Milí čtenáři!

Máme tady novou povídku, která bude nyní vydávaná každou sobotu zhruba do konce října. Jedná se o fanfikci na přání pro XXMikki, z prvního obnoveného losování Každý se počítá. Je to povídka tentokrát mnohem temnější a zlověstnější než předešlé dvě, ale nebojte, myslím, že po tom všem, co jste už na tomhle webu mohli číst, tohle dílo jistě skousnete :D Jistě pro vás bude změnou, že Sasuke opět není ani náhodou v roli oběti, ale spíše naopak, v roli pověstného predátora. Čeká vás vztah podobný italské domácnosti, ale také síla přátelství a pár scén, u kterých byste radši měli být na lačno 3:)

 

Doufám, že se bude tahle menší série líbit nejen XXMikki, pro kterou byla napsáno, ale i vám všem, ačkoliv pochopím, pokud některým z vás zrovna nepadne do noty :)

 

Žánr: AU, kriminální

Autor: Daenerys & Smajli

Pairing: HidaSasu

Varování: yaoi (18+), krev, smrt

Obsah: Se Sasukem Uchihou se život nikdy nemazlil. Právě to ho ale dostalo na pozici jednoho z nejnebezpečnějších nájemných vrahů Peinovy mafie, na čemž má podíl i jeho bývalý "učitel" v zabíjení lidí a současný milenec. Z temné minulosti mu zůstal jen jeden jediný opravdový přítel. Než se však Sasuke naděje, bude postaven před volbu, která může stát život jeho i všechny, na kterých mu ještě alespoň trochu záleží.

 

 

 

Oslnivě žluté světlo v panelákové chodbě narušilo hustou jednolitou tmu, kterou sotva pronikala matná záře měsíčního srpku za vysokými okny odpočívadel a v malém neosobním prostoru se ozvalo cvaknutí zámku, které za dne působilo tlumeně, ale teď, dvě hodiny po půlnoci, znělo skoro tak hlasitě jako výstřel z pistole. A o tom zvuku koneckonců ten, kdo právě odemkl dveře svého bytu, něco věděl.

Sasuke Uchiha byl pětadvacetiletý mladík, a kdyby ho v tuto chvíli někdo pozoroval, nejspíš by si na něm ničeho zvláštního nevšiml, snad možná kromě jeho mimořádné krásy, kterou zapříčinily geneticky zděděné souměrné aristokratické rysy, obrovské nádherné oči barvy oceánu za novoluní, husté a hebké havraní vlasy, které nosil v delších pramenech po stranách pohledného obličeje, ale v zátylku je nechával krátké a rozkošně rozježené do bodlinek. Rovněž zbytek jeho těla ale stál za hřích a za zmínku, postavu měl Sasuke atletickou, s pevnými vypracovanými svaly, ale zároveň s mrštností a pružností leoparda. Ne že by trávil všechen čas v posilovně, i když si tam občas rád zašel, ale byl velmi sportovně založený, chodil pravidelně běhat, jezdil na in-linech nebo si se svým nejlepším kamarádem zahráli squash, jeho denní režim také zahrnoval sérii sedů lehů, kliků a různých podobných cviků na rozehřátí po ránu i večer.

Teď však mladý Uchiha neměl na cvičení zrovna ani pomyšlení. Měl za sebou velmi náročný večer, potažmo noc. Tenhle mladík, který by mohl z fleku pózovat na stránkách modelingových časopisů, v sobě totiž skrýval nejen tragickou a neutěšenou minulost, ale také velmi nebezpečné tajemství, které mu zajišťovalo nemalý finanční příjem, ale pohybovalo se zároveň hluboko pod hranicí zákona. Přímo v podsvětí.

Sasuke za sebou zase zamknul a v malé temné chodbičce se zhluboka nadechl. Vždycky po „misi“ byl celý napjatý a ve střehu, ale jakmile se za ním zaklaply dveře bytu, všechno to z něj spadlo. Odkopnul tenisky a sundal si koženou bundu, načež zamířil rovnou do kuchyně. I když se chystal spát, měl chuť na kávu a věděl, že na něj kofein nepůsobí tak silně, že by neusnul, zvlášť když byl po své „práci“ tak unavený.

Stropní zářivka zalila místnost prudkým elektrickým světlem a mladý Uchiha se chopil rychlovarné konvice, do které napustil vodu a dal ji na ohřívač. Z kredence vytáhl svůj oblíbený šálek a právě se chtěl natáhnout po piksle s Nescafé, když jeho intuice náhle zbystřila. Na první pohled v kuchyni nebylo nic divného, ale… když před několika hodinami odcházel, zcela jistě byla dóza s kávou jinak natočená. Nápisem dopředu, ale teď byl vzadu. Kdokoliv jiný by nad tím možná mávnul rukou s tím, že má výpadky paměti, ale ne Sasuke. Sasuke ne. Šestý smysl byl totiž pro jeho branži téměř nezbytný a už mnohokrát mu zachránil život.

Černovlasý mladík se pomalu a obezřetně rozhlédnul po kuchyni a všiml si něčeho dalšího. Časopis s loveckou tematikou, v němž studoval různé druhy pušek, ležel na stolku na jiném místě, než kam ho předtím odložil. Tep se mu náhle znovu prudce zvýšil a jeho ruka automaticky sjela k boku, kde měl na pásku připnuté pouzdro se svou devítkou. Měl zbrojní pas a výbornou mušku, ale jen polovina jeho vlastněných zbraní byla oficiálně přihlášená. Všechno nasvědčovalo tomu, že u něj v bytě někdo byl… a možná ještě je. Smysly se mu jako na povel zostřily a svaly se našponovaly jako strunky, aby byly připravené na okamžitou reakci. Pomalu vytáhl pistoli a odjistil ji, přičemž proklínal každý tichý zvuk, který přitom musel udělat. Alespoň že si zul ty boty, v ponožkách uměl chodit téměř bezhlesně, takže se krůček po krůčku, celý ve střehu, posouval směrem k obývacímu pokoji. Byla v něm tma, když šel okolo, a protože se tak oslepil tím světlem v kuchyni, obával se, aby nestřílel naslepo, ale on se uměl zorientovat bleskově. A případný vetřelec to schytá mezi oči, i když bude nesnadné vysvětlovat sousedům, že pouze rozbil ozdobnou vázu nebo tak něco, neměl teď zrovna tlumič.

Zastavil se těsně vedle dveří a párkrát se zhluboka nadechl a vydechl. Zmobilizoval všechny své síly a pak se prudce objevil ve dveřích připravený ve zlomku vteřiny zmáčknout spoušť, jenže první, co mu padlo do oka, byly bílé vlasy a pobavený úšklebek. Do háje, ten parchant ho vyděsil!

 

„Nikdy bych nevěřil, jak jednoduchý je vloupat se ti do bytu,“ prohodil druhý muž, očividně vůbec nezasažený faktem, že na něj Uchiha mířil nabitou zbraní, kterou hned vzápětí zase schoval. Pohodlně si hověl na jeho pohovce, dokonce se ani neobtěžoval zout si boty z nohou, které měl hozené na konferenčním stolku vedle špinavého hrnku od kafe, a ležérně si prsty pohrával s nezapálenou cigaretou.

Na Hidanově tváři se málokdy skvělo něco jiného než ten přezíravý neupřímný úsměv, kterým teď Sasukeho častoval. Nedělal si těžkou hlavu z toho, že ho klidně mohl zastřelit, ani že se tak nevybíravě pozval na návštěvu, jen se protáhnul a začal se po kapsách shánět po zapalovači. Bylo mu něco přes pětatřicet, i když jeho plíce a játra na to určitě nevypadaly, a na rozdíl od druhého muže vypadal přesně na to, čím se živil. Nebyl extrémně udělaný, ale jeho paže kromě spousty tetování nesly i nepřehlédnutelnou svalovou hmotu, a oči skryté za fialovými kontaktními čočkami rozhodně nepůsobily jako něco dobrého nebo nevinného.

 

„Dík za informaci, budu s tím muset něco udělat,“ odfrkl si Sasuke, který se jen pomalu vzpamatovával z toho náhlého adrenalinu. Situace, do kterých se už několik let dostával, se pohybovaly nejen na hranici zákona, ale často také na hranici infarktu, byla to práce, kde slovo „stres“ dostávalo úplně jinou úroveň než u zbytku populace. Organismu to nepochybně moc neprospívalo, ale mladý Uchiha si nestěžoval, sám si to takhle vybral.

„Co tady ale hergot děláš?“ uhodil poté na Hidana a založil si ruce v bok. Bělovlasý muž byl ze stejné branže, dalo se vlastně říct, že byli kolegové. Zaučoval ho v mnohých praktikách, ze kterých by normálním lidem vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Hmm, a to nejenom v rámci jejich „zaměstnání“. Každopádně i díky jeho radám se navzdory svému mladému věku vypracoval mezi špičky ve svém oboru, takže mu byl svým způsobem docela vděčný. A dával to najevo… různými způsoby. To však ještě neznamenalo, že byl nadšený z toho, že se mu tak bezostyšně vkradl do bytu a choval se tu, jako by tu byl doma!

 

„Došlo mi kafe,“ pokrčil Hidan rameny lhostejně, a i přes to, jak vražedně se na něj Sasuke koukal, si v klidu zapálil a zhluboka potáhnul žhnoucí tabák. „Uděláš mi ještě jedno?“ kývnul hlavou k prázdnému hrnečku a prohrábnul si rozcuchané odbarvené vlasy, které normálně nosil ulíznuté dozadu. Nikdy neměl takt na rozdávání, což bylo celkem zřejmé z toho, jak nonšalantně se choval, dokonce i když si z cigarety oklepával popel přímo na stůl, jako by to vážně byl jeho obývák.

 

Sasuke naklonil hlavu mírně na stranu a jeho obsidiánové studánky – tak veliké a uhrančivé na muže – se zúžily. Měly nečitelný výraz, což bylo pro Uchihy velmi typické, tedy spíše bývalo, protože dnes už byl poslední ze svého rodinného klanu. Za kamenným výrazem však Sasuke přemítal, jestli by přijatelnější variantou nebyla ta kulka mezi Hidanovy oči, a že uměl tasit a vystřelit sakra rychle.

„Fajn,“ uvolnil však nakonec postoj a napřímil trochu bradu, přičemž nechal bez komentáře tu očividně lživou výmluvu, „ale pod jednou podmínkou. Ten smradlavej hnus buď típneš sám, nebo ti ho típnu já, do tvojí dlaně.“ Navzdory tomu všemu, čím si Sasuke prošel, a že toho nebylo vůbec málo, k návykovým látkám nikdy nepřilnul. Ne že by si nedal skleničku, ne že by se neuměl ožrat, když to fakt potřeboval, ale jinak nebyl alkoholik ani kuřák a cigarety mu smrděly.

 

„Heh, to bych celkem chtěl vidět, nebudu lhát, ale že jsi to ty,“ ušklíbnul se Hidan a típnul cigaretu o již zaneřáděný stolek. Ne, že by na ruce neměl pár vypálených koleček, ale… i přes ty provokace se ani jeden z nich v tuhle noční dobu prát nechtěl. Nechal si přinést ještě jednu kávu a ležérně se na kanapi roztáhnul tak, že měl Sasuke sotva kousek místa, kam si sednout. „To se po práci vždycky tváříš jako pytel sraček?“ zeptal se ho naprosto na rovinu, i když odpověď moc dobře znal. Taky se v tomhle plácali minimálně pět let, on ještě mnohem dýl… nebylo to nic nového.

 

Sasuke pokrčil rameny a labužnicky se napil teplé kávy. „Ne, po práci ne, to spíš když se mi do bytu vetře nezvaná návštěva,“ popíchl bělovlasého muže, a protože neměl náladu se mačkat na tom kousku pohovky, co mu Hidan milostivě zanechal, zachoval se podobně drze – natáhl si nohy přes jeho stehna a klín a provokativně se na něj ušklíbnul. Pravda, nebýval po misi v nejlepší kondici, i když nahlas by to nikdy nepřiznal. Po těch několika letech sice značně otrnul a dokázal už čelit smrti bez mrknutí oka, ale chvíli mu potom trvalo, než se z toho vzpamatoval. Tak půl dne, většinou, pak si prostě jen v duchu udělal další zářez a vyinkasoval balík peněz.

 

„Sorráč, dopiju a vypadnu,“ zasmál se Hidan krátce a ani ho nenapadlo Sasukeho nějak utěšovat nebo se k tomu vracet, to rozhodně nebyl jeho styl. On sám už byl k tomu, co dělal, mnohem víc lhostejný, svým způsobem ho to dokonce bavilo, a pokud existovala jediná věc, o které se neopovažoval bavit, byly to cizí pocity. Zato Sasukeho nohy a jejich podivná poloha ho zajímaly docela dost, to nemohl říct. „Ale pokud chceš, abych zůstal, stačí říct,“ ušklíbnul se na něj a v očích mu zvláštně zasvítilo.

 

Sasuke mu oplatil to lehce křivé zvlnění rtů a bezostyšně mu chodidlem trochu přejel přímo po rozkroku. S Hidanem měli dost zvláštní vztah. Nebyli jen kolegové z branže, dokonce ani jen mentor a žák, ale těžko to, co mezi nimi bylo, nazývat partnerstvím. Nemiloval ho a byl si jistý, že ani u Hidana v tom nejsou žádné hluboké city, ale... byla tam jistá přitažlivost. Vlastně docela velká. Hidan byl gay, on sám v tomhle vybíravý nebyl. Chlap nebo ženská, dělal to pod obojí.

„Kvůli tomu jsi přišel?“ protáhl mladý Uchiha s nadzvednutým obočím, nijak ho to vlastně nepřekvapovalo. Hidan býval dost nadržený a vždycky při chuti.

 

„Kvůli kafi,“ ušklíbnul se bělovlasý muž a pozvednul svůj poloprázdný hrneček, „mrdání ti kofein do žíly nenaleje.“ Zato spoustu jiných věcí. Bylo naprosto jasné, jaký byl jeho záměr, nechodil sem zrovna často, ale když už, bylo to buď kvůli práci, nebo rozhodně ne kvůli práci. Bylo to takhle už nějakou dobu, vlastně od té doby, co vzal Sasukeho tak trochu pod svoje křídla… Uchihova prdelka byla víc než příhodná odměna.

 

„Vážně? Škoda. Kdybys řekl, že jsem ti chyběl a že sis si mnou přišel zašukat, možná bych si dal říct, ale takhle tě budu muset vyprovodit,“ zašpičkoval Sasuke a vyzývavě zase naklonil hlavu trošku na stranu, zatímco na jeho rtech zahrál neodolatelný úsměv. Dobře věděl o svém kouzlu pro ostatní, a i když krása nebyla z velké části jeho zásluha, ale genetika, uměl téhle vlastnosti mistrně využívat, když se mu to hodilo. Občas to koneckonců usnadňovalo i jeho práci.

 

„Co se dá dělat,“ odpověděl mu Hidan ve stejném duchu. Ptáka by do něj strčil rád, to nemohl zapírat, ale že by mu chyběl… stačilo mu jít ven a sehnat si na šukání někoho jiného, i když by ten dotyčný nedosahoval Uchihových kvalit. Kromě toho, že byl gay, rozhodně netrpěl nějakou vybíravostí. Přesto však přistoupil na Sasukeho malou hru a zadíval se mu do těch zdánlivě nevinných očí.

 

Sasuke se upřeně s Hidanem měřil, kdo s koho. Do postele s ním chodil, protože ho to s ním bavilo, Hidan byl sice hrozná svině, ale jisté zajímavé zkušenosti jak v sexu, tak v zabíjení lidí, mu nemohl upřít. Nikdy se před ním ale neponižoval, vlastně před nikým, na to byla jeho vrozená hrdost příliš silná. Pro jistotu tedy sundal z jeho klína nohy, aby to nevypadalo, že mu nějak brání odejít. „Fajn, dveře jsou támhle,“ kývnul hlavou ke vchodu do obýváku a na rtech mu stále pohrával ten mírný úšklebek.

 

„Vím, už jsem tady párkrát byl,“ ušklíbnul se Hidan a v klidu si dál srkal svoje kafíčko. Sasuke dělal to samé a jen občas k sobě zpoza hrnku zabloudili pohledem, ale vůbec nic neříkali. Dokonce bylo dost těžké odhadnout, co se jim honí v hlavě… s tím, co dělali, to mohlo být doslova cokoliv. Když dopil, bělovlasý muž se mlčky zvednul z kanape a rozešel se ke dveřím, schválně ale počkal, jestli se Sasuke alespoň zvedne. Nic na to neřekl, ale když ho Uchiha doprovázel ven, místo toho, aby vážně odešel, zabouchnul Hidan vchodové dveře a silnýma potetovanýma rukama Uchihu přirazil ke stěně vedle nich. „Jednoduchý se k tobě vloupat, jednoduchý tě přeprat… to jsem tě nic nenaučil?“ ušklíbnul se blízko u jeho tváře. Tak blízko, že se skoro dotýkali a celá ta situace dostala nečekaně erotický náboj.

 

„Tss, přepral jsi mě jen proto, že jsem tě nechal,“ zavrněl Sasuke, aniž by dal najevo nějaký záchvěv strachu nebo znepokojení z toho nečekaného vývoje, i když jeho slova nebyla tak docela pravdivá. Jasně, nechal se, ale přeci jen ho Hidan trošku překvapil a upřímně, i když se s ním nepral, kdyby došlo na prosté hrubé měření fyzické síly, byla jeho drobnější postava nevýhodou. Však také své oběti z devadesáti procent nezabíjel zblízka. Sasuke byl odstřelovač, jeho práce byla rychlá, čistá a přesná, bez zbytečného humbuku a násilí, na rozdíl od Hidana, který se vyžíval v mučení a krvi. Ale naučil ho moc užitečné věci, to zase jo.

Sasuke vztáhl ruku a přejel dlaní po hraně Hidanovy oholené tváře, přičemž jeho oči se nespouštěly z jeho fialových duhovek. Nepokoušel se vytrhnout ani ho odstrčit, i když se jejich teplý dech vonící kávou tříštil o sebe.

 

„Ale nekecej, prostě jsi to nečekal,“ ušklíbnul se Hidan samolibě, „dost jsi ztratil na ostražitosti, to by se ti mohlo vymstít.“ To byla ta nejdůležitější věc, kterou ho naučil… nikdy se nenechat překvapit, být pořád ve střehu. Naklonil se k Sasukemu a skousnul mezi zuby jeho spodní ret, ne do krve, ale rozhodně silněji, než aby to bylo jen něžné milenecké hraní. Na to ho totiž nikdy neužilo.

 

„Ne, nikdy neztrácím na ostr-ummm…!“ Sasuke chtěl původně protestovat, ale Hidanovy rty, které se sebejistě a bez ptaní přitiskly k těm jeho, ho umlčely. Občas se sám sobě divil, co všechno tomu zmetkovi dovoluje, ale svým způsobem… docela ho to vzrušovalo. Tak jako všichni chlapci, kteří v dětství přišli o otce nebo ho vůbec nepoznali, cítil mladý Uchiha jistou potřebu obklopovat se staršími a zkušenými muži, i když o tom takhle neuvažoval. Přesto mu tu drzost částečně vykompenzoval a oplatil mu kousnutím do jazyka, který mu Hidan okamžitě dychtivě strčil do pusy.

 

Bělovlasý muž dobře věděl, že své pozice tak trochu zneužívá… respektive hlavně ze začátku jí zneužíval, když ještě Sasuke potřeboval jeho pomoc a ledabylou ochrannou ruku. Ale bylo jasné, že postupem času už za ním neběhal jenom na zavolání, ale protože to chtěl stejně jako on. Drze plenil Uchihovu pusu a tlačil ho proti zdi, jako by mu snad chtěl utéct, zatímco kolenem se drze vecpal mezi jeho nohy.

 

Sasuke tlumeně zasténal do Hidanových úst, ve kterých se teď s jeho jazykem vášnivě proplétal a přetlačoval, a jeho nervy se rozbrněl příval vzrušení. Věděl sice, že to bělovlasý zabiják nedělá jenom pro jeho potěšení a že si za to vybere svou odměnu, ale nevadilo mu to, takhle to mezi nimi fungovalo. Hidan šoustal jako ďábel a on měl pozoruhodně útlou prdelku, po které jeho zkušenější kolega šílel, navíc oba měli sex rádi. A on se také nijak neupejpal, silně k sobě Hidana natiskl i horní půlkou těla, až se proti sobě jejich hrudníky tlačily při každém zrychleném nádechu, a zatnul mu škádlivě prsty do zad.

 

Nedalo se říct, že by Sasuke ve svých pětadvaceti byl nějaké párátko, přesto byl ale rozdíl v jejich konstitucích dost dobře znatelný, tím spíš, jak nadřazeně se k němu Hidan choval. Hladově ho líbal a rukou ho dokonce chytil pod krkem, aby si ho udržel na místě. Byl stejně horkokrevný, jako když šel po svých zakázkách, nebral si servítky a vyžíval se v té brutální zvířeckosti, přesto ale po chvíli udělal něco, co Uchiha nemohl čekat.

Odtrhnul se od něj a přetrhnul slabou nitku slin, která mezi nimi vznikla. „Dík za to kafe,“ zavrněl pobaveným hlasem, a než jeho protějšek stihnul zareagovat, prosmýknul se do dveří a s jejich prudkým zabouchnutím za nimi zmizel.

 

Sasuke frustrovaně zavrčel. To, že byl v posteli s Hidanem v pasivní roli, by mu nevadilo. To, že se k němu ten parchant choval majetnicky, bral poněkud s nevolí, ačkoliv oba dva neměli problém najít si potěšení v peřinách někoho jiného. Ale nesnášel, když si s ním pohrával. Nejradši by to na něj zařval ze dveří, ale měl dost důstojnosti na to, aby se takhle ponižoval. To mu příště spočítá, na jeho zadek může na nějakou dobu zapomenout, maximálně si vykouří. A co se jeho… jistého problému v rozkroku týkalo, naštěstí se ještě nestačil vzrušit tak moc, aby to musel jít řešit do koupelny, ale potřeboval to trochu rozchodit, než půjde spát. Na druhý den si musí dohodnout schůzku s Peinem, svou práci odvedl, takže zítra na jeho kontě přibude pěkná sumička.

***

Bar Bílá vrána v centru města byl na první pohled podnik na úrovni, s útulně, ale stylově zařízeným interiérem laděným do vzhledu tradičních irských hospod, s několika kulečníky, šipkami a samozřejmě obřím barovým pultem, kde pivo i drahý alkohol tekly proudem a usměvavé profesionální servírky roznášely nápoje i bohatou kuchyni zazobaným hostům, kteří je odměňovali bohatým zpropitným.

Bylo skoro s podivem, že právě do takového podniku Sasuke na druhý den zamířil, na rozdíl od ostatních si sem ale nepřišel dát skleničku nebo sledovat hokejový zápas. Barman obsluhující hosty si s ním vyměnil krátké přikývnutí a mlčky ho nechal projít zadními dveřmi, kam návštěvníci ani většina obsluhy neměli přístup.

 

Mladý Uchiha tu nebyl poprvé. Naopak, býval tu pravidelným hostem, nikoliv však kvůli tomu nádechu starých dobrých časů, jejichž atmosféru se majitelům baru dařilo kupodivu výborně navodit, ale důvod byl mnohem jednodušší. Právě tady se totiž nejčastěji scházel se svým šéfem a jeho bandou vrahounů, mezi které patřil. Pein byl velkým milovníkem tradic, a jeho nepsaná úmluva s vlastníky mu dovolovala za jistou úplatu používat výsady soukromého salónku, kde se často vznášela vůně doutníků a kouř cigaret, stejně tak jako tu cinkaly skleničky s nejdražším alkoholem.

Když se Sasuke objevil ve dveřích, zrzavý mafián s mnoha piercingy v nose, v uších a dvěma pod spodním rtem si hověl v čele půlkruhu sestaveného z elegantních křesílek, po jeho boku seděl Kakuzu s oškubaným hnědým mikádem a zelenýma studenýma očima, zatímco u menšího kulečníkového stolu se střídali Kisame, nabušený modrovlasý obr přezdívaný Žralok, a drobný pohledný Sasori s krátkými rudými vlasy, který byl sice stejně tak starý jako Hidan, ale velmi klamal tělem, zdál se totiž téměř jako Sasukeho vrstevník.

 

Všichni v místnosti k Uchihovi zvedli pohled, ale ne na tak dlouho, aby dali najevo jakýkoliv zájem. Už dávno tu jeho zjev nevyvolával emoce nebo překvapení, chodil sem úplně stejně často jako ostatní a jeho mládí už nikoho nevzrušovalo tak jako možná na začátku. Kisame a Sasori pokračovali ve svojí hře a Pein s hnědovlasým mužem o něčem vlažně diskutovali, dokud Sasuke sebevědomě nezamířil přímo k nim.

Pro někoho, jako byl Uchiha, bylo mnohem jednodušší nechat si svoje zakázky dohazovat přes prostředníka, jakým byl rusovlasý muž naproti němu. Bral si sice malou část z jeho výdělků, ale poskytoval mu mnohem lepší krytí a hlavně možnosti, které by na vlastní pěst rozhodně nesehnal.

 

Sasuke se také nerozhlížel napravo či nalevo, s kamenným výrazem kráčel přímo k Peinovi, jeho velikánské oči, kterými si uměl každého omotat kolem prstu, byly klidné a nečitelné, rozhodně už dávno ne roztěkané, vyděšené a zmatené, jako když se se zrzavým bossem místních mafiánů setkal poprvé, před pěti lety. Ostatně i těch pět let mu stačilo, aby si mezi všemi těmihle zabijáky, kteří byli všichni mnohem starší než on, vydobyl když ne uznání, tak minimálně respekt.

Pein samozřejmě moc dobře věděl, že přišel za ním, ale znovu k němu obrátil pozornost až tehdy, když černovlasý Uchiha stanul přímo před jeho pohodlným křesílkem.

Sasuke malou chvilku hleděl Peinovi do jantarových očí, než ze zadní kapsy černých riflí vytáhl malý přeložený papírek a podal ho svému šéfovi. Z jeho postoje vyzařovala sebejistota, ale ne přehnaná arogance. Jednou slyšel o chlápkovi, co se opovážil po dobře vykonané misi hodit Peinovi tenhle důkaz na stůl jako psovi kost. Místo balíku peněz dostal dotyčný jednu přesně mířenou do čela. Zrzavý boss, stejně jako spousta dalších, do jisté míry obdivoval u určitých lidí temperament a měl dost dobrý odhad na lidi, aby poznal, že Uchihovi v hrudi hoří divoký oheň, ale neposlušnost nestrpěl a už vůbec ne nějaké povyšování.

Pein si od Sasukeho pomalu přebral vzkaz a rozložil ho. Byla to malá pasová fotka jeho poslední oběti, přeškrtnutá křížem červeným lihovým fixem. Takhle bylo zvykem mu oznamovat splnění úkolu.

 

„Slyšel jsem,“ kývnul rusovlasý muž nevzrušeně a pohledem zabloudil ke Kakuzovi, který pochopil jeho němou pobídku a zvednul se z pohodlného křesla. „Jak jsme se dohodli,“ pokračoval, když mu tmavovlasý hromotluk předal nenápadnou hnědou obálku, ve které byl Uchihův honorář. Bylo to jednodušší, než posílat takové objemy peněz přes zahraniční účty, navíc v tomhle starém způsobu shledával jistou romantiku. V některých věcech byl až nepochopitelně teatrální.

Pein měl ve svém okruhu spoustu lidí, většinu z nich Sasuke ani neznal, protože jeho byznysu se nikdy přímo neúčastnil. Na rozdíl od Hidana, který měl svůj vlastní osobitý způsob a jeho šéf ho proto používal jako jakousi výstrahu, si Uchihu najímal spíš na věci zvenku, když mu někdo, kdo se toho nechtěl účastnit přímo, zaplatil za vyřízení svých účtů a on to na Sasukeho jenom delegoval. Nemohl si na něj stěžovat, byl u toho precizní a čistý, neměl za sebou žádný velký humbuk nebo průšvih, a i proto si ho za ty roky začal celkem považovat. Dost na to, aby si ho pustil až sem.

 

Sasuke nebyl takový hlupák, aby si zkoušel peníze před Peinem přepočítávat, to by bylo gesto krajní nedůvěry a nezdvořilosti a to by zrzavý mafián nestrpěl. Nikdy se navíc nestalo, že by ho ošidil, dostal vždycky přesně smluvenou částku, takže si obálku ledabyle zastrčil do náprsní kapsy své kožené bundy a teď teprve se posadil naproti Kakuzovi, a když k němu zrzek ve vstřícném gestu cvrnknul prázdnou skleničku, bral to jako pokyn, že si může nalít whisky.

„Policie už ten případ vyšetřuje,“ zabručel hnědovlasý mafián jen tak mimochodem a zapálil si doutník. Jeho práce se točila hodně okolo financí, na peníze byl pečlivý jako málokdo, ale byl i jeden z dobrých informátorů.

Mladý Uchiha pokrčil rameny. „Nic nenajdou,“ konstatoval bez nejmenší stopy pochybností nebo nejistoty, ani zdaleka to nebyla jeho první prácička. Dobře věděl, jak nezanechat nejmenší důkaz, klient mohl být v klidu. O téhle nájemné vraždě se chvilku bude psát v novinách, ale pak všechno jako vždycky utichne.

Sasuke si loknul vybraného zlatavého moku, nebyl vášnivý pijan, ale kvalitní alkohol dovedl ocenit.

 

„Teď pro tebe nic víc nemám,“ oznámil mu Pein, aby řeč nestála. Nemíval zakázek tolik, aby se tomu dalo říkat zaměstnání, na druhou stranu ale Uchihovi vyplácel takové peníze, aby se nemusel v mezičase někde lopotit. I když to, co dělal mimo jeho okruh, mu bylo dost lhostejné. Všichni tři muži spolu ze zdvořilosti prohodili pár slov, zejména o Sasukeho krytí a jestli měl nějaké problémy, než Kisame od kulečníkového stolu nabídnul mladému Uchihovi třetí tágo, a on se oběma mužům omluvil.

„Umíš to hrát?“ popíchnul ho modrovlasý hromotluk a nechal šéfa s Kakuzem probírat, co potřebovali.

 

„Trochu,“ připustil Sasuke. Nebyl v tom sice žádný profesionál, ale znal pravidla a sem tam si zahrál, když byla příležitost. Zatímco Sasori sestavoval slonovinové koule do trojúhelníku, mladý Uchiha se ušklíbnul Kisameho směrem. „Slyšel jsem o tý tvý poslední prácičce,“ prohodil, přestože to byla měsíc stará záležitost. Moc často se ale nescházeli, vesměs si každý žil svůj vlastní život, a jen když dostali kšefty nebo se Pein chtěl na něco informovat, setkali se tady nebo v něčí rezidenci. „Vážně celá rodina?“ nadzvedl poté obočí, ale nebylo jisté, jestli ho to víc fascinuje nebo znechucuje. Tady si obvykle práci nevybírali, zrzavý kmotr sám dobře věděl, na co má kdo nadání… a žaludek.

 

„Co na to říct,“ pokrčil Kisame rameny, jako by vůbec o nic nešlo. Měl pověst celkem fajnového chlapa, se kterým se dalo snadno vyjít, nicméně pořád sem patřil a měl jisté… charakterové vady jako všichni ostatní. Když Sasori skončil, nahnul se nad stůl a tágem pošťouchnul bílou kouli, kterou rozehrál. „Nebyl to pěknej pohled, ale já jsem zvyklej,“ dodal pak a natáhnul se pro kostičku modré křídy. Dělal věci, které dostal za úkol, nebyla v tom žádná osobní zášť a po těch letech už ani žádné výčitky.

 

Sasuke nedal najevo žádnou emoci, i když v duchu musel zakroutit hlavou. Vlastně ani ne nad Kisamem, který byl jenom najatým katem, stejně jako on sám, ale spíš nad tím, kdo si objednal vraždu nejen rodičů, ale i dvou malých dětí, jako by snad mohly za záležitosti dospělých. On však nebyl soudce a nikdy pochopitelně nikdo z nich nezjistil jméno toho, kdo si je najímal, bylo to tak bezpečnější pro obě strany.

Místo dalších řečí tedy jen přiložil tágo na stůl se zeleným potahem a elegantně se nad něj sklonil, aby měl lepší úhel rozhledu.

 

Místností se rozlehl zvuk srážejících se koulí, ale jedna barevná mrcha, na kterou Sasuke svým šťouchem mířil, minula díru ve stole asi o půl centimetru a odrazila se zpátky do prostoru.

„Páni, doufám, že při práci máš lepší mušku,“ zasmál se Kisame v poměrně neškodném duchu, a dokonce i málomluvnému Sasorimu se na tváři objevil potutelný úsměv.

 

„Modli se, abys nikdy neměl šanci to poznat na vlastní kůži,“ odfrkl si Sasuke a narovnal se, načež se natáhl po malé krabičce, aby do ní strčil špičku tága, „i když, možná by to pro tebe bylo lepší, než kdyby tě měl vyřídit třeba Orochimaru.“ Každý z Peinova podsvětí měl svou vlastní specializaci. Sasuke byl odstřelovač a zabíjel na obrovskou dálku, Orochimaru byl travič, choval pozoruhodné množství hadích potvor, jejichž jed byl obávaným nástrojem smrti, kterou rozséval, což nebylo nikdy nic pěkného, Hidan zabíjel v případě, že klient chtěl, aby je oběť co nejvíc trpěla, a třeba takový Deidara se soustředil na výbušniny, které na oběti čekaly na různých místech. To nadělalo obvykle hodně nepořádku, ale bylo to efektní.

 

„Bože, to už se i tady ztrácí smysl pro humor?“ zasmál se Kisame a počkal, než odehraje i Sasori, aby si odbyl svůj šťouch. Moc Sasukeho neznal, občas se tu s ním potkal jako teď, ale nikdy spolu nic nepekli ani se příliš nezajímal. „Když jseš tady, zjevně máš talent, který nešel uplatnit nikde jinde,“ ušklíbnul se v celkem dobráckém duchu a nechal Uchihu hrát. Všichni tu měli nějaký zajímavý životní příběh, ale nikdo se o to příliš nedělil, nebyli zrovna kamarádi nebo klasičtí kolegové.

 

„Co tě nemá, tohle je jenom dočasnej vedlejšák, potřebuju si vydělat na školný a pak ze mě bude právník,“ zazubil se Sasuke, když mu tak Hoshigaki vyčítal ten nedostatek humoru, až se Sasori zachechtal. Vlastně v tom bylo ale malé zrníčko pravdy, mladý Uchiha doopravdy rád navštěvoval přednášky na univerzitě, nestudoval, ale platil si je jako dobrovolník, a i když by to nahlas nepřiznal, uvažoval o nějakém tom vysokoškolském vzdělání.

Už od svých šesti let byl sirotek, o rodiče a staršího bratra ho připravila autonehoda, od té doby vyrůstal v dětském domově, který měl ovšem slovo „domov“ jen v názvu, ale ve skutečnosti to byla spíš smečka s přísně danou hierarchií, kde byla na denním pořádku šikana, drobné násilí, soupeření a nejrůznější výtržnictví. Vychovatelky byly samy frustrované nedostatečným platem a tím, s jakými grázlíky se musely denně potýkat, takže ta instituce byla spíš továrnou na problémové žáky, a i když byl Sasuke od přírody velmi inteligentní a nadaný pro studium, vyrůstat v takovém prostředí ho zkrátka poznamenalo. Ve třinácti začal z frajeřiny s cigaretami, i když mu tahle záliba dlouho nevydržela a dneska by už ten hnus do pusy nevzal, ale dostal se díky tomu do pochybné party, takže už na základní škole okusil marihuanu a později na střední ji dokonce dealoval.

Prodávat trávu po nocích na ulici nebyla zrovna nejbezpečnější brigáda, mnohokrát se dostal do fyzického střetu se sjetými zákazníky nebo konkurencí, a když mu bylo čerstvě osmnáct, měl po maturitě a konečně vypadl z děcáku, jedna taková rvačka se vyhrotila tak ošklivě, že aby sám neskončil v kaluži krve, musel se bránit zavíracím nožem, který u sebe nosil. Tehdy poprvé zabil člověka, sice v sebeobraně, ale dodnes si na tu chvíli vzpomínal. Policie ho nevypátrala, žili ve velkém městě a ve velkém státě, kde kriminalita nebyla ničím výjimečným, ale zato jeho „nadřízení“ na to přišli, a paradoxně si tím vydobyl větší respekt, třebaže sám z toho byl celý vyděšený. Místo trávy dostal napříště do kapsy tvrdé drogy a začali ho posílat na nebezpečnější místa a s většími obnosy peněz. Taky si pořídil první střelnou zbraň, od nějakého pochybného týpka v bazaru, a hned dva měsíce poté ji musel použít. I druhá vražda byla v sebeobraně, ale otřásla jím už méně než ta první, a pak už se to rozjelo.

Začal chodit na střelnici, zlepšoval svoje dovednosti, k dealování se občas přidávaly úkoly, aby z někoho dostal prachy, což občas prostě končilo chladnoucí mrtvolou na podlaze, jeho postavení a pověst sílily, až se jednoho dne před pěti lety ocitl právě v téhle místnosti před zrzavým mužem, který zrovna seděl opodál.

 

„To by se tady mohlo hodit,“ pokýval Kisame uznale, „kdo jinej by mohl líp posílat parchanty do vězení, než někdo, kdo je sám pěknej parchant.“ I podsvětí mělo občas rádo svoje drby a pikantní klepy a pravda byla, že za tu krátkou dobu, co se s nimi paktoval, už měl Uchiha celkem slušnou pověst. Zvlášť proto, jak mladý byl. A taky proto, jak se ochomýtal kolem Hidana. Toho bělovlasého bastarda sice skoro nikdo neměl rád, ale všichni uznávali, že není úplně dobré se mu plést pod nohy.

Jejich hra pokračovala ještě nějakou chvíli, převážně mlčky, ale sem tam spolu prohodili pár slov, aby se neřeklo, dokud nebylo jasné, že by se Uchiha už nejradši viděl někde jinde a odmítnul i společenské pozvání na panáka.