Tak jsem dostala záchvat tvořivosti =) Tahle kapitolovka není dlouhá (6 kapitol) a doufám, že se najde někdo, kdo si jí přečte =) První kapitolu máte jen jako ochutnávku, nic závažného se v ní nestane...

 

 

Pairing: ItaSasu

 

 

"Itachi! Pomóc!" zaslechl jsem z kuchyně vyděšený hlas svého malého bratříčka. Byl jsem skloněný a hlavu jsem měl zrovna strčenou v přihrádce na DVDéčka. Zvuk toho hlasu mě donutil okamžitě se napřímit, což samozřejmě mělo za následek to, že jsem se hlavou pořádně praštil o horní přihrádku.

"Jauva! Do prdele!" zaklel jsem, ruku jsem si automaticky přitisknul k vršku hlavy, kde mi pulzovala ostrá bolest.

"Itááchi!!" naléhavě volal ten hlas z kuchyně. Málem jsem se zabil o pohovku, jak rychle jsem spěchal do kuchyně zjistit, co se vlastně děje. Smykem jsem se zastavil na prahu. Očekával jsem, že uvidím svého brášku přinejmenším s useknutou rukou, ale ten vypadal docela v pořádku, ačkoliv vyděšený. Hned jsem našel příčinu těch potíží - plameny, šlehající z něčeho, co ještě před minutou měla být naše večeře. Přiskočil jsem ke sporáku, trhnutím vypnul plyn a oheň na pánvičce uhasil vodou z kohoutku, přičemž se to samozřejmě neobešlo bez hrozivého syčení a místnost se naplnila oblaky páry. Otevřel jsem okno, protože se tam nedalo dýchat a přísně se zadíval na bratra, který se s vykulenýma očima krčil za stolem.

"Můžeš mi říct, co jsi to sakra dělal Sasuke?!" zahřímal jsem, ale k zamračení jsem se přinutit nedokázal. Bráška polknul a narovnal se.

"Chtěl jsem ti jen trošku pomoct." Hlesnul plačtivě, "myslel jsem, že když trošku přidám plyn, rychleji se to uvaří…".

"Nebo taky parádně spálí, jak jsi právě zjistil. Čím to, že tě nemůžu pustit k ničemu, aniž bys nedokázal udělat nějaký průšvih?!" pokračoval jsem přísně. Sasuke sklopil smutně pohled do podlahy a mlčel. Napadlo mě, že jsem to asi trošku přehnal. "Co kdybychom si radši objednali nějakou pizzu?" navrhl jsem, už normálním tónem a zbytek spálené hmoty vyhodil do odpadkového koše a pánev hodil do dřezu. Sasuke potěšeně zvednul oči a pátravě se na mě zadíval s otazníkem v očích. Nemusel tu otázku vyslovovat, věděl jsem, co chce říct - Už se nezlobíš? Zavrtěl jsem hlavou a Sasuke mi skočil do náruče.

"To by bylo super!" souhlasil nadšeně. Dobrá nálada se mu vrátila. Musel jsem se usmát, když jsem viděl, že se směje on. A takhle to bylo vždycky. Nedokázal jsem se na něj nikdy doopravdy zlobit. Měl jsem ho moc rád. Už od chvíle, co jsem poprvé spatřil svého malého bratříčka, dobře si na to vzpomínám…