Hi there :)

Minulou sobotu skončila Vražedná volba a nyní se přesouváme k další povídce na přání, tentokrát pro Ayaku z červencového vyhodnocení KSP. Tentokrát se tedy přesuneme netradičně do vzdálené budoucnosti, je to tedy první povídka žánru sci-fi v naší tvorbě, tak doufám, že jsme se toho zhostily... no, aspoň ucházejícně :D Každopádně si můžete odpočinout od drsných a krvavých scén, protože se opět vrátíme k svůdným tenatům Madarových svodů a uchihovské přitažlivosti. Doufám, že se tato nově vydávaná povídka, která zatím není úplně dokončená, ale měly bychom ji určitě stihnout dopsat do Vánoc, se bude líbit nejen Ayace, ale i všem ostatním, kteří se rozhodnou pro její četbu :3

 

 

Žánr: AU, sci-fi

Autor: Daenerys & Smajli

Pairing: MadaSasu

Varování: yaoi (18+), uchihacest

Obsah: Sasuke Uchiha je jeden z nejmladších a nejschopnějších kapitánů vesmírné lodi Vulkán, jejímž úkolem je zatýkat největší mezigalaktické zločince. Podaří se mu mimořádně cenný úlovek - dopadne samotného Madaru Uchihu, postrach vesmíru, svého vlastního strýce, a má tak konečně možnost očistit rodinné jméno. Jenže na Zemi je ještě velmi dlouhá cesta a Sasuke brzy zjistí, že umístit Madaru do cely ve své kajutě byl zatraceně špatný nápad. Anebo možná ne...?

 

 

Vesmír. Nekonečný, vzdálený, úchvatný, fascinující. Plný zcela netušených jevů, světů a možností, prostor bez začátku a bez konce, který dával vznikat nekonečně rozmanitým formám života.

Jedna z těchto forem však byla nečekaně vyspělá, a zvlášť v posledních několika staletích prodělala tak prudký rozvoj vědy a technologií, že se odvážila toho, co žádná civilizace nikdy předtím – kolonizovat jiné planety. V historii Země lidé mnohokrát z čisté sobeckosti nebo mocichtivosti zabírali cizí území, ale stovky a tisíce, dokonce miliony let zůstávali její obyvatelé procházející neustálou evolucí na své domovské planetě. Dokud nevynalezli tak dokonalé přístroje, raketoplány a spoustu dalších a dalších vesmírných strojů, které jim umožnily to, co dříve bývalo jen nesplnitelnými sny.

Ano, lidé už dávno překonali hranice své planety a pod záštitou vědy, těžby neomezeného množství nerostných surovin, případně dalších nejrůznějších zájmů stále častěji a častěji opouštěli zplundrovanou Zemi a vydávali se hledat jiné způsoby života i obživy.

Takové jednání nutně přineslo prudké, ba přímo turbulentní společenské změny a na domovskou „modrou planetu“ začaly téci zlaté potoky netušeného bohatství, které vesmír a mimozemská kolonizace poskytovaly. Zároveň tím ale vyvstávaly nové morální konflikty, otázky vesmírné etiky hýbaly současným děním a tak, jako už to bohužel bylo v povaze lidstva, což dokazovaly zámořské plavby v šestnáctém až osmnáctém století, i nyní se vytvořila početná skupina takových zloduchů, kteří zneužívali tyto meziplanetární obchodní lety k vlastnímu obohacení a prospěchu. Přepadali cizí vesmírné lodě a loupili nerostné suroviny a další cenné látky a artefakty, které stroje i s posádkou převážely.

Takové zločiny si samozřejmě žádaly zásah spravedlnosti, proto v průběhu let vznikly nové oddíly tzv. vesmírné policie, jejímž úkolem bylo zatýkat a zákonu předávat tyto novodobé piráty.

 

Jednou z nejvýznamnějších rodin, která se mezi vesmírnými pořádkovými jednotkami vypracovala, byli Uchihové. Starý a vznešený rod, jehož příslušníci měli všichni tmavé vlasy a neuvěřitelně temné oči, podle kterých si je nedalo splést s kýmkoliv jiným. V pomyslném čele rodu stál Fugaku Uchiha, kdysi premiant své třídy na akademii, později proslulý kapitán vesmírné lodi, která ve své době držela rekord v úspěšných zadrženích, a nyní hrdý admirál, který už možná nelétal do tolika akcí, zato ale s odvahou a rozhodností velel celému policejnímu sboru. Kromě pověsti byli jeho největší pýchou jeho synové – starší Itachi, který už šest let velel své vlastní lodi, a mladší Sasuke, kterému bylo velení svěřeno před pouhým rokem, a přesto si zatím nevysloužil nic než uznání. Jedinou skvrnou na jejich dokonalé pověsti byl stín v podobě Fugakova staršího bratra, který jejich vyšlapanou cestu opustil už před mnoha lety a od té doby se o něm šířily jen znepokojivé zvěsti.

***

Kamery na obrovském řídícím panelu kosmického stroje ukazovaly záznamy z mnoha chodeb a místností, přičemž se živý přenos pozoruhodně shodoval v jedné věci - téměř všude vládl zmatek a panika. Lidé se očividně narychlo připravovali na výsadek, respektive přechod do záchranné rakety nebo únikového vesmírného člunu, ve spěchu si oblékali skafandry a snažili se zachránit něco z toho nepřeberného množství surovin a cenností, jež vesmírná loď za měsíce řádění a plundrování nakradla na ostatních. Řízení bylo znemožněno jinou, mnohem větší lodí, která se jako nějaký přízračný mimozemský krab nejprve připlížila, zatímco se kapitán pirátské lodi honil za falešnou návnadou, a poté svými mohutnými rameny připomínajícími klepeta pevně zachytila zlodějské vesmírné těleso a několika střelami hbitě vyřadila z provozu motory. Pak už nebyl takový problém infiltrovat cizí loď, do níž nyní nabíhala podle pokynů řízených přes vysílače vesmírná policie v uzpůsobeném oblečení a s nejmodernějšími zbraněmi. Právě se jim podařilo dopadnout jednoho obávaného piráta.

 

Kapitán zajaté lodi v kamerách podmračeně sledoval, jak celou jeho loď zaplavují uniformovaní panáci a pouštějí se do křížku s jeho posádkou. Někdo se vzdal téměř bez boje, jiní se pokoušeli utíkat nebo se s nimi dokonce pustit do boje, bohužel ale bylo celkem jasné, že jsou ve velké nevýhodě. Ksakru!

Madara Uchiha – muž pověsti natolik velké, jako bylo jeho sebevědomí – se kvůli své hloupé nepozornosti ocitnul v pasti a rychle mu docházel čas. Ještě si zkontroloval, jestli má volnou cestu ke svému únikovému plavidlu, a ozbrojený se jal opustit svoji těžce vydřenou a skoro by i řekl milovanou loď.

 

Právě když byl jeden z nejprotřelejších vesmírných pirátů v jedné z tajných únikových chodeb, ozvaly se za ním dvoje těžké kroky, které značily, že je pronásledován nejméně dvěma členy galaktické policie.

„Stůj, jménem zákona!“ ozval se hlas jednoho z nich a na Madarova záda namířila zbraň. Oba muži pořádku na sobě měli ochranné obleky včetně helem, které kvůli nutnému přísunu kyslíku pro případ, že by v nepřátelské lodi vznikla trhlina, zakrývaly celou hlavu, identita tak nebyla prakticky poznat, jediné, čím bylo možné - především pro kapitána jednotky - rozlišit jednotlivé členy, byly speciální znaky na skafandrech, každý z nich měl svůj jedinečný skládající se též ze znaku značícího hodnost.

Právě v té chvíli se dveře před Madarou, ty samé, které měly skrývat únikový východ, automaticky s tichým zvukem otevřely dokořán a do cesty se mu postavil další muž, rovněž ozbrojený a připravený ukončit jeho existenci. Přes helmu mu nebylo vidět do obličeje, ale podle symbolu na obleku šlo o kapitána.

„Vzdej se, jsi v pasti,“ promluvil hlasem technicky zkresleným vysílačem a poukázal tak na zjevný fakt, že je Madara obklíčen a s jeho lodí je amen.

 

Uchiha v duchu sprostě zanadával a jeho mozek překotně šrotoval, jak se snažil vymyslet způsob, kterým vybruslit z téhle situace. Jenže navzdory tomu, že nebyl žádný hlupák, ho vůbec nic nenapadlo. Do hajzlu s těma střážcema vesmírné morálky! Namířil svoji zbraň na muže před sebou a pokusil se zablafovat: „Uhni mi z cesty, jestli v tom fěšáckým skafandru nechceš mít nefešáckou díru.“ Jeho loď, jeho nádherná loď a teď se na ní hemžily tyhle ponravy a chtěly mu ji sebrat! „A řekni těm dvěma za mnou, ať zahodí zbraně, pokud si nechtějí nahonem sehnat nového velitele,“ doplnil, když si všimnul hodnosti na jeho obleku. Solidně mu teklo do bot a nějak nevěděl, jak z toho vybruslit.

 

„Vážně? Jen do toho,“ pobídnul ho policejní kapitán, a dokonce i přes mikrofon bylo slyšet pobavení v jeho hlase. Jistěže měl pod skafandrem neprůstřelnou vestu, a i kdyby mu Madara poškodil ochranný oblek, zatím nehrozilo bezprostřední nebezpečí, cizí loď měla sice vyřazené motory, ale nijak vážně poškozená nebyla, aby se museli bát úniku kyslíku, který by učinil prostředí kolem nich nedýchatelné pro lidské plíce.

Muž, který velel policejní jednotce, mezitím dal znamení svým druhům a ti přiskočili k Madarovi s upravenými pouty. Tohle nebylo jen tak obyčejné zatčení, ale doopravdy velká akce. Madara Uchiha unikal spravedlnosti už velmi dlouhou dobu a teď konečně na něj došlo.

 

„Dejte ze mě ty špinavý pracky!“ bránil se dlouhovlasý muž, ale policejní podřízení ho zbavili zbraně a spoutali mu ruce za zády, aby se už o nic nemohl pokusit. Hrozně ho hlodalo, jak blbě přišel o svoji loď, byl takový tupec… nakonec ho dostali ti, kterými v životě nejvíc pohrdal. Taková potupa.

„Za tohle tě asi čeká povýšení, co?“ zavrčel směrem k jejich veliteli a zkusmo sebou trhnul, ale už to bylo jenom prázdné gesto.

 

„Je to dost možný,“ zaduněl hlas muže před ním a kapitán jednotky přistoupil těsně k Madarovi. Teď už mohl schovat laserovou zbraň, zato lehce chytil obávaného vesmírného piráta lehce za bradu a natočil si jeho pohled k sobě, což bylo zvláštní, protože dokonce i v ochranném obleku byl o něco menší než on. „Koneckonců jsem první, komu se podařilo chytit proslulého zločince, Madaru Uchihu osobně,“ dodal muž a v jeho zkresleném tónu byl znát úšklebek, přestože jej nemohl nikdo vidět. Tedy alespoň do chvíle, než si kapitán odepnul helmu a sundal ji z hlavy, vzhledem k tomu, že i Madara mohl v chodbě volně dýchat, usoudil, že není až tak nezbytně nutná.

Pod ní se objevily uhlově černé vlasy s delšími předními prameny a roztomilým rozčepýřeným vrabčím hnízdem v zátylí, souměrné krásně vyřezávané rysy a velikánské nádherné temné oči, které jako by samy o sobě skrývaly ve svých hlubinách celý vesmír. Velitel byl mladší, mnohem mladší, než by se dalo předpokládat, sotva odrostlé pískle, ale přesto se jeho plné rty vlnily v nadneseném úsměšku, zatímco si Madaru měřil.

„Ahoj strýčku,“ zdůraznil schválně ironicky jejich příbuzenský vztah. Naposledy se s tímhle mužem viděl, když byl ještě malé dítě.

 

Dlouhovlasý Uchiha překvapeně vytřeštil oči, a navzdory své nepříznivé situaci se zadíval do obličeje druhého muže. Technicky vzato byli jenom tři lidé, kteří ho mohli nazývat strýcem – starší Itachi a Shisui, syn jejich bratra Izuny, a nejmladší Sasuke, na kterého si sice dobře vzpomínal, ale sotva mohl uvěřit tomu, že z toho špunta vyrostl dospělý člověk. To jediné, co na něm i po těch letech zůstalo stejné, byl jeho rozčepýřený účes připomínající dikobrazí bodlinky, podle kterého si ho nešlo s těmi dvěma splést.

„Já normálně zírám,“ vydechnul, a dokonce se v sevření dvou stráží trochu uvolnil, malý Sasuke a už velí vlastní lodi. „To jsi z akademie jak dlouho?“ odmlčel se, jak v duchu počítal, „tak dva tři roky?“ Skoro z toho cítil jisté nadržování.

 

Mladší Uchiha si lehce olízl rty. V jistém smyslu měl Madara možná trochu pravdu, bylo možné, že při jeho jmenování a nastartování kariéry zapracovala pověst jeho otce, ale na druhou stranu, ta pověst byla zasloužená a on měl ten nejlepší vzor a hlavně nejlepší výcvik, nejen na škole. „Dva roky,“ odtušil neochotně, ale ihned znovu hrdě napřímil hlavu, „nicméně už mám za sebou dost úspěšných dopadení, nejsi první ani poslední. Rád bych si promluvil, ale bude to muset chvíli počkat. Ještě zbývá pochytat tvoje nohsledy a je třeba se postarat, aby ten tvůj koráb ještě někdy mohl brázdit vesmír. Bude to cenný zabavený úlovek. Uvidíme se později, strýčku, mezitím se připrav na shledání se svým bratrem.“

Sasuke kývl na své dva členy týmu, kteří Madaru drželi: „Vezměte ho na palubu do cely, odděleně od ostatních, nechci, aby se domlouvali na nějakém plánu.“

 

Starší Uchiha chvilku přemýšlel o tom, že by se odvlečení z vlastní lodi vzepřel, ale rychle mu došlo, že by to nemělo cenu a akorát by udělal zbytečnou scénu. I tak si ale neodpustil, aby si podmračeně prohlížel chodby, kterými ho vedli na Sasukeho loď, přičemž ta jeho teď padne do pracek těchhle servilních polofašistických panáků. To by ji snad radši zapálil, ale bohužel.

Podřízení mladého Uchihy dovedli vzpurného kapitána na loď a zavřeli ho do oddělené cely, aby nebyl v kontaktu se zbytkem své prohnilé posádky, a těla těch, kteří při zatýkání příliš vzdorovali, odevzdali hlubokému vesmíru. Ukořistěný pirátský koráb dostal novou posádku, kterou sám Sasuke určil, a společně s jeho lodí se vydal na cestu k domovské planetě.

 

Trvalo několik hodin, než se Sasuke znovu setkal se svým starším příbuzným. Jako kapitán měl všechno na starosti, musel dohlédnout na hladký průběh celé konfiskace nejen Madarovy lodi, ale i jejího ukořistěného obsahu, všechno muselo být řádně zapsáno a zdokumentováno, nemluvě o sestavení oddělené posádky z jeho věrných mužů.

Když se tedy konečně vrátil na palubu Vulkánu, své vlastní lodi, měl jeho strýc mezitím dostatek času na přemýšlení. Vzhledem ke svému poslání měli mnoho speciálně upravených vězeňských cel, ta nejstřeženější však byla v jeho vlastní kajutě a právě tam také Madaru umístili.

„Doufám, že jsi rád za to pohodlí, že se nemusíš tísnit s ostatními,“ uchechtl se Sasuke, když se vrátil po náročné misi k sobě. Teď ho čekala třešnička na dortu.

 

„Jo, proti samotě nic nemám,“ odpověděl mu Madara nadneseně, jako by právě vůbec nemířili na místo, kde ho čeká soud a asi i dost nepříznivý rozsudek. Jeho cela nebyla zrovna velká, ale měl tu celkem pohodlnou postel a samozřejmě i hygienické zařízení, které k životu tak nějak potřeboval. Místo mříží, které už se k tomuto účelu dávno nepoužívaly, byl od okolního světa oddělený silnou skleněnou stěnou, skrz kterou díky speciálním mikrofonům bylo slyšet, ale jejich funkci šlo i vypnout, a navíc bylo okno samotné takřka nerozbitné. Spíš mu nebylo moc jasné, proč mu Sasuke určil zrovna tohle místo. „To se ale asi nedá říct o tobě, ne?“ popíchl ho, jak míval ve zvyku, „tolik se ti stýská po rodině, že sis mě nastěhoval do pokojíčku?“

 

„To je zajímavá otázka,“ připustil Sasuke, aby se vyhnul přímé odpovědi. Popravdě… být kapitánem lodi vesmírné policie znamenalo trávit dlouhé měsíce na malém prostoru jenom s posádkou, kontakt s rodinou, kamarády a blízkými měl pouze virtuální, a to zkrátka nebylo ono. Kdyby svému strýci řekl, že mu rodiče a bratr neschází, lhal by. „Myslíš, že po tom všem tě ještě někdo počítá jako svou rodinu?“ prohlásil tedy o něco jízlivěji, „ostatně… můžeš se na to zeptat sám.“

Mladý Uchiha přešel ke svému supermodernímu počítači a několika kliknutími na dotykovou obrazovku, po zadání hesla a speciálních kódů zadal požadavek, aby se mohl spojit se svým otcem v holografické podobě. Na to se těšil nejvíc ze všeho, doufal, že na něj bude Fugaku hrdý. Jako druhorozený, a navíc s bratrem, který byl od dětství ve všem dokonalý, bylo těžké se u otce prosadit a získat si jeho uznání. Finanční odměna, dobré známky, kariéra, povýšení… to pro něj nebylo nic ve srovnání s větou „Jsem na tebe pyšný“.

 

Madara se znechuceně zašklebil, když mu došlo, komu to Sasuke volá. Na tohle tedy zrovna neměl náladu, už to byl pěkný pátek, kdy s Fugakem naposledy mluvil, a jejich poslední slova rozhodně nebyla něco, čím by se gentleman na úrovni chtěl chlubit. I když tím už on dávno nebyl. Trvalo nějakou chvíli, než se jeho synovec se svým otcem spojil, ale k jeho očividnému zklamání se to nakonec podařilo. Vyměnili si krátký pozdrav a Sasuke Fugakovi se znatelnou hrdostí v hlase stručně oznámil, že jeho mise byla úspěšná, než jeho pozornost obrátil přímo k němu.

Otrávení na tváři staršího Uchihy se nedalo ničím zakrýt, přesto se přinutil alespoň k příšerně falešnému úsměvu a k holografické podobizně svého bratra krátce kývnul. „Vážně rád tě zase vidím… bratříčku.“

 

„Madaro,“ vydechl Fugaku, jehož poloprůsvitná podobizna se postavila vedle Sasukeho a zahleděla se přes vězeňské sklo na svého staršího sourozence. Léta odloučení popravdě řečeno ani jednomu z nich neubrala na kráse. Oba dva byli urostlí muži s vypracovanými pevnými svaly a štíhlou postavou, snad byl nejstarší Uchiha o něco málo vyšší, ani jeden z nich však doposud neskrýval v hustých vlasech jedinou šedinu, přestože ty Madarovy byly dlouhé a černé jako uhel, Fugaku zase nosil polodlouhé tmavě hnědé mikádo. Také rysy v obličeji měli oba pohledné, mladší z bratrů měl ovšem o něco patrnější prohlubně na bradě, a oba měli stále v očích energickou jiskru značící vitalitu a sílu ducha. „Je smutné vidět tě po těch letech právě takhle. Nikdy bych si nepomyslel, že se z tebe jednou stane mezinárodní zločinec. Vlastně mezigalaktický,“ poznamenal opovržlivě.

„Už brzy však bude jméno Uchihů očištěno,“ přisadil si Sasuke, ačkoliv brzy bylo značně nadnesené. Potrvá pár měsíců, než se dostanou zpátky na Zemi.

 

„Abyste se tou pýchou náhodou nezadusili,“ protočil Madara oči nad těmi patetickými řečmi a pohodlněji se usadil na své vězeňské pryčně. Na Zemi z toho bude jistě velká událost, až ho budou vyváděl ven a pak se bude potit u soudu, který důkazy o jeho zločinech shromažďoval už skoro patnáct let. Nevypadalo to s ním úplně růžově, nemělo smysl si cokoliv nalhávat.

„A to mi řekni, když už tě tady mám,“ pokračoval, aby nějak zaplácnul tu chvilku ticha, „proč ses nepochlubil, co za chlapy z těch tvých štěňat vyrostlo, to bych možná měl motivaci vrátit se domů dobrovolně.“ Už to bylo dlouho, co měl naposledy příležitost Fugaka pořádně namíchnout.

 

Fugaku se jako na povel celý naštětil. Na rozdíl od Sasukeho, který nehnul ani brvou, protože neměl nejmenší ponětí, co tím Madara míní, on to pochopil moc dobře a ihned mu do krku stoupla žluč. Věděl dobře o jistých bratrových… zájmech a pokaždé mu z toho bylo zle, tím spíš při pomyšlení, že by se něco takového mohlo dotknout některého z jeho synů. „Važ dobře svoje slova, jinak nechám Sasukeho ti nasadit roubík,“ zavrčel nepříjemně a jeho holografická podoba zúžila oči do tenkých škvírek.

Nejmladší Uchiha naproti tomu jen udiveně nadzvedl obočí. Sice neměl o svém strýci žádné dobré mínění, ale jeho poznámka mu přišla… docela nevinná. Nechápal, co na ní otce tak rozvzteklilo, nicméně do jejich rozhovoru nezasahoval.

 

Madarův doposud falešný úsměv se ale viditelně rozšířil, když mu Fugaku tak nádherně nahrál, a klidně pokračoval: „Tak znáš mě, třeba by mi to nevadilo… i když bych si to s ním teda radši prohodil.“ Daleko od civilizace a pohoršených pohledů „vyšší“ společnosti, ve které se odmalička pohyboval, mohl být, kým jen chtěl, a taky si toho do sytosti užíval. A když se tak na Sasukeho díval… hm, rozhodně za ty roky hodně dospěl, už to nebylo malé dítě, ale mimořádně přitažlivý mladý muž s velkým potenciálem a zřejmě i ambicemi.

 

„Pořád stejný ničema,“ ulevil si Fugaku s despektem, „však on tě ten smích přejde, až dostaneš na Zemi doživotí. Na tu chvíli si rád počkám.“ S touto výhrůžkou se od svého staršího bratra odvrátil a přenesl svou pozornost ke svému synovi, přičemž jeho nahněvaný obličej se výjimečně laskavě uvolnil a konečně vyřkl ta slova, na která mladík tak netrpělivě čekal. „Dobrá práce, Sasuke. Jsem na tebe hrdý,“ pronesl a tón jeho hlasu naznačoval, že to myslí vážně, což dodávalo těm větám na důležitosti.

I když se to mladý Uchiha snažil skrývat, jeho pohledný obličej se rozzářil radostí. „Děkuji, otče,“ napřímil se do celé své sto osmašedesáticentimetrové výše, „nezklamu tě.“

„Já vím, že ne,“ přikývl holografický Fugaku a trochu i zalitoval, že může synovi položit dlaň na rameno pouze symbolicky, jeho ruka se ho nemohla doopravdy dotknout, prošla by jen skrz něj. Na moment zaváhal a jeho tmavé oči znovu zatěkaly k dlouhovlasému muži, než pokračoval: „Ale víš… možná bys ho neměl nechávat tady. Jistě by se našla jiná cela.“

„Proč? Tahle je nejlíp zabezpečená, a navíc izolovaná. Nechtěl jsem, aby přišel do kontaktu se zbytkem své posádky,“ namítl Sasuke zmateně.

 

„Jo, neměl bys podrývat kapitánovu autoritu,“ přisadil si hned Madara, který si maloval minimálně to, že příštích několik týdnů si bude krátit čas tím, že bude do svého synovce rýt. Nic lepšího stejně na práci neměl a bylo to lepší, než myslet na to, co ho čeká. „Já myslím, že se tady spolu zabavíme i bez tvých dobře míněných rad,“ zašklebil se a natáhnul se na postel v jasném gestu, že v tomhle rozhovoru už nehodlá pokračovat.

 

Fugaku šlehnul po svém bratrovi pohledem jako bičem, ale raději jeho řeč nekomentoval. Bylo mu trapné vyslovit nahlas to, z čeho měl obavy, navíc... bylo to přece zbytečné. Neexistoval jediný důvod, proč by Sasuke měl svého strýce poslouchat, natož snad... Brrr, to bylo vyloučené. Jeho syn byl čestný a dobře vychovaný muž. Věděl, co se sluší a patří a nikdy by ho ani nenapadla žádná taková nekalá myšlenka.

„Dobrá, dělej, jak myslíš. Jen ho raději moc neposlouchej, má jazyk jako meč,“ rezignoval tedy nakonec a uchýlil se k pouhému varování.

„V tom není jediný, otče,“ zazubil se Sasuke s nádechem rošťáctví. Vždycky v sobě na rozdíl od Itachiho, svého bratra, nesl jistou dávku drzosti a na jeho prořízlou pusu také Fugaku dost často žehral.

 

„Stejně na sebe dávej pozor,“ neodpustil si Fugaku tuhle tisíckrát omílanou rodičovskou radu, „budu čekat na tvoje hlášení.“ I na cestě domů se mohla stát spousta věcí a bylo nutné, aby bylo velení o všech důležitých událostech informováno. Věnoval svému bratrovi ještě jeden postranní pohled, než se rozloučil se svým synem a holografický přenos se přerušil.

„Roztomilé, vážně roztomilé,“ ušklíbnul se Madara sám pro sebe a nezaujatě sledoval monotónní bílou zeď své cely, „Itachi taky skotačí po předem vyšlapané cestičce, nebo měl o trochu víc vlastní hrdosti než ty?“

 

„Itachi měl nedávno v hledáčku tvého kamarádíčka, toho slizáka Orochimara, než přesedlal na průzkumné mise, ale třeba se k tomu jednou vrátí,“ odtušil ledabyle Sasuke a jeho obrovské uhlové oči se znovu zaměřily na strýce. Přešel pár kroků zpátky k průhlednému sklu, asi jako když se návštěvník dívá na opičku v zoologické zahradě. „Možná že na Zemi dostanete společnou celu, až ho dřív nebo později brácha dostane. Taky se s ním uvidíš, ale až zítra, dneska byl náročný den,“ konstatoval posléze. Na rozhovor s bráškou se také moc těšil, odmalička si byli velice oddaní. Vlastně to byl asi nejbližší člověk, kterého vůbec měl a stýskalo se mu po něm úplně nejvíc, ale zítra si to vynahradí alespoň přes obrazovku, holografické spojení bylo nadstandard, který si ne vždy mohli dovolit.

 

„Ts, to mě radši pověste, dík,“ odfrknul si starší Uchiha nad tou myšlenkou, že by měl trávit roky za mřížemi v přítomnosti toho slizáka, se kterým občas měl to nepotěšení pracovat. Byl docela zklamaný, že ani jeden z nich od života nechtěl nic jiného než předem nakreslené noty, ale skoro se to dalo čekat. Škoda.

„Bude se ti spát dobře, když na tebe budu celou noc zírat? Vážně nerad bych tě uvedl do rozpaků,“ ušklíbnul se potom poťouchle.

 

„Opravdu? To jsem netušil, že ses vyvinul v nový druh, který nepotřebuje ani spát, když na mě chceš celou noc koukat,“ oplatil mu Sasuke bez mrknutí oka ten rýpanec, „takže z Madary Uchihy se stal android? Aspoň bude snadný ty tvoje kecy vypnout.“ Vlastně zas až tak snadné to nebylo. On sice mohl na své straně zařídit, aby strýc nic přes sklo neslyšel, ale naopak to neplatilo, z jednoduchého důvodu – pořád byli civilizovaní lidé, a tak musel vědět, kdyby vězeň něco nutně potřeboval, třeba lékařskou péči.

 

„No něčím se tu zabavit musím, tak proč nezačít tím, že tě trošičku znervózním,“ pokrčil Madara rameny, „slyšet tě splachovat bude třeba určitě skvělý zážitek… a nebo sprchovat se. Snad se před svým strýčkem nebudeš stydět.“ Všechny dnešní události v něm dost hluboko hlodaly a popravdě ani z představy, co se bude dít zpátky na Zemi, nezůstával zrovna v klidu, a tenhle přehnaný stoicismus a přihlouplé vtípky ho dokázaly držet pohromadě. A možná i ta představa toho, že tu bude Sasukeho potkávat jenom v ručníku.

 

„Trošku dvousečná zbraň, nemyslíš?“ odfrkl si Sasuke a významně pohlédl za Madaru na jeho vlastní sociální zařízení. I on měl k dispozici toaletu, umyvadlo a sprchu, vlastně to byl docela luxus, ostatní vězni měli totéž, ale na jednu celu jich mohlo být pět až deset. „Proč máš dojem, že bych se před tebou měl stydět víc než ty přede mnou?“ zeptal se čistě ze zvědavosti, protože otec se jim s Itachim nikdy nezmínil a strýčkově… orientaci, snad ze strachu, aby se tím nenakazili už jen z vyprávění. V tomhle byl vždycky velmi tradicionalistický.

 

„Já jsem uplynulých asi tak patnáct let strávil mezi nejhorší chátrou tohohle vesmíru a ne vždycky se mi dařilo tak dobře jako ještě včera… ty jsi posledních patnáct let strávil v pohodlí a luxusu, který ti přinášelo tvoje jméno a postavení s ním spojený,“ usmál se Madara sladce, aniž by na něj okamžitě vybalil intimní informace o svém životě, „jsem si dost jistý, že jsem toho viděl tolik, že mě něčí vyprazdňování nerozhodí. Můžeš o sobě říct totéž?“ V jeho očích byl Sasuke jenom nezkušené kuře. Ano, kuře s vlastní lodí a kapitánskou uniformou, ale na tom zas tolik nezáleželo.

 

„Chudáčku,“ odfrkl si Sasuke, ale v jeho hlase nebyla ani stopa lítosti, „dovol, abych ti připomněl, že život mezi nejhorší chátrou vesmíru sis sám vybral. Nemusel jsi skončit tak bídně, rozhodl ses pro to. Navíc mě fascinuje tvoje představa o luxusu, ve kterém údajně naše rodina žije.“ Sasukeho koutky zacukaly při pomyšlení, že by měl život u vesmírné policie považovat za luxus. Všichni pozemšťané na tom byli podstatně líp, on měl jen jednu kajutu, i když prostornou, a na té trávil zhruba tři čtvrtiny celého roku. Co si na Zemi nestačil na tu dobu sbalit či nalodit, to neměl. Stejně tak se muselo počítat například i se zásobami jídla, ty byly ale vždycky mnohem větší, než předpokládaná spotřeba, pro případ, že by se stala nějaká nehoda a museli by zůstat ve vesmíru déle.

 

„Řekni mi, jestli ti to zní povědomě,“ ušklíbnul se starší Uchiha, „tak čtrnáct let života ve velkým baráku s matkou, který ti pofoukala každou bolístku, a hospodyní, co po tobě uklízela talíře. Potom přípravka na akademii, kde jsi měl spolubydlícího jako ostatní, zato ti všichni lezli do zadku, aby si to náhodou nepodělali u tvýho tatínka. Trochu šikany se asi objevilo, ale nic, co by se nedalo přežít. Potom akademie, jak jinak než premiant. Nejlepší výsledky, výborná pověst, na chodbách tě každý plácá po rameni, když tě vidí. Na každým prstu jedna holka, co by se ráda nechala doučovat od toho nejlepšího. Závěrečný zkoušky, komise se celou dobu usmívá, jako by už předem věděla, jak dopadnou. Jeden rok na nejlepší lodi ve sboru, kapitán je starý kamarád tvého otce. A pak najednou jako by náhodou skoro na den přesně, kdy vyprší minimální lhůta, po kterou musíš sloužit, dostaneš vlastní loď, zase úplnou náhodou ten nejnovější model, co právě vyletěl z doku. Je sice malá, zato plná špičkových odborníků. A ne, nedostáváš nudné úkoly jako hlídkovat na orbitě, hned druhá nebo třetí mise tě zavede do vzdálené galaxie, což je asi tak jediné místo, kde lze ukázat svoje schopnosti a vylepšit svojí pověst… Prostě jedno velký štěstí… nebo jsem se snad v něčem spletl?“ Nemyslel si, že pro to Sasuke nemusel dřít, ale tvářit se, že velká část jeho úspěch nebyl obyčejný nepotismus…

 

Sasuke se rozesmál, ale nezdálo se, že by se ho to až tak dotklo. „Jedna nula, strýčku,“ přiznal Madarovi bod a zahleděl se na svého staršího příbuzného jakoby s novým zájmem. Otec měl pravdu, Madara měl pořádně ostrý jazyk a nebyl vůbec hloupý. Byl to sice mezigalaktický zločinec, ale Sasuke musel uznat, že mu to částečně imponovalo, měl rád debaty s lidmi, kterým to pálilo. Sám měl IQ dost velké a potkat někoho podobného kalibru bylo občas vzácné. Nejspíš to měli v rodině, neměl by zapomínat, že s Madarou měli stejné geny. Nebo teda převážně stejné.

„Nicméně si trochu pleteš luxus a protekci. Pochybuju, že moje dětství byla zas až taková hitparáda oproti jiným... Pravda, matku asi znáš, to je hodně starostlivý typ. Nicméně otec byl skoro pořád pryč, vídali jsme ho s Itachim dost málo, a když, to spíš brácha byl jeho oblíbenec, věnoval se mu víc než mně.“ V Sasukeho hlase na moment zazněl nádech hořkosti, a když si to mladší Uchiha uvědomil, poprvé se trochu začervenal s zamračil. Takové osobní věci obvykle s nikým neprobíral.

„No, každopádně myslím, že i když moje kariéra byla od otce trochu popostrčená, nevedl jsem si špatně, ne? A to, že seš teď tady a tvoje loď je moje, to dokazuje.“ Zpříma se přes sklo zahleděl Madarovi do očí. Co tak pochytil od otce, jejich strýc byl zamlada přesně takový. Inteligentní, se slibnou budoucností. Hrozně ho zajímalo, co ho vlastně vedlo k tomu, že na tenhle život rezignoval s zvolil si kriminalitu.

 

„Chudáčku,“ oplatil Madara svému synovci rýpnutí, když se zmínil o svých trablech, ale i v jeho tmavých očích zasvítil jistý zájem. Chtěl mu sice svým proslovem trochu ublížit, když se na něj pořád koukal tak spatra, ale nadnesený způsob, kterým to přijal, se mu líbil možná ještě o něco více.

„Takže hádám, že je to jedna jedna,“ vyrovnal jejich pomyslné skóre a ležérně si založil ruce za hlavou, „když se ti dlouhou dobu jenom bez překážek daří, začneš být neopatrný. Moc jsem si zvyknul na to, jak mám všechno na dlani, aniž bych se musel extra snažit, a očividně mi to stouplo do hlavy. Teď budu mít asi jinou budoucnost, než jsem si maloval. Dej si pozor, aby se ti nestalo to samý.“ Podle něj na každého dříve nebo později čekal střet s realitou. A byl tím tvrdší, čím více se člověku předtím dařilo. Teď měl nějaký čas se s tím srovnat.

 

„Budu to brát jako užitečnou strýčkovskou radu,“ uchechtl se Sasuke, „nejspíš jedinou, kterou kdy od tebe dostanu.“ Ve skutečnosti si byl vědom toho, že jenom jméno Uchiha nestačí, i když měl díky němu umetenější cestičku než jiní. Být kapitánem znamenalo taky obrovskou zodpovědnost, hlavně v tom, že jeho rozhodnutí ovlivňovala životy celé posádky. Měli sice na lodi lékaře a mediky, ale pokud by při honu na nějakého vesmírného zločince například poškodil loď natolik, že by nebyla schopná letu… Tyhle představy ho občas strašily ve snech, i když i na to byli na akademii školení.

„No, nicméně kdybys něco potřeboval – naléhavě, samozřejmě – dej vědět,“ ukončil poté jejich debatu mladší Uchiha a odešel k počítači, aby vyplnil pár dalších administrativních dokumentů a taky si naťukal večeři – každý člen posádky přes svůj počítač, tablet nebo mobil dával příslušným pomocníkům vědět, co mu mají přinést k jídlu.

 

„Neboj se, nemám v úmyslu tě rušit, dělat kapitána je vážná věc,“ odpověděl mu Madara ironicky, ale kupodivu se svými slovy řídil. I on dostal jídlo, pochopitelně o dost méně chutné než Sasuke, ale rozhodně nemohl tvrdit, že by ho tu hodlali trýznit hladem. Nebo alespoň prozatím ne. Dokonce částečně i došlo na jeho slova, když si oba vychutnávali večeři v dost hutném tichu a starší Uchiha se bavil tím, že propaloval pohledem Sasukeho zátylek, ovšem jeho synovec měl dost silnou vůli na to, aby se po něm ani jednou neohlédnul. Bylo jasné, že je čeká zajímavých pár měsíců.