Kdysi jsem se vás v anketě ptala, jakou byste chtěli povídku a nejvíce hlasů měla odpověď Sasuke x Naruto jako elf a člověk. Voala :3 je to tady, tak snad vám přijde nevinný, občas lechtivý příběh k duhu.

 

Příběh se odehrává ve fantasy zemi, kde obyčejní rolníci hospodaří na svém políčku, elfové jsou schovaní v listí svých milovaných lesů. Lovec, který zajde příliš hluboko do hvozdů, musí počítat s čímkoliv. Sasuke je mladý elf, v kterém koluje horká krev a má nutkání neustále se bouřit proti pravidlům a svému rodu- Uteče svému bratrovi a za poněkud nešťastných okolností se dostane k mladému lovci kožešin Narutovi. Oba dva mají před sebou výzvu, poznat rasu a zvyky toho druhého, stejně jako sám sebe.

 

 

"Sasuke, nemůžeš si dělat, co chceš! Jsou tu pravidla kmenu, copak ti to nic neříká?" Itachi si div netrhal vlasy. Kdyby bratra nezastavil, tak málem urazil nejvyššího vůdce jejich rodu. Ani by nechtěl vidět, co by se potom stalo, ještě by ho vyhnali, jak se občas stávalo za těžší provinění, ale nebylo radno to podceňovat.

.

"Znáš to přísloví, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala," mladý Uchiha ironicky protočil oči a dál šel po štěrkové cestičce vedoucí od paláce.

Pravidla sem a pravidla tam. Na všechno existoval důvod, proč se to muselo nebo nesmělo dělat. A celý tenhle klan byl tak šíleně strnulý a škrobený, vůbec si neužívali života.

.

"Sasuke!" vydechl pohoršlivě dlouhovlasý elf, "nemůžeš dělat klanu ostudu. Jestli takhle budeš pokračovat dál, bude z tebe černý list na zeleném stromu. Budeš kazit naši pověst." Nemohl tomu uvěřit. Kdyby to viděli rodiče, tak ho vyženou za to, že mu nedal žádnou výchovu, disciplínu, řád. Bylo těžké vychovávat někoho jako je jeho bráška.

.

"Proč musíš všechno přirovnávat k přírodě? A vůbec, nejsem list," mávl lhostejně rukou a utrhl si z větve visící nad cestou oranžovo-žlutý plod, připomínající něco mezi jablkem a pomerančem. Kousl do něj, byl příjemně osvěžující. "Itachi, přestaň to vidět tak černě. Víš, kolik lidí by zajímalo, jak to dělá s těmi vlasy, že vypadají jako dračí hnízdo? A já se zeptal, no."

.

"Kdyby tě slyšel otec, tak by určitě nebyl nadšený!"

Nejradši by řekl po lidsku, že by se obracel v hrobě, ale elfové své zemřelé pochovávali do země a nad něj zasadili strom. Svým zpěvem ho nechali bujet, až dosáhl krásné košaté koruny, která měla být potěchou pro duši zemřelého. Vždy se snažili žít v souladu s přírodou a i mezi sebou, ale občas se mezi ně vnesl svár nebo jedno nezvedené veverče, které bylo příliš zvídavě a neuhlídatelné. "Matka by se určitě,… nebyla ráda."

.

"Kdyby tu byli, nechoval by ses jako starostlivá kvočna!" Sasukeho to začínalo unavovat, debaty stále o tom samém.

Když Itachi nevěděl, jak na něj, stočil to vždy k rodičům, co by udělali, kdyby to slyšeli. Měl k bratrovi úctu, to ostatně ke všem, kdo byli nahoře, ale tak nějak nevyznával cokoliv, co by omezilo jeho život.

.

"Nechovám se jako starostlivá kvočna. Sasuke, zkus mě pochopit, chci pro tebe to nejlepší, ale ty všechnu moji snahu obracíš v prach. Jsi jako semínko, potřebuješ ještě hodně růst a sílit, potřebuješ ochranu. Musím dohlídnout, aby se ti nic nestalo a ty mě vůbec nebereš vážně!" Itachi už nevědomky zvýšil hlas, což se u něj stávalo jen velmi výjimečně a vždycky s tím měl co do činění jeho mladší bratr.

.

"Prej semínko," utrousil Sasuke kysele a kopl do šišky, co se mu postavila do cesty.

Měl toho tady dost. Všude jen stromy, tráva, ovoce a zelenina… Chtěl víc. Poznat svět venku. Už o tom dlouho přemýšlel, ale Itachi by to nikdy nedovolil, na to ho moc hlídal.

"Ty zkus pochopit mě, tady se prostě nedá žít. Jako vězení ze stromů a nikdo se tu neumí pomalu ani smát. Chtěl bych cestovat po světě, poznat lidi a ostatní rasy. Bez všech kouzel."

.

"Sasuke, jsi ještě mladý,… svět venku není takový, jak se říká v povídačkách. Je drsný a nebezpečný. V něm zemřeli naši rodiče. Sám přece víš, že to byli lidi, co je,… co je zavraždili," Itachimu se zlomil hlas. Přišli o rodiče tak brzy. Sasuke měl teprve pět let a moc si z toho nepamatuje, ale on všechno. Tu šeptandu, ukazování si na ně. Byť to bylo možná v dobrém duchu, tak prostě jim to jen bolestně připomínalo ztrátu. "Nechci ztratit i tebe."

.

Sasuke si povzdechl. Už to tady bylo zase. Skoro všechny tyhle debaty se točily kolem rodičů. Chápal jeho obavy, ale to měl strávit zbytek života tady? Vždyť ani se svými vrstevníky se moc nebavil. Ne že by po tom toužil. "Nechci se hádat. Půjdu na palouk," odvětil jen a zrychlil krok, aby se vydal druhým směrem, než byl jejich dům.

.

Itachi ho se zklamaným povzdechem nechal jít. Bráška ho vůbec neposlouchal a on pro něj chtěl to nejlepší. Nechal ho jít, teď ať už by řekl cokoliv, tak by to bylo jako list ve větru. Poskočí a odlítne, kdo ví kam. Bude ho chránit do posledního dechu. Nesmí se mu stát nic zlého a jedině on tomu může zabránit.

.

Nakonec z toho byla jen procházka dobrý kus daleko od lesního města. Mladý Uchiha se potřeboval uklidnit a na rány do stromu jako jindy neměl náladu, jen by si odřel ruce. Takhle to dál nešlo, už nezvládal žít v té zlaté kleci. Měl tu svou jedinou rodinu, domov. Ale… postrádal svobodu. Smět poznat svět, vidět všechna ta místa, o kterých slyšel. Nevěřil, že lidé jsou takoví, jak Itachi a ostatní elfové vyprávěli. Přišel o rodiče a to mu zanechalo na duši jizvu, ale copak to znamenalo, že všichni lidé musí zaplatit? Itachi byl dobrý bratr, ten nejlepší, jakého si mohl přát, ale nemohl mu dát všechno. Vždyť ještě ani pořádně neměl nikoho v posteli! To bylo příšerně frustrující.

Když se posadil na palouk a pozoroval jeleny, něco ho napadlo. Mohl by odsud utéct, když si vezme jelena, tak bude mít náskok, než to Itachi zjistí. Tak se vrátil domů a rovnou k sobě do pokoje. Večeře proběhla v tichosti, něco do sebe nějak nasoukal, aby pak neměl hlad, pak si šel na chvíli lehnout a jako jindy spát, i když jindy to bylo o dost později. Musel vyrazit po půlnoci. Tak si sbalil to nejnutnější a raneček hodil pod postel, aby nebylo nic podezřelé. Když i svět venku utichl a ponořil se do tmy, kdy noční tvorové lezou ze svých skrýší, vstal a v co největší tichosti se vyplížil z domu oknem, postupoval ve stínech, aby si ho nikdo nevšiml, raneček dal jelenovi na sedlo a uklidnil ho dotekem, že se nic neděje, jen se trochu projedou.

.

Itachi zpytoval celé odpoledne svědomí. Opravdu byl tak špatný bratr, aby ho Sasuke nesnášel. Poslední dobou na něj dost štěkal a hádali se. Snažil se mu vysvětlit, že mu chce nejen zkusit nahradit rodiče, bratra a rodinnou lásku dohromady. Dost veliký úkol pro jedno mladého elfa. Navíc vypadalo to, že dnes se Sasuke musel hodně naštvat, u večeře byl potichu jako pěna a nereagoval ani na jeho zvídavé otázky. Prostě žádná reakce. Udělal někde chybu? Možná by se mu měl zítra omluvit.Ano to udělá a připraví bráškovi oblíbené pečené jablko se švestkami a semínky. Už aby byl zítřek, nemohl totiž usnout a velmi dlouho se převaloval, než se rozhodl projít po domku ve stromě. Z venku šla měkká záře nočních květin. V noci osvětlovaly les a dodávaly mu tajemný namodralý nádech. Zahlédl i lesní skřítku, která se kolem podobných kytiček často pohybovala. Nohy ho samovolně donesly až k pokoji jeho sourozence. Odhrnul látku u vstupu a prošel obkrouhlým vchodem dovnitř. Jaké bylo jeho zděšení, když našel bratrovu postel prázdnou. Položil na vyležený důlek ruku, ještě byl trochu teplý. Nemohl odejít tak dávno. Jak bystře postřehl, zmizel i jeho luk, šípy, meč a několik dalších věcí. Itachimu docvaklo, že Sasuke utekl z domu,… snad nechce odejít do světa lidí?! Musí ho zastavit. Vběhl k sobě do ložnice, rychle na sebe hodil oblečení a boty. Pod Sasukeho oknem našel stopy a vydal se po nich.

.

Po cestě se v pravidelném intervalu rozléhaly údery kopyt. Sasuke se musel dostat co nejdál, aby měl náskok. Sasuke netušil, jak dlouho bude muset jet, aby se dostal ven z lesa, ale mapu si prostudoval dostatečně. Na druhou stranu nechtěl svým nadšením uštvat nebohé zvíře. Jestlipak Itachi už zjistil, co se stalo? Pocítil lítost, že takhle utekl a on si to určitě musel celou dobu vyčítat, že nebyl dost dobrý, ale přitom,… možná konečně dosáhne svého! Bohové, proč to neudělal už dříve? Skoro se mu chtělo smát. Ale jen do té chvíle, než mu na ruku dopadla první kapka. Zastavil. Nezdálo se mu to jen? Možná nějaký pták… Ne, bylo to studené a průsvitné. To snad… Ne, prostě nemohlo pršet. Ne dnes. Sprostě zaklel a rozhlédl se kolem. To už kapek padalo mnohem víc a v měsíčním světle se odrážely jako miniaturní světlušky. Neměl se kam schovat, snad jen použít kouzlo nebo vytáhnout plášť. Ne, musel to risknout. Pobídl jelena k mírnému cvalu, protože cesta se nepříjemně stáčela po svahu, jak stoupal do kopce.

.

Stopy Itachiho dovedly až k paloučku, kde odpočívalo stádo jelenů, kteří s nimi byli v nejužším souznění. Každý z nich měl oblíbeného elfa, od kterého se nechal opečovávat a dostávat pamlsky. Mladý muž vyslal ke svému zvířeti myšlenku a ono brzy přiběhlo k němu. Hebkým čumákem se otřelo o jeho tvář a Itachi jej pohladil po šíji. Jejich myšlenky, které sdílely, neobsahovaly slova, ale spíš náladu, emoce a obrazy. Dostal vidinu, jak Sasuke osedlal svého jelínka a ujížděl nejkratší cestou z lesa. Dovolil se o svolení a nasedl na hřbet zvířete. Začalo kapat, což se mu vůbec nelíbilo a vyrazili směrem, kterým zmizel Sasuke. Musí ho dohnat a přimět k rozumu.

.

Brzy se rozpršelo úplně. Ani plášť nepomohl a přestože stromy rostly blízko u sebe, proniklo sem většina deště. Z cesty se stala břečka plná zrádných kořenů a vlhkých kamenů. Do toho začalo hřmít. To opravdu nemohlo být lepší.

Sasuke na pár minut zastavil, aby se napil a jelen si odpočinul. Třeba to brzy přestane… no, moc tomu teda nevěřil. Alespoň déšť smyje stopy a bude těžší ho najít a zdrží to pronásledovatele. Naslouchal šumění deště, kolem bylo jinak ticho. Pak ale zbystřil. Země napovídala, že mu je někdo na stopě. Sbalil všechny věci a vyšvihl se do sedla. Nenechá se zatáhnout zpátky do toho vězení, ne když má svobodu na dosah.

.

Když udeřil blesk, tak někde vepředu Itachi viděl drobnou siluetu.. Myšlenkami prosil svého jelena, aby zrychlil. I tak jim Sasuke prchal a nemohli ho skoro dohnat. Na okamžik ho zachvátil divný pocit, a on bezpečně poznal, že jsou za hranicemi jejich království, které byly očarovány kouzlem. To mělo odpuzovat lidské tvory a jinou podobnou havěť na druhé straně. Les vypadal nezměněn, pořád byl stejně temný a hustý, jen tady už nebyli doma. "Sasuke! Stůj!" zkusil bratra přimět ke zpomalení.

Jeho zvíře funělo, ale vytrvale běželo dál.

.

Byl to on, měl pravdu. Cítil Itachiho přítomnost. A taky slabší proud magie. Museli být za hranicí. Tak daleko od domova ještě nikdy nebyl. Usmál se a trochu zrychlil.

Pak se to stalo. Možná to bylo eufórií, že nedával pozor, ale jelen uklouzl na mokrém povrchu, udělal několik klopýtavých kroků, ale už se to nedalo zastavit a mířili přímo ke srázu, který se ztrácel v temnotě na okraji cesty. Přes šum deště bylo slyšet, že dole teče mohutná řeka.

.

Dlouhovlasý mladý muž v záblescích světelného ohňostroje nebes viděl, že Sasukeho jelen má prázdný hřbet. Vyděsil se, chtěl ho zastavit, aby nejezdil k tak nebezpečnému místu. On znal les za hranicí, ale jeho bráška evidentně ne, protože si běžel pro smrt. Rychle sklouzl z mokrého jeleního hřbetu a běžel k okraji skály. Srdce mu svírala železná obruč strachu. "Sasuke!" zahlédl viset sourozence na okraji. "Sasuke, podej mi ruku!" Natahoval k němu vlastní, aby ho mohl vytáhnout nahoru.

.

Další zaburácení hromu a krajina se na vteřinu osvětlila jasně bílou barvou. Sasuke se držel kluzkého kořene, ale dlouho to nešlo. Musel se jednou rukou pustit, aby se Itachiho chytil. Kapky deště mu stékaly po tváři a skoro nic neviděl, z těla postupně unikalo přirozené teplo.

.

"Vydrž, vytáhnu tě," křičel na něj Itachi a svíral ruku v mokré rukavici. Podjížděl mu, byť ho tiskl jako o život. Bláto a voda dělala své. Znovu si přechytl paži, kterou se ho snažil vytáhnout. Nemůže ho pustit, nesmí! Mokré prameny vlasů se mu lepily po tvářích a byl už promočený na kost, protože s takovým počasím ani v nejmenším nepočítal.

.

Stisk však slábl, jak Sasukemu ubývalo sil a taky se prostě nešlo držet pevně. Byl si jistý, že tohle je konec. Do háje, takhle to nechtěl! Vždyť měl ještě celý život před sebou, měl si založit rodinu a cestovat a,… prostě ne! Srdce mu zběsile tlouklo, stát tak blízko smrti bylo děsivé. Podíval se bratrovi do temných očí plných strachu. "Omlouvám se,... za to všechno," řekl jen. Ani si nebyl jistý, jestli ho slyšel. Pak mu ruka vyklouzla a už padal do hloubky.

.

"NE!!! SASUKE!" křičel dlouhovlasý elf a skoro to vypadalo, že spadne za ním. Dlouho zmučeně volal svého bratra, kterého pod srázem pohltily zpěněné vlny rozdováděné říčky. Skoro se křikem zalykal, až jeho hlas utichl v hlasité štkaní, které nebylo v bouři slyšet. Třásl se tou hrůzou, vždyť právě přišel o svou zbylou rodinu, svého brášku… tolik ho miloval. Na zádech ucítil měkké šťouchnutí, to jelen se dožadoval pozornosti. I on se snažil Itachiho ukonejšit, ale pocit ztráty nic nemohlo vyléčit. Ne tak brzy… Uchihovo přesvědčení brášku nikdy neopustit zakolísalo tím šokem, ale snažil se dát rychle dohromady. Sasuke určitě přežil, určitě! Musí ho najít. Jenže teď v noci a dešti toho příliš nenajde, spíš si zláme vaz. Přibral k sobě druhého jelena a vydal se zpátky domů. Vybaví se na cestu a hned s rozbřeskem se rozjede k říčce a najde ho.

.

Vítr mu svištěl kolem uší a kapky jej bičovaly do tváře. Sasuke čekal na dopad, kdy si roztříští kosti o ostré kameny, ale místo toho byl náraz o trochu slabší, protože spadl do řeky. Voda byla ledová, hned mu sevřela srdce, proud ho unášel dál. Když se dostal na pár vteřin na hladinu, neudržel se na ní, vlny jím zmítaly. Nic neviděl, jen cítil, když kolem proplavaly větve. Pořádně se nemohl nadechnout a brzy jej vysílením opustilo vědomí. Je to konec? Tak špatný, připadal si nemožně. Itachi měl pravdu, kdyby zůstal doma, mohl si žít klidně, i když nudně.