Povídka Stíny Rövienu přinese na naše stránky úplně nový vítr. Zcela netypicky bude hlavní hrdinkou žena či spíše dívka, Hanička, společně s nesourodou kumpanií. Hanka se vydá z rodného hnízda za slávou a úspěchem, aby rodině dokázala, že není jen dobrý artikl pro upevnění obchodů sňatkem. Těžké rozhodnutí v její době. Na cestě ji bude doprovázet člověk Vran, hobit Orim, trpaslík Hrop a kroll Hronaj. Zvláštní seskupení s odlišnými charaktery a motivací k cestě po světě. Vrhne se do nemilosrdného světa, kde však nalezne nejenom dobrodružství, ale i vzrušení, dobré srdce, zradu i touhu a také trochu grošů do váčku. Tato povídka je ryse zasazená do daleké historie království s prvky fantasy a magie. Chci vás upozornit, že příběh není eroticky laděný jako většina zdejších příběhů.

Příběh mladé Haničky je kapkou v řečišti příběhů odehrávajících se v Šesteru Království.

Těchto šest pevninských území pokrývá šest rozsáhlých království. Většina z těchto zemí má feudální strukturu a pohybuje se někde na rozmezí středověkého rozmachu cechů. Dále mají společný panteon bohů, lehké prvky slovanské kultury, vztah k magii či nadpřirozenu a politiku. Země Šestera udržují vzájemný mír, ačkoliv není permanentní či považovaný za samozřejmý. Pro jeho udržení se panovníci těchto říší jednou do roka schází na společném sněmu, kde spolu zasedají nad plány pro prosperující budoucnost.

Šestero Království vzniklo v roce 1220 jako důsledek velké třicetileté války proti původním vládcům onoho území, dříve nazývaném První pevnina. Historie před třicetiletou válkou, všude známou jako Dračí válkou či Válkou s draky, je velkou neznámou dosavadního Šestera království. Napříč královstvími se podává oficiální verze, kde Dračí války končí velkou námořní bitvou. Při této bitvě údajně prohrávající draci vypustili mocné zaklínadlo, které zničilo tvář První pevniny k nenávratnu a zároveň vítězům uzmulo znalosti z dávné minulosti, kdy ještě vládli draci. Poté byla jejich vojska rozprášena a přeživší draci prchli za hranice. Země, jež nabyly novou svobodu, se rozdělily na šest velkých území a začaly se nazývat Šestero království. Od těchto starých dob uplynulo dvě stě let a za tu dobu nebyl spatřen jediný drak. Zároveň však také nebyla obnovena dávná historie. Knihy ze starých věků obsahují jen prázdné listy, dlouhověcí trpí čarovným zapomněním a plavby za hranice Šestera nikdy nic pořádného nepřinesly. Lid Šestera se za těch dlouhých dvě stě let smířil s tím, že si začne mladé učiti jen nové historii a zapomene na ty dávné časy. Je jen hrstka těch, kteří se ještě pachtí v minulosti. Ať už z neutuchající touhy po vědomostech nebo ze strachu z návratu draků.

Příběh zaměří pozornost na jih celého světa, na Rövien. Země bohatá na louky, pole a lesy. Ne nadarmo je nejosídlenějším královstvím Šestera. Nejeden poutník a kdejaký vysloužilý dobrodruh si pro poklidné dožití vybral právě tento štědrý kraj. Království je navíc ve správě ušlechtilého rodu Beltejců, který sahá až do dvě stě let staré historie. Stabilita království, které je tvořeno třemi knížectvími nemůže být lepší.

Západní Rövien, kraj širokých luk, polností a lesů. Před sto lety samostatné knížetství. Teď královským krajem celého Rövienu, ve kterém žije vládnoucí rod. Rod, jenž mají ostatní Rövienská knížata v úctě. Ze západu ohraničen Soutočím, které značí přírodní hranici s královstvím Dwérském. Z východu přilehlé Jermskému zálivu, bohatému na námořní obchod. Od pradávna platí, že Západní Rövien je nejbohatším krajem široko daleko. Příroda je milosrdná a štědrá, pole úrodná, pastvy zelené. Možná proto je zde tolik lidu. Na dva dobráky však vychází vždy aspoň jeden neřád a čas od času vyleze z díry nějaká ta potvora s dlouhými pařáty, či skřet nájezdník, kterému se zachtělo bohatství krásné země. Od toho tu naštěstí jsou královi muži, kteří vyrážejí z hlásek po celém kraji a chrání dobrý lid Rövienský. Král Jindřín II Běltejský vládne pevnou a spravedlivou rukou. Byť není již mlád, jeho synové Járn a Vledomír se o právo a zákon v kraji starají znamenitě a jdou příkladem všem Rövienským šlechticům. Královna matka, Melerna Milosrdná, je svatá žena, která je symbolem provázání víry světské a královské, a to skrze víru ve Veleda, které se neustále oddává. Princezna Miliana je nejkrásnější tváří v kraji. Svým vystupováním dělá Běltejskému rodu jen radost a čest. Běltejci jsou u moci od Dračí války a jejich správa království vedla k prosperitě a lásce lidu. Ne nadarmo se ale říká: "Není všechno zlato, co se třpytí." Zvlášť pak třpyt a lesk Západního Rövienu.

Rasy

Šestero království neobývá je obyčejný lid, ale jsou zde zastoupeni hobiti, trpaslíci, elfové, krollové, skřeti a jiná havěť či bytosti.

Lidé

Lidé jsou nejpočetnější a nejrozšířenější z ras. Elfové to přisuzují jejich krátkověkosti, lidé podle nich vědí, že mají jen málo času, a o to usilovněji se snaží něco prožít, něco dokázat a něco po sobě zanechat. Mezi hobity koluje mnohem prostší teorie – lidé podle nich nikdy nejsou spokojeni s tím, co mají, a chtějí víc. Ať už je to jakkoliv, lidská království vznikají a zanikají a lidské osady se rozrůstají tempem, ze kterého by se jednomu zatočila hlava. Většina lidí žije na vesnicích a v osadách a věnuje se polím, dobytku nebo lovu. I venkovská šlechta mívá podobně prostý život – spravují jednu či dvě chudé vesničky, a meč, po kterém sahají v případě ohrožení, ve svém rodě dědí po mnoho generací. Docela jinak to vypadá v největších městech těch největších království. U dvora se slaví a hýří, bohatí obchodníci se předvádějí ve snaze vyrovnat se šlechtě, univerzitách se konají prapodivné pokusy, snad jen chudí jsou úplně stejně chudí jako všude jinde. Lidská náboženství jsou často společná a organizovaná a různé církve, řády, sekty, kulty a spolky hrají v jejich životě velkou roli. Lidé jsou bojovným plemenem a často se svářejí mezi sebou nebo s jinými rasami. I když běžný člověk není dobrým bojovníkem, vycvičení vojáci bývají stateční, disciplinovaní a drží při sobě.

Elfové

Elfové jsou vzhledem podobní lidem, i když bývají útlejší a elegantnější. Jejich tváře jsou andělsky krásné a s věkem nechřadnou, jejich hlas je podmanivý. Elfí myšlenky a zvyky bývají mladším rasám vzdálené, nepochopitelné, proto mnohým připadají odtažití a nadutí, jsou ale i čestní, upřímní a hrdí. Jsou odcházející rasou a ubývá jich, a toto vědomí je často plní hlubokou melancholií a smutkem. Ze všech umění si nejvíce cení právě umění jazyka a řeči, zpěvu i veršotepectví. Někteří z nich jsou zručnými řemeslníky a kováři. Rádi stavějí z kamene a občas i dolují v hlubinách, většinu surovin, železa a drahých kamenů ale získávají od trpaslíků.  Nejsou bojovnou rasou, ale když je třeba, jsou to odhodlaní a stateční válečníci.

Trpaslíci

Staré úsloví o trpaslících říká, že dříve budou létat po obloze, než by porušili přísahu. Kruté prostředí jeskyní a dolů, které je odjakživa jejich domovem, je stmelilo a zocelilo. Jsou věrnými společníky a přáteli, stejně jako hrozivými protivníky, kteří neodpouštějí. Mají ve veliké úctě své předky a jejich tradice. Je pro ně také téměř nemyslitelné opustit v nouzi svoji rodinu, ať už by šlo o nejbližší příbuzné nebo o celý klan. Trpaslíci jsou nevysocí, ale podsadití. Muži nosí dlouhé plnovousy, které si často splétají do copánků nebo dvojice mohutných copů, jež si zastrkují za opasek. Rádi se zdobí vzácnými kovy či drahými kameny, ale zároveň je jejich oblečení praktické, jako by každým okamžikem čekali bitku nebo důlní zával. Jejich síla a výdrž se dobře doplňuje s jejich šikovností, proto jsou pověstnými řemeslníky – proslavení jsou zejména horníci, stavitelé a kováři. Protože mnoho surovin získávají z povrchu, cení si i obchodníků. Ve velké úctě mají ty, kteří je spojují s minulostí a tradicemi – kronikáře, soudce a vypravěče příběhů.

Hobiti

Hobiti jsou nejdrobnější z běžných ras. Bývají kudrnatí a na nohou a chodidlech zarostlí, proto často chodí naboso. Vzhledem se podobají lidským dětem, i když s postupujícím věkem se na jejich postavě snadno pozná záliba v dobrotách všeho druhu. Jsou velmi společenští, rádi se sdružují a scházejí, ačkoli vůči cizincům bývají podezřívaví. Často žijí ve vyhloubených a umně zařízených norách, i jejich domy jsou spíše široké a nízké. Přímo si libují v pohodlí a malých radostech, ať už jde o jídlo, pití nebo o tabákové koření. Vášnivě rádi také hrají hry všeho druhu, od deskových her přes karty až po soutěže v hádankách.

Krollové

Krollové jsou jedno ze starších plemen světa. Jsou vysocí a rozložití, běžně o hlavu nebo dvě převyšují lidi, jejich síla a vytrvalost je legendární. Mají tuhou kůži. Jejich oči jsou hluboko posazené a neproniknutelné. Povahou bývají prudcí a spíš jednají, než aby o věcech dlouze přemýšleli. Jen málo z nich se kdy naučilo číst nebo psát, paměť o věcech minulých udržují v písních a legendách svého kmene. I když je většina ostatních ras považuje za hlupáky a tupé divochy, krollové jsou spojeni s divokou magií přírody a někteří ji dokázali spoutat a ovládat. Jejich kmeny žijí v odlehlých oblastech hor, hvozdů nebo divočiny, kde musí tvrdě bojovat o přežití. Málokdy si budují obydlí z kamene, častěji sídlí v přechodných táborech, jeskyních nebo tmavých hvozdech. Nástroje a zbraně si vyrábějí z toho, co mají při ruce, nehledají kovy v zemi. Jsou to převážně lovci a často se stěhují kvůli potravě, proto u nich běžně vznikají spory s jinými kmeny kvůli lovištím. Z mnoha krollů vyrostou zkušení stopaři a válečníci. Jejich umění je prosté, ale dokáže být i překvapivě působivé. Rádi se baví vyprávěním příběhů, skutečných i smyšlených. Zručně vyrábějí šperky z přírodních materiálů. Svá posvátná místa zdobí malbami a obrazci, při slavnostech nosí masky, zpívají a tančí. Bývají necitliví k bolesti a strachu a jen zřídka pokleknou před svými nepřáteli. S řevem se vrhají i proti velké přesile a rozdávají svými sekerami a kladivy rány na všechny strany. Často nastupují do bitev polonazí, chráněni jen odvahou a válečným malováním.

Skřeti

Skřeti jsou v Západním Rövienu vzácností. Po Dračích válkách jich v Šesteru moc nezůstalo, většina byla pobita, a to něco málo, které válku přežilo, to prchlo na lodích směřujících na jih. Říká se, že na jihu žádné země neexistují a skřetí lodě ztroskotaly na rozbouřeném moři.

I přes to však dědové pamatují doby, kdy zbloudilé loďky výbojných potvor přirazily k jižním plážím Rövienu jen proto, aby skřetí tlupy rabovaly pobřežní osady. To jsou však vzdálené časy a vzpomínky. Ačkoliv v poslední době kolují řeči. Šuškandy o skřetech, kteří povstali z vln, aby opět pobřeží napadli. Ovšem nejde o nic potvrzeného.

Božstvo

Lid rövienský a i samotná hlavní hrdinka jsou pobožní. Od pradávna platí, že nad celým světem a bytím bdí sedm bohů panteonu. Sedm bohů, kde každý z nich zastupuje nějaký charakteristický aspekt ve světě. Tyto aspekty je v mnoha společenstvích definují a vytváří tak bohům tvář a osobnost, kterou může civilizovaná bytost vnímat a uctívat.

Přestože se jeden bůh od druhého liší, jsou zde rysy, které je spojují. Právě tyto rysy z nich dělají bohy. Je všeobecně známo, že bohové jsou věční. Nestárnou, netrpí nemocemi, jsou oproštěni od strastí pozemských. Všichni žili v dávných dobách a bohové se z nich stali pro jejich nezměrnou moc. O každém z bohů panteonu se vypráví příběhy, zpívají písně či předávají legendy.

O bozích lidé mluví jako o panteonu právě pro jejich vzájemné vztahy. Existují legendy, příběhy a písně, které dokazují jejich příslovečná pouta. Z těchto legend jsou také patrné role oněch božstev v panteonu a vyplývá z nich i obecně vnímaná podstata bohů pro kulturu.

Ačkoliv se však v Šesteru království mluví o panteonu jako o Společenství sedmi bohů, někteří staří pamětníci či historici uvádí dobu těsně po Dračí válce. Dobu osmého boha. Říká se, že panteon měl v dávných dobách božstev osm. Ať už bylo bohů osm nebo jich je jen sedm, panteon bohů je uctíván v celém Šesteru království. Otázkou však je, jestli oni bohové opravdu ovlivňují tento svět. Zda vážně existují či jestli jsou tací, jak si je svět vykresluje.

Mezi ně patří: Veled, Jitrana, Atum, Trihlav, Svarog, Akra, Černoboh a Gildra.

Veled

Bůh praotec, který je milovníkem lidstva a všeho živého. Legendy, které o něm byly vystavěny se opírají o jeho milosrdné a odvážné skutky. Je v podstatě patronem lidství. Je milující a odpouštějící. Přináší mír a stabilitu.

Nejčastěji je Veled vyobrazován jako stařec na nebeském trůně. Často ve zbroji nebo s jasně viditelným duchem vládce. Je však vyobrazován i v rouše mnišském či kněžském jako symbol odpuštění.

V panteonu zastává roli nejmocnější. Je Praotcem všech bohů a mnohé víry se o něm vyjadřují jako o stvořiteli, který udává směr dění. Ať už podle legend vládne z trůnu na onom světě nebo třímá knihu poznání v nejuctívanější svatyni, je lidmi spojován s nejvyšší božskou mocí. Tak jej také většina kultur vnímá. Jeho podstata v moci a odpuštění je vnímána jako důvod proč zastává svou pozici na nebesích.

Jitrana

Přezdívaná také bohyní farmářů. Jde o bohyni spojovanou s úrodou. Ochránkyně polností, statků a strážkyně plodnosti. V mnoha kulturách je však spojována i s příchodem nového života na svět. Je vnímána jako ta první, která živou bytost přivítá v tomto světě. Jestli je Veled vnímán jako patron či otec lidství, tak Jitrana je v tomto přeneseném významu matkou.

Nejčastěji je Jitrana vyobrazována jako mladá žena s vřelým výrazem. Často drží v náručí dítě, otýpku slámy či koš s ovocem. Malíři na její vyobrazení často přidávají pole a ovocné sady jako zátiší.

V panteonu zastává role různé dle kultury. Někteří hlásají názor, že Jitrana je Veledovou manželkou. Na severu jsou v oblibě tvrzení, že je jeho společnicí či sestrou. Všechna tato tvrzení mají však jedno společné. Jitrana sdílí s Veledem příběhy. Jejich osudy jsou protkané a ať už je Veled vnímán jakkoliv, Jitrana je vždy po jeho boku. Zastává jednu ze tří božských ctností, která ji přislibuje místo na božském trůně, a to právě obnovu života.

Atum

Podle pověstí bůh strážící tradice, zákony a samotný řád světa. Jeho podstata tkví v dodržování zákonů a trestu za jeho porušení. Celý tento koncept zní velmi přísně. Pravda bude však někde mezi. Atum je jen zřídka vyobrazován jako vykonavatel trestu. Mnohem častěji je v příbězích samotným soudcem či hledačem pravdy na místě, kde bylo spácháno zlo.

Jeho vyobrazení je často spojováno s právem. Někdy figuruje jako symbol spravedlivého jezdce na královské pečeti. Jindy je to kameníkem vytesaná přísná tvář na průčelí budovy soudu. Je-li personifikován, má podobu jezdce s kopím, který přináší rychlou odplatu a spravedlnost. Mnohem častěji je však vliv Atuma vnímám symbolicky. Skleněné váhy v chrámech, slepé pásky spravedlnosti přes oči kněžích, ale i tři uzly na oprátce odsouzence.

V panteonu je jeho bytí spojováno s Veledem, který je vnímán jako Atumův otec. Některé kultury tak do tohoto vztahu zahrnují i Jitranu, jako Atumovu matku. Častěji se vztah těchto božstev vykládá jako tři základní ctnosti. Zatímco Veled je odpuštění a Jitrana zrod, tak Atum je pořádek. Díky tomu je v panteonu vnímán jako třetí bůh na nebesích, který stráží veškeré lidstvo.

Trihlav

Ze všech bohů panteon je tento asi nejméně spjat s lidstvím. Jde o boha přírodních živlů. V bázni se mu také říká patron poutníků či ochránce cest. Ve většině legend a pověstí figuruje velké množství jeho potomků, kde každý z nich pro svého otce střeží či chrání nějaký aspekt divoké přírody. Krom přírodních živlů Trihlav vládne také jako Král lovu. Je to jeho temná stránka. Ne nadarmo se této Trihlavovy stránky lidé obávají neboť právě on je patronem běsů a netvorů.

Obvykle je vyobrazován jako poutník křižující krajinou s dřevěnou holí. Někdy jako starý muž s kápí, někdy jako jezevec s rysy člověka. Někdy má však podobu lovce či kořisti. Statný jelen se stoletým parožím či smečka vlků s rudě žhnoucíma očima.

V panteonu zastává rovnováhu ve smyslu vztahu k civilizaci. Pokud je Veled, Jitrana a Atum znakem rodiny na nebesích, která chrání lid, tak je Trihlav v pozici Veledova znesvářeného bratra, který měl vždy raději divokost a nespoutanost matky země. Pomineme-li vztah k civilizaci, tak je však Trihlav sám sobě v panteonu chaosem, protože rovnováha přírody a nevypočitatelnost běsů jdou proti sobě.

Svarog

Bůh přetrvání a odhodlání. V dnešní době je vztah ke Svarogovi vztažen k řemeslnosti. Díky tvrdé píli, neústupnosti a rozhodnutí vytrvat ve svých cílech, se z učňů stávají tovaryši a z nich mistři. Svarog ale není jen bohem pro výroky jako: "Nikdy se nevzdávej!". Jeho prapůvod zde byl dříve než všechna řemesla. Říká se, že než se stal Svarog Veledovým kovářem, tak se mu říkalo Gorčej a byl krotitelem času. Přetrvával celou věčnost a stále přetrvává. Jeho dětmi jsou všechny velké hory, které vrhají stíny na říše lidí. Jeho slzy jsou tisíce let staré kameny, které vyplaví řeka. Jeho krev je železo skryté pod zemí.

Svarog je vyobrazován jako tvář v mohutném stromě. Unavená, ale přísná tvář starce, která neustále pozoruje běh času kolem sebe. V některých kulturách je však vůle Gorčeje hledána v polodrahokamech. Ty jsou pak uctívány pro svoji krásu, věčnost a všudypřítomnost.

V panteonu je dualitou pro Trihlava. Sdílí spolu neutralitu a chaos neboť ani Svarog nemá přímý zájem na osudu lidství. Podle legend a příběhů přetrvá až do samého konce počátku. Jsou zde legendy, které vypráví, že se Gorčej stal Svarogem, aby mohl pro Veleda ukout meč a zbroj. Tam začínají kulturní zkazky vedoucí k řemeslnictví. V míň civilizovaných částech Šestera království se však vypráví i opačné příběhy o Svarogovy, který převlékl plášť Gorčejův, aby mohl být věčným pozorovatelem světa a jeho nicotné neměnnosti.

Akra

Mocná bohyně války, krve, vítězství a zmaru. Ztělesněný hněv, který se podle legend objevil na prvním velkém bojišti. Říká se, že všechna krev z bojiště první velké bitvy lidí se slila do jednoho místa a dala vzniknout této mocné bytosti. Lidé ji začali uctívat jako boha, a tak se bohem stala. Akra je bohyně ohně a krve, která je v bázni uctívána pro svoji nečinnost. Říká se, že když se ji nebude lidstvo dost bát, či se k ní vroucně modlit, probudí se a začne válka tak krvavá, že světu utkví v paměti tisíc let. Akra je však vzývána i pod jinými jmény. Lidé se k ní modlí, aby našli její přízeň v duelech, soubojích či násilné při nebo dokonce pomstě.

Je vyobrazována jako hořící kůň běžící po bitevním poli. Její personifikovaná podoba je mnohoruká válečnice oděná v těžkém brnění. Někdy třímá meče, jindy má v každé ruce zbraň jinou. V příbězích, které Šesterem království putují je vždy něčím děsivým a uctívaným, jako by staré zvyky přetrvávaly dodnes.

V panteonu jde o boha zmaru. Říká se, že má ustláno v podsvětí, kde hlídá žalář bohů. Zatím co Veled je na nebesích, Akra spí pod zemí. Může se však kdykoliv probudit a válkou napřič světem si nebe podmanit.

Černoboh

Bůh temnoty a zániku. Dokonce zván jako Pán démonů. Je zosobněním všeho špatného v lidství. Prostý člověk rád svádí všechny své neřesti na Černoboha. Jde o boha, který svou podstatou přímá vinu za všechny špatné skutky, pocity a myšlenky. V písních a pověstech je obsaženo, jak moc je těchto špatných věcí a že právě lidská nečistota takto Černoboha proměnila. Jsou ale i tací, kteří věří, že právě Černoboh je zdrojem veškeré špatnosti a zakazují se k němu modlit. Koncentrovanou temnotu v aspektech tohoto boha si někteří vyložili jako odpornost. Jiní jako sílu snášet zlo. Přístupy naprosto odlišné, ale v příbězích stejně četné. V celém šesteru se najdou místa, kde je Černoboh mučedníkem stejně tak jako dobyvatelem a nositelem zkázy.

Ve většině případů je však jeho vyobrazení jednoznačné. Rohatý král démonů, který smutně sedí ve svém podzemním žaláři. Svými kopyty šlape po ohlodaných kostech hříšníků a blanitá křídla má poseta krůpějemi krve skapávající z podsvětních krápníků. Jsou zde ale i jiné příběhy. Příběhy o vřelé tváři putující osadami. Poutníkovi, který nabízí, že příjme tvé temné myšlenky, strasti a hříchy jen aby ti dopřál klidu. V takových příbězích je temným mučedníkem, který kvůli lidu do nekonečna trpí a souží se.

Černoboh je v obecném panteonu Veledovým vězněm. V podsvětním žaláři sedí ve své malé cele a požírá hříšníky, kteří se po smrti nedostali na lepší místo. Chce ze žaláře uprchnout a spřádá plány, jak se Veledovi pomstít. V panteonu je bohem temnoty a podle všeho dokáže rozpoutat stejnou destrukci jako Akra, ne-li vyšší.

Gildra

Staré, téměř zapomenuté a možná dokonce nikdy neexistující božství. Je jen málo věřících, kteří jsou nakloněni Gildře, bohyni cyklu a harmonie. V příbězích těch mála lidí, kteří si naň pamatují vystupuje v mnoha rolích. Všechny příběhy se však spojují a tvoří kruh, kde je Gildra vnímána jako spasení. Bohyně, která musí strážit cyklus a rovnováhu. Svým věrným dává vnuknutí zažít cestu, jen aby poznali, že je konec cesty na jejím počátku. V bájích a legendách čeká Gildra ve stínu, aby ve správný okamžik mohla misky vah naklonit zpět k rovnováze. Uklidnit rozbouřené moře, srazit tyrana z trůnu, přivést do smrti starce.

Nejčastěji je vyobrazována jako vědma, stařena či přízrak ženy za závojem. Neexistují příběhy, které vysvětlují proč tomu tak je. Věřících je příliš málo.

V panteonu bohů vůbec nefiguruje, neboť není ve veřejném povědomí. Ta hrstka stoupenců, která si však Gildu pamatuje z vyprávění svých prapředků ví, že by byla pravděpodobně někde uprostřed. Jako bohyně smrti či cyklu. Ta hrstka by věřila, že by se ji bála všechna ostatní božstva.