Konečně jsem se dokopala k tomu dopsat první díl. Sice se mi zdá, že mám víc času než o prázdninách, ale jsem strašně líná. Povídka je kratší - gomen, seznámíme se s prostředím a postavami. Jestli se chcete zeptat, kdy vyjde další díl, tak vám asi odpovím takto ----.

 

 

Slunce ještě ani nevyšlo, ale ve stáji se už svítilo. Čekalo tam a hlučně se dožadovalo krmení přes šedesát dojných krav. Připravím se na nápor toho hluku, protože jakmile otevřu vrata, každá z nich bude bučet tak nahlas, že mi to snad utrhne uši. Dokud nedostane svou dávku krmení, žádná z nich nebude spokojená. Naštěstí máme nějakou tu mechanizaci, protože dělat to rukama, tak to fakt nedám.

Zamyšleně pozoruji utišené přežvýkavce. Strašně se leknu, když mi na rameně přistane cizí ruka.

"Naruto, co tu ještě děláš? Nemáš už být ve škole," zeptá se šedovlasý muž, který už přišel do práce.

Zhrozím se, to už je tolik hodin. Vyvalím oči na hodinky, abych se utvrdil ve své předtuše. Samozřejmě už dávno jsem měl být na cestě. Rozeběhnu se domů, za sebou nechám stát vyjeveného Kakashiho, který jenom kroutí hlavou. Vlítnu do svého pokoje, do batohu naházím pár sešitů a učebnic, snad tam bude všechno potřebné. Mezi dveřmi do kuchyně už čeká mamka, "pojď se nasnídat."

"Promiň mami, ale nestíhám," zavolám, když proletím okolo. Než stihne něco říct jsem za dveřmi. Sednu na kolo a co nejrychleji valím do blízkého města, kde chodím do školy. Sice to tam úplně nesnáším. Otec chtěl, abych se něčemu vyučil a potom mu pomáhal na farmě. Naštěstí matka si prosadila svou a přemluvila ho, abych chodil na střední a měl alespoň maturitu. Studium mi moc nejde, možná hlavně i kvůli tomu, že doma nemám na učení tolik času, a když už se mi nějaký podaří vyšetřit, tak se většinou někam vypařím se svým nejlepším kámošem.

Prudce zabrzdím u školy, se divím, že mě po cestě nic nezajelo. Přimknu kolo do stojanu, valím do šaten se přezout, nechtěl bych narazit na školníka a nedej bože uklízečku. Oba rádi rvou studenty do ředitelny, aby předvedli, jak si mládež ze školních předpisů dělá šprťouchlata.

Schody beru po dvou, sice mě to nezachrání, ale aspoň pro ten pocit. Už je nejmíň čtvrt hodiny po zvonění. Před dveřmi do třídy si alespoň otřu čelo. Určitě jsem červený jako rak. S nevelkým odhodláním otevřu dveře. Pohledy všech přítomných se stočí ke mně.

"Pan Uzumaki nás poctil svou návštěvou a konečně se nám přišel ukázat. Ani si nechoďte sednout, hned vás vyzkouším," zarazí mě ne moc příjemný hlas profesora Senju, který nás má z lesnické produkce a myslivosti. "Co nám povíte pěkného o hájení lesní zvěře?" zeptá se, ale netváří moc naštvaně. Myslím, že si už trochu zvykl na moje pozdní příchody.

"Lesní zvěř se dělí na vysokou, např. srnec je hájený od 16.05. - 30.9. a srna se srnčetem 1.9. - 31.12. Další zástupci ….," vysypu pár pojmů a Hashirama se tváří víc než potěšeně. Dostanu od něj jedničku. Toto je jediný předmět, který mi opravdu jde, bude to asi tím, že můj strýček Jiraiya je myslivec a často mě brával do lesa a zasvěcoval do tajných nauk tohoto povolání. Dnes už to s ním není jako kdysi. Co ztratil svou ženu Tsunade začal pít a jde to s ním už trochu z kopce a to nemluvím o jeho dalších zálibách.

Po cestě ke svému místu se snažím nevnímat posměšné pohledy největší party ve třídě. Jejích bos mě propichuje pohledem, když procházím okolo, neodpustí si jizlivou poznámku," zase pozdě, kravičky ti sežraly kolo," uchechtne se, tím samozřejmě vzbudí smích u svých nohsledů. Hnusně se na něho podívám, ale to mi příliš nepomůže. Možná se mi trochu uleví. Sednu do svojí lavice úplně vzadu, sousedovo místo dnes zeje prázdnotou. Povzdychnu si, to bude zase nuda.

Poslouchám výklad na půl ucha. Jsem poslední dobou často zamyšlený, že si ani nevšimnu, že zazvonilo. K procitnutí mi pomůže necitelné dloubnutí do zad. Okamžitě se otočím k provokatérovi. Není to nikdo jiný než hvězda třídy.

"Dneska nám netrčí sláma z bot. To se teda divím, ale za to ten odér," demonstrativně se chytne za nos, "je z tebe cítit nejmíň na sto honů." Vyrypuje.

Dlouhovlásek s čelenkou ještě přilévá olej do ohně, "dneska tu nemáš svého ochránce. Božíčku co budeš dělat?"

Nenávistně si prohlédnu celou partičku, která se rozesadila okolo mojí lavice. Už je to tady zase. Vyzývavě se zahledím do zelených očí svého protivníka. On se snad i maluje nebo to jsou kruhy pod očima, je to děs.

"Víš co, starej se o sebe, aby ti náhodou nedošla tužka na oči," prohodím posměšně.

Chytí mě za košili pod krkem a vytáhne to stoje. Celá třída ztichne a my se staneme středem pozornosti. Už mám těch jejich keců plné zuby a tak neváhám. Rozmáchnu se pěstí, ale Garra není žádná sušenka. Okamžitě mi paži zablokuje, pokouší se mě sevřít do kravaty. To dělá rád, už jsem se naučil pár chvatů jak se z toho dostat. První kapky krve potřísní bílou košili. S potěšením zjišťuji, že není moje. Asi jsem ho pořádně nasral, útočí jako šílený. Zmůžu se akorát na obranu, ale přichází moje šance. Zaškobrtne o stoličku, rozhodí ho to. Pořádně se napřáhnu a jednou ranou ho srazím k zemi. Musela to být pecka, vůbec se nehýbe až mám obavy, jestli jsem to trochu nepřehnal.

Třídou se ozve ostrý hlas třídního, "Co se to tady děje. Naruto už zase, okamžitě padej na chodbu. Hned si to s tebou vyřídím," sehne se ke Garrovi, který už se začal mátožně sbírat. Povzdechnu a odejdu za dveře, kde se opřu o zeď. Budu si muset zase poslechnout přednášku o slušném chování. Zanedlouho se objeví Iruka a nesmlouvavě si mě prohlíží, zkříží ruce na hrudi.

"Naruto je ti jasné, že ti to dneska nemůžu nechat jen tak projít. Málem jsi mu způsobil otřes mozku."

"On si ale začal," snažím se ospravedlnit.

"To říkáš vždycky, ale nikdy to tak nevypadá. Půjdeš se mnou k řediteli."

Spadne mi čelist, to to chce hnát až k řediteli. Pak si odfrknu, beztak se to zamete pod kobereček. Gaarův otec je šéf obrovské stavební firmy a náš ředitel Madara je s ním jedna ruka.

Iruka, mi přijde, trošku nervózně zaklepe na dveře a po tlumeném dále mě postrčí do otevřených dveří. Ředitelova impozantní postava sedí za velkým dubovým stolem, na kterém se vyskytuje spousta papírů. Jeho ďábelské oči se zprvu zaměří na třídního, který se neklidně ošije a pak na mě. Není to nic příjemného, mám pocit, že mi vidí snad až do žaludku.

"Uzumaki, myslím, že se nemusím ani ptát co jste zase vyváděl."

"Dneska jsem v tom opravdu nevině."

"Stejně jako minule a předminule, že. Nevěřím vám ani nos mezi očima. Jste velmi nepřizpůsobivý student. Vlastním zaviněním jste dospěl k podmínečnému vyloučení. Ještě jeden takový incident a budu vás muset vyhodit."

To si dělá srandu. Nevěřícně otevírám pusu jako kapr.

"Ještě dnes zavolám vašim rodičům a pozvu je na pohovor do školy, protože ani vaše školní výsledky se mi moc nelíbí."

"Ne, prosím rodičům nevolejte. Já fakt budu sekat latinu a nikoho už se ani nedotknu," zaprosím vyděšeně. Jestli se o tom dozví můj otec, tak to bude dost špatné. Ani si nechci představit, co mi udělá.

Madara je neoblomný, "vidím, že na vás rodiče moc nedohlížejí. Myslím, že je načase jim připomenout, že jejich syn ještě není dospělý a mají za něj zodpovědnost."

S těmi velmi povzbuzujícími slovy jsme vyhozeni na chodbu. S velkou nechutí se rozejdu směrem do třídy. Celý zbytek dne se nic zvláštního neděje, ale ve vzduchu cítím neurčité napětí. Mám pocit, že se dneska ještě něco semele.

Konečně poslední zvonění, prolítnu do šatny, kde si posbírám svých pár švestek. Odemknu kolo a vyjedu na příjezdovou cestu směrem domů. Moc daleko nedojedu, z keřů vyskočí známá partička. Evidentně si nechtějí pokecat, ale pomstít svého vůdce, kterému už krásně natéká roztržený ret.

"Sis myslel, že z toho vyvlíkneš," lehce ušklíbne, bolí ho to.

"Jasně celý žhavý jsem letěl do ředitelny. Jsi upad na hlavu. Nemám na tebe náladu tak laskavě uhni. Nemám čas se tady s tebou vykecávat," snažím se projít mezi nimi.

Neji mi zastoupí cestu, "kam si myslíš, že jdeš."

"Já nejdu, já kráčím," pronesu posměšně.

Okamžitě mi přiletí rána do břicha od klučiny se zvláštním tetováním na tváři. Zohnu se v pase, bolestí zalapám po dechu. Pak už to jde ráz na ráz. Kiba a Lee mě podrží za paže mezi sebou a Neji si vůbec nerozpakuje zaměnit mě s boxovacím pytlem. Evidentně se v tom vyžívají. Proti třem nemám šanci. Jakmile sevření povolí, spadnu na zem, schoulený do klubíčka mlčky přijímám svůj osud outsidera. Modlím se, aby už konečně přestali.

Když si toho konečně do sytosti užijí, nechají mě tam ležet. Dlouho mi trvá, než se dokážu alespoň posadit. Bolí mě celé tělo. Postavím se, ale zatočí se mi hlava a nebýt blízkého stromu jistě bych znovu ležel na zemi. Chvíli rozdýchávám náhlou nevolnost, než se odvážím hledat svoje kolo.

 

Nějak se mi podaří dostat domů v celku, urychleně se snažím zmizet ve svém pokoji, kde bych si mohl lízat rány. Bohužel hned ve dveřích se potkávám s otcem. Vypadá naštvaně.

"Můžeš mi říct, kde se flákáš tak dlouho. Volal mi ředitel tvojí školy a měl jsem s ním velmi nepříjemný rozhovor a vůbec mě nepotěšilo, to co jsem se dozvěděl. Prý se ve škole neučíš a vyvoláváš bitky. Co mi k tomu můžeš říct," s rukama v bok očekává nějakou odpověď.

V mém stavu nejsem schopen vymyslet nějakou kloudnou odpověď. "Nic."

"Jak nic, tak to teda ne chlapečku. Dokud tě živíme, dotud za tebe máme určitou zodpovědnost. Okamžitě mi vysvětli svoje chování nebo si mě nepřej.

"Tss, jako by jsi mě někdy poslouchal," odfrknu.

"Tak to jsi přehnal. Potřebuješ osvěžit paměť, že! Uděláme to jako vždycky," začne si rozepínat pásek od kalhot.

Dneska ne, mám toho dost a teď ještě tohle. Otec je neoblomný. Stáhnu kalhoty dolů a opřu se o opěradlo židle. Na kůži se mi s každým máchnutím jeho paže objeví rudý šrám. Doufám, že si zítra sednu. Až si vybije svůj vztek, konečně se můžu přemístit do svého pokoje, kde padnu do postele. Stočím se do klubíčka a pažemi si obejmu kolena. Všechno mě bolí jako čert.

 

Ráno mě probudí mamka. "Broučku vstávej, měl by jsi jít pomoct tatínkovi," hladí mě po tváři.

Pomalu otevřu jedno oko, hned jak se chci protáhnout, mě bolestivě bodne v břiše. To samozřejmě neujde bdělému oku Kushimy.

"Jsi celý bledý," sáhne mi na líce a čelo, "není ti dobře. Donesu teploměr a změřím ti teplotu."

Bezmocně povzdechnu, vždycky je tak starostlivá. Za chvilku se objeví s hrnkem horkého čaje a měřidlem. Ten mi dá pod paži a hrnek na stoleček u postele.

Dneska se cítím opravdu mizerně, asi použiji svojí oblíbenou techniku teploty. Strčím hrot měřidla do teplé tekutiny, nechám to vystoupat a potom setřepu na 38°C. Vrátím ho na původní místo a zkusím do sebe dostat trochu čaje. Při mém pokusu o posazení trochu usyknu. Minato se s tím včera nemazal, ani nechci vidět, jak to vypadá.

"Už jsem tady, och, máš teplotu třicet osm. Tak to bys měl ležet.

"Dobře," zatvářím se unaveně. Nemusím se až tak snažit.

"Donesu ti něco na snídani. Co si dáš?" zeptá se.

"Jíst nebudu, na jídlo nemám ani pomyšlení," zakutám se více do peřin.

Zespodu slyším jak se rodiče přehadují. Mamka tvrdí, že jsem nemocný a měl bych ležet, otec zase, že nejlepším lékem je práce. Naštěstí to Kushima vyhraje. Oddechnu si a znovu usnu neklidným spánkem.