky, aby mohla přejet pohledem plným starostí zbylé členy rodiny.

 

„Nejenže vyhoří, ale ještě se zničí,“ povzdechl si Fugaku a zamyšleně se zadíval na dveře do kuchyně, ve kterých jeho starší syn zmizel. Vždycky byl odhodlaný Itachiho podporovat ve studiu, ale přece jenom… raději by měl doma spokojeného… no… třeba učitele, než věčně melancholického medika, který se v domě ani neohřeje. Ještě si z toho užene nějakou nemoc, minimálně žaludeční vředy. „Sasuke, nemohl by sis s ním promluvit?“ požádal svého mladšího potomka, „třeba na tebe dá.“ Měl pocit, že mudrování rodičů je možná nevyžádané v pubertě, ale Itachi už byl dospělý mladý muž… a přesto si jejich rady k srdci nebral.

„Uhm… no, zkusit to můžu, jestli si na mě ovšem najde čas,“ zamumlal Sasuke, který na včerejší odmítnutí nezapomněl. A přitom by hrozně rád Itachimu pomohl, jen kdyby se mu bráška svěřil s tím, co ho trápí.

 

Itachi měl mezitím v pokoji na posteli položenou tašku přes rameno, kterou používal jako aktovku, a zamyšleně na ni hleděl. Nejspíš bude stačit jen jeho notebook, dneska už sešity a podobné věci nikdo na vysoké nepoužíval. A až se někde usadí, tak si bude muset najít na internetu nějaké stránky věnující se psychohygieně, aby si mohl vytvořit jakoby zápisky, možná i nějakou tu prezentaci. Otec je určitě bude chtít vidět. Nejspíš by si také měl někde sehnat i nějaká skripta nebo knihy, které by mohl vydávat za učebnice. Do háje, že zrovna on musel mít za otce policistu! S povzdechem přešel k psacímu stolu, ze kterého vzal notebook, jež strčil do oné tašky. Zhluboka se nadechl, vyšel z pokoje a seběhl schody do přízemí, kde okamžitě zamířil do chodby, a tam se začal překotně přezouvat.

,,Itachi, počkej! Zapomněl jsi na oběd!“ vyběhla za ním z kuchyně Mikoto, v rukou plastovou krabičku s rajčatovo-bylinkovou omáčkou s těstovinami, a pytlíkem, ve kterém byla vidlička.

Dlouhovlasý Uchiha se zarazil, ale aby nevzbudil podezření a taky aby zmírnil svůj pocit viny, se na svou matku lehce usmál: ,,No jo. Díky, mami!“ S tím si převzal jídlo a vyběhnul z domu.

 

***

 

„Tak kam půjdeme?“ zeptal se vysoký hubený mladík s velice světlým modře podbarveným mikádem a nezbytnými fialovými kontaktními čočkami. Extravagantní zjev patřil k jeho image, byl to extrovertní, bezstarostný teenager, o rok starší než Sasuke. Chodili spolu na školu, i když do jiné třídy, často spolu ale byli ve sportovním týmu, oba reprezentovali jejich gymnázium v různých kategoriích, takže se celkem dobře seznámili a stali se z nich přátelé.

„Hlavně někam, kde si můžu sednout,“ postěžoval si Sasuke a třel si bolavá bedra. Celé dopoledne strávil s otcem ve skleníku, hrabal, ryl, sázel, nosil všelijaké zahradnické pomůcky a to neustálé mnohahodinové ohýbání, klečení, stoupání a dřepění si trošku vybralo daň, i když večer už zase bude jako rybička, v tom byla výhoda mládí. Vlastně ho překvapovalo, že Fugaku vypadal po tom všem svěžeji než on sám, jenže ten byl zocelený léty tréninku a posilování.

„A co do kampusu? Mají tam solidní kafe, ale hlavně slušný ceny,“ navrhl Suigetsu, protože byli přeci jen chudí studenti, jejich kapesné a případný výdělek z brigád nebyl závratný.

„Jo, klidně. Teď o víkendu tam snad nebude takový nával,“ souhlasil mladý Uchiha.

 

Oba mladíci se tedy vydali na dohodnuté místo, kde se nacházela malá studentská kavárna, do níž vstoupili a s uspokojením zjistili, že se Suigetsu ve svém odhadu nemýlil. Bylo zde opravdu jen málo lidí a spousta místa k sezení. Oba mladíci přešli k pultu, aby si mohli vybrat z nabídky z velké tabule nad pokladnou. Ani jeden z nich si nevšiml překvapeného pohledu dalšího páru černých očí. Itachi šokovaně zíral na svého bratra s jeho nejlepším kamarádem. Jeho srdce bušilo jako splašené, zatímco v duchu nadával. Tohle snad nebylo možný! Po tom všem, co udělal, aby mohl vypadnout z domu, lhal rodičům, se stane to, čemu se chtěl nejvíc vyhnout? Jak ho tady Sasuke krucinál našel? A pak že život neměl smysl pro humor. Zaklapl notebook, schoval ho do tašky s úmyslem se nenápadně vypařit.

,,Hele, není to tvůj brácha?“ šťouchl Suigetsu, který se zrovna rozhlížel po volných místech, do Sasukeho, protože si dlouhovlasého mladíka všiml.

 

Mladší Uchiha vystopoval směr kamarádova pohledu a jeho hluboké indigové oči se na dálku střetly s bráškovýma. Vida, tak možná Itachi přeci jenom nelhal o tom, že má přednášky. Proč by jinak v sobotu chodil do studentského kampusu s notebookem? Docela se mu ulevilo, lámal si hlavu, kam jeho sourozenec asi tak mohl jít, a navíc se maličko zastyděl, že mu nevěřil. Ale choval se tak divně, tak vyhýbavě… nebylo div, že pojal podezření.

Rozhodl se to napravit a vesele na něj zamával. „Jo, je to on,“ odtušil směrem k Suigetsovi, „říkal, že má nějaké víkendové přednášky, asi má zrovna pauzu. Pojďme ho pozdravit.“

Hozuki nic nenamítal, párkrát se už s Itachim koneckonců setkal, a oba tedy zamířili k Sasukeho bratrovi, takže Itachi těžko mohl předstírat, že je neviděl.

„Ahoj, tak koukám, že vám přeci jen dali nějaký odpočinek, co?“ zazubil se Sasuke na Itachiho, aniž by tušil, že mu tím zhatil plány na útěk, „přišli jsme si dát se Suigetsem kafe, tak aspoň pokecáme, co ty na to?“

„Nazdar Itachi,“ mrkl na něj světlovlasý mladík přátelsky.

 

,,Čau!“ hlesl Itachi rezignovaně, teď už zdrhnout nemohl, to by bylo trapný. V duchu však nadával jako dlaždič. ,,Jo, máme zrovna přestávku,“ odpověděl na Sasukeho otázku.

,,Přestávku? Vždyť je sobota, ne?“ zatěkal očima mezi brášky Hozuki zmateně. Tohle mu nešlo na rozum. O víkendu přeci žádná škola nefungovala.

,,Přihlásil jsem se na přednášky navíc. Konají se pouze o víkendu,“ krátce mu Itachi zopakoval lež, kterou nakrmil i svou rodinu.

,,Fakt? A o čem jsou?“ zajímal se hned světlovlásek.

,,O relaxačních a uklidňujících technikách a o jednání s rozrušenými pacienty,“ prohlásil starší z brášků.

,,Fíha. A to se ti chtělo, jo? Takhle obětovat víkendy,“ pozvedl Suigetsu obočí. On tedy znal mnohem lepší způsoby, jak trávit volný čas a o víkendu by ho do školy nikdo nedostal ani heverem.

,,Přišlo mi to užitečné, zajímavé, nemluvě o tom, že jsou za to kredity navíc,“ pokrčil dlouhovlasý Uchiha rameny.

 

„Tady Itachi je takový trochu šprťák, víš?“ popíchl Sasuke svého bratra lehce provokativně, ale nemyslel to ve skutečnosti nijak zle, takže doprovodil svoje gesta mírným úsměvem.

„No, ty máš zrovna co mluvit,“ uculil se Hozuki, protože jeho černovlasý kamarád ostatně patřil stejně jako jeho starší bratr k těm vysoce nadaným studentům, kterým díky inteligenci a fotografické paměti šlo učení vždycky nespravedlivě snadno. On byl takový průměr, prolézal s dvojkami, trojkami, někdy se povedla jednička, jindy schytal kouli. Ale důležité pro něj vždy bylo vybalancovat studium a volný čas. Přece nebude trávit veškeré svoje volno v učebnicích.

„Náhodou, Itachi je ještě vyšší level,“ ohradil se mladší Uchiha a ohlédl se po kávovém pultu, „půjdu si objednat, Suigetsu, co chceš? Pak se vyrovnáme.“

„Tak… jedno frappé. A pokud budou mít javorový sirup, tak s touhle příchutí, díky,“ kývl na Sasukeho světlovlasý mladík, načež je mladší ze sourozenců nakrátko opustil. „Tak… povídej. Řekni mi nějakou dobrou relaxační techniku,“ otočil se pak Suigetsu zvědavě k Itachimu.

 

,,No... třeba... meditace. To je jedna z nejúčinnějších relaxačních technik vůbec. Když ji navíc ještě spojíš s dechovými cvičeními, tak se pak cítíš jako znovuzrozený. Jenže ty jsi spíš sportovní typ, tak bych ti doporučil spíše cvičení jógy, tai chi nebo procházky v přírodě. To je taky velice účinné,“ vzal Itachi do rukou svou sklenici s ledovou kávou se zmrzlinou a napil se. Ještě štěstí, že dneska byl internet dostupný prakticky všude, navíc než se usadil tady, tak se trošku prošel po městě a podařilo se mu najít jedno knihkupectví, které bylo otevřené i v sobotu. Koupil si tam knihu právě o relaxačních technikách, stejně jako knihu s názvem Jak mluvit s idioty. Vtipný název, ale měla zajímavé postřehy. Hodlal je vydávat za doporučenou literaturu.

 

„Jóga, jo?“ zamyslel se Suigetsu. Měl za to, že je to spíš dámský typ cvičení, ale na druhou stranu, zrovna jemu by to asi nevadilo, jen si nedokázal představit, že by se udržel tak dlouho v klidu a jen pomalu se hýbat. Jeho nejvíc uklidňovalo plavání, miloval vodu a cítil se v ní jako doma. Však také jeho úplně nejoblíbenějším sportem byl právě bazén. Ta mokrá náruč nějak způsobovala, že měl pocit bezpečí. Možná to mělo souvislost s tím, že jeho matka zvolila porod do vody, když ho přiváděla na svět. Rodiče se mu pak smáli, že je napůl kapr.

„No, možná bych to mohl zkusit. Ale na druhou stranu, já bych věděl o mnohem zajímavějších relaxačních technikách… a vsadím se, že ty vás na téhle přednášce neučili,“ zatvářil se následně Suigetsu tajuplně.

 

,,Opravdu?“ zatvářil se Itachi zvědavě. Vážně Suigetsu věděl o nějakých dalších relaxačních technikách? To by se mu dost hodilo. ,,To mě zajímá. Tak povídej,“ pobídl světlovláska dychtivě. Copak se asi dozví? Jen nějak nechápal, proč se mladík začal najednou pobaveně culit a tiše pochechtávat. Co bylo na relaxaci vtipného?