Milí čtenáři :)

Je tady sbrusu nová povídka, před kterou jsem se snažila citlivější čtenáře už nějakou dobu varovat, pojďme tedy konečně s pravdou ven :D Doufám, že jste si všimli, že v posledním roce se Madara v povídkách choval téměř vzorně. Možná si občas střihl trochu toho padoušství, ale ve vztahu k Sasukemu byl pozoruhodně mírný, bez jakýchkoliv násilností. Od této soboty se však situace mění a na nějakou dobu se vrátíme ke starému zlému Madarovi, mafiánskému bossovi, se všemi jeho nejodpornějšími vlastnostmi, jakými umí oplývat. Tato nová povídka, Jediná cesta ven, nemá sice zrovna originální námět, je totiž jakousi syntézou a adaptací povídek, jako je třeba Plamen záchrany, Cesta pomsty nebo Výcvik zlobivého kocourka, ale je mnohem propracovanější než Plamen záchrany, vztah Madary a Sasukeho je daleko temnější než v Cestě pomsty a určitě v ní nejde jen o sex jako ve Výcviku zlobivého kocourka.

 

Je to prozatím i nejdelší fanfikce, kterou jsme s Daenerys napsaly, a stále ještě není dokončená, ovšem v zásobě máme dost kapitol, abychom ji snad stihly dopsat bez prodlení dílů. Mimochodem kdo na to bude mít žaludek a pustí se do jejího čtení, jistě si v průběhu kapitol všime, že v této povídce má Madara jednu zajímavou a trochu legrační fetiš, kterou byste u něj určitě nečekali :D Z ostatních postav se můžete těšit i na klasické záporáky, jako je Kakuzu, Kisame a velkou roli sehraje samozřejmě i Hidan. Pokud se četbě z pochopitelných důvodů vyhnete obloukem, snad zde najdete na nějakou dobu dostatek staršího materiálu a nebojte, nějaká méně temná povídka se tu stoprocentně ještě objeví :D

 

Žánr: AU, darkfic, drama

Autor: Daenerys & Smajli

Pairing: MadaSasu

Varování: yaoi (18+), uchihacest, násilí, rejp, shota

Obsah: Madara Uchiha, nebezpečný a mocný muž s vysokým postavením v podsvětních kruzích, musí záhy přestěhovat svůj business do zahraničí kvůli mladšímu bratrovi Fugakovi, který se jej snaží dostat za mříže. Za to mu přísahá krutou pomstu a její obětí se nestane nikdo jiný než Sasuke, Fugakův mladší syn. Po únosu se stává pouhou hračkou k uspokojení Madarových choutek a začíná hra se zoufalou snahou vrátit se domů. Hra, v níž má Madara nesnesitelně navrch.

 

 

Bylo krátce po poledni, když se na dlážděný plácek před nově zrekonstruovanou budovou základní školy vyvalily skupinky mlaďoučkých studentů, kteří byli po celém týdnu studia propuštěni ke dvěma blahoslaveným dnům volna. Někteří žáci živě debatovali se svými kamarády o všemožných tématech nebo nadcházejících plánech a jiní raději zamířili co nejrychleji domů, aby v blízkosti té proklínané instituce nemuseli trávit jakýkoliv čas navíc. Počasí navíc skoro vybízelo k tomu, aby se takový víkend strávil někde u vody nebo třeba grilováním, protože i když do konce školního roku a oficiálního začátku léta stále scházel skoro měsíc, městské sluníčko už teď mělo pořádnou sílu a nesmlouvavě pražilo na suchý beton pod sebou.

„A teď celý dva dny na to se natáhnout a spát,“ pronesl spokojeně kluk se znuděným výrazem a tmavě hnědými vlasy svázanými do vysokého culíku ke skupině svých spolužáků, která zahrnovala ještě jednoho blonďáka s věčně otravně veselou náladou, zrzavého tlouštíka a překvapivě pohledného černovlasého kluka, který byl neoficiálním idolem snad celého vyššího stupně.

 

„Spát? To vážně chceš využívat víkend k tomu, abys ho celej prospal?“ nemohl uvěřit svým uším Naruto, třináctiletý modrooký plavovlásek, a na rtech mu samozřejmě pohrával typický široký úsměv. „Shikamaru, o víkendu se člověk musí bavit! Že jo, kluci? Co podnikneme?“ obrátil se následně nadšeně na své další spolužáky, u nichž doufal najít zastánce, jelikož sám byl jedináček, takže pro něj byla parta kamarádů o to cennější.

„Můžeme jít do mekáče,“ navrhnul ryšavý Chouji a už předem se mu sbíhaly sliny nad nabídkou mastných, ale chutných burgerů a dozlatova osmažených hranolků. Jídlo, to byla jeho vášeň a snad vždycky měl po kapsách nějakou dobrůtku, ať už to byla čokoládová tyčinka nebo ještě lépe pytlík brambůrků.

„Já asi nic nepodniknu, my jedeme s našima na nějakej výlet,“ pokrčil rameny Sasuke a zastrčil si pramínek delších předních vraních vlasů za ucho, načež si trochu omluvně prohrábl krátké roztomile rozježený zátylek. „Radši bych zůstal v Konoze, ale táta rozhodl, že se musíme s bráchou kulturně vzdělávat, takže asi zkejsneme v nějakým děsným muzeu nebo tak,“ odfrkl si následně s nepříliš radostnou vidinou rodinné akce.

 

„Tak to zní jako dost hrozná otrava,“ zaškaredil se Shikamaru, který – přesto, že byl zjevně mimořádně nadaný a inteligentní – ze všeho nejradši prostě nic nedělal. Ležet na trávě a pozorovat mraky bylo asi tak jediné vzrušení, které na víkend plánoval.

„Já se z vás fakt picnu…“ povzdechnul si Naruto otráveně. „Takže zas promarněnej víkend s našima, to se fakt těším… A co kdybysme…“ zasekl se v půlce věty, jak si něčeho povšimnul a jako každý teenager musel svůj objev okamžitě hlasitě okomentovat, „páni, libová kára!“ Kousek dál u obrubníku totiž stálo zaparkované na pohled velmi drahé černé BMW se zatemněnými skly, které okamžitě upoutalo jeho pozornost. Nehledě na to, že se o něj ležérně opíral jakýsi muž ve středních letech, který se svou vizáží businessmana a velmi výraznou hřívou hustých, po pás dlouhých havraních vlasů k jejich škole tak nějak nepasoval.

 

Všichni ostatní kluci z party pochopitelně ihned vystopovali směr jeho pohledu, a zatímco Chouji uznale hvízdl, Shikamarovi v tmavých očích prokmitl jen vlažný zájem, protože kromě šachů a lenošení ho popravdě nezajímalo nic moc, třebaže měl IQ vyšší než Albert Einstein. Ovšem pouze poslední z mladíků toho pohledného chlápka identifikoval – znal ho totiž velice dobře a ihned ho to přimělo se před ostatními blýsknout: „To je můj strejda, vole.“

„Tak to kecáš!“ vykulil oči Naruto, který si představoval, jaké to musí být projet se v tak luxusním autíčku, i kdyby jenom jako spolujezdec.

„Ne, fakt. Sleduj!“ vytahoval se Sasuke a na dálku černovlasému muži se širokým úsměvem zamával. Madara Uchiha byl doopravdy bratr jeho otce. Celé dětství se svým sourozencem Itachim těžili z jeho návštěv, protože jejich strýc měl solidně vydělávající firmu a byl těžce v balíku, což pro ně dva znamenalo, že jim vždycky k narozeninám a Vánocům nosil drahé dárky. Byl sice vždycky takový rezervovaný, ale to ostatně jejich otec také, měli to asi v rodině. S rodiči vycházel výborně a vlastně jeho návštěvy na občasnou kávu nebo nedělní oběd byly vítaným zpestřením rodinného života, ale z nějakého důvodu asi před rokem a půl zničehonic své vztahy s Fugakem a nimi utnul.

Několikrát se s Itachim ptali, kdy přijede zase strejda a proč s nimi teď naposledy nebyl na Vánoce, ale jejich otec se kdovíproč vždycky zatvářil nepřístupně a odbyl je, že to není jejich starost a že na něj mají zapomenout. Nechápali to ani v nejmenším, ale po čase se prostě přestali dotazovat a vzali to jako fakt, že se zřejmě jejich táta se strýcem nějak pohádali.

O to víc teď Sasukeho překvapilo, že ho tu teď viděl stát.

 

Na tváři vysokého muže prokmitnul nepatrný a trošku nadsazený úsměv a jeho ruka krátce mávnula na pozdrav, aby dal Sasukemu najevo, že si ho všimnul. Ani v nejmenším ho nezajímaly vzrušené pohledy okolo chodící mládeže, pro kterou musel být se svým uhlazeným vzhledem a drahým vozidlem jako výstavní opička, ostatně sem nepřijel pro to, aby se naparoval nebo předvedl před synovcovými kamarády.

„Tos nám neřekl, že je tvůj strejda gangster,“ zasmál se Chouji, protože jistá podobnost s postavou záporáka z tolik oblíbených akčních filmů se mu nedala upřít.

„Hele, jestli teda nic neplánujeme, asi se zdejchnu,“ nechal se slyšet Shikamaru, kterého přítomnost Sasukeho příbuzného opravdu zvláště nezajímala a nechtělo se mu tady jen tak postávat. Víkendový čas byl přece jenom drahý.

 

„Co blbneš, teď, když jsme se dozvěděli, že má Sasuke zazobanýho strejdu s parádním fárem, třeba bysme se v něm mohli projet! Sasuke, myslíš, že by to šlo?“ obrátil se Naruto dychtivě ke svému černovlasému kamarádovi s vidinou zběsilé jízdy nejlépe ve stylu Kobry 11 nebo tak podobně.

„No, já nevím,“ podrbal se mladý Uchiha rozpačitě ve střapatých vlasech na zátylku. Nikdy si nebyl jistý postojem svého strýce ke svým přátelům, protože je pochopitelně nikdy neseznamoval. Na druhou stranu, proč by tady Madara jinak byl, kdyby se s ním nechtěl vidět? Itachi už chodil na střední v jiné části města, takže pokud tu strejda na někoho čekal, pak zcela určitě na něj. „No, můžeme se zeptat,“ pokrčil nakonec rameny, protože se mu docela zamlouvala vidina si před kamarády ještě víc šplhnout.

I když si Shikamaru nespokojeně brblal pod vousy něco o tom, že je to ztráta času, nakonec všichni čtyři zamířili přímo k dlouhovlasému muži, který si pomalým elegantním pohybem sundal z očí černé sluneční brýle.

„Ahoj strejdo!“ usmál se zářivě Sasuke na svého staršího příbuzného, až mezi jeho plnými rty zděděnými po matce probleskly bílé rovné zoubky, „co ty tady?“

 

„Čau, Sasuke,“ pousmál se Madara koutkem úst. Jeho doprovod jenom krátce přelétl očima a nedal nijak najevo, co se mu honí hlavou, spíš je skoro až ignoroval. „Mám odpoledne volno, tak jsem si říkal, že bysme si mohli někam vyrazit, když už jsme se tak dlouho neviděli… na zmrzku nebo tak, “ promluvil klidně překvapivě příjemným hlasem. Ještě se nestalo, že by se takhle znenadání objevil, vždycky se domlouval se svým bratrem a jeho ženou, když chtěl svoje synovce někam vzít, ale asi se to dalo pochopit. Vážně Sasukeho dlouho neviděl, dokonce se mu zdálo, že od minule pozoruhodně povyrostl. Nedalo mu to, aby si ho pořádně neprohlédl.

Naruto za černovláskovými zády svého kamaráda jemně dloubnul loktem. No, nemohl říct, že by na něj ten týpek dělal ten nejlepší dojem, bylo na něm cosi tak podivně znepokojivého, ani to neuměl popsat, ale auto měl teda parádní! Kdyby tak on měl nějaké tetičky nebo strýčky v balíku, rozhodně by si nestěžoval.

 

„No… to by bylo fakt super!“ souhlasil Sasuke, protože i když si normálně na sladkosti moc nepotrpěl, taková zmrzlina v horkém letním odpoledni zněla opravdu fajn, zvlášť když ji nemusel platit. Po městě bylo hned několik vyhlášených cukráren a také stánků s točenou zmrzkou všech možných příchutí.

Následně si mladší Uchiha trochu odkašlal, protože pořád měl koneckonců za zády partu nadšených spolužáků. „A… nemohl bych vzít i kamarády? Jenom na chvíli, hrozně se jim líbí tvoje auto,“ zaškemral s nevinnýma štěňátkovskýma očima, zatímco kluci za jeho zády jeho strýce zdvořile pozdravili. Vypadalo to, že Naruto, který jindy neměl nejmenší problém navazovat hovor i s dospělými, by rád něco řekl k tomu vymazlenému BMW, ale kupodivu i na něj Madarův elitní zjev působil tak autoritativně, že se neodvážil, jenom zvědavě visel na dlouhovlasém Uchihovi pohledem. Když si ho teď pořádně prohlížel, nebylo pochyb o tom, že jsou se Sasukem příbuzní, měli spoustu společných rysů.

 

Dlouhovlasý muž přimhouřil oči a přeměřil si Sasukeho doprovod. Popravdě trochu zaváhal, byl tady kvůli svému synovci a ne jeho vlezlým kamarádům a navíc neměl rád, když mu někdo nepovolaný vlezl do soukromí, za což se auto skoro dalo považovat… ale když nad tím tak přemýšlel, neuškodí si u něj udělat očko.

„No dobře,“ vydechnul nakonec a bylo vidět, jak jeho spolužákům nadšeně zasvítily oči, zvláště tomu blonďatému, „ale jenom na chvíli, nechci, aby si někdo myslel, že vás chci unést.“ Sveze je kolem bloku a pak se může plně věnovat Sasukemu, to ho nezabije.

 

„Jéé, paráda, jsi skvělej, strejdo!“ zajásal Sasuke a to už se se svými přáteli nadšeně hrnul ke dveřím zánovního BMW. On, jakožto Madarův příbuzný, si samozřejmě nárokoval místo vedle řidiče, zatímco jeho kamarádi se museli nasoukat dozadu, Shikamaru doprostřed, i když protestoval, že to je nejméně bezpečné místo, ale nebylo mu to nic platné.

„Jakej to má výkon? Má to vyhřívaný sedačky? Automatickou převodovku?“ zajímal se ihned Naruto, kterému Madarův souhlas konečně rozvázal jazyk a uvolnil jeho přirozenou výmluvnost, načež objevil na zadních stranách předních sedadel displeje, „hustý, čumte na to!“

 

Starší Uchiha na moment zavřel oči a pomalu vydechnul, jako by se musel držet, aby ta mrňata jedno po druhém zase nevyházel ven. Přece se nenechá tak jednoduše vytočit… ne, to by nebyl on. Posbíral tedy všechen svůj vnitřní klid a zodpověděl tomu blonďákovi všechny všetečné otázky, zatímco nastartoval svého miláčka a vyjel od krajnice. Ta chvilka ho ostatně moc nezdrží.

Možná, že v něm přeci jen nakonec hlodala jistá ješitná nadutost, protože i když původně řekl jen kolem bloku, nakonec Sasukeho a jeho spolužáky vozil asi patnáct minut a vzal je i na nepříliš vzdálenou rychlostní silnici, aby to představení měli se vším všudy, než se s nimi vrátil zase ke škole a předpisově zaparkoval na kraji chodníku.

 

„To bylo naprosto bombastický! Díky, pane Uchiho!“ radoval se blonďáček, když vystupoval s Shikamarem a Choujim zpátky u základky. Sice se trochu zdrželi, ale takovým způsobem, že jim to ve výsledku vůbec nevadilo, byla to vzrušující jízda. „Sasuke, máš prima strejdu!“

„Tak na shledanou,“ rozloučil se Shikamaru, který jediný byl trochu zesinalý, jak mu ta rychlá jízda zrovna dvakrát dobře neudělala, ale naštěstí už bylo jeho utrpení u konce a konečně si snad bude moct užívat víkendového lenošení.

Všichni tři mladíci si ještě řekli ahoj se Sasukem, který se tvářil nadmíru důležitě, jak mu Madarova malá vstřícnost zase o něco víc vylepšila postavení v partě, a pak už se ozvalo poslední klapnutí dveří a on se svým strýcem osaměl.

„Takže teď pojedeme na tu zmrzlinu?“ zeptal se s neskrývaným nadšením, „a ty jsi domluvenej s tátou? Aby mě nehledali, když nepřijdu ze školy domů.“

 

„O to se neboj, všechno je zařízený,“ odmávnul to Madara jako zbytečnou starost a zapíchnul do Sasukeho svůj pronikavý dravčí pohled, pod kterým i leckterý dospělý dokázal značně znejistět. Jenom na chvilku, pak se mu na tváři zase usadil ten typický nadnesený úsměv a obrátil svoji pozornost k silnici. Když tak navigoval cestu městem do nějaké hezké cukrárny, neubránil se tomu, aby si svého synovce na vedlejším sedadle po očku neprohlížel, rok a půl byla přeci jen dlouhá doba na to, aby se některé jeho rysy změnily více, než by čekal. Ale žádná škoda to rozhodně nebyla.

 

„No a… ehm… jak to, že jsi byl tak dlouho pryč, strejdo? Říkali jsme si s Itachim, kam jsi se ztratil, táta nám nechtěl nic povědět,“ nadhodil černovlasý chlapec a podobně jako Naruto s nadšením zkoumal vybavení strýcova auta, konkrétně ho momentálně zajímala klimatizace, kterou rozpustile přepínal a nastavoval směr jejího foukání. Páni, tenhle vůz měl tolik bezva funkcí!

Možná že kdyby se o něco méně soustředil na luxusní BMW a více na svého příbuzného, došlo by mu, že ten výraz, který se rozléval na Madarově tváři, se nepodobal tomu, na který u něj byl zvyklý. Byl daleko… samolibější, a přitom s podivným stínem, který by u kohokoliv dospělého spustil varovné instinkty. Ale ne u třináctiletého mladíka.

 

„Však víš, jak to je… lidi se prostě občas hádají a hádají, až se nakonec rozhádají…“ pokrčil Madara lhostejně rameny, jako by vůbec o nic nešlo, „prostě jsem se s tvým tátou nepohodnul, pak jsem hodně cestoval a zařizoval věci okolo firmy, takže na návštěvy nebyl čas ani nálada… I teď mám sice trochu volna, ale ještě dneska večer jedu zase pryč.“ Mluvil zcela narovinu, ostatně to, co říkal, byla čistá pravda, jen… ochuzená o pár nepotřebných detailů. Ale to stejně Sasuke nepotřeboval slyšet. Mimoděk se podíval na hodiny na dotykovém displeji auta. Měl ještě pár hodin klidu, do té doby nebylo třeba něco řešit.

 

„Vážně? A kam jedeš? Někam na dovolenou nebo služebně?“ zajímal se Sasuke a líbilo se mu, jak mu klimatizace čechrá hebké havraní vlasy, jak ji pustil na nejvyšší výkon. Poletovaly mu kolem pohledného obličeje s aristokraticky řezanými rysy, které byly sice ještě poněkud dětsky zaoblené, ale souměrné a téměř andělsky nevinné, byť se občas spíš zdálo, že s nejmladším Uchihou šijou všichni čerti. „Stejně ti závidím,“ dodal hned poté Sasuke, ještě než mu stihnul strýc odpovědět, „lítáš si tak po světě... to by se mi taky líbilo. Chtěl bych jednou hodně cestovat, podívat se na různá místa, poznat spoustu států...“

 

„Na to máš ještě spoustu času,“ pousmál se Madara a přibrzdil, když se přiblížili k malé cukrárničce, před kterou se dalo pohodlně zaparkovat, „já taky nejezdím pořád na dovolenou, v devadesáti devíti procentech případů je to kvůli práci.“ Ani se mu nezmínil, kam jede tentokrát, na to bylo času dost. Oba Uchihové vystoupili z auta a zamířili dovnitř, aby si mohli dát něco studeného.

 

„To mi všichni říkají pořád,“ zabrblal vzdorně Sasuke, jelikož ta oblíbená mantra na tohle máš ještě čas ho rozčilovala už pěknou řádku let, ale mrazicí box s bohatým výběrem vaniček s pestrobarevnými zmrzlinami jeho rozčarování rozptýlil. Páni, měli tu tak velký výběr! Má si dát skořicovou, vlašský oříšek nebo pistácii...? Měli tu i takové příchutě, jako byl slaný karamel nebo rafaello, mňam. „Můžu si dát tři kopečky?“ zaprosil, protože když byl s rodiči, nepsané pravidlo byly pouze dva kopečky, prý z výchovných důvodů.

 

„To víš, že jo,“ odvětil mu Madaro maličko blahosklonně a nechal to mrně si objednat, co uzná za vhodné, načež si sám poručil ledovou kávu s kopečkem vanilkové. Zaplatil za ně za oba a nechal slečně, která je obsluhovala, slušné spropitné, zatímco jim šel Sasuke vybrat místo k sezení. Na zmrzlině nebyl už celé věky, taky se to dalo pochopit, když sám žádné děti neměl. Nechal svého synovce brebentit o všem, co bylo u nich doma za ten rok a půl nového, zatímco sám měl v hlavě úplně jiné myšlenky, až se skoro musel hlídat, aby Sasukemu vždycky odpověděl.

 

Sasukemu sice přišlo, že jeho strýc není dneska moc výřečný, teda ne že by byl někdy velký mluvka, ale přeci jen toho obyčejně napovídal víc. Nedělal si z toho však těžkou hlavu ani mu to nepřišlo tak podezřelé, to všechno - že se objevil znenadání po takové době, že mu rodiče nic předem neřekli, že ho u školy vyzvedne, a ta jeho vstřícnost... Byl to ale přece jeho strejda, co by se mu mohlo stát?

„No a proč vy jste se vlastně s tátou pohádali?“ zeptal se mladší Uchiha a pilně lízal svoji zmrzlinu, pěkně odspodu až nahoru, aby mu neroztála, jeho plné měkké rtíky na okamžik objaly vršek horního kopečku a náruživě nasály smetanovou dobrůtku.

 

Madara byl tak zaujatý pozorováním svého synovce, který si patrně vůbec neuvědomoval, jak jeho počínání může na někoho působit, že v první chvíli jen nepřítomně zíral, aniž by k němu Sasukeho slova dolehla. Když si pak uvědomil, že na něj mladík překvapeně kouká a zřejmě očekává odpověď, konečně mu to došlo. Byla to jenom chvilka a stejně si dobře uvědomoval, že mohla skončit poněkud… nápadně. Zatím si musí dávat pozor.

„No, na to se budeš muset zeptat Fugaka… určitě by nechtěl, abych ti to řekl bez jeho vědomí,“ odpověděl mu tak nějak vyhýbavě a v duchu ho mimoděk napadlo, že k tomu nejspíš bude mít dneska dobrou příležitost. Znovu se podíval na hodinky, už byl skoro čas.

 

„Už jsem přece říkal, že nám táta nechtěl nic povědět,“ odtušil lehce mrzutě Sasuke, jelikož se mu zdálo, že kolem toho dělají otec i strýc nějak podezřele velké tajnosti a on byl opravdu zvědavý. Co tak strašného si mohli udělat, když to rozbilo takový dlouhotrvající a stabilní bratrský vztah? On si třeba neuměl představit, co by si musel s Itachim říct, aby se na sebe tak moc zlobili, jeho bráška pro něj byl snad i důležitější osoba než rodiče.

Zapípala mu na mobilu SMSka od Naruta, jeho kamarád psal, že ho doma čekala matka s nápadem si také na víkend někam vyjet, takže se prý bude nudit také. S mírným zvlněním rtů mu naťukal zprávu, že se třeba potkají v nějakém zapadlém nezáživném muzeu na konci země.

 

Starší Uchiha Sasukeho štiplavou poznámku víceméně ignoroval a jestli něco, spíš se mu na rtech znovu objevil ten potměšilý úšklebek. Nedivil se, že před ním Fugaku mlčel jako hrob, určitě se tím nechtěl zrovna chlubit. Škoda, kdyby něco řekl, leccos mohlo být jinak. Rozhodně by tady s ním jen tak neseděl.

Lehce kývnul, když jeho synovec dobaštil celou zmrzlinu a omluvil se, že se musí jít na záchod opláchnout. Jeho černé oči sklouznuly k Sasukeho telefonu, který nechal ležet na stole. O tohle by se asi měl postarat… Jen se ujistil, že mu nikdo nevěnuje pozornost, a přístroj zabavil.

 

„No, bylo to prima, ale asi bych už měl jet domů,“ poznamenal Sasuke, když se vrátil z toalety a s širokým bezelstným úsměvem se na svého strýce podíval, „půjdeš se mnou? Naši by tě určitě rádi viděli, museli jste se usmířit, když jsme teď tady, ne?“ Koneckonců se Madary už ptal, jestli o tom rodiče vědí, a ten mu říkal, že je vše zařízené, neměl tedy důvod se nějak znepokojovat.

„Kde je můj mobil?“ přidal ještě další otázku, když si uvědomil, že jeho samsung neleží na elegantním proskleném stolku mezi nimi, a přitom si byl jistý, že ho tady nechal. Tázavě nadzvedl obočí a upřeně se na staršího Uchihu zahleděl. Byl jediný, kdo ho mohl vzít.

 

Madara si ze Sasukeho pohledu nedělal těžkou hlavu, naopak se skoro rošťácky usmál. „Neměl bys ho nechávat takhle válet, někdo by ti ho mohl vzít a tvůj táta by byl vzteky bez sebe,“ zazubil se nevinně a zamával mu telefonem před očima. Zpátky mu ho ale nevrátil, naopak. Když se zvednul od stolu, zastrčil si ho do zadní kapsy kalhot a rozešel se pryč, jako by se nechumelilo.

„Tak pojď, hodím tě domů,“ pobídnul svého synovce a uvnitř se bavil, jak byl mladík jeho sebevědomým vystupování poněkud vyvedený z míry. Nenechal se tím nijak rozhodit, byl si jistý, že kvůli tomu žádnou scénu nespustí, koneckonců neměl důvod ho podezřívat z jakýchkoliv postranních úmyslů. Byl přece jeho milovaný strýček.

 

Sasukeho to doopravdy zarazilo jen na krátký momenty, ale byl přesvědčený, že mu Madara zase telefon vrátí, navíc ho v břiše hřála - nebo teda spíš studila - výborná zmrzlina, proč by se tedy nějak znepokojoval?

Následoval svého strýce z malé cukrárny a bez protestů nasedl znovu do jeho BMW. „Ukážu ti doma to horský kolo, co mi táta koupil k Vánocům,“ sliboval nadšeně dlouhovlasému Uchihovi, „doufám, že na prázdniny k němu dostanu ještě nějaký vybavení, hodil by se mi držák na mobil. Víš jak... budu mít určitě dobrý vysvědčení, zatím mi vychází samý jedničky, jenom nesmím pokazit poslední písemku z matiky příští tejden.“ Na prázdniny se hrozně těšil, celé dva měsíce volna a k tomu letní počasí! Bude se u nich v bazénu koupat každý den, když bude takhle hezky, a budou podnikat s Narutem a ostatními spoustu věcí.

 

Starší Uchiha Sasukeho telefon odložil do přihrádky u dveří, aby mu při řízení nepřekážel, a zatímco mu synovec nadšeně vyprávěl o věcech, které plánuje na následující léto, pomocí tlačítka centrálního zamykaní si pojistil, že to mláďátko nebude vystupovat předčasně. Chudák ani nepostřehnul nepatrné cvaknutí dveří, které předznamenávalo něco, co si jeho nedospělá hlavička vůbec neuměla představit. Bez jakéhokoliv podezření na Sasukeho straně Madara znovu nastartoval a vyjel směrem k domu svého bratra. Tedy, alespoň zdánlivě.

 

Sasuke byl ve svých třinácti letech nejen poněkud důvěřivý, ale hlavně neměl žádný důvod hledat za Madarovým jednáním něco nekalého. Byl to jeho strýc, jeho příbuzný, vídali se od samého jeho narození. Proto když se po čtvrt hodině ocitli na úplně jiném konci města, považoval to pouze za nešťastný omyl a ještě se tím vlastně docela bavil, když dlouhovlasého Uchihu se smíchem upozornil: „Hele, strejdo, asi jsi někde špatně odbočil, tudy se určitě domů nedostaneme, haha. Možná by sis měl pořídit GPS.“ Neměl sice prochozenou Konohu skrz naskrz, ale věděl, jak a kudy se dostane k jejich domu. A kudy zcela jistě ne.

 

Madara nějakou chvíli neodpověděl, jako by Sasukeho poznámku vůbec nezaznamenal, až se do auta začala pomaličku vkrádat poněkud tísnivá a nepříjemná atmosféra. Trochu jako po představení, kdy se začínají zatahovat kulisy… a hlavní hra teprve začíná.

„Sasuke… říkali ti někdy rodiče, jak nebezpečné je nastupovat k cizím lidem do auta?“ zeptal se zdánlivě mimo téma a z boku se na svého synovce krátce zadíval. V očích měl něco úplně jiného než doposud… když věděl, že se na něj vnější svět dívá. Zato teď už si na nic hrát nemusel.

 

Sasuke se poněkud zarazil, a i když se snažil udržet si na rtech mírný zdvořilý úsměv, zdál se teď trošku, jako by mu na tváři spíš zamrznul. Poprvé ho v břiše něco neurčitě zastudilo, když se tak díval do Madarova obličeje, na jeho lehký podivný úšklebek...

„N-no, jistě,“ odpověděl s nuceným klidem, jak se pokoušel ignorovat první záchvěv varovných instinktů, „ale ty přece nejsi cizí, tak na co narážíš? Odvez mě domů, říkal jsi, že mě tam hodíš.“ Najednou si přál, aby už byl doma, přestože zatím nevěděl, z čeho přesně ten vtíravý pocit ohrožení pramení.

 

„Svým způsobem může být cizí i takový člověk, o kterém si myslíš, že ho znáš,“ odvětil mu starší Uchiha nevzrušeně, „a který je ve skutečnosti někdo úplně jiný, než sis myslel.“ A že to nebylo úplně krátce, co si tuhle fasádu dokázal udržet. Bývaly doby, kdy na tom neměl v plánu nic měnit, kdy si chtěl zachovat tuhle druhou tvář… tu hodnou. Ale věci se změnily.

Auto s oběma Uchihy mezitím minulo ceduli, která označovala nejzazší hranici Konohy, a mířilo po silnici pořád dál, aniž by měl Madara v úmyslu se sem ještě někdy vrátit. A to samé plánoval pro svého synovce.

 

„C-cože? Strejdo, já ti nerozumím, kam to jedeme? Proč řídíš ven z města? Podívej, bylo to fajn, ale teď mě odvez domů, naši budou mít strach. Slyšíš?! Co je to s tebou?“ Sasuke absolutně nechápal, co se to tady děje. Byli přece jenom na zmrzlině, bavili se a mělo to skončit tak, že se vrátí domů, strýc si dá s rodiči jedno kafe a zase se rozejdou, ale Madarovy řeči a činy mu k tomuhle scénáři vůbec nepasovaly. A ani trochu se mu nelíbily, tohle nebyl ten strejda, kterého znal. Až teď si začínal uvědomovat, že na tom jeho chování bylo možná už od počátku něco divného, ale teď se tohle vědomí každým dalším okamžikem prohlubovalo.

 

„Jsi tak roztomile naivní… a dost věcí jsi mi usnadnil, za to bych ti měl poděkovat,“ zasmál se Madara zlomyslně a bylo na něm vidět, že si Sasukeho zmatení skoro až sadisticky užívá, jako by jeho pravá osobnost konečně vyplouvala na povrch a nemohla se té svobody nabažit. Než ale stihnul říct něco dalšího a ještě víc to mrně vyděsit, autem se rozezvučela pro něj neznámá melodie vyzváněcího tónu. Chmátnul do přihrádky pro synovcův telefon, a když na něm uviděl tučný nápis „Táta“, nedalo mu to, aby si to ještě trochu nevychutnal.

„Tady,“ podal zjevně konsternovanému chlapci jeho mobil, „řekni mu pravdu. Řekni mu, s kým tady jsi, a on ti moc rád vysvětlí, o co tady jde.“ Tohle bude lepší, než vůbec plánoval.

 

Sasuke na chviličku jen pootevřel nevěřícně pusu, než ji zase konsternovaně zavřel. CO mu to tady Madara naznačoval? Byl z toho všeho nesmírně zmatený, ale přesto si jako ve snách přebral od strýce mobil a přejetím prstu přijal hovor: „Tati?“

„Sasuke, ty nevíš, v kolik se chodí ze školy domů?“ ozval se na druhé straně Fugakův přísný hluboký hlas, „kde jsi? Měl jsi tu dávno být, Itachi říkal, že jsi ještě doma vůbec nebyl, tak kde zas lítáš?“

„Já… zastavil se pro mě strejda Madara,“ vyhrknul mladý Uchiha popravdě a po očku se po dlouhovlasém muži podíval, jako by pořád nechápal situaci. Na druhém konci nastala podivná odmlka a pak se hlas jeho otce pomalu a důrazně otázal:

„Co to říkáš? Kde že jsi? A… s kým?“

„Se strejdou,“ zopakoval Sasuke, ačkoliv nerozuměl tomu, jak se mohl otec napoprvé přeslechnout, „čekal na mě u školy. Vzal mě na zmrzlinu. Ale teď…“ Kousnul se do rtu a znejistěl. Pořád ještě si myslel, že je to jenom nějaká špatná hra, kterou tak úplně nepochopil.

 

„A teď co? Sasuke, okamžitě mi řekni, kde sakra jsi!“ vyštěknul Fugaku na druhé straně, ale kupodivu to nebyl vztek, co v jeho hlase převládalo. Ne, spíš jako by byl… vystrašený, což k někomu, jako byl Fugaku Uchiha, vůbec nepasovalo.

Madara, který celý hovor kupodivu slyšel, protože Sasuke měl telefon poměrně nahlas, se potutelně ušklíbnul. Jak jeho bratříček mluvil úplně jinak, než když se viděli naposledy. Byl tak sebevědomý a příkrý, když mu říkal, že ho dostane, zatímco teď… moc dobře věděl, kam zatnout drápy.

„No jen mu to řekni,“ pobídnul Sasukeho a dal si záležet, aby ho Fugaku slyšel, „pověz mu, kde teď sedíš a co se děje.“ Nebál se, že by jeho synovec dokázal svému otci říct, kam přesně jedou nebo po jaké silnici. Byl na tak racionální uvažování až moc vyděšený, a kdyby něco, pořád mu ten mobil mohl prostě vzít.

 

„Já… jsme v autě a jedeme někam… já nevím kam. Říkal, že mě vezme domů, ale už jsme pryč z Konohy,“ vydechnul Sasuke konsternovaně, a zatímco se svým otcem mluvil, vzhlížel ze sedadla spolujezdce k Madarovi nevinnýma obsidiánovýma očkama, jako by ho prosil, aby s tou hrou přestal. Že se mu to nelíbí.

„Sasuke.“ Fugakův hlas se zachvěl, což slyšel nejmladší Uchiha snad vůbec poprvé a docela ho to vyděsilo. „Teď mě dobře poslouchej. Nevěř mu. Jakmile zastavíte, uteč pryč. Kamkoliv, volej o pomoc, dostaň se na policii, já už si tě tam najdu, ale uteč od něj co nejdál,“ nabádal syna stále tím podivným naléhavým hlasem, který k němu vůbec nepasoval.

„Co?“ zamrkal Sasuke zmateně, „proč? Tati, co se děje?“

„Prostě to udělej. A teď se podívej kolem a okamžitě mi řekni, kam jedete. Kudy, kterým směrem? Kudy jste vyjeli z města?“ zahrnul Fugaku nejmladšího Uchihu otázkami.

„Já… já nevím, naposledy si pamatuju, že jsme jeli kolem kostela… tam, co jezdí tramvaj,“ zafňukal Sasuke, který začínal cítit, že je něco hodně špatně.

 

Madara, který všechno samozřejmě poslouchal, nějak došel k závěru, že tenhle dojemný rozhovor už stačí, a neměl zas takový problém Sasukemu telefon prostě vykroutit z ruky, a to i když se musel soustředit na řízení. Evidentně neměl na to mu nějak energičtěji vzdorovat, jak se to na něj všechno najednou sesypalo a nevěděl, co si počít. Kupodivu ale hovor netípnul, naopak.

„Ahoj, Fugaku,“ pozdravil svého bratra přeslazeně, když si přiložil telefon k uchu, „pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že když budeš strkat nos do věcí, po kterých ti nic není, budeš toho litovat… už toho lituješ?“

„Ty… ty parchante! Ty jeden zasranej bastarde, kde jsi? Opovaž se mu ublížit, rozumíš?!“ zařval Fugaku na druhém konci, jak se mu ten nenáviděný hlas zaříznul do ucha. Jak vůbec… co proboha chtěl s jeho synem?!

„Ale no tak…“ zasmál se Madara skoro nevzrušeně, „víš doufám, že je to i tvoje chyba… mohl jsi jim to prostě říct a Sasu by si pak určitě dával větší pozor. Škoda.“ To byla karta, na kterou sázel. Protože se Fugaku bál jistými informacemi ohrozit svou rodinu, byla paradoxně mnohem zranitelnější.

 

„Madaro… Madaro, neblázni. Co chceš se Sasukem udělat? Je to ještě dítě, k ničemu ho nepotřebuješ. Je to… tvůj synovec. Pamatuj na to a pusť ho,“ pokoušel se Fugaku o nemožné, a ačkoliv měl dojem, že se mu děsem svírá žaludek a všechny vnitřnosti se mu kroutí, nemohl připustit, aby ta svině ublížila Sasukemu. Za každou cenu ho musí přimět, aby ho nechal být! Třeba… třeba je to jenom… varování.

Sasuke se choulil nešťastně na sedadle a rozšířenými zorničkami sledoval svého strýce, jak zcela klidně řídí to vymazlené BMW, zatímco ležérně mluvil do jeho mobilu. Jako by se už téměř vůbec nepodobal tomu muži, kterého byl zvyklý nazývat strýcem, jako by se celá jeho osobnost úplně proměnila, rozhodně ne ale k lepšímu. Šel z něj strach. Ne jako z nějakého bubáka nebo monstra, ale… takový vnitřní strach, jako by byl schopný věcí, které by do něj nikdy neřekl. A to, jak do telefonu mluvil jeho otec… jako by mu to také nahánělo hrůzu, což Sasukeho děsilo snad nejvíc, protože když se bál jeho otec, Fugaku Uchiha, tak statečný a autoritativní, muž, který se jinak nebál ničeho… muselo to být už zatraceně zlé. Co se tu sakra dělo?!