Vážení čtenáři :)

Jelikož Náruč oceánu minulý týden skončila, na dnešní Šedé úterý pro vás máme připravenou sbrusu novou kapitolovou povídku z pera Daenerys & Smajli a bude to povídka pro milovnice výbušného a dynamického vztahu Sasukeho a Madary říznutá nebezpečným mafiánským prostředím 3:) Určitě to bude velká změna oproti Náruči oceánu, která byla - až na několik kapitol - vcelku romantická, zatímco tady bude romantika drsná a zvrácená jako Madara sám :D Snad se vám bude povídka zamlouvat a užijete si ji stejně jako my při jejím psaní :)

 

Žánr: AU, kriminální, drama

Autor: Daenerys & Smajli

Pairing: MadaSasu

Vedlejší pár: KisaSasu

Varování: yaoi (18+), rejp, násilí

Obsah: Vlivem nešťastných událostí se Sasuke dostal už jako dítě do péče svého posledního žijícího příbuzného - Madary Uchihy, charistmatického muže, navenek bezúhonného majitele velké nadnárodní farmaceutické firmy, ve skutečnosti nejnebezpečnějšího bosse drogového podsvětí. Jeho výchova a zvrácená láska poznamenají celý Sasukeho život a charakter, zvlášť když se dozví jedno hluboko pohřbené tajemství - tajemství, které neměl nikdy vědět. Roztáčí se nebezpečná hra na život a na smrt.

 

 

Ohromné skladiště na okraji velkého města bylo hotovým bludištěm pro všechny, kdo se v něm nevyznali. Byla to na první pohled jednoduchá obdélníková budova bez jakéhokoliv přikrášlení, která by sotva mezi svými kolegy vzbudila pozornost, neboť podobných firemních skladišť bylo na tomto místě víc, byly zbudovány jedno vedle druhého jako nějaké monstrózní městečko z prosté stavebnice, kterou postavilo dítě bez velké dávky fantazie. Většina z nich byla navíc obehnaná vysokými ploty s ostnatými dráty, případně hlídaná ostrahou nebo agresivními psy. A snad každé bylo komplexem převysokých regálů obsahujících bedny kdo ví s čím, vysokozdvižných vozíků a opuštěných skleněných kukaní, některá z nich byla navíc rozdělená na mnoho a mnoho jednotlivých kójí, vesměs to byly ale labyrinty, v nichž se vzhledem k rozlehlosti těchto budov dalo bloudit poměrně dost dlouho. Takové prostory v mnoha lidech vyvolávaly úzkost a nepříjemné pocity samy o sobě, natož když se v jednom z těchto temných skladišť ozvalo bolestné zasténání a drsný mužský hlas znějící jako kov skřípějící o kov:

„Na kolena, ty sráči!“

Svá slova navíc muž doprovodil nevybíravým kopnutím do podkoleních jamek druhého muže, blonďatého s delšími vlasy, které ještě před pár týdny byly bohaté, lesklé a pěstěné, stažené v culíku nahoře na temeni, ale nyní byly špinavé, zplihlé a rozcuchané. To byl však plavovláskův nejmenší problém. Jeho zaprášené oblečení a koneckonců i tělo pod ním totiž neslo děsivě tmavé skvrny lidské krve, jeho krve. Jedno oko měl tak napuchlé, oteklé a obehnané ošklivou podlitinou, že na něj praktiky neviděl, taky mu chybělo několik zubů, rty měl rozbité a kdysi mandlově jemnou pokožku plnou ošklivých šrámů a spálenin od cigaret.

Byl to Deidara, oficiálně vedoucí personálního oddělení ve velice solidní a prosperující firmě, neoficiálně člen drogové mafie a kartelu zapojeného do všemožných zločinů a pašování, na které by si jen člověk mohl vzpomenout. Byla to pozice, na které to dotáhl poměrně vysoko, ale která byla, jak ke své smůle zjistil, značně vrtkavá. Pravda, za to, co se mu stalo, si z velké části mohl sám. Pýcha vždycky předchází pád a on si myslel, že svého vlivu využije k tomu, aby ještě víc zbohatnul – ovšem za zády toho, kdo stál v samotném čele celé té zločinecké mašinérie, za zády muže, kterého, jak se sám přesvědčil, nebylo radno podcenit. A už vůbec ne z něj dělat hlupáka a zradit ho.

Své jediné oko, na které trochu viděl, ze špinavé podlahy prosebně upřel na vysokého elegantního muže v neposkvrněném skvěle padnoucím obleku z drahé látky, který jako by se sem vůbec nehodil. Ostatně obyčejně ho vídal za mahagonovým stolem moderní kanceláře spíše připomínající apartmá, nebo v luxusní rezidenci, vedle níž i vily celebrit bledly závistí.

„Š-šéfe, prosím…“ zajíkl se přerývaně.

 

Nebezpečně vyhlížející muž s dlouhými uhločernými vlasy měl ve tváři naprosto nečitelný výraz. Jeho hluboké antracitové oči si zuboženého muže měřily tak chladně, jako by výjev polomrtvého člověka byl na jejich denním pořádku.

„Na škemrání je pozdě,“ odtušil zcela netečně a zkřížil ruce za zády. Nikdy nemusel zvyšovat hlas, aby naháněl strach. Naopak, jeho chladné vystupování a ostře řezaná aristokratická tvář působily mnohem děsivěji než vztek a bezuzdný křik. Jako levhart vyčkávající na vhodnou chvíli k útoku. Každý člověk, který ho znal, věděl, že je předzvěstí něčeho opravdu zlého.

Madara Uchiha byl člověk s nelítostnou pověstí. Samotné to jméno v mnohých lidech probouzelo chvění. A zvlášť v takových, kteří měli tu smůlu mu překřížit cestu. Nikdy neměl v povaze dávat druhou šanci a už vůbec ne takovým, kteří se ho pokusili bodnout do zad. Ve svém postavení si něco jako soucit a lítost nemohl dovolit. Zhlížel na muže, který byl ještě donedávna jedním z jeho nejvěrnějších podřízených, a vzkypěl v něm ledový hněv. Nikdo ho nebude beztrestně okrádat. A trest byl v tomto případě naprosto jasný. Z pouzdra na opasku vytáhl zbraň a její hlaveň namířil na čelo chvějícího se muže.

 

Deidarovou pomlácenou tváří probleskla panika. Nechtěl zemřít, samozřejmě že nechtěl zemřít! I když si k tomu všemu dopomohl sám. Věděl, jak to chodí, sám byl podobných scén párkrát účasten, ale ta strašlivá chvíle, když se osobně ocitl na té druhé straně… byl blázen, když si myslel, že může vyjebat s někým takovým, jako byl Uchiha. Ne nadarmo byl hlavou mafie, a i když věděl dopředu, že je jeho snaha marná, zoufalý pud sebezáchovy ho nutil pokoušet se i o nemožné.

„Prosím, prosím, šéfe! Je mi to líto, všechno splatím, do posledního drobáku, přísahám, už nikdy, nikdy nezklamu, udělám cokoliv…“ zakvílel a vztáhl prosebně ruce se zakrvácenými nehty. Předtím, než ho dovlekli sem, ho donutili – samozřejmě nikoliv právě přátelsky – vyzradit ještě jména svých kompliců, kterým to Madarovo zboží předával. Odhadoval, že v tuhle dobu už jejich mrtvoly ožírají ryby někde pod přehradou, ale to nebyla práce, které by se Madara Uchiha účastnil sám, to pro něj byli jenom nevýznamní pěšáci. Zato on… on patřil k jeho věrným, a proto si to s ním chtěl vyřídit osobně. Člověk by to skoro považoval za čest… kdyby neměl v úmyslu ho právě zavraždit. Prchavé chvilky bohatství a moci, které ho svedly ke zradě, ho nyní připraví o život.

 

Madara si opovržlivě odfrknul. Měl na svědomí už nespočet poprav nepohodlných lidí, ale někoho z vlastních řad se nezbavoval zas tak často. Měl vynikající odhad na lidi, proto pro něj téměř vždy pracovali lidé, u kterých si byl jistý, že ho nezradí. Ať už z důvodu loajality nebo ze strachu. Ale všude se najde černá ovce a on neměl v úmysl ji nechat vyklouznout.

„Postav se k tomu alespoň čelem,“ pronesl temně, „viděl jsi snad někdy, že by na mě fungovaly přísliby a prosby?“ Neměl rád kňučení a škemrání o milost. Dělali to tak skoro všichni, tváří v tvář smrti mysleli jen na to, jak si zachránit svoje ubohé životy. Jen párkrát viděl někoho čelit nevyhnutelnému konci s hrdostí. To on by se k něčemu takovému nikdy nesnížil. Ani kdyby mu měli zaživa uřezat údy a hodit ho psům.

Bez jediného mrknutí zbraň natáhnul a stisknul spoušť. Téměř opuštěným skladištěm se rozlehla ohlušující rána a na špinavou podlahu dopadla sprška krve s kusy lebky a mozkové tkáně. Nyní již nehybné tělo zrádce se zhroutilo k zemi. Uchiha mu věnoval ještě jeden pohled plný opovržení a pak kývnul ke dvěma statným mužům, kteří tomu všemu bez pohnutí přihlíželi: „Ukliďte ho někam, kde ho nikdo nenajde.“

 

Kisame Hoshigaki – ten který předtím Deidaru tak surově srazil na kolena, bez velkých emocí přikývnul. Byl to chlap jako hora, modrovlasý s krátkými prameny, téměř dvoumetrový, jeho pleť měla na některých místech kvůli prosvítajícím žilám skoro až namodralý odstín, ovšem skutečně impozantní byly jeho provazce svalů vystupující na pažích, nohách, hrudi i břiše, svalů svědčících o tom, že odtáhnout mrtvolu dospělého muže by pro něj bylo jako odnést pytlík mouky. Patřil k těm nejvěrnějším, i když spíše než obchodům rozuměl tomu, jak svého šéfa ochránit a jak zatočit s lidmi, kteří se pro něj stali nepohodlnými. Vražda přímo před jeho tmavýma očima ho, jak se zdálo, nijak nerozhodila, své emoce většinou tak jako tak skrýval za nebezpečným úsměvem, který připomínal žraloka na lovu.

„Postaráme se o to, šéfe,“ přitakal klidně, už měli pár způsobů a míst, jak se nenápadně zbavit těl tak, aby je nikdo nenašel. Koneckonců, Deidara neměl ženu ani děti, za pár neděl po něm neštěkne ani pes, jen zprávami proletí možná jeden či dva titulky o tom, že se pohřešuje.

Byl tam s nimi však ještě třetí muž se stejným úkolem a postavením jako Kisame. Kakuzu byl podobného ražení jako on, i on překvapoval pořádnou muskulaturou a silou, vlasy měl temně hnědé, ostříhané na mikádo, oči zelené a výraz po většinu času zcela kamenný a netečný. Bylo o něm všeobecně známo, že jeho největší láskou a vášní jsou peníze, ale navzdory tomu nikdy neudělal takovou hloupost jako Deidara, aby se pokusil Madaru okrást. Ne, dostával zaplaceno slušně a on už měl své vlastní způsoby, jak své milované mince rozmnožit. Sázel velké peníze na dostihách a taky byl vynikajícím hráčem pokeru. V mafii se mu přezdívalo Tichý zabiják, protože nikdy neudělal žádný bordel. Chlapi, které ho poslali vyřídit, prostě do několika dnů nebo týdnů zmizeli ze světa bez jediné kapky krve, bez jediného důkazu.

 

Černovlasý muž kývnul na srozuměnou a schoval zbraň zpět do pouzdra. Pak se beze slova otočil a zamířil ven ze skladu. Na Kisameho a Kakuza byl spoleh, už se tím nebude muset zabývat. Konečně má tuhle záležitost za sebou a všem, kdo by snad chtěli následovat Deidarova příkladu, ukázal, že znepřátelit si Uchihu se doopravdy nevyplácí. Venku už byla hustá tma, kterou narušovaly jen veselé hvězdy problikávající noční oblohou. Madara se na ně na chvíli zahleděl a jeho úzké, jindy přísné rty se zvlnily do mírného úsměvu, který jako by ani nemohl patřit muži, který se před pár minutami dopustil chladnokrevné vraždy. Takhle se tvářil pokaždé, když si vzpomněl na člověka, který na něj doma už nejspíš netrpělivě čeká.

Nasedl do svého milovaného černého BMW a vyrazil do řídkého nočního provozu. Díky rychlé a ne právě předpisové jízdě dorazil ke svému sídlu o necelou půl hodinu později. Rád dával na obdiv svoje bohatství a společenské postavení a honosná vila toho byla důkazem. Zaparkoval svoje oblíbené auto a vešel dovnitř velkými vchodovými dveřmi. „Sasuke?“ zavolal do tichého domu. Nemohl se dočkat, až po tomhle náročném dni zase uvidí svoje černovlasé koťátko.

 

Madarova residence byla pochopitelně střežená stejně tak pečlivě jako skladiště jeho firem, a že jich měl pod palcem dost, některé oficiálně, o jiných se to jen šuškalo. Samozřejmě si nehyzdil sídlo ostnatými dráty, ale nejmodernější technika v kombinaci s Uchihovým přirozeným vkusem a koneckonců i skvělou prací exteriérových i interiérových designerů vytvořila mimořádně zabezpečený, ale přesto skvostně vypadající areál zahrnující dva vnější bazény, jeden vnitřní, vířivku, saunu, moderní venkovní terasy a rozsáhlé zahrady inspirované orientálními styly, takže se tu našla i spousta exotických keřů a stromů.

Pokud něco bylo ještě uchvacujícnějšího než okolí ohromného domu, pak to byl právě tento dům sám – těžko to ostatně nazývat pouhým domem nebo vilou, když se tam nacházelo minimálně šest ložnic, čtyři pokoje pro hosty, pět koupelen včetně jedné, která připomínala spíš antické lázně, kuchyně a soukromá i o něco větší jídelna, za kterou by se nemusel stydět ani pětihvězdičkový hotel, tři stylově zařízené pracovny, tělocvična, obývací pokoj o rozloze průměrného apartmá a také množství dalších pokojů vyhrazených pro užívání členů rodiny a personálu – na tak velké sídlo totiž Madara musel pochopitelně najímat i množství lidí zahrnující zahradníka, dvě uklízečky, kuchaře a také soukromého trenéra a maséra v jednom. Ne všichni ale samozřejmě bydleli v domě.

V tuto chvíli se však vila zdála být hrobově tichá a Madarovy kroky se strašidelně rozléhaly vstupní halou s podlahou z italského mramoru a následně stoupaly po vysokých schodech ze stejného materiálu do patra. Zdálo se, jako by už všichni obyvatelé domu spali, ale přesto když se Madarova štíhlá elegantní postava objevila ve dveřích jistého apartmánu, ozval se z hloubi koženého kulatého křesla sametový hlas s neskrývanou výčitkou: „Jdeš pozdě.“

Vzápětí se na druhém konci místnosti ze zmíněného nábytku zvedla postava, svými ladnými a štíhlými rysy velice podobná mafiánskému bossovi, a přesto bylo patrné, že patřila mnohem mladšímu muži. Sasuke Uchiha měl devatenáct let a byl to Madarův synovec – jediný příbuzný, kterého vůbec měl. Jestliže si Madara nechal vystavět tenhle palác, pak s oblibou říkával, že Sasuke je jeho největší skvost a svým způsobem to byla pravda. Byl to mladík se stejně havraními vlasy, jako byly Madarovy, až na to, že mu po stranách obličeje spadaly v delších hedvábných kaskádách, ale vzadu je na rozdíl od strýce měl roztomile rozčepýřené jako ježčí bodlinky. Jeho obličej by mohl být vytesán anděly, kdyby se ovšem za těmi plnými a dokonale tvarovanými rty neskrýval úsměv ďábla. Nejpozoruhodnější pak byly Sasukeho velké indigové oči, temné jako inkoustová noc venku, a přesto v té černi probleskávaly modré odstíny jako plameny safíru. Krásná však nebyla jen jejich barva – ostatně Madara měl úplně tu samou – ale především pak jejich nevšední velikost a hloubka. Byly jímavé a něžné jako oči bílé holubice, ale jejich výraz dokázal jiskřit, sršet oheň a také studit jako led. Záleželo na Sasukeho náladě a v poslední době se občas svou netečností a vypočítavostí někdy vyrovnaly i těm Madarovým.

Mladíkovy pohyby byly pružné, jak tak vykročil směrem ke svému příbuznému, ale zastavil se na několik kroků od něj v němém gestu nedosažitelnosti, jako by mu dával najevo, že jestli ho chce, musí přijít on k němu.

 

„Měl jsem práci,“ odůvodnil starší Uchiha svůj pozdní příchod a pousmál se nad Sasukeho vzdorným gestem. Vždycky byl takový, nikdy nedával nikomu nic zadarmo a svou přízeň už vůbec ne. Právě ta jeho nezkrotnost imponovala Madarovi snad ze všeho nejvíc. Tedy samozřejmě kromě jeho krásy, ze které se až tajil dech. Neuspěchaně k němu přistoupil a jemně se dotknul jeho půvabné tváře. „Chyběl jsem ti?“ zeptal se tiše se zvláštním podtónem. Pak položil obě dlaně na chlapcova ramena a vtisknul mu něžný polibek na čelo.

Neměli spolu úplně standardní vztah strýce a synovce. Sasuke kvůli sérii tragédií přišel v dětství o celou svou rodinu a on se ho jako správný strýček ujal. Nebyl za tím však pouhý altruismus a láska k bližnímu, ale i něco daleko přízemnějšího. Mladý Uchiha pro něj byl jako světlo vábící můry do své hřejivé náruče. Neskutečně ho přitahoval a fascinoval, musel se zasadit o to, aby s ním zůstal. Jejich vztah byl v jejich kruzích jakýmsi veřejným tajemstvím, všichni o něm věděli, přesto každý raději mlčel. Koneckonců Madara měl na svědomí i tisíckrát horší věci.

 

„Možná,“ odtušil mladší Uchiha a bříškem ukazováčku pomalu přejel po hraně Madarovy ostře řezané čelisti. Jejich oči se i v temném šeru pokoje střetly a začal němý boj o nadvládu, o němž dobře věděli, jak skončí, ale přesto se Sasuke se svým strýcem poměřoval rád a často, tenhle souboj vůlí ho bavil.

Do svých třinácti let vyrůstal se svými rodiči a starším bratrem, ale Fugaku a Mikoto Uchiha zahynuli při tragické autohavárii, když se jedné noci vraceli z kina. Byla to otřesná událost o to tíživější, že velmi brzy po ní následovala další. Do péče ho tenkrát dostal jeho milovaný bráška Itachi. Bylo mu čerstvě osmnáct, takže mu ho svěřili a Itachi se snažil ze všech sil svého sourozence zabezpečit. Vždycky spolu měli velice úzký vztah, Sasuke ho dokonce miloval víc než rodiče, ale i o Itachiho ho osud krátce nato připravil. I jemu vzal život bezohledný řidič, a to dokonce na přechodu pro chodce. Auta byla, jak se zdálo, prokletím rodu Uchihů.

Sasukemu tehdy nezbýval žádný jiný příbuzný kromě Madary. Strýc byl překvapivě svolný k jeho výchově, vzal si ho k sobě, do tohohle ohromného luxusního sídla, zařídil pro něj pokoje a postaral se o všechny administrativní formality, vozil Sasukeho do školy a vůbec se ze začátku jevil jako hodný, starostlivý strýček. Asi tak tři měsíce. Poté Sasuke ke své hrůze zjistil, že péče, které se mu od Madary dostává, není tak docela nezištná, ale něco za to starší Uchiha chtěl.

Napoprvé to bylo strašné. Nebyl a ani nemohl být na takové věci připravený, ale to Madaru nezajímalo. Madara Uchiha si totiž vždycky bral to, co chtěl, bez ohledu na okolnosti. Sasuke byl navíc ve velmi zranitelném věku, kdy s ním mohl strýc dobře manipulovat, a to také dělal. Trvalo pár let, než Sasuke pochopil, že všechny ty věci, které jsou údajně normální a které dělají všichni chlapi mezi sebou a které z něj udělají muže, jsou jen kecy. Jenže v té době už bylo pozdě, Madara si ho vzal přesně v té citlivé době, kdy se utvářejí normy sexuálního chování, a ovlivnil tím Sasukeho orientaci. Koneckonců… mladík ani neměl příležitost zkusit to někdy jinak. Jeho strýc byl mimo jiné náramně majetnický a nikdy by nepřipustil, aby ho měl někdo jiný, i kdyby to měla být žena. Za jakékoliv pokusy o jiný vztah ho vždycky tvrdě potrestal. Pochopitelně obzvlášť tělesně.

Sasukemu nezbylo nic jiného než si zvyknout a časem, když se naučil v posteli nevzdorovat, konečně mohl poznat i mnohem příjemnější stránky takového sexu. Madara byl zkušený a fantastický milenec – když chtěl. Nakonec si to začal užívat, ale vedla k tomu trnitá cesta. Dneska už byl co se týkalo mileneckých hrátek velice zaučený.

 

Starší Uchiha dobře věděl o vzdoru v synovcových očích, třebaže v místnosti byla téměř úplná tma. Ostatně si byl jistý, že z nich nikdy nezmizí. Rád dobýval, i když v tomhle případě nebylo jeho postavení vůči Sasukemu úplně fér. Chvíli trvalo, než se mladší Uchiha přizpůsobil, ale dnes si snad už nemohl na nic stěžovat. Sám určitě dobře věděl, co to znamená být v přízni Madary Uchihy a on mu dopřával jen to nejlepší. Vzdělání, finanční zajištění a jednou… jednou stane po jeho boku v čele jeho malého podniku. Jak se zdá, už teď od něj chytal některé jeho manýry. Jeho výchovu a vliv prostě nemohl popřít. „Co takhle společnou koupel, hm? Vynahradím ti to čekání,“ zavrněl podmanivě. Chtěl si po náročné práci spravit náladu a Sasukeho intimní přítomnost to dokázala ze všeho nejlíp.

 

„Hmm.“ Krátkovlasý mladík rádoby přemítavě našpulil rty. „Možná bych ti to mohl odpustit,“ přitakal po hraném zvážení a jeho tváří se rozlil krátký úsměv: „Ale jen pokud bude ta koupel i s masáží.“ Byl jediný člověk na světě, který si mohl dovolit takhle mluvit s Madarou Uchihou, diktovat si podmínky, i když byly svým způsobem trochu legrační a oba navíc věděli, že kdyby to přehnal s tou drzostí, starší Uchiha by neváhal mu pěkně bez velkého slitování vykázat jeho místo. Ale většinou se jen tak špičkovali, ostatně tohle byl důsledek Madarovy péče a on to věděl, vychovával ho v tom duchu. Pokud by jednou měl převzít jeho podnik, musel mít k tomu jisté předpoklady. Učil ho jít si tvrdě za svým, pracovat na sobě, být dravý a podnikavý, dosahovat svých cílů všemi prostředky. Neexistovalo „já bych chtěl“, ale „já chci“. A Sasuke se to časem naučil dokonale.

 

„Hmm,“ přimhouřil starší Uchiha oči, „tak dobře. Pro tentokrát.“ To černovlasé pískle bylo občas přidrzlé až hrůza, ale když mu tentokrát vyhoví, nic se nestane. Vtisknul svému synovci letmý polibek na rty, než se otočil a zamířil do blízké koupelny, aby napustil vodu. Byla to honosná místnost, celá laděná do světle hnědého mramoru s několika zelenými rostlinami v uměleckých květináčích, které vévodila velká rohová vana, do které by se pohodlně vešli tři lidé. Ačkoliv oni se v ní dozajista budou tisknout. Otočil stříbrnými kohoutky a nastavil příjemně horkou vodu. Ještě zašel do své ložnice, která se stejně jako zbytek tohoto domu pyšnila nepochybným vkusem a bohatstvím svého majitele.

Svléknul si svůj oblíbený, na míru šitý oblek a místo něj si jen ovinul boky bílou osuškou, která ještě víc zdůrazňovala jeho odhalený vypracovaný hrudník, za který by se nestyděl žádný vrcholový sportovec. Madara si na svém vzhledu velmi zakládal a při svém povolání musel oplývat i značnou dávkou síly. Byly i chvíle, kdy mu jeho svaly mohly zachránit život. Pak pomalu přešel do místnosti, kde čekal Sasuke, k jeho zklamání stále ještě oblečený. „Tak na co čekáš?“ ušklíbnul se dlouhovlasý Uchiha a opřel se o futra dveří.

 

Sasuke se pousmál té mistrně skrývané netrpělivosti ve strýcově hlase. Nebyl hlupák, dobře si uvědomoval, jak moc po něm Madara touží, nejen dneska, ale pořád. Někdy toho využíval, aby od něj dostal to, co chtěl, ale teď si měl v plánu jenom užívat toho, jak na něj starší Uchiha bude hledět. Dělalo mu to dobře a také pracoval na tom, aby to tak zůstalo – hodně sportoval, dbal na kvalitní a zdravou výživu a obecně i hygienu. Díky Madarovým penězům si mohl dovolit to, co jiné lidé ne, třeba osobního trenéra, nejlepší potraviny a rozmanitý pohyb.

Na rozdíl od Madary byl v domácím oblečení, ale dokonce i to dávalo znát, že je z drahých, i když pohodlných materiálů. „Přece na to, až budu mít tvoji plnou pozornost,“ odpověděl na otázku s tichým zavrněním a pak si pomalým pohybem přetáhl přes hlavu černé jednoduché tričko, aby odhalil hrudník, který se sice určitě nemohl rovnat profesionálním boxerům nebo fitness koučům, ale přesto se na něm svaly hezky rýsovaly, ploché břicho bylo pevné, s rozkošným závitem pupíku, paže vypracované a ramena široká kontrastující s útlými boky a pasem. Sasukeho pokožka byla hebká a měla zlatavě medovou barvu od sluníčka, kterému se rád vystavoval ve chvílích relaxace u bazénu na terase.

Mladší Uchiha sjel dlaní do svého rozkroku a rádoby nevinně si pohrával se zipem poklopce džínů, jež byly na několika místech schválně roztrhané, jak to bylo u jeho generace teď moderní. Madara to sice nerad viděl, ale doma nebo když šel ven s kamarády, mu to povoloval. Ovšem do společnosti s ním v takovém oblečení nesměl. „Mám pokračovat?“ zeptal se hrdelním hlasem.

 

Starší Uchiha cítil, jak se mu zrychluje srdeční tep. „Ano,“ pronesl hlasem, do kterého jasně prosákl chtíč. Viděl svého synovce nahého už nespočetněkrát, ale pokaždé se na to těšil jako poprvé. Sasukeho toho navíc uměl nestydatě využívat. Sakra, dneska neměl v plánu si ho vzít, ale jestli to takhle půjde dál, možná by se nemusel udržet. Dech se mu zadrhával v hrdle, když sledoval, jak si mladý černovlásek dráždivě pomalu rozepíná kalhoty a pak je nechal spadnout na zem. I tady se bylo na co dívat. Svalnaté, ale přesto rychlé nohy mladého ušlechtilého hřebce a hlavně… pohled mu sklouzl do jeho klína, bohužel stále zakrytého látkou boxerek. V duchu měl představu toho, jak i tenhle zbyteček oblečení ze Sasukeho serve a pak si ho tvrdě a vášnivě přivlastní. Přesto však setrvával bez hnutí. Bylo až s podivem, jak se člověk, který bez mrknutí oka vraždil, nedokázal při pohledu na svého nahého synovce udržet.

 

Sasuke ten poslední počin schválně protahoval, nechal své vlastní dlaně nejprve sklouznout po svých žebrech a bocích a pak až prsty zachytil pružnou gumu bílého spodního prádla od Calvina Kleina. Potáhl s ní trošku dolů, ale ne úplně, odhalil jen kousíček svého přirození a jeho tmavé oči se upřeně zahleděly na Madaru, jako by se mu propaloval až do duše.

Byl v pokušení nechal si boxerky na půl žerdi a říct strejdovi, ať nechá spadnout ten ručník jako první, ale usoudil, že dneska už se ho možná naprovokoval až dost. Nechal tedy poslední kousek oblečení spadnout ke kotníkům a vystoupil z něj jen v rouše Adamově. Na velikost v klíně si rozhodně stěžovat nemusel, i v ochablém stavu bylo znát, že je vyvinutý velice slušně. Rozkrok měl hladký, bez jediného chloupku, stejně jako ostatně i jiné, skrytější partie. Madara to tak měl rád, i když sám si nechával pečlivě zastřiženou a upravenou černou pěšinku.

 

Pohled staršího Uchihy okamžitě padnul do mladíkova klína. Na tohle by se mohl dívat do nekonečna, i když… ve vzrušeném stavu to byla ještě daleko lepší podívaná. I on sám cítil dobře známé šimrání v rozkroku, ale ani přes naléhavou potřebu se nezbavil toho posledního kusu textilie, který zakrýval jeho nahotu. Byl to pro něj určitý projev nadvlády, on, zahalený látkou, a Sasuke, který se mu ukazoval v celé svojí dokonale nahé kráse. Vypadal tak zranitelně a on jediný toho mohl využít. Tohle vědomí příjemně čechralo jeho ego. Učinil pomalé gesto rukou, aby k němu černovlasý mladík přišel blíž. Toužil se ho dotknout.

 

Sasukeho bosá chodidla nevydávala prakticky žádný zvuk, když tak mladší Uchiha po tmavém mramoru beze spěchu kráčel ke svému jedinému příbuznému. I v botách dovedl našlapovat tiše jako kočka, když chtěl, ale tohle mělo mnohem erotičtější nádech. Nespouštěl z Madary oči, neklopil stydlivě hlavu, šel zpříma a z jeho pružných pohybů vyzařovalo sebevědomí, ačkoliv se tentokrát nepokoušel zastavit kus od Madary, aby si pro něj strýc musel dojít tak jako předtím v pokoji.

„Myslím, že cítím závan střelného prachu,“ konstatoval klidně a nadzvedl obočí, „už dlouho jsi neměl potřebu osobně se s někým obtěžovat. Takže kdo je ze hry?“

 

Madara se musel ušklíbnout, Sasuke nebyl žádný hlupák a uměl si dát dvě a dvě dohromady. „Tobě nic neujde,“ konstatoval klidně, „Deidara. Kradl část dodávek a prodával je sám za sebe.“ Tváří staršího Uchihy na moment přeběhl stín, když si vzpomněl na toho podrazáka. „Ale teď to nechci řešit, když tady mám něco mnohem zajímavějšího,“ zavrněl mu podmanivě do ouška. Přišlo mu roztomilé, jak se k němu musel sklánět, i když už byl Sasuke dospělý muž.

 

Mladší Uchiha tiše vydechl a přivřel oči. Jak ho na citlivém boltci polechtal strýcův horký dech, podbřiškem mu proběhla chvějivá vlnka. Tuhle jeho erotogenní zónu Madara dobře znal a využíval ji k tomu, aby z nepřístupného kocourka udělal mazlivé koťátko.

Sasuke nakonec neodolal a sám se natiskl na mužné pevné tělo staršího Uchihy, vypracované a bez jediného kazu. Jeho ruce se vyhouply na široká ramena dlouhovlasého protějšku a po nich sjely na silné paže. „Dobře, ale pak mi o tom povyprávíš. Tvoje starosti jsou moje starosti,“ prohlásil zastřeně.

 

„Jak si přeješ,“ vydechl Madara potichu, když se na něj synovec tak necudně natiskl. Byl rád, že se Sasuke zajímá o obchody, přece jen mu podnik chtěl jednou předat, ale momentálně se spíš soustředil na štíhlé chlapecké tělo, které oproti tomu jeho bylo stále tak roztomile drobné. Neodolal a otřel se svými rty o Sasukeho růžové polštářky, než se do nich vášnivě vpil a začal prozkoumávat synovcova ústa. Jednou rukou si ho přidržoval v zátylku, aby mu snad nikam neutekl a druhou sjel na mladíkův bok, který pevně sevřel.

 

Sasuke při polibku oči úplně zavřel a poddal se strýcově dobyvačnému jazyku, který mu rejdil v ústech. Neměl ale v úmyslu zůstat pasivní, naopak, hbitě se zapojil a odpovídal na výzvu, jeho dlaně se rozběhly po Madarových zádech a kolem nich se vznášely bělavé obláčky páry z horké koupele pronikavě vonící luxusní pěnou. Muchlovali se, ovšem bez vážného úmyslu zajít dnes v intimnostech někam dál, alespoň zatím, i tak ale bylo příjemné dotýkat se jeden druhého. „Slíbils mi tu masáž,“ připomněl Sasuke svému strýci se smyslným úsměvem.

 

Dlouhovlasý Uchiha se jen nerad odlepil od Sasukeho rtů. „Máš pravdu,“ odpověděl se svůdným úsměvem a ťuknul mladíka do čela. „Tak prosím,“ pokynul svému synovci k velké lázni a sám se zbavil ručníku, který před světem skrýval jeho největší přednosti. Však byl na ně také náležitě hrdý. Když se k němu Sasuke otočil zády, neodolal, aby ho neplesknul přes bílou kulatou prdelku. Víc si ji užije někdy jindy. Jakmile se mladý Uchiha spokojeně usadil na dně vany, starší si přisedl za něj a natiskl se k jeho nahým zádům.

 

Mladík vnímal, jak mu tělo krásně prohřívá horká voda. Ještě pořád bylo sice přes den teplo, ale pomalu začínalo být znát, že se blíží podzim – noci už bývaly poměrně chladné. Na šíji ucítil lehký polibek a trochu víc předklonil hlavu, až vynikly krční obratle a Madarovy rty se pomazlily postupně s každým z nich. „Občas si tak říkám, že náš vztah je asi to jediné legální, co vůbec děláš,“ uchechtl se, když se mu v teplé vodě o zadek otřelo strýcovo mužství, „legální, ale přesto nemorální, stejně jako ty, ty jeden mizero. Jednou svrhneš i satana z trůnu.“

 

„O tom nepochybuju, ale rád bych si života ještě chvíli užil. Koneckonců satan potřebuje na Zemi zastání,“ zažertoval Madara a položil si dlaně na Sasukeho boky. Pak jimi pomalu klouzal nahoru po jeho žebrech a podpaží, až nahoru na ramena, kde ho pevně sevřel a začal ho rafinovanými krouživými pohyby masírovat. Vzrušeně sledoval mladíkovo ošívání a naslouchal jeho tichým vzdechům. „Líbí?“ zeptal se zatřeným hlasem.

 

„Ano,“ přitakal Sasuke blaženě a nastavoval se Madarovým dotekům, div přitom nepředl. Miloval masáže, bylo to krásné a příjemné uvolnění svalů, obzvlášť v koupeli nebo v sauně, kde se prohřály a byly méně napjaté. Občas ho překvapovalo, jak ty ruce, které byly potřísněné krví mnoha lidí, ať už přímo či nepřímo, dokázaly být tak něžné a laskající. Zasykl nicméně, když strýc trochu přitlačil, ale potřeboval to. „Neuvažoval jsi nikdy o dráze profesionálního maséra?“ nadhodil pobaveně.

 

„Neuvažoval,“ uchechtnul se Madara, „myslím, že jsem dobrej v tom, co dělám. Ale jestli někdy zatoužím po počestnější kariéře… kdo ví.“ Pomalu sjel dlaněmi až na Sasukeho bedra, kde opět trochu přitlačil, až z mladíka vyrazil tiché zakňourání. „Jsi hrozně ztuhlej, cos to dneska dělal?“ zeptal se pobaveně dlouhovlasý Uchiha. Horká voda a synovcova přítomnost příjemně odplavovaly pracovní stres.

 

„Půl dne jsem seděl na přednáškách a pak jsem – aaah… šel plavat. Tři a půl kiláku. Za chvíli už na bazén nebude počasí, tak to chci využít, dokud to jde,“ odpověděl mladší Uchiha. Teprve před týdnem mu začal první semestr na prestižní univerzitě, obor ekonomika a management. Samozřejmě to bylo studium vybrané Madarou, ale vydupal si k tomu alespoň jazykové kurzy angličtiny a italštiny. Strýc sám mluvil plynně anglicky, německy a rusky, s ohledem na své obchodní styky a netajil se svým záměrem k tomu samému dokopat i jeho. Bylo pravdou, že angličtinu měl Sasuke v malíčku, němčinu ze základy a ze střední ovládal jakž takž, ale víc než ruština ho lákala italština. Miloval tu horkou zemi s úžasnou historií a temperamentem jižanských národů.