Neukamenujte mě prosím, že jsem začala další kapitolovku. Já vím, jsem hrozná. Narazila jsem na blog slečny Asway, která nabízela spoluautorství povídek. Ještě nikdy jsem s nikým nic dohromady nepsala, a proto mě to zaujalo a napsala jí. Odezva byla kladná a my vám z původně plánované jednorázovky přinášíme pár dílů krásného příběhu.

Musím říct, že se mi s ní psalo hodně dobře. A chtěla bych jí poděkovat za spolupráci.

V příběhu vystupuje Deidara (Ivanitko) a Sasori (Asway), někde píšeme i dohromady, zvláště ty scény, které byste měli číst až po 10 hodině večerní.

 

Sasori a Deidara spolu chodí na vysokou školu, ale ani jeden z nich nemá odvahu ukázat své city před tím druhým. Objeví se nový student - Itachi, který se k blonďáčkovi velmi má. Co se stane, když ho pozve na skleničku? Jak na to zareaguje Sasori, který je náhodou potká v baru?

 

 

D: Semestr začíná krásně. Snad víc bych si nemohl přát. Sluníčko mě lechtá svými paprsky po tváři a snaží se zahřát moje zkřehlé ruce. Ráno je jasno, ale ještě mrazivo. Matka příroda nám ukazuje, že se rok blíží ke konci. Kdybych tu tak měl někoho, komu bych mohl podržet své dlaně v jeho a trošinku přijmout lidského tepla. Vůbec by mi to nevadilo. Sice je tu jeden člověk, ten ale asi ani neví, že existuji. Mám pocit jako by mi byl na míle vzdálen a přeci tak blízko. Jen natáhnout ruku a dotknout se. To já ale nemůžu udělat. Jsem strašně stydlivý. Prohrábnu si prsty vlasy a neposednou ofinu zastrčím za ucho. Kroky se přibližuji k ústavu, kde má probíhat cvičení s ním. Moje srdíčko nadšením poskočí, že jej budu moct alespoň vidět. Ale bude vidět o mě? Skloním pohled k šedému chodníku, kde vítr prohání padlé listy, které mi nejvíce připomínají moje myšlenky.

 

S: Pospíchám do budovy, protože se nemůžu dočkat okamžiku, kdy ho konečně zahlédnu. Všichni okolo obdivují přírodu, můžou se zbláznit z barevného listí. Kdysi bych tomu propadl i já. Jenže poslední dobou nemám v hlavně nic jiného než jeho. Nevím, jestli to je dobře, protože já, jakožto budoucí umělec, bych se měl zaměřovat na okolí a získávat inspiraci. Měl bych mít oči otevřené a ruce připravené, abych dokázal zachytit krásu okouzlující podzimní chvíle. Ale jak to mám proboha zvládnout, když se nedokážu soustředit? Možná by pomohlo, kdybych se s ním sblížil, ale já nemám ve zvyku moc ukazovat city ostatním. Navíc, on by určitě nestál o někoho, jako jsem já. Protože s tou svou blonďatou hřívou by si dokázal klofnout kohokoliv, na koho by ukázal.

S temnými myšlenkami otevírám dveře a vcházím dovnitř. Moje oči, stejně jako každé ráno, začínají hledat toho, po kom srdce nejvíce touží.

 

D: Stojím před učebnou, kde se koná výuka. Je tu spousta další studentů, ale nejvíc mě zaujal černovlasý mladík, který mě přímo propaluje pohledem. Je mi to trochu nepříjemné a snažím se vyhnout očnímu kontaktu, ale je to tak těžké. Je tu nový, ještě nikdy jsem ho tady neviděl. Chci si ho alespoň trochu prohlédnout, ale mám hrozný strach, že si toho všimne. To bych nerad. Sakra, teď mě viděl a přibližuje se ke mě. Sevřu sešit, který nesu v náruči a dělám, že tam vůbec nejsem.

"Ahoj," osloví mě podmanivým sametovým hlasem, ze kterého se mi podlamují kolena a to mě jen pozdravil. "Jsem tu nový, přešel jsem z jiné školy a rád bych se seznámil s místními studenty," osvětlí mi svou přítomnost.

"Čau, já jsem Deidara," odpovím, představit se je přece slušnost.

"Promiň, vůbec jsem se nepředstavil. Moje jméno je Itachi Uchiha.

"Páni ty jsi z rodiny těch Uchihů, kteří vlastní obrovskou firmu," pak sklapnu a zastydím se. Muselo mu to být nepříjemné, hned tak po ránu z něj dělat největšího snoba.

Krátce se uchechtne, "jo to je moje rodina. Máme spoustu majetku, ale co s tím. Chci se věnovat dráze umělce asi stejně jako ty. Jinak bychom tu nebyli, že" snaží se to trochu odlehčit.

Nevím jak se k tomu postavit. Na jednu stanu se tváří velmi sympaticky a na druhou jsem o synech Fugaku slyšel samé zajímavé věci. Tak nevím, jaký obrázek si o něm mám udělat. Ovane mě chladný průvan od otevíraných dveří. To je on, okamžitě naberu červený nádech a začnou se mi nervozitou potit ruce. Dneska mám nějaký pech. Osloví mě tajemný dlouhovlásek a konečně se objeví ten, o nějž moje srdce stojí a co já. Zase nic, tvářím se jako bych tam nebyl.

 

S: Vyhledám si ho a jen silou vůle nestrnu na místě. Okamžitě si přeskenuju toho kluka, který stojí vedle něj. Snažím se ho zařadit do známých spolužáků, ale nevzpomínám si, že bych ho tady někdy viděl. Každopádně vypadá dobře, až moc dobře. A to, že se kolem Deidary motá, mi dobré nálady moc nepřidává.

Sednu si co nejdál od nich a snažím se na ty dva nekoukat tak zkroušeně, jak to musí vypadat. Sakra, měl bych se rozhoupat a konečně mu přiznat, co k němu cítím. Moc dobře ale vím, že to neudělám. Ať už proto, že se bojím odmítnutí a velkého zklamání nebo toho, že by se mi přímo přede všemi vysmál. Obojí se zdá nyní nepřijatelné a nevím, jak bych se z toho dostal.

Nejlepší by bylo na to teď nemyslet. Zavřu oči a vyprázdním si hlavu. Alespoň pro teď, než ještě udělám nějakou hloupost. Konec konců, nemusí to být tak, jak to na první pohled vypadá. Nasadím nečitelný výraz a zarytě koukám dopředu. Tak jako pokaždé, když si nevím rady, nechávám to na osudu.

Jediné, co v tuhle chvíli vím jistě je to, že se tomuhle týpkovi podívám na zoubek.

 

D: "Můžu si sednout k tobě," zdvořile se zeptá Itachi a po mém nesmělém přikývnutí zapluje na místo vedle mě. Jsem jako na trní. Nenápadně se kouknu směrem, kde tuším červenovláska. Má v tváři takový zvláštní nečitelný výraz. Dívá se přímo dopředu, nezavadí o mě ani pohledem. Ach jo. On je tak hezký, ty jeho oříškově hnědé oči mi nenechávají spát. Učitel nám vysvětluje novou látku a postup práce. Máme se rozdělit do dvojic, než stihnu popřemýšlet, že bych se možná šel zeptat Sasoriho. Výhled na něj mi zastoupí Itachi.

"Dei," zeptá se něžně, "mohl bych být s tebou?" Pane bože, to mi snad dělá naschvál. Znám ho teprve pár minut a těm jeho očím se prostě nedá odolat. Beze slova přikývnu na souhlas. K mému překvapení dostaneme plastelínu. S tou jsem dělal naposledy na prvním stupni i můj soused je celkem překvapený. Máme za úkol vymodelovat obyčejnou věc ze života, bez které si nedokážeme představit den.

 

S: Jakmile učitel pronese větu o dvojicích, zabloudím pohledem k Deidarovi. Jak jsem mohl čekat: už parťáka má. A není překvapením, že je jím onen černovlasý. S povzdechem se rozhlédnu, abych si někoho vytipoval. Dřív, než tak stihnu učinit, někdo prudce odsune židli vedle mě, až leknutím nadskočím. Kouká na mě kluk s divnýma hadíma očima.

"Můžu pracovat s tebou?" zeptá se a nakloní hlavu na stranu. Přes obličej mu přepadne pramen černých dlouhých vlasů, které mi někoho připomenou.

Nejspíš proto mám hlas nabroušenější, než obvykle. "Klidně." Neměl bych na něj tak štěkat, když mi nic neudělal.

"Blbá nálada?" hádá, zatímco bere do ruky kus plastelíny.

Pokrčím rameny. "Tak nějak." Protáhnu se. "Ty jsi... Orochimaru, ne?" Zamyslím se. Když přikývne, tak se mu představím i já. Leč zbytečně, protože podle jeho vědoucího pohledu to věděl i bez mé pomoci.

Následně si začnu lámat hlavu se zadáním. Kdyby se učitel zeptal na člověka, měl bych hned jasno. Ale když o věci, musím trošku váhat. Doma mám pár loutek, které sám vyřezávám ze dřeva a stavím. Možná, že bych je postrádal, i když nevím, jestli zrovna každý den.

Orochimaru má asi jasno, hned začne jednu část plastelíny žmoulat v ruce, aby ji zahřál. Taky tak učiním, abych vůbec práci stihl.

 

D: S nepřítomným pohledem žmoulám kuličku hnědé plastelíny. Vůbec nemám představu, co bych měl vytvořit. Práce s hlínou a jílem mě baví a obvykle jsem i dost kreativní, ale dneska si moje múza udělala volno. Nenápadně kouknu k sousedovi, snaží se něco vytvořit, ale zatím to nemá žádný tvar ani formu. Myslím, že tato práce není jeho parketa. Ještě chvíli se s tím přehaduje a pak to vzdává. Hmota vítězí nad rozumem. Zahledím se pod svoje ruce, které mezitím vytvořili z koule tvar lískového oříšku. Moje podvědomí jednalo za mě. Bez Sasoriho očí bych nepřežil snad ani jeden den. Dodělám ještě zelený obal a stopku. Výtvor je na světě. Od učitele dostávám pochvalu, akorát kroutí hlavou nad tím proč zrovna oříšek. Vysvětlím, že se jedná o podobenství. Obejde všechny studenty a zhodnotí jejich práci. Bohužel nevidím, co vytvořil Sasori, protože sedí celkem daleko a ještě k tomu mám špatný výhled přes Orochiho, který má rozpuštěné vlasy. Kdo má výtvor zkontrolovaný, vrátí plastelínu do původního stavu a odloží ji do krabičky.

Vyjdu ven z budovy a mířím si to k ústavu dějin umění. Podle rozvrhu mám za chvíli přednášku s profesorem Onoki, který úplně nesnáší pozdní příchody a všechny takové vyhazuje. Jelikož máme z tohoto předmětu ústní zkoušku, snažím se dojít zavčasu.

Slyším za mnou se rychle přibližující kroky.

"Deidaro ty jsi tak rychle utekl. Jsem se tě chtěl zeptat, jestli by jsi večer nezašel na skleničku do nějakého místního baru, abychom se lépe poznali. Chtěl bych se zeptat i na nějaké otázky ohledně studia," zeptá se.

Přešlápnu z nohy na nohu. Je mi sympatický, ale, "večer jsem měl v plánu pokračovat v projektu do keramiky." Hodí po mě smutným pohledem. Tak tady už přestává všechna sranda, má takový kawai ksichtík a je naprosto k sežrání. "Ale myslím, že to můžu přeložit na zítřek, půjdu s tebou. V kolik a kde se sejdeme?" nakonec podlehnu.

"Fajn potkáme se v sedm pod radnickou věží," vybere místo a čas.

"Promiň, ale už musím jít, jinak dojdu pozdě," rozloučím se a valím na přednášku, až za mnou dlouhé vlasy vlají jako hedvábný šál.

 

S: Když učiteli odevzdávám svůj výtvor: poměrně propracovanou z plastelíny vymodelovanou loutku, ani nevnímám, co mi říká. Zpozorním teprve, když mi rukou zamává netrpělivě před obličejem. Stočím k němu svůj pohled. "Ano?" vyhrknu.

"Ptal jsem se vás, jestli jste si tu loutku koupil nebo sám vyrobil," zopakuje učitel důrazně, jako kdyby si říkal, jestli nejsem psychicky retardovaný. To ještě neviděl někoho mimo? Jako by se mu to nestávalo.

Pokrčím rameny. "Vyrábím loutky, baví mě to." Odpovím a doufám, že už mě propustí. Očividně mě chce ale co nejvíce mučit a rozhovor neustále protahuje.

"Napadlo mě, že bych vám doporučil jednu soutěž. Jestli máte opravdu velký talent, jak to vypadá, tak byste to mohl vyhrát," rozpovídá se. Následně se mi snaží vysvětlit pravidla jakési menší "soutěže pro umělce", jako by mu nebylo jasné, že nemám zájem.

"Nechci se nikam hlásit. Už můžu jít?" zavrčím podrážděně. Už dávno jsem plnoletý a on mi nemá co kecat do života. Přikývne a začne si skládat věci do tašky. Já jen protočím oči a rychlým krokem vyrazím z budovy.

Vidím jen, jak blonďáček zahýbá za roh, s černovlasým po boku. A potom ztratím z dohledu i jeho záda. Teď máme přednášky jiné, zatímco on jde na nějakou hodinu s panem Onoki, já mám hodinu kreslení s paní Nochi. Obvykle by mě to zajímalo víc, ale teď ne. Podle hodinek bych si měl pospíšit.

Učitel vyjde ze dveří a mě napadne se trošku poptat. "Mohl bych se zeptat, co vymodeloval Deidara?" zeptám se a doufám, že to nezní tak dychtivě, jak si myslím.

"Lískový oříšek," odpoví nezaujatě. Potom přejde cestu a zmizí.

Pospíchám na hodinu. A hlavu si lámu s tím, proč zrovna lískový oříšek. Čím by mohl být tak důležitý?

 

D: Přednáška byla zajímavá a poučná. Pan Onoki vypadá jako starý mrzout, který si v jenom kuse stěžuje na bolesti zad, ale jeho vědomosti o dějinách jsou ohromující. Mohl bych ho poslouchat navěky a pořád by mě to zajímalo. Sice se musím trošku přiznat, dnes jsem mu nevěnoval plnou pozornost. Musím pořád myslet na Itachiho. Jeho krása je taková zvláštní, prostě mě přitahuje jako magnet, ale jakoby něco skrýval. Nevím, proč by zajímal o takovou nicku jako jsem já. Vypadám normálně, řekl bych, že i někdy strašně. Nedělám žádné zajímavé sporty, věnuji se pouze umělecké tvorbě ať už v malbě, kresbě či sochařství, kde bych řekl i vynikám, ale to je vše. Nicméně pozval mě a já to odkýval. Už nemůžu couvnout. Zkontroluji rozvrh a s potěšením zjišťuji, že už mám volné odpoledne. Zajdu si do menzy a pak se chci na chvíli posadit do parčíku uprostřed areálu. Není sice moc velký, ale i těch pár stromů s barevným listím mi stačí ke štěstí.

 

S: Vím, že on už má padla, bohužel já to štěstí nemám. Kromě hodiny s paní Nochi mě čekají ještě dvě. Ke svému popuzení zjistím, že obě mám s Orochimarem, který si ke mně neustále sedá, jako bych byl jeho jediný kamarád nebo co. To je ale možné. Sám tady znám mnoho lidí jen od pohledu a vím, že ti nepatří mezi nějaké přátelské typy. Vlastně, když se nad tím zamyslím, tak i já se mezi ně můžu zařadit.

Zajímavé proto je, že si postupně na jeho blízkou přítomnost zvykám a zjišťuji, že bych ho mohl i vystát. Nejsem moc mluvný typ, ale to nevadí, protože Orochimaru zastává skoro veškerou konverzaci. Spokojí se jen s mým občasným pokývnutím hlavy a souhlasným zamumláním.

"Co vlastně děláš potom?" zeptá se zničehonic a donutí mě se zamyslet.

"Vlastně nic, abych pravdu řekl..." zaváhám. "Nebo vlastně mám něco na práci." Pokrčím rameny. Ano, mám v plánu si zjistit, kdo je ten černovlasý playboy, co se kolem Deie tak točí. Pak mi svitne. "Hele, nevíš, co je zač ten kluk, co seděl dneska o první hodině s Deidarou?" zajímám se.

Chvíli nic neříká, ale pak si vzpomene. "Jo, ten nový. Jmenuje se, myslím, Itachi Uchiha." Nic jiného mi nepoví, tak ale se jménem si toho můžu zjistit stejně hodně.

Uchiha... to mi něco říká, jsem si jistý, že už jsem to jméno musel zaslechnout. Škoda, že se věčně o moc nezajímám, takže si asi nevzpomenu, o koho se jedná.

Když mám padla, rozloučím se s Orochimarem a zamířím pryč.

 

D: Klíčky zachrastí v zámku, otevřu dveře a vejdu do předsíňky. Bydlím sám, takže mě tu nikdo nečeká. Povzdechnu si, je tu takové ticho. I když svítilo celý den sluníčko jsem celý zmrzlý. Dám si horkou vanu, to zaručeně pomůže. Mezitím, něž se napustí vana, si v kuchyňce uvařím hrnek horkého zeleného čaje s meduňkou a citronem - malé osvěžení s uklidňujícími účinky. Vklouznu do vany, slastně zavzdychám. Taková je to lahoda. Upíjím horký nápoj a užívám si lázně. Než voda stihne zchladnout, sis nerad, vylezu a v osušce přejdu ke skříni. Chvíli se v ní přehrabuji a nic co v ní najdu, mi nepřipadá dost dobré. Frustrovaně nakonec vyberu úzké tmavé džíny a modré tričko s nápisem. Teď jsou na řadě vlasy, jejich sušení mi vždycky zabere nejvíc času. Jsou husté a dlouhé, ale nikdy jsem ani na minutu neuvažoval, že bych se nechal ostříhat. Kouknu na hodinky, ještě mám hodinu čas. To je v pohodě. Pouklízím po sobě výbuch u šatní skříně. Do mého uměleckého koutku se radši ani nedívám. O půl sedmé vyrazím z domu směr radnice. Už z dálky vidím pod věží stepujícího Itachiho, asi se trochu loudám. Přesnost není moje parketa. "Už jsem myslel, že ani nepřijdeš," usměje se na mě. Než se stihnu omluvit, chytne mě za zápěstí a táhne směrem k místním barům. "Pojď, nebudeme tady zmrzat. Co kdybychom zašli k Rudé růži. Mají tam nejlepší pivo a drinky nejsou až zas tak drahé." Přikývnu na souhlas a srovnám s ním krok. Zklamaně povzdechnu, pustil moji ruku a své schoval do kapsy kvůli chladnému větru.

 

S: Moc toho nezjistím. Jen něco málo o nějaké rodinné firmě, kterou podle všeho vede jeho otec. Má mladšího bratra. A tím to končí. Jako by si hlídali, co vypustí do světa za informace. Je to ale možné, přece jen, už podle fotky Fugaka Uchihy a jeho ostrých, přísných rysů je jasné, že on je schopný si udělat pořádek. Nehledě na bulvár, který si v tomto případě nechce nadělat problémy. Jak nezvyklé.

Znechuceně zaklapnu notebook a zajdu se osprchovat. Teplá voda člověka uklidní. Zabalím se do osušky a rozhoduji, co budu dělat dál. Přece jen, asi jsem měl jít někam s Orochimarem. Takhle se budu jen nudit sám v tichém bytě. Nakonec se rozhodnu, že i když už se stmívá, zajdu si do večerky pro nějaké chipsy, zatímco dám stahovat film. Alespoň se zabavím. Jen s ručníkem okolo pasu běhám po bytě a hledám nabíječku od notebooku, aby se mi nevybil v polovině stahování a tím se to všechno pokazilo. Popadnu peněženku, otevřu dveře a uvidím sousedku, jak schází z vrchního patra a vyjukaně na mě zírá. No aby ne! Když jsem si vešel na chodbu v ručníku! "Pardon," zahuhlám, rudý jako rak. Bože, to je trapas. Zabouchnu dveře a zajdu si do ložnice pro oblečení.

Proboha, to už jsem na tom tak špatně, že jsem se zapomněl i obléknout? Asi zauvažuji o návštěvě psychologa, vážně mi hrabe. Hodím na sebe tmavé džíny, červené tričko s dlouhým rukávem, přičemž mi pohled sklouzne na tetování na zápěstí. Je to latinský nápis. 'Nikdy se nevzdávej svého cíle.' Nechal jsem si ho vytetovat už před pár lety. Zajdu k notebooku, vyhledám si první horor s lepším hodnocením a zadám stahování. Nasadím si tenisky, obléknu šedou bundu, popadnu klíče, mobil, peněženku a seběhnu schody. Bydlím až v čtvrtém patře z pěti. Opravdu by tu mohli zařídit výtah, odfrknu si a potom zahlédnu sousedku, jak přešlapuje před domem a zjevně se s někým hádá po telefonu. Zní opravdu naštvaně a za chvíli vztekle zavěsí hovor a zašklebí se.

"Jsi v pohodě?" zeptám se pro jistotu, takhle jsem ji už dlouho neviděl.

Podívá se na mě sklíčeně. "Kolegyně je nějaká chorá a tak ji budu muset vystřídat na baru já," povzdechne si. "Jenže už je skoro tma. Měla jsem v plánu si zajít pro něco na zub jen hen naproti. Docela mám z těch temných ulic strach."

Pousměju se. "No, tak původně jsem chtěl si zajít taky jen něco rychle koupit, ale pokud chceš, tak tě tam doprovodím. Mám dost času." Nabídnu jí.

Potěšeně můj návrh přijme. "Kde vlastně děláš?" zajímám se.

"V baru Rudá růže. Znáš ho?" upře na mě oči.

Pokrčím rameny. "Ale jo. Tak jdeme?"

 

D: Bar Rudá růže je docela oblíbený, takže tu skoro nikdy není prázdno, ale zase na druhou stranu tu není přeplněno. Interiér je velmi vkusně zařízen v temných tónech rudé a černé. Jsou tu i boxy, v kterých mají návštěvníci alespoň trošku soukromí. U barmana se na vysokých stoličkách právě uvolnilo místo pro dva hosty. Uchiha je okamžitě obsadí a pohledem mě vyzve, abych se posadil vedle.

"Dei, tak co si dáš k pití, zvu tě," vyzve mě k výběru alkoholu.

"Ne to nemusíš, já si to zaplatím sám," snažím se ho zviklat.

"Neexistuje, dneska platím všechno já," pronese hlasem, který nezná odporu.

"Tak jo, když jinak nedáš. Vyber co chutná tobě a já se podřídím." Se zvědavostí čekám, co vybere.

"Na začátek si dáme nějaký drink na uvítanou," mávnutím ruky přivolá mladého červenovlasého barmana. Připomíná mi Sasoriho až mě bodne u srdce. "Dáme si dvakrát Captain Morgan," objedná pití. Za chvilku se na dubové desce objeví dvě skleničky s tmavým mokem a pár kostkami ledu. "Na zdraví," připijeme si. Trochu se zakuckám, přece jen do hospod často nechodím a nejsem na takové věci přivyklý. Itachimu jak vidno to nedělá vůbec problém a už objednává další.

"Tak co by jsi chtěl vědět," zapředu s ním rozhovor, přece tu nebudeme mlčet jako ryby.

 

S: I když se to nezdá, od mého bytu to je k baru Rudá růže opravdu blízko. Spolu s milou sousedkou docela pospícháme a sem tam něco prohodíme. Ptá se mě, kde studuju, jestli mám nějakou brigádu a podobně. Do patnácti minut jsme u baru a vejdeme až dovnitř. "Už to zvládnu, ale jestli chceš, dám ti drink na účet podniku," zazubí se. Jelikož stejně nemám co na práci, zdvořile kývnu a zamířím k baru, aniž bych se nějak rozhlížel. Až když si sedám k pultu na vysokou stoličku, podívám se okolo. A málem mi vypadnout oči z důlků. Bože můj, já si sedl právě vedle NĚJ.

Deidara tu sedí společně s Itachim a o něčem se spolu baví. Odtrhnu od něj pohled a dívám se zarytě dopředu. Hnědovláska, dívka z pátého patra, se ještě chvíli na něčem domlouvá s barmanem, než přebere zástěru s logem podniku a vloží se do své role.

Prvně obslouží ostatní, protože ti se o objednávku snaží určitě déle, než já. Ani mi to nevadí. Nebo vlastně ano, nemůžu se dočkat, až odsud vypadnu. Protože vím, že dlouho na něj nevydržím nezírat. Vytáhnu z kapsy mobil a dělám, že si s někým píšu. Přitom se jen přihlásím na Facebook. A vida, nečekal jsem, že tady bude wifi. Vlastně jen málokdy chodím v barech na internet. S údivem uvidím, že si mě někdo chce přidat do přátel. Kliknu na ikonku a zobrazí se mi profil Orochimara. Nečekal jsem, že si mě najde tak rychle. Ale co. Odsouhlasím to, třeba se mi to někdy bude hodit. Když budu chybět na přednášku nebo tak.

Prohlédnu si jeho přátele, spoustu z nich neznám, pár se mnou chodí do školy... a pak tam zahlédnu Deiovo jméno. Fíha, on si ho přidal. Najedu si blonďáčkův profil a pročítám si jeho statusy, prohlížím fotky... A pak uvidím kousek tetování ze zápěstí. 'Nikdy se nevzdávej svého cíle.' Nikdy se nevzdám, řeknu si a kliknu na možnost Přidat do přátel. A je to. Pro jistotu si pošlu žádost o přátelství i pár dalším spolužákům, aby to nevypadalo tak divně.

Pak mě vytrhne hlas hnědovlásky. "Tak co by sis dal za drink, Sasori?"

 

D: Cuknu sebou, slyšel jsem dobře. Prudce otočím hlavou na stranu. Je tam on. Co mám dělat, začnu panikařit. Itachi si všimne, že něco není v pořádku.

"Stalo se něco," nahne se blízko ke mě. Sakra to už je vážně moc.

Vyskočím na nohy, "musím si odskočit," vyhrknu kvapně a ještě rychleji se vzdálím směr toalety. U umyvadla si několikrát opláchnu obličej studenou vodou a dramaticky prohrábnu dlouhou kštici. To je situace. Můj idol sedí vedle mě a já uteču jako malý. Kouknu do zrcadla, "Co mám dělat," moje otázka se odráží od vykachlíčkovaných stěn.

 

S: Překvapeně jsem se za ním díval, jak mizí za dveřmi s nápisem "WC". Co se stalo? Že by mu ten černovlasý blbec něco udělal? Přeměřím si ho ne zrovna příjemným pohledem, naštěstí se zrovna dívá na desku stolu a nevšimne si mě. To by mi ještě scházelo, abych se pohádal s... no ano, s možným potencionálním klukem osoby, kterou miluju. Zní to strašně, až mě z toho bodne u srdce. Ale přišel čas, abych si to přiznal.

"Tak co si dáš?" ptá se znovu s úsměvem dívka z pátého patra. Úplně jsem na ni zapomněl.

"Já nevím, moc se v tom nevyznám. Něco mi vyber," odpovím. Samozřejmě, že pár drinků znám, ale nevím, do kolika peněz můžu jít, aniž bych jí nadělal nějakou velkou škodu.

Natáhne se pro sklenici. "Dobře, nebude ti vadit, když to bude trochu víc alkoholický, než jiné drinky?" otáže se opatrně. Obvykle bych asi řekl, že radši ne. Nesnáším ranní bolesti hlavy. Ale tentokrát pokrčím rameny, alespoň přijdu na jiné myšlenky.

Za chvilku přede mnou přistane zajímavě modro-zelený drink. "Vypadá to dobře," pochválím ho směrem k barmance. A pak se trošku napiju.

 

D: Párkrát se proplesknu, abych si dodal odvahy, "seš chlap a ne žádná baba. Prostě tam půjdeš a budeš se tvářit děsně cool." Z mého monologu mě vyruší spláchnutí záchodu. Z kabinky vyleze starší muž už evidentně pod parou. "Slečno, myslím, že jste si spletla záchody. Škyt. Tyto jsou pánský," domotá se k umyvadlu, aby si opláchl ruce. To je trapas, snad ještě červenější vypadnu ven. Propletu se davem lidí zpět k Itachimu. Skenuje pohledem Sasoriho, který se dívá mým směrem. Naše pohledy se střetnou, až mi poskočí srdíčko, očí okamžitě sklopím do podlahy a zaplním mezi oběma své místo. Kouknu na svůj panák, okamžitě ho kopnu do sebe. Soused jakoby čekal na mě, ihned objedná další a dvojité. Přiťukneme si, na ex ho vypiji.

"Dei ty ses nám nějak rozjel. Něco ti tam udělali. Jsi nějaký rudý," pohladí mě po líci. Je to tak příjemné, jeho dlaň chladí moji rozpálenou tvář. Smutně se zatvářím, když ji stáhne zpět a on se pobaveně zasměje.

 

S: Když se naše pohledy střetnou, cítím v žaludku tisíce motýlích křídel. Ale možná je to tím, že jsem skoro vypil už celou sklenici. Pak uhne pohledem a mnou projede osten zklamání.

Přisedne mezi nás, ale otočí se směrem k Itachimu. Když ho ten bastard pohladí po tváři, jen k hnědovlásce zavrčím: "Dám si to samé ještě jednou. Neboj, tenhle už si zaplatím." Promnu si spánky, sice na tom nejsem až tak špatně, ale už pociťuji ten povznášející pocit. Cítím se docela sebejistě. Nechápu, proč jsem se vlastě nikdy nechtěl opíjet. Vždyť je to tak opojné!

"Jak se vlastně jmenuješ?" prohodím k barmance. Je možné, že jsem se jí ještě nezeptal? Uh, to je nezdvořilé. "Promiň, že jsem se nezeptal dřív. Je mi to trapné." Pousměji se.

"Já jsem Ninime. A né, to já jsem se měla představit." Postaví přede mě sklenici s modro-zeleným opojným nápojem. "Měl by ses krotit. Je to silnější, než to vypadá," varuje mě. Ale mě je to jedno.

 

D: Po pár panácích začínám mít pocit, že jsem už trošku opilý. No tak dobře trošku víc, ale pořád vím, co dělám. Itachi je docela příjemný a vtipný společník. Směji se jeho vtípkům a popíjím alkohol, který v mé sklence nemá čas zaschnout. Cítím něčí ruku na stehně, k mému překvapení je černovlasého. Jsem netušil, že by mohl být na kluky, když vypadá tak přitažlivě. Každá holka se za ním otočí. Mohl by mít jakoukoli, na kterou by ukázal a on se snaží o mě. V břiše se mi rozlije hřejivý pocit. Vidím jak se jeho tvář s jemně vykrojenými rty přibližuje ke mě. K mému překvapení mi vtiskne polibek. Cítím jeho neposedný jazýček na svých rtech, jemně objíždí jejich konturu a sem tam trošku zabloudí mezi ně, ale hned se hravě stáhne. Cítím se jako bych se vznášel, tak úžasný je to pocit.

 

S: Z toho pohledu mi vyschne v krku. Proboha, dopíjím druhou sklenici a cítím, jak se mi motá hlava. Vidím, jak se spolu olizují a jak se jim to očividně líbí. "Na-nalij mi ještě," zamumlám směrem k Ninime.

Ta ale zavrtí hlavou. "Promiň, Sasori, ale tohle už ti nedám."

"Tak aspoň panáka," zaprosím. "Ninime, prosím. Cejtím se fakt hrozně." Sepnu ruce k sobě a dívám se na ni psíma očima.

Zkoumavě si mě změří a potom mi váhavě naleje. Kopnu to do sebe a cítím, jak mi vnitřnosti zalévá příjemná vlna horka. Opřu se lokty o bar, pár krátkých pramenů vlasů sjede do čela. Potom se obrátím směrem k těm dvěma a sleduju je. "Další panák," pronesu otráveně. "A dvojitej." Dodám. Už chce protestovat, ale s povzdechem mi naleje.

"Bože, Sasori, ty to teda přeháníš."

S povzdechem se opřu i bradou o pult a pozorně sleduju panák přede mnou. Váhám, jestli mám. Ale koneckonců je to fuk. Kopnu to do sebe.

 

D: Bože, jeho ústa jsou tak horká a jeho pohled je tak podmanivý, že nemůžu přestat, ani kdybych chtěl. Dlaní sevřu jeho ruku položenou na mém stehně. Přitáhnu se blíž.

Barmance zjevně vadíme, "chtěla bych vás požádat, abyste svoje aktivity přesunuli jinam. Jsme slušný podnik a chtěli bychom to tak zachovat. Prosím respektujte to!"

Zastřeně se podívám na Itachiho, který se postaví. "Tak to bychom měli odejít," na bar hodí pár bankovek, "Zbytek je pro vás za to, že jsme vás pohoršili," věnuje jí jeden ze svých kouzelných úsměvů. Možná nechtíc se začervená jako školačka.

Přejede pohledem přítomné v baru, Sasoriho nevyjímaje, kterému nestojí ani za pohled. Podá mi ruku, abych mohl vstát. Jakmile se tak učiním, okamžitě se mnou všechno zatočí a nebýt Itachiho zkontroloval bych jim podlahu z detailu. Zmoženě se do něj zavěsím, opustíme lokál. Jakmile za námi zapadnou dveře, ujdeme kousek, kde jsem přiražen ke zdi a dobýván chtivými ústy mého společníka. Rukou zajíždí pod moji bundu, kterou jsem si ani nestihl zapnout. Je chladno, ale mám pocit jako bych hořel plamenem. Ozývají se kroky, které se přibližují naším směrem.