Hi there!

Dnešní sobotu začínáme opět úplně novou kapitolovou povídku, která jistě některé z vás potěší svým hlavním pairingem, vše se totiž pro jednou zase bude točit kolem oblíbených brášků :3 Pravda, asi bych tuhle fanfikci nenazvala vyloženě romantickou - koneckonců se v ní objeví jedna velmi ošklivá scéna (ale přísahám, že jen jedna, fakt! :D) - ale na druhou stranu má takový nostalgický nádech starších povídek, jako byly třeba Skryté city a podobně. A také se v ní kromě vztahu obou sourozenců bude řešit i vztah jejich rodičů, možná že Itachi a Sasuke nebudou jediní, kdo během té povídky prodělá charakterový přerod :D Každopádně doufám, že si tuhle kapitolovku i přes tu jednu bolestnou událost nakonec užijete :)

 

Žánr: AU

Autor: Daenerys & Smajli

Pairing: ItaSasu

Vedlejší pár: FugaMiko, KakaMiko

Varování: yaoi, incest, rejp (18+)

Obsah: Po rozvodu Fugaka a Mikoto se Sasuke s Itachim jako bratři hodně odcizili, když každý z nich zůstal s jedním z rodičů. Praradoxně tím však Itachiho pocity vůči bráškovi nabraly docela jiný zakázaný směr. Jedné osudové noci v záchvatu vzteku spáchá ohavný čin, kterého později hluboce lituje. Oba bratry čeká bolestná cesta ke smíření a snaze vybudovat si zpátky rozbitou důvěru. Dají se ale napravit tak těžce otřesené vztahy tak, aby si ještě vůbec mohli říkat rodina?

 

 

Odlehlý plácek s mnoha pěšími stezkami v okrajové čtvrti města býval za normálních okolností vyhledávaným místem pejskařů, kondičních běžců, maminek s kočárky, ale i všech dalších lidí z okolí, kteří se chtěli prostě jen projít mimo rušné ulice. Ovšem tento týden tady bylo více hluku a zábavy, než kdekoliv jindy ve městě. Konala se tu totiž každoroční pouť, a to znamenalo bláznivé atrakce, kolotoče, střelnice, spoustu rychlého občerstvení, cukrové vaty, perníků a jiných sladkostí, jakož i davy lidí prakticky všech věkových kategorií.

Hlasitá hudba se mísila s komentováním kolotočářů, kteří do mikrofonů lákali zájemce na své atrakce a povzbuzovali všechny, kdo již lístky zakoupili, případně se už točili třeba hlavou vzhůru. Ze všech koutů byl slyšet halas a smích, a nejinak tomu bylo i v partě středoškoláků, kteří byli čerstvě po maturitě, takže si o to víc užívali svobody, kdy se nemuseli až do noci učit, počítat příklady nebo si opakovat již nabyté vědomosti.

Tuto skupinku tvořil Itachi Uchiha, devatenáctiletý pohledný mladík s aristokratickými rysy, přitažlivou tváří s patrnými vráskami táhnoucími se od kořene nosu, s delšími vlasy barvy havraního peří staženými červenou gumičkou do culíku, dále pak Kisame, modrovlasý hromotluk s tmavýma očima, který sice trochu naháněl hrůzu svými monstrózními svaly, ale v jádru to byl dobrák, co se rád smál, potom tu byl Sasori, drobnější rudovlasý mladík s tváří cherubína a očima stejné barvy, blonďák Deidara s extravagantním účesem, který sestával z rozježeného culíku vysoko na temeni – mladík, kterého si pro jeho téměř ženský vzhled s modrýma očima často ostatní dobírali – a nakonec ještě dvě dívky, rozesmátá Anko s fialovými vlasy staženými v culíku a kávovýma očima a Konan, děvče s modrým mikádem s výraznou papírovou květinou připnutou sponkou a jantarovýma očima.

A potom tu byl ještě někdo, někdo výrazně mladší, kdo se svou povinnou docházkou na základní školu jako by do partičky moc nezapadal. Byla to pravda jenom napůl. Sasuke Uchiha byl Itachiho mladší bratr, čtrnáctiletý, se stejně souměrnými pohlednými rysy a rozkošnou tvářičkou. Jeho vlasy byly stejně půlnočně černé, spadaly v delších pramenech po obou stranách jeho chlapeckého obličeje a vzadu se rozbíhaly do roztomilých ježčích bodlin. Jeho oceánsky černé oči s probleskávající modří byly na kluka dost velké a jímavé, ale momentálně byly lehce přimhouřené nejen proti pražícímu slunci, ale i emocemi svého majitele, když tak hleděl na svého staršího sourozence.

„Hele, naval prachy, táta řekl, že mi máš dát na lístky,“ prohlásil, protože to byl právě Fugaku Uchiha, jejich otec, kdo Itachimu nařídil, že má vzít Sasukeho na pouť s sebou. Jinak by nejspíš šli oba odděleně.

 

„A vidíš ho tady snad někde?“ odtušil starší Uchiha nenaloženě, jak by to udělal asi každý normální člověk, kterému rodiče na krk hodili mladšího sourozence. Bylo jedno, jak moc protestoval, že si chce užít den s kamarády, Fugaku v tomhle ohledu nedal na žádné námitky a trval na tom, že když je Sasuke u nich, má s ním trávit alespoň nějaký čas, což on z pochopitelných důvodů zkrátka nechtěl. Měl svoje vlastní zájmy.

„Ty jseš příšernej bratr, Itachi, vždyť ti chudák nic neudělal,“ zasmála se Anko s úsměvem od ucha k uchu, protože jí Uchihův malý bráška vždycky přišel náramně roztomilý. No malý… zas tak malý už nebyl, ale nějaký ten pátek spolu na gympl chodili, takže si ho pamatovala i jako docela pískle.

„Jo… a taky když mu ty prachy dáš, určitě se zvládne zabavit sám,“ ušklíbnul se Kisame – shodou okolností Itachiho nejlepší kamarád – a bodře ho drknul do zad, až Uchihovi málem vyrazil dech.

Tmavovlasý mladík nakvašeně přimhouřil oči. „Myslel jsem, že jste moji kámoši a ne že budete nadržovat tomuhle usoplenci,“ odfrknul si podrážděně, ale vytáhnul ze zadní kapsy peněženku a vrazil svému bratrovi pětikilo, „tady máš a nezabij se.“ To by mu otec asi nepoděkoval.

 

„Já ti dám usoplence,“ zlobil se Sasuke, ale tmavohnědou bankovku obratně shrábnul. To mu na pár jízd vystačí. „Nechce jít někdo na kladivo?“ ukázal na jednu z nejšílenějších atrakcí, která se otáčela kolem vlastní osy v pořádné výšce a pasažéři se nejednou ocitli vysoko ve vzduchu hlavou dolů. Nejmladší Uchiha měl vždycky kachní žaludek, jemuž nedělal problém žádný pohyb na rozdíl od svého bratra. Itachiho se ani neptal, tomu bývalo špatně už jenom z pohledu na takové ztřeštěniny.

„To bych se asi poblil,“ uchechtl se Sasori, který usrkával ledovou tříšť a jeho červené oči zabloudily ke konstrukci, na kterou Sasuke ukazoval. Ne že by byl suchar, ale takovou věc si asi nechá klidně ujít, nerad by, aby se mu po zbytek poutě motala hlava.

„Mně by to rozcuchalo vlasy,“ odtušila Konan, která si omluvně prohrábla světle modré mikádo, a Deidara jí hlasitě přizvukoval, třebaže on měl ve vlasech gumičku a jeho blonďaté kadeře vypadaly rozcuchaně tak jako tak. Jenže to bylo očividně schválně.

„Jéé, vy jste teda sralbotky,“ protočil Sasuke oči v sloup. Nebylo to poprvé, co s Itachiho partou někam vyrazil, občas měl takhle Itachi nařízeno ho brát s sebou, takže se se všemi víceméně znal. Ale radši by tu měl vlastní kamarády.

 

„Spíš už jsme na tohle moc starý,“ opravil ho Kisame vesele a nacpal si do pusy několik slaďoučkých pražených mandlí, kterých měl plný papírový kornout. „Ale klidně běž, my tě pak vyzvedneme ve ztrátách a nálezech,“ dodal pobaveně a všichni kromě Itachiho ho podpořili veselým chichotem. Rádi si svého kamaráda dobírali, když na něj vyšla služba chůvy, i když proti Sasukemu v zásadě nic neměli.

„Jéé, a co jít radši na autíčka!“ zavýskla Anko, když mezi davem zahlédla známou pouťovou atrakci, proslulou tím, že do sebe všichni ve směšných vozítkách mohli vesele narážet… to si člověk na silnici neužil. „Pojď s náma, bude sranda,“ šťouchla do nejmladšího člena jejich party a ignorovala Itachiho otrávený výraz, kterým ho její kamarád probodnul. No co, mladý masíčko nebylo vůbec k zahození.

 

„Ale to není takovej odvaz,“ namítnul Sasuke, který autodrom sice ještě před pár lety také miloval, ale v poslední době vyhledával víc adrenalinové atrakce. Autíčka už mu přišla jako slabota, nicméně Anko se na jeho názor moc neptala a rovnou ho čapla pod paží.

„Skoro bych ho až litoval, co si Anko usmyslí, to taky dostane,“ zasmál se Sasori, ale jelikož nechtěli trhat partu, všichni nakonec následovali nesourodou dvojici.

„Itachi, pojď taky!“ lákala Konan dlouhovlasého Uchihu, když se většina jejich skupiny rozhodla, že si přeci jen taky užijí trochu zábavy, byť se některým zdála dětinská, a černovlasý mladík do téhle množiny patřil.

„Jo, přece musíš dávat pozor na brášku,“ popíchnul ho Kisame, který se postavil do fronty na lístky, „co kdyby třeba vypadnul a musel jsi mu pofoukat bebí?“ Ani on ve skutečnosti proti Sasukemu nic neměl, byla s ním docela legrace, ale výborně s ním mohl kamaráda popichovat.

 

„Snad je dost starej na to, aby si ho pofoukal sám… popřípadě se toho otec určitě rád zhostí,“ brblal si Itachi pod vousy, ale tak nějak neměl na vybranou na nechal se odtáhnout až k autodromu. No, alespoň tady nebyla taková fronta jako třeba u cukrové vaty. Když byl Sasuke na víkend doma, ani tak napružený nebýval – byli k sobě navzájem tak nějak zdvořile lhostejní – to jen když mu narušil jeho vlastní plány a navíc mu, dle jeho soudu, dělal ostudu před kamarády, tak se tvářil jako největší suchar na světě. Ale ostatním to zjevně tolik nevadilo.

„Pojedeš se mnou?“ vrkala Anko na mladého Uchihu, jen co si všichni koupili lístky a chystali se nastupovat, „víš jak, když nemáš řidičák, aby se ti třeba něco nestalo.“

„Nemůžeš toho laskavě nechat? Alespoň jednou?“ zavrčel Itachi, který jim byl oběma v patách, protože to rozhodně nebylo poprvé, co jeho kamarádka tohle zkoušela, a jemu to hrozně nešlo pod nos.

„Čeho jako? Jen se družím s tvým bráškou… taky bys to občas mohl zkusit,“ odpálkovala ho dívka klidně a laškovně na Sasukeho zamrkala. Možná byl trochu mladičký, ale to přece neznamenalo, že se musí kdovíjak držet zpátky.

 

„Jo, klidně, na něho se neohlížej, občas se chová, jak kdyby měl na zadku hemeroidy,“ ušklíbl se Sasuke dozadu na svého bratra, ale víc si ho nevšímal. Na rozdíl od Itachiho, kterému se chování fialovovlasé spolužačky ani za mák nelíbilo, jemu to vlastně docela lichotilo. Kdo v jeho věku mohl říct, že se o něj zajímá holka ze střední, vlastně už skoro z vysoké? Nebyla to sice modelka, ale i tak byla docela pěkná a Sasuke už ve čtrnácti poznal dívčí zájem vcelku silně. Oba mladí Uchihové zdědili po svých rodičích neobyčejnou krásu a půvab, navíc jejich vrozené vnitřní kouzlo a charisma působilo na ženy jako magnet. Nebylo tedy divu, že si mohli vybírat.

Anko a Sasuke se uvelebili do jednoho z blýskavě červených vozítek, Deidara a Sasori do zeleného a zbývali ještě Konan, Itachi a Kisame.

„Itachi, pojď, natřeme jim to,“ loudila modrovlasá dívka a nadějně tahala černovlasého mladíka za paži, „přišli jsme se přece pobavit, ne?“

„Poslední výzva, dámy a pánové, pojďte se posadit, pojďte to roztočit!“ zahulákal nadšeně z řídící budky mužský hlas, „připravte si žetony, atrakce autodrom za chviličku startuje k další jízdě!“

Sasuke se z autíčka na sourozence vyzývavě zaculil a schválně položil zdánlivě chlapácky Anko ruku kolem ramen.

 

Itachi svému sourozenci pohled oplatil, ale na rozdíl od něj se ani trochu netvářil tak bezstarostně a uvolněně. Pff, ať si dělá, co chce, ostatně jemu to může být jedno, dokud ho v pořádku doručí zpátky vcelku. Ohlédnul se po svém modrovlasém kamarádovi, který právě nastupoval do fialového autíčka a s hrůzou zjistil, že vedle něj a jeho obří muskulatury by se vešel leda mít tak o třicet kilo méně, takže mu nezbývalo nic jiného, než nechat se Konan zatáhnout do svítivě tyrkysového vozítka, které až děsivě korespondovalo s barvou jejích vlasů. Co jen komu provedl?

„Určitě je rozdrtíme!“ zahalekala Anko nadšeně a velmi ochotně se k Sasukemu přitulila. Na rozdíl od Itachiho, který se vedle jejich spolužačky tvářil jako naprcaný kačer. Ne, že by ji neměl rád, ale už si stihla všimnout, že je v těchhle věcech podivně odtažitý a vůči flirtu vyloženě imunní. A přitom jeho bratříček něčím takovým netrpěl… ještěže tak! To už ale zazněla jakási siréna a všichni účastníci se nadšeně pustili do provozu.

 

Sasuke byl sice na autoškolu ještě moc mladý, ale jednou jedinkrát ho loni otec nechal na zkoušku na chviličku řídit vzadu na parkovišti u obchoďáku, tehdy, když to učil Itachiho, který se připravoval na řidičák. Bylo to skvělé, i když sotva dosáhnul na pedály. Tohle však bylo něco jiného, tady žádné velké znalosti nepotřeboval, a protože oba s Anko oplývali stejným zdánlivě nevybitelným množstvím energie a ztřeštěnosti, vzrušeně přidávali rychlost a ani je nenapadlo jezdit jenom dokola po obvodu, tak jako to dělali někteří suchoprdi, co s nimi sdíleli dráhu. Naopak, pouštěli se pěkně napříč, pronásledovali Kisameho, který jim se smíchem ujížděl, předháněli se se Sasorim a Deidarou a provokativně drcali do Itachiho s Konan.

„No tak, slimejši, na víc se nezmůžete?“ výskal Sasuke rozjařeně, když Itachi zatočil volantem tak, aby se jim vyhnuli, „pojďte si to rozdat!“

„Teda Sasuke, rovnou tady a teď?“ zachechtal se Kisame, který projížděl kolem, „to jsem nevěděl, že jsi až takový éro! Co ty na to, Anko?“

 

„Já se rozhodně bránit nebudu,“ oplatila mu dívka rozjařeně a hodila očkem po svém spolujezdci, který se taky netvářil, že by měl něco proti, „akorát by nás u toho asi nesměl nikdo vidět.“ Sasuke možná nevypadal, ale pořád byl tak trochu pod zákonem… ale to koneckonců nebyla nemoc. Jenže jistému člověku se její prohlášení asi moc nezamlouvalo, protože to sotva stihla doříct, narazilo do nich zářivé autíčko řízené nakvašeným Uchihou, až sebou oba cukli.

„Hej, co si jako myslíš, že děláš?“ zaprskala Anko a šlápla na plyn, aby těm dvěma ocasům ujela a mohla je nabrat. Tohle už bylo zajímavější!

„Co by? Starám se o svého bratra, tos po mně přece chtěla, ne?“ odpověděl jí Itachi a už se za nimi hnal jako lovecký pes.

 

Sasuke to celé bral jako zajímavou hru, konečně se jeho bratr rozhodl doopravdy bavit! Proplétal se mezi ostatními autíčky, div v každé prudké otočce nenabrali smyk, oba měli s Anko pusy od ucha k uchu.

„Dělej, dožeň je!“ pobízela Konan svého spolujezdce v druhém vozítku, až se sama divila, kde se v Itachim najednou vzalo tolik krvežíznivosti, do té doby vypadal, že ho celá akce spíš otravuje.

Než do sebe však stihli narazit, připletli se mezi ně rozjaření Sasori a Deidara a blonďatý z dvojice si neváhal za jízdy s Anko plácnout. Skoro to vypadalo, jako by plac patřil jenom jim, ale bohužel jízda nebyla natolik dlouhá, aby se stihli vyřádit úplně dosyta, a po dvou nebo třech minutách už jim provozovatel oznamoval, že tohle kolečko končí, ale kdo nemá dost, může si samozřejmě zaplatit další.

 

Celé parta trochu zklamaně zamručela, ale jinak se všichni bez dalších protestů vypotáceli ven, veselí a povykující jako malé děti, které vůbec před několika týdny nesložily zkoušku dospělosti. No, u Sasukeho to vlastně byla pravda. I Itachi nakonec alespoň trochu pookřál, minimálně proto, že se Anko přestala kolem jeho bratra ovíjet jako břečťan a místo toho šla s Konan splašit něco k jídlu, zatímco on s ostatními šel najít nějakou další atrakci, kde by se mohli vyřádit. Alespoň mu otec nebude moct říct, že to odfláknul nebo se Sasukemu dostatečně nevěnuje.

 

„A co takhle řetízák?“ navrhl Deidara při pohledu na točící se sedačky, které dle jeho mínění měly přijatelnou rychlost, kterou by jeho účes mohl snést, „na tom jsem nebyl už dlouho.“

„Nebo horská dráha,“ nadhodil Sasori další možnost. Vždycky se mu líbilo, jak jezdí nad řekou, jako malý se děsně bál, že do ní spadne, ale byl to prima adrenalin.

„Ale no ták, to se mnou vážně nikdo nepůjdete na něco drsnějšího?“ protáhl Sasuke zklamaně obličej. „Když ne kladivo, tak aspoň mixér. Kisame, ty si určitě dáš říct, uplatím tě… vystřelím ti za to růži!“ zazubil se na modrovlasého hromotluka.

 

„K čemu mi bude růže, když potom vyzvracím všechno to poctivě sežraný jídlo? Jsem chudej student,“ zakřenil se Kisame, „teda student už vlastně ne, ale chudej pořád…“ Jak tak koukal na atrakci, kam chtěl Sasuke jít, zvedal se mu kufr už teď. Ale to štěně na něj tak lítostivě koukalo… „Hm… a tvůj bratr tě pustí?“ popíchnul je oba v záchvěvu jisté rezignace.

Itachi obrátil pohled na rotující příšernost. „V žádným případě,“ odtušil nenaloženě, „buď až budeš mít víc jak sto padesát centimetrů nebo za tebe nebudu mít zodpovědnost.“ Ještě aby se mu přizabil, to tak.

 

„Cože?! Já sto pade už dávno mám!“ čertil se Sasuke a jakoby na důkaz se vytáhl do plné výše svých necelých sto šedesáti centimetrů, což bylo pořád zhruba o hlavu méně oproti Itachimu a minimálně o dvě oproti Kisamemu. „A jestli máš o mě strach, pojď se mnou ty, můžeš mě třeba držet za ruku,“ dodal poněkud sarkasticky, až se Hoshigaki zachechtal nad tou představou.

„Kdo koho bude držet za ruku?“ informovala se ihned Anko, která se s Konan vracela, přičemž obě měly v rukou velké pytlíky s barevným sladkým popcornem a k tomu kelímky se sodovkou.

 

„Ty aby ses neozvala,“ odfrknul si Itachi, „nikdo nebude nikoho držet za ruku.“ Achjo, proč ho sem vůbec musel brát, takhle se akorát rozčiluje! Příště ať si ho otec zabaví sám, jestli má pocit, že spolu tráví málo času.

„Kámo, tobě někdo nacpal do prdele pravítko, nebo proč jseš tak našponovanej?“ zachechtal se Deidara na kamarádův účet a z Uchihova zlostného pohledu, který po něm vzápětí hodil, si pranic nedělal.

Tmavovlasý mladík musel na chvíli stisknout zuby, aby neřekl něco, co by nechtěl, a po chvíli rezignovaně vydechnul: „Tak fajn, ale jestli se na tom zabiješ, tak je to tvoje zodpovědnost.“ Když nad tím tak přemýšlel, alespoň ho dostane z nenechavých spárů své bývalé spolužačky. Ani trochu se mu nelíbilo, jak na něj Anko kouká.

 

„Super!“ zavýsknul Sasuke nadšeně a natěšeným pohledem si přeměřil tu zabijáckou atrakci, „tak jdeme, Kisame, máš to u mě!“

„A já u tebe,“ upozornil modrovlasý mladík svého spolužáka a hraně si povzdechl: „Že já jsem taková dobrá duše… dokonce místo tebe dělám chůvu tvýmu bratrovi, to mě poser. Tak pojď, ale za svůj žaludek neručím.“ S pobaveným úsměvem poplácal Sasukeho po zádech, div ho nepopostrčil o několik kroků dopředu. Následně se oba odebrali k nedaleké frontě na šílené kladivo, zatímco ostatní je o něco pomaleji následovali.

„Tohle si musím vyfotit,“ konstatoval Sasori a vytáhl z kapsy mobil, aby byl připraven zachytit ten moment, až se bude Kisame s Itachiho bráškou točit hlavou dolů. Mohl by z toho být super trapas, jestli se vážně pozvrací.

 

„Jo, hlavně že do sebe předtím ládoval všechno možný… chci vědět, jestli to udrží dole,“ zakřenil se Deidara a ve chvilce nepozornosti usrknul Konan ze sodovky, až se po něm modrovláska pobouřeně ohnala. Celé procesí se shromáždilo nedaleko děsivě vyhlížející atrakce, kam ti dva mířili.

„Hm, ale popravdě jsem nečekal, že budeš čekat na Itachiho svolení,“ prohodil Kisame směrem k mladému Uchihovi s úsměvem, když si zaplatili lístek na tu žaludek obracející jízdu a čekali, než předchozí várka skončí, „třeba nakonec nebudeš tak hroznej bratr, jako se furt tváří.“ Ostatně lidé měli v tomhle ohledu trochu tendence přehánět.

 

„To o mně říká, jo?“ ušklíbnul se Sasuke a na okamžik se ohlédl po černovlasé postavě svého bratra. Jejich temné oči se na malou chvilku na dálku setkaly. „Prevít. Ale co, já ho taky nemám rád, neumí se ani pořádně odvázat. Asi je to tím, že po rozvodu našich zůstal s tátou,“ prohodil následně směrem ke Kisamemu.

Sasukeho a Itachiho rodiče byli rozvedení už devět let. Byli ještě malí, když k tomu došlo – Itachimu bylo tehdy deset, Sasukemu pouhých pět. Důvodem nebyla nevěra, tak jako u spousty jiných sezdaných párů, Fugaku a Mikoto Uchiha se původně velmi milovali, ale brali se velice mladí a to asi po pouhém roce a půl známosti. Teprve až v manželství se stačili pořádně poznat a jako nepřekonatelná překážka se jevila povaha jejich otce.

Fugaku Uchiha byl muž pevných zásad. Měl velkou spoustu skvělých a dobrých vlastností – byl odvážný, čestný, charakterní, se smyslem pro pořádek, se vším si uměl poradit, v domě uměl všechno opravit nebo vyrobit a navrch vypadal velice dobře, i teď, v necelých čtyřiceti letech se po něm otáčela i velmi mladá děvčata, kterým imponovaly nejen jeho přitažlivé rysy, které zdědili oba jeho synové, ale také vypracované svaly a štíhlá postava, což bylo nezbytné pro jeho zamilovanou práci velitele zásahové jednotky u policie.

Jenže kromě všech těchto kladů bohužel Fugaku oplýval i mnohými negativy. Především to byl přísný muž zvyklý na vojenskou výchovu, který nijak snadno neukazoval své city – pravda, u rodiny občas dělal výjimku, ale nebyl to zrovna rozmazlující táta, který by rozdával objetí nebo pusinky – neměl zrovna smysl pro humor a především byl silně tradicionalistický. Dle jeho názoru se žena měla věnovat hlavně domácnosti a dětem a tady to brzy v jejich vztahu s Mikoto začalo skřípat, protože jejich matka chtěla po svatbě studovat vysokou školu umění a designu a chtěla dělat kariéru interiérové designérky, což Fugaku velmi těžce nesl a vůbec se mu to nelíbilo. Hádali se, a když se k tomu ze strany jejich otce přidala ještě žárlivost, zdálo se mu totiž, že se Mikoto nějak moc stýká se svými spolužáky z fakulty, byl oheň na střeše prakticky denně, což nakonec vyústilo v rozvod manželství.

Protože však v té době již měli děti, nastaly tvrdé boje, ani jeden z rodičů se jich totiž nemínil vzdát, a protože ani jeden z nich neměl na krku žádný škraloup, nemohl se soud pořádně přiklonit na jednu nebo druhou stranu, takže nakonec došlo k tomu, že si oba – byť s krvácejícím srdcem – nechali jednoho syna s tím, že se ale budou pravidelně stýkat.

Fugaku s Itachim zůstali v jejich rodném domě, především asi proto, že to byl dům, který Fugaku, samozřejmě s pomocí dalších řemeslníků, sám postavil pro svou rodinu, zatímco Mikoto si po majetkovém vyrovnání našla se Sasukem útulný byt ve městě.

 

„Vlastně ani ne… nějak si nevzpomínám, že by o tobě mluvil kdovíjak často. A suchar to byl vždycky,“ pokrčil Kisame rameny, protože i když už Itachiho znal nějaký ten pátek a byli si vlastně docela blízcí, stejně toho o jeho rodině moc nevěděl. Nikdy se o nich nechtěl moc bavit a když už, většinou mluvil o svém otci.

Dlouhovlasý mladík po onom rozvodu nezažíval zrovna růžové chvíle, bylo mu deset, takže dobře věděl, o co jde, a zároveň se mu pomalu blížila puberta, která mnohé věci taky neulehčila, a protože byl od přírody spíš uzavřený, stal se z něj zkrátka tak trochu bručoun. Ne, že by si nedokázal najít přátele a vycházet s nimi, ale… málokdy na něm byl vidět obyčejný bezstarostný smích nebo mladické průšvihy, které k dospívání zkrátka patřily… trochu působil, jako by byl o deset let starší než ve skutečnosti. Vlastně proto ani nebylo nic divného na tom, že to Kisame teď čekal s jeho bratrem ve frontě na bláznivou, žaludek obracející atrakci, kterou by si normálně užili spolu.

 

Sasuke pokrčil rameny. Jemu bylo tehdy pět a rozvod rodičů ho také velice trápil, třebaže tomu v té době ještě tolik nerozuměl, ale víc než polovinu svého života prožil už v téhle rodinné situaci, takže ji asi bral přirozeněji než Itachi a nevadilo mu se o tom bavit. Teď však se jeho myšlenky točily kolem něčeho úplně jiného.

Konečně se s Kisamem dostali na řadu a usadili se na tvrdých plastových sedačkách svítivě fialové barvy, zatímco pomocník pouťaře jim zaklapával bezpečnostní pásy a ochranu proti vypadnutí, takže byli zapasováni tak, že jakékoliv couvnutí už bylo nemožné.

Sasukeho obličej zářil vzrušením a jeho živé obsidiánové oči vyhledaly jejich partičku pod tribunou. S veselým zazubením jim zamával, zatímco provozovatel atrakce zahalekal, že budou za vteřinku startovat.

„Ty jo, kdyby se to tak s nimi utrhlo,“ sýčkoval dole na zemi Deidara, když se atrakce začala pomalu roztáčet, „neměli by šanci. Někde se to loni stalo, ne? Myslím, že v Itálii, hned asi dvakrát po sobě… byli tenkrát dva nebo tři mrtví.“

 

„Jo, o tom jsem slyšel,“ přizvukoval mu Sasori okamžitě, „to má tvůj bratříček sebevražedný sklony, Itachi? Mně se z toho chce zvracet, jen to vidím, a ještě ta představa, že to poslední, co v životě uvidím, bude Kisameho vyděšený ksicht…“

„Vy jste příšerný, oba dva,“ napomenula je Anko rozhořčeně a liskla jim dva dobře mířené pohlavky, před kterými ani nestačili uhnout. Ne, že by měla něco proti černému humoru, ale přivolávat to zrovna nemuseli… navíc by jich byla věčná škoda.

„Prosím tě, jediný, co se tak asi může stát, je, že dostanu od otce ceres, že jsem ho na něco takovýho pustil,“ odmávnul to Itachi ledabyle. Jejich rodiče se spolu pořád dokázali jakž takž bavit, alespoň pokud se jednalo o děti, takže by si Sasukeho případný úraz asi schytal od nich obou.

 

„Tak mu to neříkej, ne?“ pokrčila rameny Konan a strčila si do pusy další hrst popcornu, „jestli je fakt tak přísnej, určitě se mu s tím nebude chlubit ani Sasuke, by si to nejspíš slíznul taky. I když to nechápu, je mu už čtrnáct, proč by se nemohl trochu pobavit? Snad sám ví, co snese a co ne.“ Na rozdíl od jejich modrovlasého kamaráda, jak se zdálo. Většina lidí na té divoce se otáčející atrakci ječela, někteří vzrušením a přemírou adrenalinu, někteří děsem... A popravdě se jí zdálo, že jeden z těch hlasů patří Kisamemu, byť takhle zdálky a při té rychlosti se to těžko odhadovalo. Fuj, ji by tam teda nikdo nedostal.

„Jo, když ho dovedeš domů vcelku, tak je to v cajku,“ přizvukoval jí Deidara a se smíchem se bavil Kisameho nesnázemi. Jo, když se nechal ukecat... „Kam vyrazíme potom?“ zeptal se následně, aby změnil téma.

 

„Horská dráha! Horská dráha!“ skandovala Anko nadšeně, až všem ostatním málem zalehlo v uších. Na tu rotující příšernost by sice nevlezla, ale nějaký adrenalin být musí, když už měli konečně prázdniny. I když… těžko říct, jestli se Kisame po tomhle ještě na něco vzmůže, podle toho jekotu se to dost špatně odhadovalo.

„Panebože, tohle už nikdy…“ zabručel pobledlý hromotluk o něco později, když ho po té ďábelské jízdě konečně propustili, a on se musel opřít o nedaleké zábradlí, aby se vůbec udržel na nohou. „Ty snad nejsi ani člověk,“ zaskučel směrem k Sasukemu, který měl na rozdíl od něj pusu od ucha k uchu a zjevně se moc dobře bavil. Nejspíš na jeho účet, protože měl pocit, že mu to semlelo všechny vnitřnosti.

 

„Jak jsi to poznal?“ zatvářil se Sasuke rádoby překvapeně a ihned s úšklebkem dodal: „Já jsem totiž bůh.“

„Jo, no to zrovna,“ vyprskl Deidara smíchy a přeměřil si Itachiho brášku od hlavy až k patě, „na boha jseš moc zakrslej, pískle, možná tak leda hobit.“

„No dovol?!“ durdil se okamžitě mladší Uchiha, „mám snad tak chlupatý nohy?!“ Vlastně mu ve čtrnácti zatím rostlo spíš takové chmýří na lýtkách a v rozkroku, ale tvářičku měl zatím pořád roztomile holou a hlas mu ještě nezačal ani mutovat. Trochu záviděl některým svým spolužákům, kterým se už něco takového pomalu objevovalo.

„Možná by ses hodil spíš na elfa,“ zazubila se Anko a vjela do jeho černých hebkých vlasů, „docela dobře si tě dovedu představit se špičatýma ušima, v nějakým pěkným hávu…“

 

„To není špatná představa!“ přizvukovala jí Konan okamžitě a štípla Sasukeho do tváří jako to dělávají babičky svým rozkošným vnoučatům, což se mladíkovi pochopitelně moc nezamlouvalo, ale nechal si to od obou líbit.

„Vidíte to? ušklíbnul se Deidara naoko znechuceně a dloubnul svoje kamarády do zad, „takovýho kvalitního materiálu kolem mají a stejně se přilepí na nedospělýho špunta… víte, že bysme si to mohli brát osobně?“

„Jo, přesně,“ podpořil ho Sasori, „přestaňte ho obírat, než Itachi pukne jako nafouknutá ropucha, a pojďte radši na tu horskou dráhu.“

„Eh, mě z toho vynechte,“ vydechnul Kisame zkroušeně, „už žádný točení, výšky, prudký zatáčky nebo podobný voloviny.“ Vážně mu po tom nebylo zrovna fajn, dokonce se mu pořád trochu motala hlava.

 

„Tak jo, ale pak ještě nesmíme vynechat střelnici,“ prohlásil Sasuke, který byl rád, že se konečně přestala řešit jeho výška, „mamka by mi neodpustila, kdybych jí nepřinesl nějakou růži.“

Celá parta se následně prodrala davy lidí k další atrakci, i když ne tak bláznivé, jako byla ta předchozí. Tentokrát se zúčastnili všichni kromě Kisameho a Deidary, který se stále bál o svůj účes, přestože horská dráha ani zdaleka nedosahovala takové rychlosti. Mladšího Uchihu si pochopitelně jako spolujezdce zabrala zase Anko, přičemž Itachi seděl sám hned za nimi a vepředu jako první jeli Konan a Sasori.

Sasuke si jízdu náramně užíval, a zatímco mu vítr čechral havraní vlasy, křičel něco Anko do ucha, aby ho slyšela, a oba se řehtali jako koně. Svým způsobem se zdálo, že se krátkovlasý mladík baví s Itachiho přáteli skoro víc než on sám.

 

Staršímu Uchihovi se hlavou skutečně honily ne zrovna lichotivé myšlenky, ale byla pravda, že bláznivá jízda na horském vláčku mu moc nedovolovala hloubat ve svých myšlenkách, a nemít výhled na to, jak se jeho bratr a Anko div ne cukrují, dalo by se říct, že si to i doopravdy užívá. Když všichni vystoupili a nadšeně předávali svoje zážitky těm dvěma lemrám, které se nechtěly svézt, překvapivě se tvářil docela uvolněně, a dokonce ani nebručel, když ho táhli na další atrakci – tentokrát střelnici – aby si mohli ještě něco užít.

 

Střelnice byla další Sasukeho oblíbenou kratochvílí na pouti, hlavně nejspíš proto, že Fugaku, který jakožto policista uměl se zbraní zacházet skutečně znamenitě, je s Itachim odmalička brával s sebou na opravdickou střelnici. Mladšího Uchihu to bavilo víc než Itachiho a také plánoval, že si pořídí zbrojní pas, jakmile na to bude mít věk.

Přestože tyhle pouťové vzduchovky byly často schválně trochu zahnuté nebo nějak upravené, podařilo se nejmladšímu Uchihovi vystřelit celkem pět pestrobarevných papírových růží, jejichž výrobní hodnota mohla být tak pět korun, ovšem za jejich výhru vysolil zbytek všech peněz, které od bratra dostal.

„Tak… slušný výkon, ne?“ chlubil se s širokým úsměvem ostatním ve skupině, a aby se projevil jako grand, ihned dodal: „Jedna je pro mamku a zbytek pro všechny holky v téhle partě.“ Pompézním gestem věnoval růžovou květinu Anko, zelenou Konan, modrou Deidarovi a červenou Itachimu.

 

Těžko si představit situaci, při které by se ostatní mohli chechtat víc, než když oba zkoprnělí kluci drželi v ruce papírové růže a probodávali Sasukeho smrtelně nasupenými pohledy. Kisame se dokonce regulérně začal dusit vlastními slinami, které při tom záchvatu smíchu vdechnul, a ani Anko s Konan se neudržely a málem se zlomily v zádech.

„Drž mě, nebo po něm skočím,“ zavrčel dlouhovlasý blondýn směrem k napálenému Uchihovi. On přece nebyl žádná holka, doprčic!

„Posluž si,“ zasyčel Itachi na oplátku a měl chuť toho malého smrada zmydlit. Proč si nemůže v okolí najít vlastní kamarády a otravovat je?

 

„No co, o vlasy se bojíš víc než leckterá ženská, kterou znám,“ uculil se Sasuke a obratně uhnul před pohlavkem, který mu Deidara chtěl uštědřit. Blonďák – s Itachiho požehnáním – začal to malé štěně nahánět kolem střelnice, aby ho za tu opovážlivost ztrestal, ale mladší Uchiha měl rychlé nohy a byl dost mrštný. Vždycky ho na základce přihlašovali do soutěží v běhu, takže mu nedělalo velký problém Deidarovi uniknout.

„Myslím, že to, že jsi ho pustil na bláznivou atrakci, bude tvůj nejmenší problém,“ zachechtal se Kisame a s cukajícími koutky sledoval tu honičku, „ale pomalu budeme muset jít, tak je roztrhni od sebe, jestli ho nechceš domů dovést trochu pocuchaného.“

 

„Já myslím, že by mu to prospělo,“ odtušil dlouhovlasý Uchiha a podmračeně sledoval, jak se blonďák neúspěšně snaží jeho bratra chytit. Bezpochyby si zasloužil trochu na prdel, aby si tak nevyskakoval, ale asi to nechtěl nechávat zrovna na Deidarovi. Jakmile se jeho sourozenec mihnul kolem jejich skupiny, znenadání natáhnul ruce a čapnul ho do svých spárů, aby už nikam neutekl, navzdory očekávání všech ho ale svému spolužákovi nevydal.

„To už by stačilo, tahle přítěž musí domů dorazit vcelku,“ zklamal Deidarovu krvežíznivost a nenechal ho na svého bratra znovu zaútočit, což se vzhledem k jeho nevraživosti mohlo zdát trochu paradoxní.

 

Sasuke na blonďáka rozpustile z Itachiho paží, které kolem něj byly obtočené, vyplázl jazyk. Na jednu stranu byl díky otcově výchově dospělejší než spousta jiných kluků v jeho věku, ale na tu druhou… pořád byl tak trochu dítě, byť s ním občas už dost silně třískala puberta.

„Nech si zajít chuť, pomněnko… jau, Itachi!“ ohradil se vzápětí, když od svého sourozence schytal ne právě jemné dloubnutí do žeber, a třel si pohmožděný bok.

„A to je ta opěvovaná bratrská láska,“ zavrtěl pobaveně Sasori hlavou, „pojďte, chci si dát na cestu ještě langoše. Kisame, dáš si klobásu?“

„Ne, myslím, že mám dost,“ odpověděl modrovlasý hromotluk, který se ještě pořádně nevzpamatoval z té divoké jízdy, respektive jeho žaludek nebyl právě nejpokojnější. „Ale Itachi by mohl, ten má klobásy rád, co?“ ušklíbl se na svého nejlepšího kamaráda.

 

„Jo, jasně,“ odtušil Itachi zdánlivě nevzrušeně, ale probodnul svého nejlepšího kamaráda pohledem, kterému mohli rozumět jenom oni dva. Už před časem se mu svěřil – tedy spíš to z něj Kisame dost nevybíravě vypáčil – z čeho pramení jeho nezájem o něžné pohlaví a celková ignorace skoro všech hezkých holek, které se kolem něj motaly, a Hoshigaki si od té doby sem tam neodpustil rýpavou poznámku. Už to tak nějak ignoroval, ale neměl moc rád, když to vytahoval před ostatními, protože Kisame byl jediný, kdo to o něm věděl… No, a možná ještě otec něco tušil, ale asi se rozhodl to raději ignorovat, aby se nemusel ve svém prvorozeném synovi tak příšerně zklamat.

„Tak pojďte, vy klobásy,“ zazubil se nic netušící Sasori a už si to štrádoval ke stánku s občerstvením, aby ještě něco zakousnul.