Ok, počínaje dneškem načínáme tedy poslední sérii =) Jistě sami tušíte, že se v ní postupem času dočkáte velmi dramatických zvratů. Jak se Sasuke a Shisui vypořádají s Madarovou hrozbou? Co udělá Itachi, pokud se dozví o jejich vztahu? Přijde na přetřes ještě Shisuiova temná minulost? Přežije tohle všechno jejich vztah? 3:)

 

V dnešním díle si připomeneme vánoční atmosféru, která však kvůli strýčkově přítomnosti není tak poklidná, jak by měla být =)

 

 

Vánoční čas dýchl na všechny členy rodiny. U některých vyvolával radostné záchvěvy srdce a těšení nad přicházejícími chvílemi stráveném v rodinném kruhu, pro někoho k tomu byl důvod k pomalu žaludeční neuróze. Mikoto se šťastným úsměvem pobíhala po domě a zdobila ho větvičkami jedle a jmelím. Výzdoba provoněla celý dům a všem připomínala zkracující se čas do Štědrého večera. Vypadalo to až idylicky, načinčaný dům a v okolí krásná bílá peřina naducaného sněhu. Fugaku upevňoval stromek do stojanu, ale musel si vyžádat asistenci Shisuie, který se objevil dopoledne v kuchyni, ještě rozespalý a zatahující žloutek. S mohutným zíváním opatrně držel pichlavý kmínek. Dnes bude perný den.

.

Sasuke se na Štědrý den probudil jako obvykle nejpozději z celé rodiny. Dal si lehkou sprchu, vyčistil si zuby a hodil na sebe reprezentativnější oblečení, černé džíny, sice domácí, ale bez záměrného roztřepení a děr, a černobílou kostičkovanou košili. Dokonce se pokusil zkrotit vzpurné vlasy v zátylí, ale naprosto bez výsledku, nenechaly se. Mávl nad tím tedy rukou a sešel do kuchyně na snídani, kde seděl u stolu Itachi s hrnkem čaje a kapal si na chleba s máslem ze skleničky med, zatímco jeho matka cosi kutila u kuchyňské linky.

"Dobré ráno," pozdravil Sasuke a dostalo se mu vřelých odpovědí od obou členů rodiny.

"Zlatíčko, co si dáš k jídlu? Chleba, rohlík, vajíčka, toust…?" nabízela okamžitě Mikoto sortiment.

"Třeba chleba, ale jenom jeden," hlásil dopředu Sasuke menší porci, protože dobře znal matčinu snahu je vykrmit. Popravdě dneska neměl skoro vůbec hlad, spíš naopak, pociťoval lehounkou žaludeční nevolnost, která ale pramenila jenom z psychického rozpoložení. A to měl vždycky Vánoce tak rád…

"Sýr, salám, máslo, džem, med?" informovala se Mikoto dál, aby mu připravila jídlo přesně podle chuti, jako správné matce jí na tom velmi záleželo, obzvlášť dneska. "I když ty poslední dvě vlastně ne, viď?" pousmála se pak, když si uvědomila synovu nechuť ke sladkému.

"Ne… máslo a sýr," odpověděl jí Sasuke také s mírným pousmáním, byl by si to neměl problém připravit sám, ale Mikoto je málokdy nechávala dělat si snídani, když byla doma ona, měla radost, když jim to mohla naservírovat.

"Vážně bys nechtěl aspoň ochutnat?" ozval se Itachi a nabídl mu kousek ze své porce.

"Ne, děkuju," zavrtěl Sasuke hlavou a sedl si naproti němu s prázdným šálkem, do kterého nalil čaj z připravené konvice.

"A nemáš chuť aspoň na cukroví?" lákal ho starší bratr dál a kývl k velké míse nejrůznějších laskomin, které stály uprostřed stolu, aby si mohl každý vzít, "určitě by ti to prospělo, trocha rychlého cukru tě nabije energií. Navíc by se ti do krve vyplavila spousta endorfinů."

"Ne, díky," zopakoval Sasuke se zakřeněním, "nějak se v tom vyznáš."

"Vlastní zkušenost," ujistil ho Itachi, to už ale Mikoto před nejmladšího člena rodiny postavila talíř se snídaní.

"Děkuju, mami," zamumlal Sasuke a bez většího nadšení se do pečiva zakousl.

Mikoto se podívala na nástěnné hodiny a možná spíš sama pro sebe než pro své dva syny zamyšleně poznamenala: "Váš strýček už by tady pomalu měl být, říkal v deset…"

Sasukemu se sevřely útroby nepříjemným pocitem a odložil nedojezený krajíc zpátky na talíř. Kruci, kruci, kruci! To bude v klidu, říkal si v duchu, jen klid, bude to v pořádku. Potřeboval by nějakou menší vzpruhu, něco, co by mu pomohlo se nezhroutit… Oči mu pozvolna ulétly k míse vánočního cukroví, které mu předtím Itachi nabízel. Fuj, neměl sladkosti rád, ale kdyby to mělo ty avizované účinky, jak bráška sliboval… Vybral si z množství jednu pracničku, ometl z ní moučkový cukr a nacpal si ji do pusy. Takto to udělal ještě několikrát, než si všiml, že na něj Itachi i matka nevěřícně zírají.

.

Fugaku šel uklidit nářadí a těšil na šálek kávy. Prvně byl mrzutý, že jako pomocníka objevil jen synovce, proto mu nezbylo nic jiného než si vzít k ruce. Pořád v něm přebývala nechuť k synu bratra, pořád mu to hýbalo žlučí, ale vypadalo to, že čas začínal tupit ostré hrany… možná mu jednou odpustí nebo ho bude tolerovat.

Shisui se zanedlouho objevil také v kuchyni. Pořád ve spacím úboru a pořádně rozčepýřený, nyní trochu vylepšený vzhled o pár zelených jehličinek ve vlasech. Neměl čas se nějak po probuzení poupravit, protože už několik dní ho dolů lákala úžasná vůně pečeného cukroví. Vánoce byly pro jeho chuťové pohárky svátky s velkým S. Miloval všechny ty mňamózní dobroty, které mohl jíst jen jednou za rok. Dokonce se sám angažoval, aby tetě pomohl. Byl svědomitý pomocník, ale také trochu mlsný, takže uždiboval, kde se dalo. Mikoto se tvářila, jakože ho nevidí. Nevadilo jí to a nenápadně mu podstrkovala ty připečené kousky.

"Dobré ráno ve spolek," pozdravil a zaplul na volné místo u stolu. Přehlédl užasle se tvářícího bratrance s tetou, jak pozorují Sasukeho, což mu bylo divný. Chvíli ho pozoroval také, než mu došlo, že to sebe souká sladký! "Sasuke, od kdy jíš něco v čem je tuna cukru?" zeptal se s podivem.

.

"Uhm…" zamumlal nejmladší Uchiha s plnou pusou, popravdě se snažil cukroví ani příliš nežvýkat, aby se mu cukr pokud možno nerozpouštěl v ústech, ale až v žaludku. Musel se přemáhat, aby se poněkud znechuceně nešklebil, doopravdy neměl sladkosti rád. Se sebezapřením do sebe dostal ještě několik kousků, než si otřel prsty a s námahou spolkl poslední dávku. Doufal jenom, že se co nejdříve dostaví účinky. "Tak…" prohodil neurčitě směrem k ostatním členům rodiny, kteří se na něj dívali jako na zjevení, protože cukrovinky vyřadil Sasuke ze svého jídelníčku už někdy ve dvanácti letech, "myslel jsem… že tak jako výjimečně… když už se s tím mamka pekla…" Rozpačitě trhnul rameny, nemohl jim vykládat, že si potřeboval obalit nervy cukrem, aby byl schopen čelit Madarovi. Možná to ale nebyl zas tak dobrý nápad, zatím mu to tedy na náladě moc nepřidalo, leda snad, že se mu zrychlil průtok krve v těle.

"Ale zlatíčko, tos nemusel kvůli mně…" ujistila ho Mikoto malinko pohnutě, než ale stačila říct něco dalšího, do kuchyně vstoupil i Fugaku.

"Nazdárek… co se všichni tváříte tak vyjeveně?" všiml si Fugaku jejich výrazů.

"Přišels o něco neuvěřitelnýho," informoval ho Itachi, "Sasuke snědl pár kousků cukroví!"

"Vážně?" podivil se Fugaku a se zájmem se zahleděl na svého mladšího syna, "co se stalo?"

"Ježíš, z toho všichni děláte událost," ošil se Sasuke, "to už nemůžu výjimečně sníst nic sladkýho?"

"Můžeš," usoudil Itachi a zazubil se na něj: "Ale stejně je to u tebe zázrak."

"No, jestli chceš, přinesu ti ještě jiný cukroví na výběr," zaktivněla Mikoto ve vidině syna, který znovu začne přijímat pravidelnou dávku cukru, "vanilkový rohlíčky a kokosový kuličky…"

"Ne!" zarazil ji Sasuke, "díky, to není třeba. Už jsem měl dost."

"Vážně ne?" vydechla zklamaně Mikoto, "možná bych našla i nějakou čokolá-" Její slova byla přerušena rázným zadrnčením domovního zvonku.

"To bude brácha," konstatoval Fugaku při letmém pohledu na hodinky, "přesný jako vždy. Půjdu mu otevřít."

Sasukemu se žaludek zahoupal nevolností, zalitoval svého neuváženého činu a jenom doufal, že všechny ty pracničky zase nevyzvrací.

.

Shisui krátce bleskl pohledem po Sasukem. Jejich noční můra přišla ve své tělesné podobě, až před práh jejich domu. Brousila si zuby, drápy škrábala omítku vedle zárubně, mrskala ocasem a z huby ji odkapávaly vazké sliny. Asi tak nějak by si Shisui představil jeho strýce. Jen doufal, že nebude nijak provokovat nebo mít nemístné či dvojsmyslné narážky. S napětím poslouchal Fugakua, jak se vítá s Madarou a odpočítával kroky zbývající, než dojdou k nim. Na obličej si nasadil nic neříkající masku, aby nebylo vidět jeho nenávistnou náladu.

.

Ve chvíli, kdy Madara vstoupil do kuchyně, Sasuke na okamžik zavřel oči a snažil se uklidnit svůj tep srdce, který se mu zvýšil na dvojnásobek. Když ty tmavé studánky zase otevřel, uviděl svou matku, kterak na uvítanou svého švagra objímá a všichni ho zdraví.

"Ahoj," zamumlal tiše, téměř až nesrozumitelně, třebaže mu dalo velkou práci to jediné slovo vůbec dostat přes rty. V momentě, kdy se k němu stočily ty černé podmanivé oči dravce, ucuknul a sevřel svůj šálek, až mu zbělely klouby prstů. Zatraceně! Bylo to horší, než čekal, Madarův hluboký hlas v něm vyvolával nepříjemné vzpomínky. Byl to ten samý, který mu před víc než měsícem perverzně šeptal, jak strašně je úzký!

"Co ti udělám, Madaro? Kávu, čaj?" nabízela úslužně paní domu nějaké osvěžení.

"Kafe, díky, Mikoto," odkývnul jí nejstarší Uchiha.

"Jaká byla cesta?" zajímal se Fugaku, "sedni si. Byl velkej provoz?"

"Ani ne," odtušil Madara a posadil se na židli vedle Itachiho, tudíž z druhé strany naproti Sasukemu, který pořád důsledně utápěl svůj pohled v hrníčku, "ale nejel jsem přímo přes město, vzal jsem to radši okolo."

"Jo, to bylo určitě rozumnější," usoudil Fugaku a obsadil jedno z posledních dvou volných míst u rodinného stolu, "o svátcích je fakt hrůza kamkoliv vyrazit. Předevčírem mi jeden chlápek při předjíždění udělal takovou myšku, to bys nevěřil! Bejt u dopraváků, tak mu okamžitě seberu body…"

Madarovy rty se zvlnily zvláštním úsměvem a jeho oči na okamžik zavadily o nejmladšího ze synovců, když rádoby nevinně odpověděl: "Proto mám radši takový ty hodně úzký uličky, tam se ti něco takovýho nestane."

Sasuke sebou cuknul. Třebaže ještě neměl dopito, vstal od stolu s cílem vylít zbytek čaje do dřezu a umýt šálek, aby se nějak zaměstnal a nemusel čelit těm pronikavým očím. Už takhle stačilo, že k němu doléhala Madarova vůně, která mu sama o sobě div nepřivodila infarkt, natož poslouchat takové narážky… Bastard jeden! Jak se mu ale lehce třásly ruce, hrneček mu vyklouzl z prstů a s hlasitým cinkotem se roztříštil na podlaze.

"A je z toho skládačka puzzle," konstatoval Fugaku, zatímco Mikoto už duchapřítomně začala namáčet hadr.

"P-pardon," omluvil se Sasuke a sklonil se, aby ten nepořádek odstranil, přičemž k tomu v momentálním stresovém stavu používal holé ruce.

"Zbláznil ses?! Vždyť se pořežeš!" zděsil se Itachi, vyskočil od stolu a odstrčil svého mladšího bratra od střepů.

.

Madara to všechno sledoval s povýšeným výrazem, moc dobře viděl, jak je jeho přítomnost nejmladšímu synovi proti srsti, ta to ten nejstarší se tvářil neutrálně, ale v černé hlubině Shisuiových očí moc dobře viděl nenávist. Tak silnou, že musel obdivovat jeho sebeovládání. Při nehodě s tříštícím se porcelánem mu oči automaticky zalétly k místu činu. Sasuke byl z jeho přítomnosti úplně v koncích, už se těší na večeři a následné vybalování dárků. Tedy ne na trhání barevného papíru, ale na nejmladšího Uchihu. Měl by jako každý rok rozdávat zabalené různorodě veliké a zakřivené balíčky. Vždy mu jiskřila v očích dětská natěšenost a radost. Letos to bude určitě jiné.

Shisui sice neměl ještě dojezeno, ale nutné potřeboval dostat Sasukeho pryč. Vzal si chleba do ruky a druhou chytil bratránka za paži. "Sasuke, potřebuju s tebou nutně mluvit." Což byla pravda, ale pro ostatní členy z rodiny zvolil takovou intonaci, aby to vypadalo, že chtějí řešit něco ohledně dárku. Zatlačil mu na bedra, aby se rozešel požadovaným směrem a oba se rychle vypařili z kuchyně, kde začínalo být pekelně dusno. Zastavili se, až v Sasukeho pokoji, kde si ho Shisui jednou rukou přitiskl na hruď.

.

"O-o-omlouvám se," vypravil ze sebe roztřeseně Sasuke a malinko se chvěl v Shisuiově objetí, "já… neměl… neměl jsem se nechat tak rozhodit. Nechtěl jsem to rozbít, já… ta jeho poznámka…" Zavřel na okamžik oči a opřel se o bratránka plnou vahou. Potřeboval se v jeho náruči zotavit, naštěstí to díky zkonzumovanému cukru šlo rychleji než obvykle. Přeci jenom to na něho mělo účinky, aby taky ne, když jeho tělo nebylo normálně zvyklé dostávat takový příval energie v jednoduchých sacharidech. Možná že nebýt toho, už by se v té kuchyni zhroutil. Bylo tak strašně těžké snášet strýce ve své blízkosti, pořád se mu kvůli tomu v duchu přehrávaly jeho horké chtivé dlaně, kterými se ho dotýkal, a jeho velké tvrdé mužství surově mu projíždějící konečník… Sasuke potřásl hlavou, aby takové myšlenky zahnal. "Nenávidím ho," zamumlal se staženým hrdlem.

.

"Tak to jsme dva, protože to, co ti udělal je neomluvitelné," pevněji ho stiskl ve svém náručí. "A neboj, jsem tam s tebou, když nebudeš se na něj chtít dívat, tak se vždycky koukni na mně. Navíc teď budeme zdobit stromeček a to dělají většinou ty mladší ročníky, takže počítám s tím, že v obýváku oxidovat nebude." Na chvilinku se zamyslel a pak prohodil: "Letos na tebe čeká výstavní jedlička." Sasuke měl zdobení rád a tak ho chtěl navnadit.

.

"To je dobře," hlesnul mladší chlapec a snažil se načerpat z Shisuiova objetí ztracený optimismus, "na Vánoce by vždycky měla být jedlička…" Nebo se to aspoň tvrdilo, ale minule zakoupil jeho otec borovici, ta se nevyjímala tak hezky. Smrček byl taky fajn, ale tradice je tradice. Sasuke se párkrát zhluboka nadechl, aby se mu podařilo dostat vše pod kontrolu a pracně nasadil imitaci veselého úsměvu: "Tak můžeme jít, ať Itachi nemusí zdobit sám."

.

"Tak dobře, ještě se skočím převléct," odsouhlasil Shisui a odběhl do Itachiho pokoje, kde na sebe natáhl pohodlné domácí oblečení a oblíbené černé tričko s bílými stříkanci. Mezitím dojedl snídani a stavil se pro bratránka. Seběhl dolů do přízemí a obloukem se vyhnuli kuchyni, kde byl slyšet Madarův sytý hlas. V obýváku našli dlouhovlasého Uchihu mezi spoustami krabic.

"Jdete akorát včas, už je začal dolovat ze skříně," poukázal na baňky odpočívající v plastových důlcích.

"Jistě, umíme si to přece načasovat," ušklíbl se Shisui a prohlížel si výzdobu. "Sasuke, chceš dát špičku?"

.

Nejmladší Uchiha si poněkud nedůvěřivě obhlédl pěkný košatý stromek. Krásně voněl a měl bohaté větve, ale taky měl asi dva metry.

"No, to leda, že bych si na to vzal židli," zasmál se, protože mu bylo jasné, že až nahoru nedosáhne.

"Žádný problém, vysadím tě," nabídl se iniciativně Itachi, uchopil brášku kolem pasu a aktivně ho zvedl, až Sasuke překvapením vypískl, ale musel se smát. Jeho bratr i bratranec museli mít vážně nějakou obsesi neustále ho nosit. S touto pomocí se mu ale podařilo nainstalovat špičku na místo, kam patřila.

"Dobrý, Itachi, už mě můžeš postavit," hlásil, když ho bráška pořád ještě držel nad zemí.

"Hmm, a co když ne?" protáhl dlouhovlasý Uchiha, kterého vánoční atmosféra podněcovala k hravé náladě, "co když udělám to, co jsi měl jako mrně tak rád?" Nato několikrát mladšího bratra nadhodil výš do vzduchu a znovu ho chytil.

"Itachi, ne! Přestaň!" bránil se Sasuke, ale musel se chechtat, jak to lechtalo v žaludku. Jako dítě to opravdu miloval, ale dost se divil, že to Itachi svede i teď, kdy byl i pěkných pár kilo těžší než kdysi.

.

Shisui to také v duchu ohodnotil. Itachi snad musel chodit někam tajně posilovat, protože takto si pohazovat s osmnáctiletým mladíkem bylo skoro až neuvěřitelné. Počkal než Itachi položí brášku na zem a ihned mu do ruky podal krabici se světýlky. "Tady máš prácičku, nerad bych to zamotal, je to na tobě." Se Sasukem se vrhli ke zbytku krabic a o chviličku později jim Mikoto donesla čokoládovou kolekci. Nejstarší mladík se k ní aktivně vrhnul.
"Shisui, prosím tě, hlavně to pověs na stromeček a ne, že je budeš ukládat někam jinam," pokárala ho naoko se smíchem, když otevřel papírovou krabičku a mlsně pohlédl na figurky v alobalu.
"Teto, já si myslím, ale že bych klidě mohl, protože zlaté prase jsem už viděl," vytáhl opravdu prasátko, ale pouze jen z čokolády.

"Nebuď nenažraný a nadělej na tom uzlíky, ať se to dá pověsit," vypeskoval ho Itachi, ale vážně to nemyslel.

Shisui vyplázl jazyk a pustil se do toho.

.

Sasuke se ve společnosti obou starších příbuzných rozptýlil od nepříjemných myšlenek. Jejich vánoční zaujetí bylo nakažlivé, přenášelo se i na něj. Rty měl zvlněné do mírného úsměvu, když na rozježené větve jedličky věšel za pomoci háčků pestrobarevné kouličky, hvězdy a podobné věci, s Itachim a Shisuiem pak omotávaly stromeček chundelatými lesklými řetězy a světýlky, které neváhali ihned zapojit do zásuvky, takže v nich blikaly veselé plamínky. Pro navození sváteční atmosféry ještě Itachi navíc pustil na CD přehrávači klasické vánoční koledy, takže u toho poslouchali i všechny ty známé písně a balady. Sasukeho srdce se konečně uklidnilo a tlouklo pravidelně bez nervózního zrychlení, protože tenhle poslední počin navíc přehlušil i strýcův hlas, který k nim předtím doléhal z kuchyně, kde Madara s Fugakem a Mikoto debatovali. Zkrátka se mu aspoň pro teď podařilo uvolnit se a užívat si pohodu, i když v koutku duše věděl, že je to pro dnešní den jenom dočasné.

.

I kdyby nakrásně chtěli klid a mír, tak se neúprosně blížil oběd. Mikoto uvařila na oběd něco lehčího, aby nebyli příliš sytí, až bude večeře.

"Kluci, pojďte jíst," došla si pro ně do obýváku. "Jé, ten je krásný. Moc pěkně jste ho nazdobili. Jste šikovní," pochválila je a prohlížela si jedličku schovanou pod nánosy baněk, řetězů a stříbra. "to vám určitě Ježíšek něco přinese," zavrkala hlasem slibujícím dárečky.

Uklidili poslední prázdnou krabici a zametli popadané jehličí.

Shisui horečně přemítal, jak to udělat, aby to Sasuke u stolu přežil. V kuchyni přehlédl situaci, on sám si vedle Fugakua, který se bavil s Madarou přes desku stolu. Nejmladší Uchiha se usadil v čele a hned vedle něho se objevil Itachi. V celku výhodná sestava. Madara by musel švidrat, aby se nenápadně díval na Sasukeho a z druhé strany měl všímavou Mikoto.

.

Sasukemu tohle uskupení také vyhovovalo, když se nemusel na Madaru přímo dívat. I tak ho ale jednoduše znervózňoval zvuk jeho hlasu, jelikož jeho rodiče se strýčkem i během oběda udržovali lehkou konverzaci. Ani on ani Shisui se jí neúčastnili, jediný z jejich trojice, kdo se strejdou prohodil pár slov, byl Itachi. Vlastně mluvil i za bratránka, když mu odpovídal na dotazy ohledně státnic, praxí a univerzity obecně. V jedné z pomlk však nejstarší Uchiha cíleně pohlédl přímo na nejmladšího synovce a s líbezným úsměvem hodného strýčka se zeptal i jeho: "A co ty, Sasuke, co škola? Co budeš mít na vysvědčení v pololetí?"

Sasuke sebou malinko trhnul a dával si pozor, aby se do těch uhlových duhovek nepodíval, raději předstíral, že se nejvíc ze všeho musí soustředit na nabrání sousta na příbor. Nemohl ho ignorovat, když to byla otázka přímo na něj, a Madara to dobře věděl.

"Ještě nevím," zamumlal skoro neslyšitelně, "čeká mě do tý doby dost testů…"

"Madaro, můžu ti přidat?" starala se Mikoto, když viděla, že její švagr už talíř skoro vyprázdnil.

"Ne, děkuju, bude mi to stačit," ujistil ji Madara, jelikož mu tmavovláska coby návštěvě už od doby jeho příjezdu podstrojovala ke kávě všechno možné a on nemohl odmítnout, aby ji neurazil, "ale je to vynikající, vážně, sám bych to lepší nesvedl."

"Ale prosím tě," začervenala se potěšeně Mikoto nad tou lichotkou, jelikož o Madarovi nebylo žádným tajemstvím, jak skvěle uměl vařit.

Sasuke se snažil být hotov co nejrychleji, aby se z kuchyně mohl vypařit, takže se mu podařilo jako prvnímu polknout poslední sousto a s úlevou se zvedl, aby nádobí umyl v dřezu. Právě oplachoval talíř pod proudem vody, když zaslechl od stolu matčin hlas:

"Vážně už si nedáš? Ne? Tak to dej Sasukemu."

Nejmladšímu Uchihovi zatrnulo hrůzou, protože si dobře spočítal, co to znamená, ještě dřív, než za jeho zády zaskřípala odstrkávaná židle a ozvaly se přibližující se kroky. Plíce se mu stáhly, když Madara stanul vedle něj u kuchyňské linky a s nebezpečně zvlněnými rty mu podal svůj talíř. Zhluboka se nadechl a převzal jej od něj, přičemž mu oči bezděčně ujely nahoru do té tváře s ostře řezanými rysy a setkaly se s těmi uhrančivými temnými duhovkami, které ho propalovaly, a to byla chyba. Nádobí mu vyklouzlo z mokrých prstů, ale tentokrát se zvuk tříštěného porcelánu nekonal, protože Madara stihnul zachytit talíř dřív, než se setkal s tvrdou podlahou, protože něco takového očekával.

"Že ty máš dneska nějakou tendenci to nádobí rozbíjet," okomentoval s úsměškem ten fakt a ústa se mu roztáhla do širšího úšklebku. Náramně se Sasukeho reakcemi bavil. Aby toho nebylo málo, schválně ještě vztáhnul ruku a zajel zkoprnělému synovci prsty do hebkých černých vlasů v zátylí, aby mu je navenek v přátelském strýčkovském gestu pocuchal, ve skutečnosti ale, aby se ho beztrestně mohl dotknout a provokovat tak jeho psychiku.

Sasuke sebou podle očekávání cuknul jako uštknutý a škubnutím uhnul hlavou. Srdce už mu zase vyvádělo jako splašené a vnitřnosti se mu kroutily jako klubko živých hadů. Dech se mu zadrhával, až se skoro bál, aby neměl kyslíkový dluh. Nesnesl Madarův dotyk.

.

Shisui se také s obědem příliš neupejpal a měl větší porci, protože Mikoto mu vždycky musela přidat. Byl skoro po jídle, když Madara vstal, aby mu podal talíř na umytí. Sledoval ho jako jestřáb. Měl takové tušení, že se strýc o něco pokusí, ale to, že na něho sáhl, tak to posral. Strčil si do pusy poslední sousto a vstal, až dřevěná židle silně zarachotila na dlažbě.

"S dovolením," ladně odstrčil Madaru bokem, aby Sasukemu mohl podat talíř.

Madarovi po tváři proběhlo rozhořčení nad vyrušením z jeho bohulibé činnosti, rychle ji skryl na tváři a odvrátil se zpět ke stolu. Malé psychické mučeníčko si vybral a byl celkem spokojený.

"Pomůžu ti s náčením," nabídl se Shisui a sebral utěrku položenou na lince. Tiše potom šeptl směrem k Sasukemu: "Klid, už jsem u tebe." A krátce ho pohladil po paži, když se natahoval pro talířek. Zbytek Uchihů nemohl nic vidět ani slyše, kluci stáli blízko u sebe.

.

Sasuke se lehounce chvěl a dech mu prokluzoval mezi rty v tichých přerývaných nádeších. Díkybohu byl ke zbytku rodiny obrácený zády, takže nikdo jiný nemohl vidět jeho výraz, ve kterém se mísil strach vyplašené laně s jistým šokem, protože ve chvíli, kdy se ho strýcovy prsty dotkly, si vybavil jiné jeho dotyky, daleko chtivější a zvrhlejší. Bylo mu jasné, že mu to Madara dělal naschvál, aby ho postrašil, ale i když věděl, že přesně tohle je jeho cílem, reagoval přesně tak, jak si ten parchant nepochybně přál. Dařilo se mu to, strýc v tom zjevně uměl chodit. Snažil se rychle dát do pořádku a zformovat v obličeji nějaký neutrální výraz, který by neprozrazoval tu příšernou úzkost, která se v něm škvařila. Nádobí mu neustále klouzalo z roztřesených prstů, ale naštěstí už měl obě ruce v dřezu, takže tam nehrozilo, že by spadlo z velké výšky a rozbilo se. Byl vděčný za Shisuiovu těsnou blízkost, která ho aspoň trochu uklidňovala.

.

Shisui moc dobře viděl, jak je Sasuke rozhozený a v tu chvíli mu mohl pomoct jen pouhou svou přítomností. Itachi odešel do svého pokoje vida, že tu pro něj nebyla žádná práce. Oba kluci co nejrychleji poumývali nádobí, aby se také mohli vypařit. I přes všechnu jejich snahu to nějaký čas zabralo. A s velkou úlevou opustili místnost. Shisui doprovodil bratránka až do pokoje, chtěl mít jistotu, že se uklidnil, aby vydržel celý večer. Měl o něho starost, pořád se lehounce chvěl, v tváři měl mírně bledší barvu než minule a jeho oči byly zaplněny úzkostí. Už si připadal jako objímací firma, ale moc dobře věděl, že to Sasukemu udělá dobře a proto tak neprodleně učinil.

.

Nemýlil se, pro Sasukeho byla jeho opora velmi důležitá, potřeboval někoho, kdo ho mohl ukonejšit. Ještě chvilku se v jeho náruči třásl, než se pomalinku uklidnil. Nebyl na tom celkově dobře s přítomností strýčka v domě, ale takhle špatné stavy přicházely jenom, když ho Madara rozhodil nějakou cílenou provokací, o což mu evidentně šlo. Co jiného se taky dalo čekat od člověka, který si dokázal vzít vlastního synovce i přes jeho zjevný odpor. "Musíš si o mně myslet, že jsem hysterický…" zamumlal Sasuke zahanbeně do Shisuiovy hrudi. Mrzelo ho, že to nedokáže zvládnout lépe, ale rána, kterou mu Madara způsobil, se zaryla příliš hluboko, než aby se s tím uměl tak lehce vypořádat.

.

"Nemyslím, jsi prostě jen vyděšený, protože jsi zažil něco nepěkného… až… až do večeře nemusíš nic dělat. Měl by sis odpočinout nebo tu s tebou zůstanu a můžeme si něco zahrát. Co ty na to?" Shisui se ho snažil rozptýlit, ale věděl, že to bude zhola nemožné. Uklidňoval se, bude to jen hodina, snad. Potom se budou dívat na novou pohádku v televizi. Přemítal, že by se letos i obešel, když u nich měl strýček spát. Výbornou možností by bylo, kdyby se Fugaku a Madarou zavřeli v pracovně a tam se oddali chlapským choutkám, alkoholu. Hlavně musí chránit Sasukeho před jakýmkoliv dalším tělesným kontaktem se strýcem.

.

"Jo, to by bylo fajn, můžem… můžem si zahrát karty nebo něco jiného," zahučel Sasuke pořád ještě lehce rozhozeným hlasem. Uvítal by cokoliv, čím by si aspoň na chvíli zaměstnal mysl a nemusel se soustředit jenom na palčivé vzpomínky. "Měli bysme říct Itachimu, určitě se k nám bude chtít přidat," nadechl se potom o něco pevněji. Ostatně, ve společnosti obou svých blízkých se bude cítit ještě bezpečněji, ačkoliv jeho starší bratr o Madarově činu nevěděl, nenechal by mu za žádnou cenu ublížit. Kromě toho bude ve třech větší zábava, už dávno o sobě věděl, že jedny z nejšťastnějších okamžiků svého života prožil s těmi dvěma po boku.

.

"Dobře, skočím mu říct, Sasu," dodal rozněžněně a krátce ho políbil na ústa. Načež se hned otočil a přešel do druhého pokoje. "Co ty se tady válíš v posteli? Nechceš si s námi něco zahrát, než bude večeře?" zeptal se Itachiho lebedícího v duchnách.
"To není špatný nápad." Jakákoli činnost spojená se Sasukem mu přinášela potěšení z jeho společnosti, už z tohoto principu by neodmítnul. Vyskočil na nohy, ze skříně vytáhl krabici s hrami a společně s bratrancem se přesunul k bráškovi.

Všichni tři dohromady strávili několik hodin zaplněných veselím, smíchem a rozverným rozčilováním nad protivníkovou taktikou. Pomalu by si ani nevšimli, že už je čas, kdyby nepřišla Mikoto.

"Vidím, že se dobře bavíte, ale za dvacet minut bude večeře, takže byste se mohli přesléct do něčeho slušného a potom dojděte, ať můžeme začít. Určitě se těšíte, co dostanete od Ježíška?" zamrkala na ně a odběhla zpátky dodělat poslední úpravy a sama si obléct pěkné černé šaty.

"Ach jo, škoda, tak to tu rozpustíme," konstatoval Itachi a společně sbalili hru zpátky do boxu.