Sousoší důvěry - 1. kapitola

Okej, tak tedy dnes začínáme úplně novou povídku na přání z jarního vyhodnocení KSP, a tentokrát pro Ammy :) Uchihy tentokrát vystřídají Deidara a Sasori, tak budete mít nějakou změnu :) Doufám, že se Ammy i všem vám ostatním bude povídka líbit!
 
 
Žánr: AU, romantika
Autor: Ivanitko & Smajli
Pairing: DeiSaso
Varování: yaoi (18+)
Obsah: Plavovlasý sochař Deidara je po nešťastné nehodě upoután na invalidní vozík. Je mysl je naplněna smutkem a žalem nad sebou samým i svou tvorbou. Nemůže se do ničeho pořádně pustit a připadá si úplně bezcenně až do té doby, než k němu přijde student umění Sasori, aby ho požádal o pomoc. Bude Deidara naslouchat a pomůže někomu, koho nikdy neviděl? Prokáže Sasori velkou dávku vytrvalosti, aby dosáhl svého?
 
1. kapitola
 
Velká místnost se střešními okny byla plná světla. Paprsky slunce hladily plátna přehozená přes nedodělané sochy. Kusy ztvrdlé hlíny se koulely po podlaze a na zdech, kam je někdo ve vzteku naházel, bylo pár přilepených hrudek.  Zdálo by se, že sochařský ateliér bude naplněn tvůrčí bujnou energií, která bude sálat z každého koutku.
Opak byl však pravdou. Nedodělané poničené sošky či výtvory hlásaly pravdu o tom, že múzy se tomuhle nepřátelstvím naplněném prostředí vyhýbají na míle daleko. Přesto při důkladném prohlédnutí, hloubání nad zničenými tvářemi hliněných soch byla znát silná touha a láska k umění samotnému. Jen nyní byla překrytá tlustou dusivou dekou beznaděje a zoufalství. Ta, jež měla tohle na svědomí, byla odsunutá v nejzazším rohu.
Umělec, který místní prostory vlastnil a před nehodou tu pobýval někdy dny i noci, nyní zahořkl. Deidara, muž přitažlivých jemných rysů s dlouhými plavými vlasy a nebesky modrýma očima, učaroval kdejakému návštěvníku. Uměl poutavě mluvit o umění. Se zápalem dokázal hodiny vysvětlovat postupy výroby uměleckých děl. Nyní mlčky seděl před nedokončeným dílem na invalidním vozíčku.
Před necelým rokem se stala v jeho životě tragédie. To, co miloval nejvíc, bylo téměř jeho záhubou. Pracoval tehdy na skvělém nápadu. Plánoval si, že jeho sousoší bude výkvětem moderního umění a zaplní místo v Národní galerii. Jenže pravděpodobně jeho vinou se socha převrátila a několik desítek kilogramů těžká socha ho přišpendlila k zemi. K jeho smůle tu nebyl nikdo, kdo by mu pomohl, a on se musel sám zbavit tíže a doplazit se k mobilu, aby si zavolal pomoc. Prý kdyby mu někdo pomohl, tak by tu byla možnost, že by se uzdravil a znovu chodil, ale jeho nohy byly mrtvé. Jako dva klacky, které se mu denně chechtaly do očí a připomínaly mu jeho ubohost. Tak se toužil vydrápat na vrchol uměleckého světa, být všemi uznáván, až ho jeho pýcha srazila dolů na samé dno. Temné myšlenky a chmury byly dřív mílově vzdálené jeho běžnému chování. Nyní byly jeho nejbližšími přítelkyněmi. Za celý ten čas uzdravování a léčení si prošel mnohými fázemi. Od absolutního zoufalství s touhou skončit svůj život, po utěšování a vyhlídky, že bude líp. Taky mohl ochrnout úplně od krku dolů. Měl jenom nehybné nohy. Mohl teoreticky se speciálními pomůckami chodit i o berlích, ale volně se rozběhnout nebo si zatančit na oblíbenou píseň bylo nemyslitelné. Nechtěl o sochařství už ani slyšet, ale… ve svém srdci tu touhu nevykořenil. Pořád tam byla, čekala, až se k ní vrátí a znovu ji vyzvedne na povrch. Jenže i když vzal do ruky hlínu, dláto nebo sádru, dílo se mu měnilo před očima v prach. Něco mu scházelo. Jiskra či zápal, který ho dřív vedl, byl pohřbený pod vrstvami popela. Když dílo dokončil, tak se mu v jeho očích zdálo nijaké, bez života a často je zničil, aby se na něj nemusel koukat. Přesto vytrvale každý den pokoušel sám sebe a snažil se tu jiskřičku znovu zažehnout. Zatím beznadějně, ale věřil, že jednou přijde den, kdy se mu to podaří a, ač je zmrzačen a na sousoší obří velikosti může zapomenout, tak se jeho nadšení a láska k sochařství obnoví v plné síle.
Halou se rozneslo hlasité klepání na vrata do ateliéru. Deidara se zamračil. Nečekal žádné hosty a neměl na nikoho náladu. Otřel si ruce od hlíny do hadru a rozjel se ke dveřím, aby se podíval, kdo se dožaduje vstupu.
 
Sasori byl mladý muž, bylo mu jen něco málo přes dvacet let, student sochařství na fakultě designu a umění, velmi nadšený umělec. Už odmalička nejvíc ze všeho miloval modelínu, ze které již v dětství dokázal vyrábět úžasné kousky. S rostoucím věkem přecházel postupně na modurit a fimo, a protože ho záliba v dělání sošek různých konkrétních i abstraktních tvarů nikdy nepřešla, rozhodl se z toho udělat nejen své povolání, ale vlastně skoro až životní poslání. Prošel si i fází keramiky, ale nebavilo ho to tolik. Vázy, květináče nebo hrnky - to nebylo to, co chtěl dělat. On chtěl posouvat hranice dál a dál, přicházet s originálními nápady, ačkoliv velkým vzorem mu samozřejmě byli velcí umělci z dob antického Řecka a Říma, takoví klasikové. A potom měl ještě jeden velký vzor.
Byl jím poměrně mladý blonďatý umělec Deidara. Nikdy ještě neměl možnost s ním mluvit osobně, ale zahlédl ho na jedné z jeho vlastních výstav, kterou navštívil, a musel uznat, že byl jeho stylem naprosto nadchnut a uchvácen. Bylo tak… neotřelé, zvláštní, a přitom realistické, vyvolávalo v něm hotovou vlnu pocitů, a navíc bylo tak krásně a precizně propracované, až se mu v galerii tajil dech. Od té doby hořel touhou tohoto muže poznat blíž, pochopit jeho myšlenkové pochody, které ho vedou k sochání tak úžasných děl, poznat jeho názor a snad se od něj i něco naučit. Samozřejmě že uznával své vlastní vyučující, profesory a docenty na univerzitě, ale… vždycky snil o tom, že se bude učit od nějakého velkého mistra, tak jako se učili žáci právě v době nejklasičtějšího umění ze všech. Deidaru si vybral jako svůj vzor, ale docela dlouho se nemohl odhodlat ho nějakým způsobem oslovit, ono taky nebylo zrovna snadné se k němu nějakým způsobem dostat. E-mail mu přišel hrozně neosobní a telefon na něj nikde nevyčenichal, byť měl dojem, že je v dnešní době internet už všemocný. Sledoval nicméně všechny zprávy o něm v tisku a časopisech o umění, četl snad všechna jeho interview, a velice ho zarmoutila událost, která se stala před půl rokem – snad ale i právě proto, že poznal, jak může být život pomíjivý, se konečně odhodlal k tomu, aby jej oslovil a požádal ho, aby ho vzal do učení. Sázel spíše na osobní kontakt, adresu nakonec po velkém přemlouvání sehnal právě od jednoho učitele na katedře, kde studoval.
To ovšem nic neměnilo na tom, že byl celý nervózní, když u ateliéru zvonil, div si nepropotil jednoduchou červenou košili, která skvěle ladila k jeho krátkým, křiklavě rudým vlasům a stejně barevným očím. Přestože byl duší umělec, tak občas ho některý z kamarádů vytáhl někam ven na sportování nebo do posilovny, takže figuru si udržoval docela slušnou a i jeho tvář byla vcelku pohledná, taková ještě napůl chlapecká, nevinná a obvykle i se sympatickým úsměvem, který ale momentálně byl prodchnutý lehkou nejistotou. Jak se na něj bude asi Deidara tvářit? Koneckonců od té události před šesti měsíci se jeho vzor tak nějak stáhl do sebe a uzavřel před světem, jeho profesor, který mu sehnal adresu, ho dokonce varoval, aby si od toho setkání nic moc nesliboval, ale on strašně moc chtěl konečně blonďatého muže poznat osobně! Přece by ho neodmítnul? Bylo to možná nekonvenční přání, ale opravdu o to hodně stál.
Když se klika dveří pohnula, jeho srdce se rozbušilo jako na poplach a Sasori se musel ještě jednou zhluboka nadechnout a připravoval se na osudové střetnutí.
 
Plavovlasý muž zatáhl za madlo vrat, a ta se pomalu rozjela po kolejnici do boku. Zaraženě si změřil návštěvníka. Nikoho nečekal a bylo mu divné, co tu ten mladý muž chce. „Co potřebuješ?“ oslovil Sasoriho úderně.  Ani se nevzmohl na nějaké vykání. Přišlo mu, že je o dost mladší než on. Považoval ho za někoho ztraceného mezi hangáry a firemními budovami, kde se nacházel jeho ateliér. Dalo se říct, že vypadal sympaticky a hlavně roztomile. Trochu na něm bylo znát, že ještě nedávno byl v pubertě. Skoro žádný vous a chlapecká tvář. Nechápal, co tu tak mladý můžehledat.
 
Sasoriho trošku nepříjemně zastudilo v žaludku, protože už jen z Deidarova prvotního tónu vycítil, že není nijak zvlášť dobře naložený. Do prkýnka, zrovna se musel trefit do dne, kdy jeho idol vstal levou nohou! Přesto nechtěl házet hned flintu do žita a hned stáhnout ocas. Silou vůle svůj sympatický úsměv ještě rozšířil a dychtivě Deidaru pozdravil: „Dobrý den. Jmenuji se Sasori a hodně jsem o vás četl, navštívil jsem spoustu vašich výstav a... no... chtěl jsem vás poznat a vyjádřit vám osobně, jak moc vaše umění obdivuji. Vaše práce jsou úžasné a... ehm... napadlo mě, jestli bych se od vás mohl něco naučit.“
 
Tohle prohlášení mělo pro Deidaru hořkosladkou pachuť. Jeho ego příjemně počechralo, že mu tu muž skládá poklony za jeho umění, ale na druhou ho to štvalo, protože se mu teď nedařilo. Radost z poklony byla přeražena v půli blbou náladou. Navíc mu bylo divné, jak ho tu našel.A ještě po něm chce, aby ho zaučil. To tak. Není už tím, kým býval! „Děkuji, ale studenty neberu. Najdi si někoho lepší, kdo ti ukáže techniky a zaučí tě. Jsi student sochařství nebo nemáš s tímto směrem nic společného?“
 
„Sochařství je můj obor,“ ujišťoval ho rychle Sasori a snažil se nedat najevo, nakolik ho Deidarův přístup rozhodil. Takhle si to teda nepředstavoval, do jeho úsměvu začala prosakovat nervózní křeč. Taky bylo takové zvláštní se na svůj vzor dívat takhle z výšky, jak byl Deidara upoután na vozíček. „Víte, vzal jsem s sebou nějaké fotky svých prací, napadlo mě, že byste se na ně mohl třeba podívat a... a říct mi, co si o nich myslíte?“ Jeho hlavním cílem teď bylo to, aby ho Deidara pozval dovnitř. Jakmile by byl v jeho ateliéru, určitě už by zdvořilost nedovolila blonďatému muži ho tak jednoduše vyhodit. Dokonce ani když to byl umělec. Opravdu o jeho lektorství stál a byl ochoten pro to udělat téměř cokoliv, i kdyby měl být takový ten typ poskoka-studenta, co by mu vařil ráno kafe a chodil pro svačiny.
 
Před nehodou by Deidara ze zvědavosti mladíka pozval dovnitř a nechal si od něj práce ukázat, ale ne dnes. „Nemám zájem. Jak říkám, jdi za někým, kdo ti poradí lépe než já,“ uzavřel rodící se debatu plavovlasý sochař a než stihl Sasori říct něco dalšího, rázně přišoupnul vrata haly s hlubokým zaduněním. On sám se musí naučit znovu tvořit, nemůže učit někoho dalšího. V břiše ho zastudil strach, jestli ještě někdy naučí své ruce pracovat tak, aby jeho mysl byla spokojená.
 
Sasori zůstal zklamaně zírat na dveře s ústy mírně pootevřenými, jak se původně chystal Deidaru začít přesvědčovat. Tohle že byl jeho velký idol a vzor? Tenhle muž, co ho jen tak prachsprostě vyhodil jako zablešeného psa? Slyšel sice, že se po té nehodě změnil, ale... až tak moc?
Na chvilku si však zkusil celou tu věc představit z opačné strany. No, možná že to od něj bylo značně troufalé hned Deidaru takhle obtěžovat v ateliéru... Učit se od něj byl jeho velký sen, přece se od něj nenechá jen tak snadno odradit blonďákovou blbou náladou! Ne, kdepak. Zítra se vrátí, to už snad s umělcem bude lepší řeč.
 
Ač by se mohlo zdát, že Deidara umění nesnáší, popuzuje ho a vysmívá se mu, tak většinu dne trávil v ateliéru. Ať už tam jenom ležel nebo seděl u stolu, tak byl tam, kde to miloval nejvíc. Ztratil smysl života a potácel se jeho ruinami, které se snažil opravit do původní podoby. Jenže kameny byly těžké, až příliš těžké. Dokázal zvednout jen malé kamínky, s kterými by však své původní království vystavěl za mnoho let. Potřeboval sílu, motivaci a cíl pozvednout kameny, sloupy a krytinu… Jenže kde ji vzít? Stále je hledal.
Na druhý den se znovu ozvalo zabušení na dveře. Sochaři blesklo hlavou, že to bude zase on. Rudovlasý mladík, který ho včera chtěl přesvědčit o holém šílenství. Čelo se mu nakrčilo nevolí. Vždyť ho jasně vyhodil!
Rozjel se k vratům, aby je otevřel. V noci o něm přemýšlel a docela rád by ho zaučil, jenže mu neměl co ukázat. Nemůže si vzít studenta, když sám nic nedokáže. Navíc mu z hlavy žádným způsobem nešel vymazat. Oříškově hnědé oči ho pronásledovaly i ve snech…
„Zase ty?! Copak jsem ti to včera neřekl dost jasně?“ obořil se na příchozího muže nevrle.
 
Dneska už byl Sasori na nevrlého Deidaru připravený, i když měl vždycky za to, že v depresích a protivenství se z umělců utápěli spíš spisovatelé, tedy aspoň takoví ti, co psali naturalistické texty a psychologické prózy nebo melancholické básně, ale v rámci svého oboru byl většinou zvyklí na takové... no, bohémy, kteří nic moc neřešili. Ale byl odhodlaný stůj co stůj Deidaru přesvědčit, jeho talent a zkušenosti za to stály!
„Ano, zase já,“ přisvědčil vesele s neopadajícím úsměvem, „přišel jsem vás požádat, abyste ještě jednou zvážil moji prosbu, že bych k vám vstoupil do učení. Možná jsme včera nezačali úplně nejlíp, ale... no, opravdu moc o to stojím a vy jste určitě ještě žádného studenta neměl, mohlo by vám to prospět. Chci říct, že bychom si mohli o lecčem popovídat a debaty o umění bývají plodné. Tak například - jaký máte názor na výstavy Bakiho?“ Jméno patřilo jednomu z novodobých sochařů, jehož výstavy probíhaly tak, že sám umělec vytvořil během několika hodin sochy z písku a na konci performace je zase zbořil. Nezůstal po něm ještě nikdy žádný hmotný odkaz, jediné dílo, které by mohl prodat nebo vydražit.
 
Plavovlasý sochař byl odhodlaný mladíka znovu hezky rychle vyprovodit, ale zmínka od Bakim a jeho netradičnímu umění ho na poslední chvíli pozastavila.
Zrovna před měsícem byl na jeho poslední reprodukci s kolegou Kisamem. Kisame se taky zajímal o sochařství, ale pracoval s úplně jiným materiálem. Specializoval se na opracovávání dřeva, vyplavených kořenů z moře a dalšího rostlinného materiálu. Jeho díla byla důmyslná a propracované. Aktuálně pracoval na ohromném pařezu s kořeny, který měl krášlit vstup do Vílího lesa. Původně tam jít nechtěl, ale Kisame byl neoblomný a prachsprostě ho naložil do auta i s vozíkem. Však měl taky páru. Byl to hřmotný chlap neskutečné síly a pro něj byl prý jenom jako sušenka. Ve výsledku byl spokojený a návštěva výstavy mu zvedla náladu.
„Jsou rozhodně netradiční a líbí se mi, že jeho um a šikovnost jsou dílem okamžiku. Krásu jeho děl člověk nejlíp ocení na vlastní oči, i když i z fotek jsou krásné. Umělec by se měl spíš zaměřovat na okamžik. Něco co člověk obohatí v tu danou chvíli. A Baki tohle naprosto splňuje.“
 
Sasori se zaradoval, když konečně dostal z Deidary víc souvislých vět pohromadě a v jeho modrých očích zahlédl záblesk něčeho, co se dalo zcela určitě označit za zájem. Výborně! Tohle byl první krok, teď zbývalo tu jiskřičku ještě rozdmýchat a udržet.
„Ale neměl by smysl umění spíš spočívat v tom, aby se zachoval odkaz myšlení současné doby? Chci říct, že kdyby podobně jako Baki smýšleli v minulosti všichni umělci, nedochovalo by se nám nic, žádný Diskobolos nebo Michelangelův David nebo vůbec jakákoliv klasická nesmrtelná díla... Nesmrtelnost, to je ono. Umění by podle mě mělo přetrvat věky, mělo by to být to, co po nás jednou zbyde, daleko po tom, co už my tady nebudeme,“ přihlásil se obratně se svým vlastním a naprosto opačným názorem. Trochu sázel na to, že s ním Deidara půjde do debaty. Sice si u něj mohl zkusit udělat očko tím, že by s ním souhlasil, ale on nebyl žádný přitakávač. Měl svou vlastní hlavu.
 
„Překonat věky,“ prskl posměšně. „Zajímalo by mě, jestli tak opravdu Michelangelo smýšlel nebo se jen chtěl blýsknout pro před ostatními vrstevníky a ukázat jim hloubku svojí myšlenky. Ostatně měl jediné štěstí, že Davida vytesal do mramoru, jinak by z jeho velkolepého díla do dnešních dnů zbyl jen písek. Dílo, ať už hmotné nebo napsané, by mělo hlavně oslovit lidi té doby. Ukázat jim hloubku myšlenky, pobavit je nebo je donutit k zamyšlení. Co si my dnes vezmeme z Davida? I když uznávám, že sochař to byl mistrný a dodnes se z něj vychází jako ze vzoru.“ Deidara si tím taky prošel. Obdivoval starodávná díla. Jejich vypracování a cit, jež do nich byl vložen. Jenže pak tohle období přerostl. Chtěl mnohem víc než kopírovat staré mistry. Chtěl jiný náhled na věc.
 
„Ale umělec by přeci měl mít úctu i k dalším generacím,“ namítl Sasori vášnivě a jeho hnědé oči nadšeně zaplály. Byl rád, že se mu podařilo vyvolat u Deidary nějaké emoce, tedy jiné než to, že ho vyhazoval pryč. „Když se bude zaměřovat jenom na současnost a na okamžik, pak zemře spolu se svým uměním a jeho jméno bude zapomenuto, za pár let si na něj nikdo nevzpomene. Ale jména, jako jsou Feidias, Praxitelés... ta si pamatují lidé dodnes. Mým cílem je, aby i za padesát... za sto let někdo řekl - ten Sasori byl vážně třída! Tak může umělec žít věčně. Tohle pro mě znamená nesmrtelnost, ne pozemské žití, ale odkaz, který po umělci zůstane,“ pokračoval a nenápadně učinil krok blíž, přestože blonďatý muž na invalidním vozíčku stále ještě blokoval vstup do ateliéru.
 
„Taková bláhovost,“ zafrkal Deidara podrážděně. „V dnešní době je tohle nemyslitelné. Málokdo se proslaví na víc než několik desetiletí. Všechno je pomíjivé. Tahle doba je konzumní. Však pojď, něco ti ukážu,“ vyzval mladíka ke vstupu do haly a rozjel se k jedné soše svůdné nymfy zahalené v jemném rouchu, které bylo vytvořeno tak precizně, že člověk pochyboval o tom, že je to opravdu jenom hlína. „Podívej se na ni. Měla být ozdobou fontány.Řekli mi, že je to příliš obyčejné.Místo ní na fontáně stojí karikatura člověka, který zvedá velkou kostku. K téhle nymfě by se lidi otáčeli a hleděli na ni s potěchou. K té ozdobě, co tam je, tak akorát procházející kroutí hlavou a přemýšlí, kdo to vytvořil.“ Tehdy ho to ranilo. Bylo to velkolepé dílo. Krásně zapadalo i tématicky k blízkému kostelu a nádvoří se stromy. Ne, radní odhlasovali, že tam dají tu moderní bronzovou obludnost.
 
Sasoriho srdce zaplesalo radostí, že ho Deidara konečně pozval dovnitř! Páni, opravdu byl v ateliéru slavného umělce, ne jen ve svém vlastním uměleckém kumbálu, ne ve školní hale, ale v pravém ateliéru. Cítil se, jako by ho - obyčejného smrtelníka - právě pozvali na Olymp. Ne že by byl Deidara vyloženě nějaký boháč, bylo smutným faktem, že v dnešní době byli daleko víc oceněni ti, kteří ve zpocených dresech kopali na hřišti do balónu, než ti, kteří vytvářeli něco pro potěchu oka a duše. A v tom byl jeho blonďatý vzor velice dobrý! Se zatajeným dechem si prohlížel jeho díla, bylo to, jako by s nimi v ohromné místnosti byli další živí lidé nebo různá stvoření a zajímavé bytosti.
„To je velká škoda, hodilo by se to tam víc než to, co je tam teď,“ zalitoval Sasori, a kdyby byl buran, nejraději by vztáhl ruku a některé sochy by se dotknul, aby se přesvědčil, jak kvalitní díla to jsou. Ale to by se asi u Deidary nesetkalo s úspěchem a něco mu našeptávalo, že by měl postupovat opatrně a našlapovat lehce.
 
„To rozhodně. Tohle je umění a ne ta bronzová obludnost. Navíc naproti to teď zabili obřím koněm, z kterého si lidé rádi utahují, že ve správném úhlu jeho plece a hlava vypadá jako penis s koulemi. Pfff… Znám tolik nádherných jezdeckých soch. Stačí navštívit Vídeň. A oni tam dají takovou zprznělost. Není totiž důležité, kdo vyhraje, ale kdo si umí k vítězství dopomoci. Mít peníze a kontakty se v téhle době cení víc než pravé umění,“ hořekoval Deidara nad dnešní dobou a jemně chytil svoji nymfu za ruku. Byla tak krásná, že dokázala svést jediným pohledem. Neměla oduševnělý pohled náboženských soch, cítil z ní vnitřní pocity. Vyhrál si s ní. A přitom dnes jí mohl sáhnout na ruku. Zbytek byl nedosažitelný.
 
„Ano, myslím, že je to velká poskvrna dnešního umění, to, že o hodnotě rozhodují konexe, nikoliv podstata umění samotného,“ povzdechl si Sasori, „lidi jsou v dnešní době jako ovce - když jim někdo řekne, že mají obdivovat tohle a tamto, tak to udělají, aniž by nad tím přemýšleli a snažili se to dílo nějakým způsobem pochopit a ocenit.“ Popravdě víc než na nymfu se však Sasori nyní zaměřoval na mladého blonďatého umělce. Bylo v něm něco až lehce ženského, asi za to mohly ty vlasy, ale přesto nebylo pochyb o tom, že je to přitažlivý muž, který o sebe dbá i navzdory tomu všemu, co ho v životě před půl rokem potkalo. Líbila se mu jeho široká ramena a hlas a oči... Hmm, on byl svým způsobem taky umělecké dílo.
 
Deidara Sasoriho přistihl, jak na něj divně kouká, a zvedl jedno obočí. Až teď si uvědomil, že ač ho chtěl vyhodit ode dveří, tak ho vlastně pozval dovnitř. Za to mohla jeho povaha. Snadno se pro něco rozvášnil a pak nedomýšlel důsledky. Vnitřně si povzdechl. Avšak debata o umění ho podivně vzpružila. „To je pravda a dost mě to štve… Dáš si čaj nebo kafe?“ zeptal se spíš ze slušnosti. Když už ho tedy pozval dovnitř, tak si s ním promluví a pak ho stejně vyhodí. Nakonec dneska se mu už stejně nechtělo pokračovat v práci. Zase mu to nešlo. Takže bude trochu prokrastinovat.
 
Sasoriho hnědé oči se rozzářily. Páni, páni! Popíjet kafe s takovým umělcem, jako byl Deidara... „Dal bych si kávu prosím,“ pousmál se a zaváhal - na jednu stranu by mu rád navrhl, že to udělá sám nebo mu pomůže, ale na tu druhou si tak nějak říkal, že někteří invalidní lidé neměli rádi, když je považovali za úplné neschopné mrzáky, co se neumí sami obsloužit. A Deidara navíc vypadal velmi soběstačně, nechtěl se ho nějak dotknout, takže se jenom díval, jak míří k jednomu ze stolů v rohu místnosti, a pomalu ho následoval. Musí mu potom zkusit znovu nějak nadhodit to, aby ho vzal do učení. Jeho zájem teď poté, co mohl nahlédnout přímo do jeho ateliéru, ještě vzrostl. Kéž by tak měl šarm svého kamaráda Itachiho, ten si vždycky dokázal lidi omotat kolem prstu, aby mu zobali z ruky a viseli na rtech.
 
Plavovlasý sochař se už za těch mnoho měsíců dokázal o sebe postarat. Navíc Kisame byl tak hodný, že mu pomohl s úpravou ateliéru a částečně i bytu, aby se tam mohl pohybovat. Většina věcí pro něj najednou byla nedostupná. Zapnul konvici s vodou a na nízkém stolečku připravil dva hrníčky. On už kávu měl ráno, teď mu bude stačit zelený čaj. Vypadalo to vtipně, jak se snažil dojet od stolečku se vším možným k druhému… no, spíš než stůl to byla velká bedna u sedačky. Jenže jak se snažil dovést cukr, tak se mu cukřenka vykutálela z klínu a kostky se rozletěly po místnosti. „Kruci!“
 
„To je v pořádku, já to udělám,“ vyhrkl okamžitě Sasori, protože mu bylo jasné, že takového úkonu, jako je sesbírání něčeho po zemi, přeci jen není Deidara ve své situaci schopen. Nebo respektive je, ale s obtížemi, kdežto jemu to nedělalo problém. Spustil se tedy na kolena a začal lézt po zemi, aby všechny ty bílé kostičky posbíral a vrátil zpátky do elegantní cukřenky. Rád si kávu osladil, měl na to trochu slabost, ale nebylo to na něm vůbec vidět. Napadalo ho ovšem, jak hrozné to musí teď pro Deidaru být, když se nemohl normálně postavit. Jak teď asi tak mohl dělat sochy v životní velikosti? Ani si vlastně nebyl jistý, jestli jeho postižení dolních končetin je trvalé nebo dočasné, ale ptát se na to samozřejmě nebude, alespoň ne teď.
 
Plavovlasý muž by ty kostičky zvládl posbírat, ale asi by mu to trvalo tak třikrát déle než Sasorimu. „Omlouvám se, dám ti čisté. Přece jenom se tu dlouho neuklízelo. Měl bys to samý písek a hlínu,“ Obecně v ateliéru nelítal s mopem každý týden a teď už vůbec. Byl to pracovní prostor, i když tu trávil mnohem víc času než doma. Takový trapas, teď musí vypadat hrozně neohrabaně. Dával si pozor na to, aby mu nic nespadlo na zem. Pořídil si domů i takové srandovní chňapátko.
 
„Děkuju,“ pousmál se Sasori a posadil se na jednu z židliček. Bylo vidět, že jde opravdu jen o pracovní nábytek, protože nebyly rozhodně nijak designově propracované nebo elegantní, ale takové, které se daly sehnat v každé prodejně nábytku.
Rudovlásek přijal od umělce hrneček s typicky vonící hnědou tekutinou, kterou si vylepšil jednou kostičkou cukru a troškou mléka do kafe. Proč si ostatně život trochu nezpříjemnit. „Takže... máte teď hodně práce? Chystáte nějakou novou výstavu nebo tak?“ sondoval, aby si udělal obrázek o tom, kolik má jeho idol času, který by mu případně mohl věnovat, alespoň z části.
 
Deidara se zamyslel. Dalo se to těžko popsat. Měl několik nabídek, které mohl vzít. Potřeboval je, aby si na sebe vydělal. Přece jenom, jeho zdroje se krátily a hodně mu z nich ukousla rekonstrukce bytu pro vozíčkáře. Jenže nemohl. Nebyl schopen nic dotáhnout do konce a bál se, že když vezme nějakou zakázku, tak ji buď nedokončí, nebo odevzdá něco, pod co by se nikdy nepodepsal. „Jak se to vezme,“ prohlásil po chvíli, „je tu pár věcí, co mám na práci, a výstava teď momentálně nebude. Nebyl čas vytvořit něco nového.“ Prohlédl si tvář mladíka, co ho provázela celou nocí. Tak bezstarostně se usmíval. Taky by to chtěl umět, ale měl pocit, že o tento typ úsměvu nadobro přišel.
 
„To chápu. Přesto moc rád slyším, že stále tvoříte. Víte, hodně lidí se obávalo, že... ehm... že po té nehodě necháte umění,“ nakousl Sasori opatrně a zahleděl se na blonďatého muže přes okraj kouřícího šálku. Viděl, jak v jeho tváři problikl stín, nechtěl se mu nijak vrtat v ráně, která možná dosud ještě nepřebolela, takže hned rychle pokračoval: „Nicméně jsem opravdu moc rád, že jste to neudělal, byla by to veliká škoda. Jak jsem řekl už včera - opravdu moc obdivuji vaše práce, třeba ta socha Múzy před budovou filharmonie je podle mě skvělá, symbolická a přitom realistická.“ Na okamžik se odmlčel a olízl si rty, než po blonďákovi znovu rozpačitě zašvidral. „Jak jsem řekl. Hrozně rád bych k vám vstoupil do učení, byla by pro mě čest čerpat z vašich zkušeností,“ dodal nakonec znovu a zadíval se do těch pomněnkových očí s jistou naléhavostí a dojemným očekáváním.
 
Deidara by se nejraději plácl do čela. Už to tu bylo zase. „A proč bych to měl dělat? Škola tě málo připravila na život? Každý sám musí najít jiskru ve své práci a pak samozřejmě i zakázky, které ho budou živit, anebo můžeš chodit normálně do práce a umění dělat bokem jako přivýdělek. U mě práci nenajdeš. Nemůžu tě platit.“ Myšlenka na to mít učně byla svým způsobem přitažlivá, ale neměl ho jak živit. Navíc učni dost často zničili hodně materiálu, než z nich vypadlo něco hodnotného a zpeněžitelného. On byl výjimka ve svém ročníku. Sám se dokázal rychle postavit na nohy a oproti svým vrstevníkům rozjel byznys. Mnoho jeho kolegů skončilo na tom, že neměli zakázky, které by je uživily, a nakonec skončili v podřadné práci někde ve výrobním závodu, kde zahodili všechen svůj um. On se nikdy nechtěl nikomu podvolit.
 
Sasori se zamračil. „Já přece nechci, abyste mi za to platil,“ ohradil se dotčeně a napřímil hlavu, „chci se od vás učit, ne se u vás nechat zaměstnat. Pokud jde o tohle...“ Rudovlasý muž lehce přimhouřil oči a přemítavě se kousnul do rtu. „Jestli za to chcete peníze, není to problém. Sice ještě sám nevydělávám, ale moje rodina je poměrně bohatá, neměli by potíže s tím mě založit, kdyby věděli, že studuji u někoho tak profesionálního,“ prohlásil klidně. Trochu ho sice mrzelo, že by to byla otázka peněz, koneckonců před malou chviličkou se o tom právě bavili, nakolik dnes finance ovlivňují umění, ale za to, aby se mohl učit u někoho, v kom spatřoval takový velký potenciál, mu to stálo, klidně by přimhouřil obě oči. Jen na to blonďák musel kývnout, a Sasori se na židli přisunul trošku blíž k němu. „Prosím,“ položil na to slovo velký důraz, „záleží mi na tom. Myslím, že bych se díky vám mohl posunout dál.“

Nemáte práva pro odeslání komentáře.

Komentáře   
Smajli
#30 Smajli 2020-10-23 05:31
Tara: To je fakt, DeiSaso nebo SasoDei už je taková klasika, i ve fanartech :D
Tara
#29 Tara 2020-10-22 23:07
Hm Deidaira a Sasori.. takový páreček, který je i díky Narutovi prostě očekávaný :D
snad si najdu čas číst dál zase :3
Smajli
#28 Smajli 2020-09-17 05:34
Monakon: Tak uvidíme, jak tě to chytne :)
Monakon
#27 Monakon 2020-09-17 05:07
Zajímavý nápad.. Deidaru mám ráda a těším se na jeho příběh..
Smajli
#26 Smajli 2020-08-25 05:37
Kumi: Měly jsme takové období, že jsme Kakashiho obsazovaly do rolí fantastických bytostí - proto byl merman, vlkodlak, kentaur a inkubus :D Pravda, v reálném životě to funguje trošku jinak :)
Kumi
#25 Kumi 2020-08-24 21:04
Smajli, ale taky musím říct, že... ten příběh s Kakashim a Sasukem, kdy byl Kakashi mořský chlápek, tak... to taky bylo trochu zvláštní ^^" :D
Ale tady se to rozjíždí moc hezky a mile. *-*
Kdyby to i IRL šlo tak jednoduše, potkat někoho a hned BAM, láska jako trám >3< :D
Smajli
#24 Smajli 2020-08-23 20:39
Kumi: Pravda, tohle je první povídka, kde je hlavní postava nějak postižená (pokud teda nepočítám psychické postižení některých násilníků :D), tak uvidíš, jak se ti to bude pozdávat :)
Kumi
#23 Kumi 2020-08-23 20:31
Vypadá to zajímavě, rozhodně jsem ráda za jiný pairing :) Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet, přece jen když jsou v těch příbězích nějaké... překážky, tak je to docela... napínavé o.o No jsem zvědavá, co se všechno stane, jestli se třeba Deidara nepostaví na nohy? o.o :D
Smajli
#22 Smajli 2020-08-15 14:14
Golserto: Tak jsem zvědavá, jak se ti to bude líbit :)
Golserto
#21 Golserto 2020-08-15 10:38
To vypadá velmi zajímavě konečně jsem se k tomu dostala a jdu na další díl :)
Smajli
#20 Smajli 2020-08-15 09:13
Deny: Je to vlastně taková romanťárna, nic dramatického, ale na oddech dobrý :D
Deny
#19 Deny 2020-08-15 08:03
Doháním resty... :lol:
Sice umění není můj šalek kávy, ale čte se to velmi hezky. Třeba tomu přijdu na chuť :lol: moc se těšim na jejich vývoj vztahu
Smajli
#18 Smajli 2020-08-10 05:37
Peruji: Já taky moc ne, ale třeba si ho nakonec oblíbíš, kdo ví :D

Hatachi: Nemáš zač, Sasori je tady v té povídce docela dobrý ukecávač :D

TheGodOfAngels:
Je pravda, že by to asi hodně prospělo oběma :)

Victie: To jsem ráda :)

loren: Akorát nečekejte moc akce :D

XXMikki: Život umělců bývá docela zvláštní, to zase jo :D

ivana-chan: Mně taky, ještě zvlášť když uvážíme, že nemůže být v sexu zas až tak moc aktivní, ale co už :D

Eri: Tak myslím, že tohle bude něco pro tebe :D

ayano: Myslím, že jich bývalo celkem hodně, ale on už teď nikdo moc nepíše :D

Diki-chan: Po jakých rejpech? Poslední se odehrál ještě na blogu ;)

Maky: Heh, no, tak jako já jsem pejskař, pokud se té naší obludě dá říkat opravdu pes, ale ještě nikdy se mi nestalo, že by měl takové potíže, obávám se, že se jí žaludek bude muset srovnat, stejně jako u lidí… pokud do ní dostaneš živočišné uhlí nebo tak něco, tak jí to asi neuškodí :D

Veena: Vážně? Tak to jsme se ti nejspíš trefily do noty, to si užiješ :)

Ammy: To chápu, já si takhle jednou za čas připomenu SasuNaru, ale uchihacest je prostě uchihacest :3 No, každopádně doufám, že ta povídka bude přesně podle tvého gusta ;)

slava: To je nadšení :D

Daenerys: Kdo ví, třeba se ti to nakonec zalíbí :D

Romiss: Snad se ti budou líbit :)

Ressa97: Ti dva se k sobě rozhodně v páru celkem hodí, už v anime to mezi nimi tak maličko jiskřilo, i když mezi moje oblíbené úplně nepatří :D Nicméně tahle povídka se okolo umění točí celkem dost, tak myslím, že si přijdeš tak nějak na své :)
Ressa97
#17 Ressa97 2020-08-10 00:00
Ah. Konverzace o umění jsou něco, co já můžu. I bych se ráda hlásila na obor dějin umění. Tahle povídka mě proto velmi zaujala a super se to čte. Navíc na tento pár jsem povídku nečetla už hodně dlouho a je docela fajn, patří k těm oblíbenějším u mě. Kdysi jsem se na ně dokonce pokusila i něco napsat, ale nedopadlo to a smazala jsem to. Sasorimu se povedlo dost rychle vetřít se k Deidarovi. To klobouk dolů. (Ah, bože. Fakt neumím psát komentáře. :D)
Romiss
#16 Romiss 2020-08-09 16:04
Rozhodně to vypadá zajímavě. Už se těším na další
Daenerys
#15 Daenerys 2020-08-07 12:32
S mou averzí vůči Deidarovi tohle sice není vysněný pár, ale začíná to pěkně, rozhodně jim dám šanci :D
slava
#14 slava 2020-08-06 17:15
Ouuu jesss Deidaraaaaa
Ammy
#13 Ammy 2020-08-06 16:36
*Šťastná ako blcha*
Jej tak som sa dočkala! Zatial v duchu (a možno aj trochu nahlas) jasám. Vyzerá to výborne. :-)
Čo si budeme. Na Uchihov sa síce nedá dopustiť, ale občas to chce trošku zmenu. Sasori a Deidara sú moja srdcová záležitosť, ktorá ma k yaoi vlastne dostala, takže je pekné si ich takto pripomenúť.
Veena
#12 Veena 2020-08-06 12:21
Zatím to je velmi zajímavé, moc se těším na pokračování! :) SasoDei je můj nejoblíbenější ship z Naruta. :3
Maky
#11 Maky 2020-08-06 01:19
Těším se na pokračování! To je to co teď potřebuju, trochu klidu.

Mimochodem, je tady nějákej pejskař? Co děláte když má váš pes průjem? Babička měla mrtvičku, tak jsme ji přistěhovali k nám do bytu. I s jejím fenkou. A ta má teď průjem a i když jsem s ní o půlnoci byla venku, v jednu už se zase ehm ehm u mě v pokoji. Což je velice nepříjemné. (Až teď oceňuji kočky tak jak jsem měla celou dobu co jednu máme. Kočičí hygiena je nedocenitelná) Chci se vyspat a neudusit se! Pomoc!!!
Diki-chan
#10 Diki-chan 2020-08-05 22:54
Už dlouho jsem na ně nic nečetla, takže po všech Uchihách a rejpech to je docela příjemná změna. :D
ayano
#9 ayano 2020-08-05 14:38
Zrovna jsem dostala chuť na něco romantického!
Povídku na tenhle pár jsem už dlouho nečetla. Těším se na pokračování!
Eri
#8 Eri 2020-08-05 13:52
Moc se těším na pokračování, vypadá to skvěle, Sasoriho a Deidaru mám hrozně ráda.
ivana-chan
#7 ivana-chan 2020-08-05 10:30
Toto tu ešte nebolo . Vyzerá to veeelmi zaujímavo. Romantické sladké konce milujem. Takže sa teším ako sa to bude vyvíjať. Len deidara mi skôr sedí na ukeho. No nevadí. Už sa teším na ďalší diel
XXMikki
#6 XXMikki 2020-08-05 00:49
Ten námět se sochařstvím a obecně s uměním se mi hodně líbí. I pár v této povídce