Byla to krásná jarní noc. Jasná a tichá. Měsíc svítil vysoko na obloze a jeho stříbřité prstíky hladily střechy Sivin, líbezného města v Západním Rövienu, v kraji s bohatou a štědrou přírodou. Městečko bylo tiché, jak jen může v tomto čase být. Bylo dávno po půlnoci a v ulicích se tak možná mihla krysa naháněná kočkou či bylo slyšet pochrupování opilce, který nezvládl dojít až domů. Avšak v komůrce v jenom z městských domů místních bohatých obchodníků se něco dělo. Bylo to něco neobyčejného. Něco, co mělo někomu změnit život.

Na posteli seděla dívka, pohledná a drobná. Měla za sebou teprve šestnáct zim a dalo by se říct, že už to byla ženská na vdávání. Dlouhé zrzavé vlasy měla svázané do pevného copu, rty barvy broskví sevřené v odhodlaném výrazu a v očích se při jasném světle luny zračilo odhodlání.

Už s rozhodla.

Svlékla ze sebe noční košili a navlékla na sebe loveckou kamizolu. Zavěsila si přes rameno pečlivě zabalenou tornu a ke vší podivnosti přidala toulec s šípy, luk a loutnu. Vypadala jako malý lovčí lovící holuby v mezi skladišti nebo bard připravený na cesty. Bylo vidno, že kamizola je šitá na někoho většího. Patřila jednomu z jejích bratrů, stejně tak i lovecké zbraně. Potajmu se dnes vplížila do jeho pokoje, kde chrápal s jejími dalšími sourozenci po bujaré pitce, a ukradla mu je. Chtěla si vzít i jeho boty, ale měl tak velké hnáty, že by se v nich jistě přerazila při prvním kroku.

Co mohlo dohnat mladou dívku k tak prazvláštnímu jednání? Proč místo na vdavky a sličné mládence myslela na dobrodružství a útěk z rodného domu? Vedlo ji k tomu pár zásadních událostí, jež souvisely s rodinou.

Její otec patřil k nejvýznamnějším kupcům ve městě a díky tomu si získal i nemalý vliv a uznání okolí. Město ho znalo jako chladného a vypočítavého muže, který zná velmi dobře svoji cenu a ví, co a kdy je záhodno zpeněžit. Kam zatlačit či zahrát na správnou strunu.  Co už lidé neviděli, bylo to, že by pro majetek prodal i vlastní rodinu. Však také rozhodnutí, že jeho pět synů má jít do světa něco dokázat a přinést mu důkaz, aby toho nejšikovnějšího, nejpilnějšího či nejodvážnějšího odměnil největším podílem majetku, nebylo jen tak. Vedla ho k tomu hamižnost. Bál se, aby jeho synové neroztrhali rodinné jmění a obchod na kusy. Nepromarnili každičký nashromážděný zlaťák či groš. Hanička věřila, že doufal v to, že se někteří synové ztratí ve světě nebo se tam usadí a domů se nevrátí, aby mohl celé dědictví předat jen jednomu potomkovi. A pro ni… Pro ni měl nachystaný sňatek. Její ruka měla zajistit věrnost cechu obchodníků s rybami v Soutočí. Nesnášela rybinu. Kdykoli měla jít na rybí trh, tak se snažila zašít do nejzazšího kouta domu. Měla pocit, že se jí ten protivný pach nasál do všech záhybů šatů a uhnízdil se v nich na několik dní. Možná by ve své sladké nevědomosti žila dál, kdyby se nepřichomýtla k otcově pracovně zrovna v okamžik, když četl dopis její matce. Spokojeně bručel, že konečně bude k užitku a její máma vše jen pokorně odkývala. I jí byl kdysi domluven sňatek, a tak mohla svou dceru jen náležitě připravit na nový úděl.

Hanka měla matku ráda. Trhalo jí srdce opustit ji, ale neměla na výběr. Nechtěla toho hloupého páprdu, kterému měla být podstrčena jako obětní ovce hrozivému draku.

Otřela si malinkou slzičku a odložila zrcadlo, v kterém hledala cosi jako příslib úspěchu. Šla dokázat rodině, a hlavně svému otci, že není jen živý majetek, ale je dcera, která si zaslouží uznání. Uznání někoho, kdo ji celý život přehlížel a věnoval se jejím bratrům.

Dívka vzala do ruky amulet po babičce. Vyřezávaná otýpka obilí. Nosila ho na krku a často skrze něj posílala modlitby k Jitraně. Byla oporou v těžkých časech svému manželi Veledovi. Snad bude stát dnes i v budoucnu při ní.

Vyhodila z okýnka svázané lůžkoviny. Nemohla jít hlavním vchodem. Byl zamčený a klíč měl otec. Nebyla tak dobrá v páčení zámků jako Ctirad. Každý z jejích pěti bratrů v něčem vynikal a od nich se naučila všemu, co dle slov její matky, žádná slušná dívka neměla dělat. Jenže dělat zakázané věci je to nejsladší ovoce. A tak uměla od každého trochu. Střílet z luku, šplhat po stromech, šťourat se v zámku, bodat dýkou, házet kamení či napodobovat hlasy. Co se nasmáli, když si z měšťanů vystřelili a kolikrát dostali na zadek, za své lumpárny.

Všechno tohle nyní nechávala za sebou.

Rusovláska se vyhoupla na okenní parapet. Nervozita se jí prudce zakousla do břicha. Byla rozhodnutá, ale přesto v ní hlodal červíček pochybností. Nemůže se vrátit jako spráskaný pes, kdyby se něco nepovedlo. Ne. Už se rozhodla, pomyslela si. Chytila se snopu látek a začala pomalu lézt dolů. Seskočila na malou střížku vedle hlavního domu a z něj na ulici. Její střevíce tlumeně kleply o kamennou podlahu. Nebyl tu však nikdo, koho by přilákaly. Tiše jako myška zaběhla do postranní uličky a vydala se dolů k městským branám.

S prvními paprsky slunce odejde ze Sivin vstříc novým výzvám a zkouškách. Opustí rodné město a všechna známá místa. Podívá se dál, než se dostala, kdy dřív. Zažije jistě něco vzrušujícího a nečekaného. Možná potká elfí královnu nebo najde velký poklad z potopené lodi či skrouhne skřetí bandu. Hlavou se jí honily nejšílenější nápady. Mysl se sápala po nejdivočejších vizích, a přesto budoucnost stále zůstávala sladce nedosažitelná.

⸞

Hanička putovala po bezpečných cestách, kde čas od času potkala kupce s povozem, sedláka s kárkou nebo shrbenou starou babču s nůší plnou klestí. Vykračovala si hrdě a nebojácně. S nosíkem zvednutým nahoru. Vypadala jako někdo, kdo právě zachránil princeznu z blat nebo vybral poklad hlídaný baziliškem. I tak ji čas od času přepadlo hlodnutí obav a dívka se otáčela za sebe. Hledala spěchající osobu nebo jezdce na koni, který by spěšně jel jejím směrem a chtěl jí zhatit její plány. Kupodivu či naštěstí ji nikdo nedohonil.

Její cesta však měla jeden kaz - neměla totiž cíl. Hanka šla kupředu kam ji nohy nesly. Možná by měla začít v hlavním městě Běleskvost. Všichni hrdinové v příbězích dostávali úkoly v hlavním městě nebo od staré babizny a pak se vydali na výpravu. Jenže do města do bylo několik dní jízdy koňmo. Ukradla sice doma menší váček grošů, ale hodlala s nimi pořádně šetřit. Neutratí je jen tak pro nic za nic. Možná na ní ulpělo trochu prachu z otcovy hamižnosti.

⸞

Dívenka byla rozhodnutá neutratit ani groš. Jenže tohle přesvědčení klesalo s přibližujícím se večerem. Mohla se schoulit po nízkým keříkem na hranici lesa do své celty, ale… nechtělo se jí. Navíc, co kdyby ji našli vlci? Jistě by ji roztrhali na kusy během chvilky. Nikdy nespala venku, a navíc ještě samotná. Byla zvyklá na měkké prachové peřinky a matraci vycpanou koňskými žíněmi. Tvrdá studená země pro ni byla Záhořovým ložem. Večerní chlad ji popoháněl k rozcestí, kde dle rady poutníka měla stát krčma Světník na okraji malé vesničky Okvětnice.

Dům to byl nevelký. Opravdu bylo vidno, že krčma nepatří k největším a že tu pocestných příliš mnoho nebude. Také možná dobře. V rušnějším hostinci by ji mohl poznat některý z otcových spoluobchodníků. Krčma byla čistá a útulná. Tomu ani měšťanská dívka pomalu nevěřila. Měla za to, že mimo města jsou lidé spíše otrhaní a na čistotu moc nedají.

Vešla s úlevou do dřevěných dveří a velmi nesměle popošla k hostinskému u pultu, kde loupal cibuli.

„Ale, copak holčičko, co bys ráda? Neztratila ses?“ spustil na ni krčmář Švehlít se širokým úsměvem a otřel si ruce. Právě vařil bramboračku pro hosty.  Nebyla místní a taková děvčátka nechodila nikdy sama. Kouknul za její drobnou osůbku, jestli neuvidí příchozího manžela nebo jiný doprovod. Dveře zůstaly ovšem nehybné.

„Já jsem… já jsem,“ pípla tichounce Hanička a sklopila oči. V hlavě se jí mihlo, že její dobrodružství teda pěkně začíná, když se neumí ani pořádně vymáčknout. Musí se naučit být jiná, než jak ji vychovali, jinak domů slávu nepřinese. Zvedla k hostinskému oči v zápalu odhodlání. „Chci tu přenocovat. Máte volný pokoj?“

Muž se trochu zarazil, jak se tichá myšička změnila v bojovnou krysičku. „Ale jistě, jistě se tu místo najde. Dám vědět svojí ženě, aby ti přichystala pokoj. A jestli máš hlad, tak se přidej támhle k tomu muži. Donesu vám brzy jídlo,“ mávl rukou k jednou ze stolů, kde sedělo cosi, co připomínalo přerostlého hromotluka.

Hanička přikývla a přešla ke stolu, kde postava seděla. Zblízka si mohla povšimnout mocného zacuchaného plnovousu, hlubokých tmavých očí lemovaných ještě huňatějším obočím a velikého nosu. Byly to jediné věci, které bylo v obličeji jasně vidět.

Dívce pomalu došlo, že to není obyčejný muž ani člověk, ale něco jiného. Spíše o nich slyšela. V Sivinách nikdy žádného zblízka neviděla, ale byl to kroll. Říkalo se o nich, že to jsou mocní a silní válečníci, kteří pijí krev poražených v rozseknutých lebek nepřátel.

Prudce se jí roztlouklo srdce. „Dobrý večer, můžu přisednout?“ zeptala se s knedlíkem v krku a pohled ji padl na ostrou sekyru po jeho boku. Kolik hlav už mohla useknout?

„Hmm,“ ozvalo se dunivě, jak se dalo od tak velkého krolla čekat, a víc se jí nevěnoval. Mohlo to být bráno jako souhlas i jako výhružka.

Hanka si přisedla na krajíček lavice a sklopila oči k rukám složeným v klíně. Necítila se v přítomnosti něčeho tak… obrovského právě nejlíp. Odhadovala, že kdyby se postavili vedle sebe, tak by muži byla s bídou po prsa. A taky musela říct, že by tu někdo potřeboval vykoupat. Táhl se k ní puch nemytého těla a vůně něčeho kořeněného něco jako lesní prsti a jehličí. Zvláštní kombinace, která jí do hlavy vehnala domněnky, jestli v tom vousovitém roští nerostou houby a lišejníky.

Její rozjímání nad tichým společníkem přerušilo bouchnutí dveří veselé povídání.

Dovnitř vpadla nesourodá dvojice. Prvně to vypadalo na otce se synem, ale při bližším pohledu vám muselo dojít, že menší ze dvou mužů je hobit. Hobití rasa se vyznačovala hladkou tváří, že i obyčejná lidská selka se mohla pyšnit mohutnějším knírkem než muži tohoto druhu. Jeho společník byl vysoký pohledný muž ošlehaných rysů, po kterém by toužebně vzdychla nejedna služebná. Muži se zastavili u hostinského, kde prohodili pár slov.

Podle mávnutí pána domu si Hanka uvědomila, že je poslal k jejich stolu. Nečekala, že hned první den po útěku z domu se bude tak intenzivně seznamovat i s cizími rasami a cizinci obecně. Rövien obývaly všemožné rasy. Zejména lidi, elfové, ale i krollové, hobiti, trpaslíci a skřeti. Mohlo tu být i mnoho dalšího, ale ona znala hlavně tyto. Občas se v Sivinách objevil nějaký cizák, ale moc se nezdržel. Jen hobity znala blíže. Bývali dost často u kupeckých karavan, které dovážely rozličné zboží ze vzdálených krajů. A sem tam viděla i nějakého toho trpaslíka zamračeně hlídajícího vůz nebo truhlici. Vždy jim šla z cesty. Měli ostrý nesmlouvaný pohled a ruku vyzývané položenou na strašlivě vypadající zbrani.

„Dobrej večír vespolek,“ zahlaholil vysoký muž a přeskočil lavici, aby si na ni mohl zasednout, kdežto hobit si musel trochu povyskočit, aby se mohl pohodlně usadit. Od ohromného krolla se jim dostalo stejného přivítání jako Hance.

„Dobrý večer,“ ozvala se dívka a lépe si prohlédla oba příchozí.

„Dovolte mi se představit,“ ozval se muž, „jmenuji se Vran a tohle je Orim,“ pokynul k hobitovi. „Doběhl jsem ho kousek před vesnicí,“ zazubil se, jako kdyby řekl nějaký vtip.

„Šel jsem výletním tempem,“ ohradil se hobit a rozverně šťouchl muže do žeber.

„Jistě, jistě, však jsem nic neřekl,“ pokračoval muž v pošťuchování, „A co vy, krásná slečno, jak vám smíme říkat?“

Dívce se líce zabarvily červení. Nebyla zvyklá na tak upřené pohledy a lichotky. „Jmenuji se Hanka,“ oznámila po chvíli, když našla v hrdle hlas. Příjmení raději nezmiňovala.

Oba nově příchozí v ní budili mnohem lepší dojem než zadumaný kroll. Malý hobit… zase tak malý nebyl. Byl stejně vysoký jako ona a vypadal mile. Tak nějak dobrácky. Klučičí tvář, vrabčí hnízdo hnědých vlasů a neodmyslitelný úsměv. Slyšela, že hobiti mají zvláštní kapsy, kde si schovávají jídlo. Vždycky, když tam sáhnou, tak tam nějaké je. Nevypadal jako obchodník, ale spíš žoldnéř. U pasu meč a drátěná košile dávaly znát, že hobitek to ve velkém světě myslí vážně.

Vran vypadal spíše jako dobrodruh. Už o takový slyšela, zvláště o těch úspěšných, kteří něco vykonali a proslavili se. Byl oblečen na cesty. Dlouhý kabát jistě dokázal ochránit před vlezlým chladem. U pasu mu dřímal meč. Co ji však na něj upoutalo nejvíc, byly jeho pronikavé zelené oči pod tmavým obočím a udržovaný vous. Zdálo se jí, že pro Vrana, ač byl od cest zaprášen, je důležité vypadat k světu a švihácky. Zatím si získal od pohledu největší sympatie, ale asi to bylo prostě tím, že jako jediný z jejích spolustolovníků byl člověk.

„Tak Hanička, jaké roztomilé jméno, pro ještě roztomilejší dívku,“ mrkl na ni spiklenecky Vran a to už jim hostinský nesl pivo. „Nečekal bych takové poupátko v téhle zapadlé vesnici.“ Pohledem sjel dívku od hlavy až k patě. Viděl, že má na sobě měšťanské oblečení a přes to hozenou loveckou kamizolu, která očividně není její. U pasu měla malý žabikuch a o stěnu za ní viděl luk a toulec. Počítal s tím, že to patří k ní, protože pro obrovitého krolla by to bylo párátko do zubů. „Navíc tak po zuby ozbrojené.“ Neodpustil si pobavené uchechtnutí. „Chystáš se na lov králíků?“ zkusil hádat, protože si nebyl ani v nejmenším jist, co tu může dělat.

„Jdu na výpravu,“ odpověděla Hanička pohotově, „chci se proslavit a ukázat rodině, že… že taky za něco stojím,“ dodala bojovně a na chvíli jí v očích zahořel plamínek odhodlání.

„Tak to potom jo. Takže zabít skřetího krále nebo ulovit posvátnou laň. To jsou úkoly přesně pro tebe, co? Nebo vybrat pořádnou truhlu s prastarým pokladem a zabít licha, jež ho strážil po staletí. Moje řeč, lepší dobrodružství být nemůže. Prozkoumávat ruiny a stará místa může přinést slávu i pár drahokamů do kapsy,“ zasnil se Vran a bylo na něm vidět, že se mu tahle představa náramně zamlouvá. U stolu bylo chvíli ticho, jak se tmavovlasý muž ztratil v libých představách.

„Takže výprava za slávou, Haničko,“ ozval se hobit, když se konečně uvolnil prostor i pro někoho jiného. „Jsem na tom úplně stejně, taky chci rodině a svým budoucím potomkům ukázat, že obyčejné okopávání brambor a péče o zahrádku není náplní hobitího života. Přišel jsem na to u lopotné práce na poli. Uvědomil jsem si, že tohle budu dělat pravděpodobně až do konce svého života. Tehdy jsem se rozhodl, že udělám to, co můj děd. Vyrazím do světa a stanu se hrdinou. A tak jsem si vzal jeho meč,“ pohladil jílec zbraně u pasu, „a vyrazil jsem. Už se těším, až se vrátím a všem budu vyprávět, co jsem zažil. Vypadá to, že i tebe dohnalo něco podobného k odchodu,“ hádal Orim a povzbudivě se na dívku pousmál.

„Dalo by se to tak říct,“ usmála se rusovláska, „můj otec vyzval bratry, aby šli a ve světě ukázali, že něco umí. Také chci ukázat, že nejsem dobrá jen na vdavky… i když jedny už jsem měla domluvené,“ zamumlala ke konci téměř nesrozumitelně. „Prostě tím chci říct, že až se vrátím domů, tak ukážu otci a rodině, co jsem dokázala, a vysloužím si tím jejich uznání.“

Orim pokýval hlavou. Jeho hobití sluch zaznamenal zmínku o domluveném sňatku dobře. „Věřím, že se ti to určitě splní. Vidím v tvých očích odhodlání,“ přikývl Orim bodře.

„Děkuji,“ pípla Hanka. Byl to její první večer mimo rodný dům, a ještě ve společnosti úplně cizích lidí… no ne tak úplně, už je znala jménem. Vran a Orim jí připomínali její bratry. Oba vypadali jako veselá kopa, plní života a odhodlaní.

„A co ty,“ otočil se Vran na krolla, „asi jsem přeslechl tvoje jméno.“

„Hronaj,“ zabručel kroll pod vousy, „jmenuji se Hronaj,“ zopakoval, jako kdyby to bylo málo jasné.

„To zní jako jméno velkého válečníka,“ přikývl uznale Orim. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. „A co tebe vyhnalo z domoviny?“ zajímal se živě.

„Mám rád příběhy o hrdinech, kteří se proslavili svými činy. Rozhodl jsem se vstoupit do příběhu, který půjde od úst k ústům a přetrvá po mnoho generací.“ Hronaj se chtěl stát opěvovaným hrdinou.

„To by chtěl každý. Ale to… každý správný hrdina má vždycky nějakého druha nebo kumpanii, co mu pomůže. Není to tak udatné, jako kdyby to zvládnul sám, ale přežije mnohem víc dobrodružství, než si někde vyláme zuby,“ zazubil se Vran a mrkl na Orima.

„To je pravda,“ přikývl malý hobitek. Chtěl něco říct, jenže byl přerušen hřmotným bouchnutím vstupních dveří krčmy.

Dovnitř trochu kolébavým krokem vešel trpaslík. Vypadal jako typický představitel svojí rasy. Hřmotná, leč malá zavalitější postava. Rozježený plnovous a hlava holá jako koleno. Jeho tvář se však netvářila příliš přívětivě. Podmračený pohled pod divokým obočím, nos jako brambora a ústa pevně sevřená k sobě. Na sobě měl umazanou kytlici od hlíny a pořádný ranec napěchovaný jeho majetkem Zajímavé bylo, že mu u pasu se mu visela lopata. Člověk by spíše čekal krumpáč. Jenže lopatě svítily hrany jako vyleštěná čepel. Podivné.

Malá skupinka o chvíli později měla dalšího člena a u stolu začalo být trošku i těsno. Na jedné straně seděl kroll, hobit a dívenka a na druhé rozložitý trpaslík a člověk.

„Vítejte, pane trpaslík,“ ozval se Vran bodře. Byl okamžitě zpražen div ne zabijáckým pohledem.

„Nejsem trpaslík, jsem liliput!“ ohradil se ostře hrubým hlasem a zamračeně si měřil člověka u stolu. „A jmenuji se Hrop a jsem hrobník,“ dodal v odpověď. Nesnášel vlastní rasu.

„Oh, tak to promiň, netušil jsem, že jsi zakrslý člověk,“ zamumlal Vran opařeně.

Podivná příhoda vznesla na jejich stůl opar mlčenlivost. Rozetnula ji až vůně čerstvě uvařené bramboračky a chleba. Hostinský si to k nim mířil s pořádným kotlíkem. „Tak panstvo, nechte si chutnat!“ Přihodil misky, lžíce a nechal ať už se obslouží sami. Byli to dnes jeho jediní hosté.

U stolu nemohla sedět podivnější skupina. Od Haničky utrhávající střídku chleba a pečlivě žvýkajíc každé sousto jako slušná měšťanka po Hronaje, který srkal a chlemtal jídlo, jako kdyby týdny nejedl.

Bylo zvláštností, že v krčmě se kromě jejich skupiny neobjevil nikdo další. Žádní znavení sedláci po celodenní dřině hledající studené pivo nebo umouněný kovář či aspoň nějaká selka se džbánem. Nikdo kromě hostinského.

Hanka si toho všimla. Bylo jí to divné, a tak když se přitočil krčmář s další rundou piva, zvědavě se zeptala: „Pane hostinský, a co že tu není kromě nás ani živáčka? Snad tu nevypukla nějaká strašná nemoc.“ Nemoci byly postrachem měst, kde se šířily jako oheň v suché slámě. Takový mor většinou zabíjel po desítkách a nikdo ho nebyl ušetřen.

„Ale kdeže, slečinko, to jen tohle není obyčejná putyka pro sedláky. Ti se nalívaj jinde. Tohle je zájezdní hostinec pro putující kupce a jiné panstvo.“ Bylo tu rušněji od opravy mostu na Zlovršky.

„Holka, ty myslíš jen na to nejhorší, ale neboj, kdybys to chytla a umřela, tak já ti vykopu hrob,“ bodře se vybídl Hrop. Byla to jeho povinnost vykonat službu poslední.

„Doufám, že to dlouho nebudu potřebovat,“ odtušila rudovláska zaraženě. Nechtěla do hrobu a už vůbec ne tak daleko od domova. Umřít tu, zapomenuta… Kdo by dal vědět jejím rodičům?

„A jak ses vůbec dostal k hrobničině, Hrope?“ ozval se hobit. Měl první snědeno a zvídavě si prohlížel ostatní.

„To máš tak,“ zahrčel hrubým hlasem trpaslík. Po jídle se mu evidentně zvedla nálada. „Už otec mě učil správně hrobařině a jak s mrtvým nakládat, aby tělo i duše odešla na řádný odpočinek a nevrátila se zpátky do světa. Avšak stala se mi nehoda. Byl jsem zase na cestách a připletl jsem se k požáru stodoly, kde byla jakási děcka. Bylo to hrozný… povedlo se mi je tehdá zachránit, ale za cenu vlastního zmrzačení. Tyhle hnáty,“ řádně se poplácal po stehnech, „úplně ohořely a už mě neunesly.“

„Tak to jsme asi svědky zázraku,“ odtušil černovlasý muž uznale a pokýval hlavou.

„Hovno zázrak,“ zachechtal se trpaslík pobaveně až se mu břich natřásal, „ale alchymie. Zdědil jsem tehdá hospodu a i zmrzačený jsem v ní hospodařil, ale objevil se mi tam divný týpek. Nějaký zaříkávač, alchymista nebo kouzelník, co já vím. A ten mi nabídl, že za celou hospodu mi dá zdravé nohy. Tak jsem na to samozřejmě kývnul. Sice nejsou nejhezčí, ale nesou mě,“ liboval si, jaký udělal skvělý obchod.

„Tomu říkám aspoň příběh,“ liboval si Vran spokojeně.

„A co ty, Vrane, pověz nám něco o svojí cestě,“ vybídl muže trpaslík a napil se piva.

„Jsem z rodiny mlynáře. Je to poctivá, ale těžká práce. Nechtěl jsem se udřít k smrti, a tak jsem se šel učit ke kupci. A kupečtí, to víte, musel jsem ovládnout brk a pergamen, abych k něčemu byl. A za ta léta, co jsem u něj sloužil jsem se dost naučil, ale i propátral.“ Vran patřil k těm nejzvědavějším lidem v kraji. „Potkaly mě nejpodivnější příhody. Zvláště když jsme hledali poklady v opuštěných ruinách či tvrzích. Často jsme místo ducha vyrušili nějakého lapku. Myslím, že jsem se naučil o sebe pořádně postarat.“

„Tak to máme stejný,“ ozval se Orim. „Taky jsem doma okopával zeleninu a hospodařil na polnosti. Otec mě chtěl doma udržet sňatkem a naháněl mi ty nejpěknější holky do náruče, ale nechtěl jsem. Chtěl jsem žít víc vzrušující život než jen koukat, jak roste mrkev. Sebral jsem dědův meč a vyrazil.“

Ještě notnou dobu probírali Hropův život a Vranovy divoké výlety na rozvaliny, kterými je omračoval, než se nakonec všichni šli natáhnout na kutě. Hronaj jim toho moc neřekl.

⸞

Hanka si před spaním bedlivě prohlédla postel, jestli se v ní nehemží nějaké breberky, a notnou chvíli se v ní převalovala. Sláma překrytá plátnem jí nebyla dosti měkká a občas ji bodla do zad. I tak usnula neklidným spánkem. Ve snech se jí zjevoval otec a plísnil ji za útěk z domu. Byla z toho celá zpocená, že se probudila hned za ranního kuropění. Musela chvíli rozdýchat vizi rozčíleného otce. Bála se ho. Kdyby ji potkal, jistě by o ni přerazil rákosku… a to by byl ten nejvlídnější trest. Přemýšlela, jestli se stihne vrátit domů ještě před velkými oslavami příjezdu Atuma na konci jara.

Atum byl syn Veleda a Jitrany, manželského páru nejvyšších bohů, které uctívala většina lidu. Podle pověstí byl strážcem lidí. Chránil jejich řád a tradice.

Rusovláska sepjala ruce s amuletem bohyně Jitrany a vznesla k jejím uším vroucí modlitbu. Určitě nad ní včera držela ochranou ruku. Ani jeden z bratrů ji nenašel. Nepochybovala o tom, že je otec vyslal.

Upravila si šat a povzdechla si nad loveckou kamizolou. Uměla šít a vyšívat, ale kůže byla nad její síly. Možná někde ve městě si ji nechá vyspravit na svoji velikost. Takto to vypadalo přinejmenším trochu podivně. Možná si ji neměla nosit. Připadala si hloupě jako husa. Co si vlastně myslí, že bude dělat s lukem? Trénovala s bratry jen střelbu na terč v lese a jednou se jí skoro podařilo zasáhnout koroptev. Nebyla kdovíjaký střelec. Připadala si pro smích. Měla se obléct normálně a aspoň by na cestách tak nepoutala pozornost. Nic naplat. Už se stalo.

Upravená se zapletenými vlasy sešla dolů, kde už kmital krčmář a u stolu seděl Hronaj. Přisedla k němu s tichým pozdravem dobrého rána a přijala uřezaný krajíc. Zlákala ji hrouda másla a trocha medu. Milovala sladké a mohla se po něm utlouct. Med, marmeláda, cukrové suky nebo perníková srdce… Pokaždé se jí začaly sbíhat sliny, jen na to pomyslela.

„Copak, Haničko, kapou ti sliny až na stůl,“ zachechtal se Hrop krákavě a šťouchl dívce do čelisti, aby ji zaklapla. „Můžeš si přece dát, a ne to jenom mlsně obhlížet.“

Rudovláska se na něj rozdurděně podívala. Nemohla za to, že se zasnila. To ten tlustej trpaslík určitě už ani neumí. Byla slušně vychovaná a neřekla ani slovo, byť ji na jazyku ohnivě tančila štiplavá slova. Otec je doma držel zkrátka a nesnesl protesty. Zakousla se do tlustého krajíce. Div, že se jí vlezl do pusy. Krollové asi neumí krájet chleba.

Netrvalo však dlouho a s mohutným zíváním dovnitř sešel Vran a v patách mu klopýtal Orim, který si dloubal ospalky a vypadal jako čerstvě vylíhlé kuře. Posadili se ke zbytku osazenstva a pustili se do vařených vajíček s chutí jako tlupa vyhladovělých krollů.

Ranní snídaňovou pohodu přerušil příchod dvou ozbrojenců. Podle modrobílého erbu s mečem na hrudích patřili k vojákům prince Járna.

Princ Járn byl mladší z králových synů, vždy zastíněn prvenstvím svého staršího bratra Vledomíra. Prvenství ale nebylo vše. Járn byl pohlednější a charismatičtější z bratří. Alespoň se to o něm obecně tvrdilo. Jeho starý otec král mu dal do správy pevnost na Zlovršcích. Princ to vzal jako příležitost a rozhodl se hlídat pořádek v okolí pevnosti se vší důsledností a vážností jeho postavení.

Hanka špicovala uši. Dělala to odjakživa a byla v odposlouchávání nejlepší. Ostatně vojáci měli dostatečně znělý hlas. Přišli oznámit, že se bude konat shromáždění na rynku, kde promluví k lidu samotný princ. Jsou povinni se tam dostavit. Dívka si nemohla nechat ujít tak velkou věc. Prince ještě nikdy neviděla zblízka. Zasnila se. Kdyby jí princ požádal o ruku… Probralo ji lusknutí před obličejem.

„Holka, kde pořád lítáš. Žvýkej nebo ti to sním,“ prohodil Hrop pobaveně a pozoroval rusovlásku, jak se na něj mračí.

„Pánové a dámo, na rynku se bude konat nějaký projev našeho milostivého prince Járna. Jistě by bylo vhodné se tam jít podívat,“ pronesl muž trochu nervózně a mnul si ruce o zástěru.

Vran přikývl: „Když si nás svolává princ, tak je krajně nevhodné neuposlechnout.“ Znal pletky s vrchností.

„Třeba bude nějaká poprava a bude mých služeb zapotřebí,“ ozval se trpaslík nadšeně. Měl svou práci od srdce rád, sic byla dosti morbidní.

Zbytek osazenstva stolu pokýval na souhlas, třebaže Hronaj mumlal něco o tom, že ho vrchnost tohoto kraje nezajímá, ale zase nechtěl mít oplítačky. Čapl ještě pořádný krajíc s máslem a mazal ven. Hostinský za nimi zabouchl dveře a vedl je cestičkami do centra vesnice.

Okvětnice byla malá vesnička na Zábřezských polích ve stínu kopců Starovaly. V úrodné dolině se několik statkářů snažilo žít poklidné životy rolníků, kteří obdělávali své polnosti, pili vlastní samohonku a do městského života nestrkali nos.