Hojte =) Tak jak jsem slíbila, tady je první část té prodloužené jednorázovky. Zařadila jsem ji nakonec mezi vícedílné, ale vidím to jen tak na 4 kapitoly, když to rozdělím. Není ještě úplně dopsaná, ale snad se k tomu brzo dostanu. Nemám k ní celkově moc co dodat, protože je to bez zápletky a bez pořádného děje a, jak jsem varovala, je to zase dost hororový rejp (ale až v další kapitole =D)... celkově to patří mezi slaboduchá díla, takže čtěte spíš jen, pokud nemáte právě nic jiného na práci, já s tím každopádně spokojená nejsem.

 

Samozřejmě, je to AU. Víte, že mě hrozně nadchla představa Itachiho jako studenta medicíny? ^^

 

Kuchyní se nesla vůně míchaných vajíček. Za okny se pomalu probouzelo jaro. Přestože bylo krátce po sedmé ráno, venku už začínalo pražit březnové sluníčko a ptačí štěbetání se ozývalo z korun stromů v zahradě, které byly obsypané květy. Koutky úst se mi samovolně pozvedly, když jsem odtrhl pohled od jiskřivého rána za sklem a pomocí měchaček přendal žlutobílou krásně vonící směsku z pánve na talíř. Právě jsem pokrm pokládal na stůl, když se ozvaly spěšné kroky z horního patra a vzápětí se kolem otevřených dveří kuchyně mihl stín.
"Sasuke!" zavolal jsem, "pojď se najíst!" Na prahu se objevila postava mého šestnáctiletého mladšího bratra. Jeho nádherná tvář, lemovaná hebkými černými vlasy, byla zamračená. Jak neobvyklé…
"Nemám hlad." Odtušil. Jeho hlas byl přesným opakem hřejivého rána. Úsměv na mé tváři na okamžik povadl, než jsem se přinutil jej znovu nasadit.
"Udělal jsem ti k snídani míchaná vajíčka, máš je přece rád." namítl jsem a vcelku zbytečně ukázal na bohatě prostřenou tabuli.
"Nesnáším je." Odsekl Sasuke. Dostal jsem strašnou chuť vlepit mu pár facek. Ještě před čtvrt rokem jich dokázal spořádat celou mísu, tak ať si teď nevymýšlí.
"Tak ti udělám něco jiného. Toust nebo ti namažu chleba? Nebo rohlík? Housku?" nabízel jsem náhradní možnosti a ignoroval fakt, že jsem vstával o půl hodiny dřív, abych mu stihl připravit snídani.
"Nechci." Zavrčel a zmrazil tak moje snahy.
"Přece nepůjdeš do školy bez snídaně." Přesvědčoval jsem ho, "tak si dej aspoň trochu čaje nebo kafe. Nebo ti udělám kakao."
"Sedíš si na uších? Řekl jsem, že nic nechci. A musím jít, Juugo nás veze do školy. Čau." Pohodil hlavou a zmizel mi z dohledu.
"Počkej, Sasuke!" rychle jsem hmátl po balíčku na kuchyňské lince a vyběhl za ním, "svačina!" Sasuke už však byl u branky, když jsem se dostal k vchodovým dveřím. Mrštně ji přeskočil, místo aby si ji otevřel jako normální člověk, naprosto nebral ohled na mé volání a suverénně nastoupil do auta, které pro něj přijelo a za jehož volantem jsem zahlédl vytáhlého zrzka, který, pokud si dobře vzpomínám, chodil do čtvrťáku. Ozval se tlumený smích, na sedadlech jsem ještě rozeznal Suigetsa a Karin, Sasukeho spolužáky. V momentě však po nich zbyl jen zvuk kvílejících pneumatik. Stál jsem ve dveřích se sáčkem sendviče se salátem a Sasukeho oblíbenou tvarohovou pomazánkou jako debil, než jsem s povzdechem zalezl zpátky do domu. Míchaná vajíčka jsem vyhodil rovnou do koše, přešla mě totiž na cokoliv chuť. Použité nádobí jsem nastrkal do myčky a na chvilku jsem se posadil na jednu z židlí. Takhle to už nějakou dobu chodilo. Naši rodiče se před dvěma měsíci zabili v autě. Jelikož jsme neměli žádné další příbuzné, hrozilo, že Sasukeho pošlou do děcáku. Ale vzhledem k tomu, že já už jsem byl plnoletý, nechali ho nakonec v mé péči. Ještě jsem sice studoval vysokou, ale rodiče nám nechali docela slušné jmění. Po škole už jsem měl díky otcovým známostem zajištěnou práci jako chirurg v jedné místní nemocnici, takže jsem věděl, že se o nás oba dokážu postarat. Velmi brzy po tom, co jsme začali žít se Sasukem sami, jsem ale narazil na jeden velký problém. Sasuke mě prostě neuznával. Nerespektoval mě jako někoho, kdo za něj přebral zodpovědnost. Popravdě řečeno mě Sasuke nesnášel a já jsem nemohl tvrdit, že nevím proč. Když byli naši naživu, hodně na mě drželi, protože jsem byl syn přesně podle jejich představ. Nikdy jsem ze školy nepřinesl horší známku než dvojku, šlo mi skoro všechno. Vždycky mě vychvalovali až do nebe, zatímco Sasuke zůstával neustále v mém stínu. Ne že by ho neměli rádi, jen… si ho všímali méně než mě. Bylo přirozené, že na mě žárlil a zanevřel na mě. Po smrti rodičů jsem doufal, že se náš vztah trochu zlepší. Že nás ta ztráta nějakým způsobem svede dohromady, že k sobě najdeme cestu. Ale šeredně jsem se spletl. Dokonce se mi zdálo, že mě Sasuke nesnáší ještě víc. Měl jsem být jeho opatrovník, a to on odmítal. Usoudil jsem, že ta rána byla zřejmě ještě hrozně čerstvá, ale za ty dva měsíce nedošlo k žádnému zlepšení, spíš naopak. Snažil jsem se ze všech sil, abych mu poskytl co nejlepší domov. Vařil jsem, pral, uklízel, nakupoval, ale zdálo se, že to prostě nestačí. Sasuke se mnou mluvil jen povrchně a když už, vždycky to bylo ledovým nepřátelským tónem. Jako kdybych byl někdo cizí! Myslel jsem, že když mu dám víc volnosti, že se srovná, že mě začne brát, ale opět jsem se mýlil. Zvysoka na mě kašlal. A přitom… dělal jsem co jsem mohl, abych se mu zavděčil! Rázně jsem zavrtěl hlavou, abych vyhnal neradostné úvahy. Však on dostane rozum!

***

Tupě jsem zíral do knížky s detailním popisem každé jednotlivé kosti v těle a každou chvíli jsem nervózně kontroloval nástěnné hodiny. Půl čtvrtý, kde ten kluk sakra je?! Vždyť má dneska školu do dvou… Už asi po milionté jsem vytáhl mobil a roztržitě jsem si pohrával s klávesnicí. Byl jsem v hrozném pokušení mu zavolat. Nechtěl jsem si hrát na stopaře, ale… měl jsem o něj strach, do prkýnka! Copak nemůže poslat SMSku?! Neúspěšně jsem se pokoušel učit. Za čtrnáct dní mám zkoušky, měl bych se na to podívat. Přesto jsem se nedokázal soustředit. Ve tři čtvrtě na čtyři konečně klaply domovní dveře. Rychle jsem vstal a vypochodoval z obýváku do chodby. Úplně bezděčně se mi ulevilo, když jsem viděl, jak se Sasuke v klidu zouvá. Zároveň jsem ale dostal vztek.
"Kdes byl?!" vybafl jsem na něho možná prudčeji, než bych byl chtěl. Jeho černé oči bezvýrazně pohlédly mým směrem.
"S kámošema." Utrousil stručně.
"A nemohl´s mi dát vědět? Měl jsem starost, co s tebou je." Vyčetl jsem mu a založil ruce v bok. Pokrčil rameny a bez odpovědi vyběhl po schodech do svého pokoje. No, to snad…! To teda ne, to si s ním vyřídím. Začal jsem stoupat nahoru do patra. Ještě když jsem byl v půlce, rozlehla se domem dunící melodie. Zaskřípal jsem zuby. Neměl jsem nic proti tomu, aby si pouštěl písničky, ale už stokrát jsem mu říkal, ať to kouká ztlumit. Malou chvilku jsem zaváhal před dveřmi jeho pokoje, než jsem je rázně otevřel a vstoupil. Hlasitost hudby mě málem srazila zpátky, div mi to neutrhlo ušní bubínky. Sasuke ležel na své posteli, ruce složené pod hlavou. Přešel jsem k hifi věži a zcela nekompromisně snížil hlasitost na nejnižší stupeň.
"Hej!" Sasuke se naštvaně posadil.
"Řekl jsem ti, abys to nedával tak nahlas." Připomněl jsem mu přísně, "a chci s tebou mluvit."
"Jenže já s tebou ne." oznámil mi zase tím chladným tónem. Zabolelo to, ale dělal jsem, jakoby nic.
"Poslyš, kamaráde, chci, aby mezi náma bylo jasno. Nezakazuju ti chodit se spolužáky ven, jen chci mít přehled, kde jsi, kdybys třeba potřeboval pomoc." Řekl jsem celkem přátelsky.
"Nepotřebuju tvou pomoc." Odsekl.
"Tak abych si o tebe nedělal starosti." Přinutil jsem se k úsměvu.
"Neměj péči." Zkřivil horní ret. Bylo to pohrdavé gesto, které uměl ovládat opravdu mistrně. Několikrát jsem se musel nadechnout, abych nezačal křičet.
"Jsi můj mladší bratr, mám o tebe strach." Procedil jsem mezi zuby.
"Ještě něco?" nadzvedl ironicky obočí.
"Sakra, můžeš se laskavě přestat chovat jako puberťák?!" nevědomky jsem zvýšil hlas. Nechtěl jsem na něj řvát, vážně nechtěl, ale to jeho chování mě strašně štvalo.
"Ne, nemůžu! A vůbec, jdi pryč, nechci tě tady!" na rozdíl ode mě, on se ten hlas tlumit nenamáhal.
"Tohle je náš dům, Sasuke, tak nech těch keců." Zavrčel jsem.
"Ale tohle je můj pokoj, takže vypadni!" vyštěkl zuřivě. Nechápavě jsem se díval do těch studených uhlových očí, které jsem tolik miloval, a které si mě měřily téměř nenávistně.
"Jasně." Hlesl jsem tiše, "tak fajn." Nechal jsem ho tedy samotného a vydal jsem se do svého pokoje. Teprve když se za mnou zavřely dveře, uvědomil jsem si, že mě v očích štípou slzy. Do hajzlu! Ta poslední věta mě musela doopravdy ranit. Co dělám špatně? Vždyť s ním jednám jako v rukavičkách. Já se vážně snažím. Copak to nevidí, krucinál?! Problém byl v tom, že nemohl vidět úplně to, co já. Určitě nevěděl, že mi svými slovy tak ubližuje. Šlo o to, že já ho měl doopravdy rád. Miloval jsem ho. Vždycky, už od narození. Byl to můj malej bráška, škvrně, které se mi batolilo u nohou, když jsem byl ještě dítě. Jenže, jak jsem postupně dospíval, a především, jak postupně vyrůstal on, začaly se moje city měnit. Posouvat do trochu jiné sféry. Ano, miloval jsem ho jako svého mladšího bratra. Ale pod touhle vrstvou byla ještě jedna. Zakázaná. Tajná. Zvrácená. On… přitahoval mě. Přitahoval mě v mileneckém duchu. Nemohl jsem si pomoci. Zkoušel jsem všechno možné. Chodil jsem s holkama i klukama, experimentoval. Ale nebylo to nic platné, pokaždé to byl on, koho jsem si představoval, když jsem se náhodou nechal unést fantaziemi. Jeho černé oči, jeho ústa, rty… bylo to k nevydržení. Hrozně jsem se za sebe styděl, hnusil jsem se sám sobě, že na něj takhle myslím. Potlačoval jsem to v sobě už hrozně dlouho, prakticky od doby, kdy jsem byl v jeho věku. Nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřil. Dokázal jsem se poměrně dobře ovládat, ačkoliv jsem se vyhýbal veškerému tělesnému kontaktu s ním, protože jakýkoliv dotek byl pro mě jako rána elektrickým proudem. Když to občas bylo už vážně nesnesitelné, nechal jsem v noci potají pracovat svou představivost ve spojení s pravou rukou. Nebylo to úplně nejlepší řešení, ale pomáhalo mi to zase na nějakou dobu přežívat v jeho přítomnosti. Ale hrozně jsem se bál toho, že jednou moje hluboce potlačované touhy vyšumí na povrch a důsledky budou katastrofální.

 

***

Zamyšleně jsem odemkl dveře domu. Konečně jsem měl zkoušky za sebou, byly docela jednoduché, ale stejně jsem byl v mysli pořád ještě u testových otázek. Procházel jsem si je jednu po druhé, ještě když jsem se zouval a stoupal po schodech do patra. Cestou jsem se stavil v drogerii, došla nám zubní pasta. V hlubokém zahloubání jsem vůbec nevnímal své okolí, dokud jsem nevpadl do koupelny a nezjistil, že v ní už někdo je. V první chvíli jsem se vylekal, když jsem uviděl Sasukeho ve sprše.
"Do háje, Itachi, neumíš klepat nebo co?!" osopil se na mě nakvašeně.
"C-co tady děláš?" dokázal jsem ze sebe vypravit značně otřeseně, "máš mít do půl třetí."
"Odpadl nám tělák." Zahučel a mydlil se sprchovým gelem. Nasucho jsem polkl. Už to bylo hrozně dlouho, co jsem viděl Sasukeho… nahého. Naposledy když mu bylo třináct nebo tak nějak. Od doby, co jsem zjistil, že mě vzrušuje, jsem se tomu snažil vyhýbat. Teď jsem nemohl odtrhnout oči. Byl nádherný. Tělo měl štíhlé, pružné a pevné, se smyslnými křivkami boků. Na nohou, pažích a plochém břiše se mu rýsovaly svaly. Ladná linie zad hladce přecházela v kulatý zadeček. Z toho pohledu mi vyschlo v hrdle. "Na co, ksakru, tak zíráš? Nikdy jsi neviděl nahýho kluka nebo co?" vrátil mě do reality jeho ironický hlas. Přistiženě jsem sebou cukl.
"Promiň." Zaskřehotal jsem vyšším hlasem, než obvykle mívám, "zaskočil´s mě." Silou vůle jsem se od něj odvrátil a na umyvadlo jsem postavil tubu se zubní pastou. "Dělal jsem dnes zkoušky z patologie." Oznámil jsem jakoby mimochodem, abych mezi námi udržel aspoň zdání normální konverzace.
"Hm." Zaslechl jsem za sebou.
"Nezeptáš se, jak jsem dopadl?" nadhodil jsem. Copak je mu to úplně jedno?!
"Jistě dokonale." Ušklíbl se znechuceně. Zamračeně jsem se k němu obrátil čelem a zkřížil paže na prsou. Soustředil jsem se na jeho obličej, i když mě hrozně lákalo podívat se níž…
"Mohl bys projevit aspoň trochu vstřícnosti, Sasuke." pravil jsem co nejklidnějším tónem, přestože mi docházela trpělivost.
"Vstřícnost nepatří mezi mé vlastnosti." Ujistil mě s posměšným zkřivením rtů.
"Všiml jsem si." Oplatil jsem mu kousavě.
"Samozřejmě, Itachi ví vždycky všechno a nejlíp ze všech." Pitvořil se pohrdavě a znovu na mě upíral ty nenávistné onyxové oči. Proč, sakra, proč mě tolik nesnášel?!
"Nech toho." Zavrčel jsem naštvaně, protože to zabolelo.
"Fajn, a ty koukej padat. Docela rád bych se sprchoval bez tvýho dohledu, když dovolíš." Odsekl. Vztekle jsem zaskřípal zuby a na odchodu jsem práskl dveřmi. Spratek jeden.

 

***

Uplynul další měsíc. Naše vztahy se Sasukem se ani trochu nezlepšily a jeho chování se dokonce neustále zhoršovalo. Ustavičně chodil domů pozdě, veškerý volný čas trávil venku s kamarády. Všechny moje domluvy očividně ani nevnímal, dokázal po mě pokaždé hodit takový pohled, že jsem si připadal jako ten nejhorší brácha na světě. Nedokázal jsem přijít na to, co dělám špatně. Když byli naši naživu, tohle si nikdy nedovoloval. Pořád jsem si říkal, že s ním musím zacházet ohleduplně, koneckonců, byl to můj mladší bráška a určitě se ještě pořád nevyrovnal se ztrátou rodičů. Ale už to byly čtyři měsíce a pořád se to stupňovalo. Navíc jsem začínal narážet ještě na jeden problém… Když jsme teď žili v domě sami dva, začínalo být stále těžší ignorovat fakt, že jsem ho hrozně chtěl. Dřív jsem se musel ovládat, protože jsem věděl, že by mě naši zabili. Jenže teď už tady nebyli. A já měl v podstatě neomezené možnosti… Strašně jsem se za tyhle úvahy styděl, ale byly pořád dotěrnější. Často jsem se přistihl, že na něj zírám a představuju si všechny ty zakázané věci, většinou u večeře, protože to byly skoro jediné chvíle, které jsme trávili spolu. Bylo to hrozné pokušení, musel jsem se přemáhat, abych se na něj nevrhnul, neohnul ho přes stůl a… Možná kvůli tomu, jak jsem byl znechucený sám sebou, jsem na něj nedokázal být tak přísný, jak by byl si zasloužil. Kdyby tady byl otec, Sasuke by už dávno dostal takových pár facek, že by ho hned přešla chuť chovat se jako umíněný děcko. Jenže k tomu já se nedokázal odhodlat, i když jsem věděl, že musím brzy zakročit, než to začne jít ještě do větších extrémů. A bál jsem se, abych se v takové chvíli udržel na uzdě.
Čekal jsem, kdy dojde k takovému střetu a nemusel jsem čekat dlouho. Někdy na začátku května v pátek jsem zrovna myl okna a vychutnával jsem si mírný teplý vánek, který mi foukal do tváře, když mě z práce vytrhlo zvonění mobilu z obýváku. Očistil jsem si ruce od okeny a spěchal převzít hovor.
"Prosím?" vyhrkl jsem.
"Dobrý den. Je to pan Uchiha Itachi?" ozval se neznámý ženský hlas.
"Dobrý den, ano, to jsem já." Přisvědčil jsem.
"Vy jste Sasukeho starší bratr? Máte ho v péči?" vyptávala se ta žena.
"Ano." připustil jsem zmateně, "stalo se něco?"
"Já jsem Yuuhi Kurenai. Jsem Sasukeho třídní učitelka." Představila se konečně ta ženská, "jen jsem se chtěla zeptat… je u vás doma všechno v pořádku?"
"Ale jistě." Nějak mi unikala pointa, "samozřejmě. V naprostém pořádku. Proč?"
"No…" očividně zaváhala, "já jen… totiž, je mi jasné, že to musela být pro Sasukeho velká ztráta, pro vás jistě taky. Je mi opravdu líto, co se stalo, ale… víte, jestli bude Sasuke takhle pokračovat, tak se obávám, že bude muset opakovat ročník."
"Ehm… co-cože?" vyvalil jsem oči.
"Viděl jste v poslední době jeho známky?" nadhodila opatrně.
"Známky? No, já… totiž…" nechtěl jsem přiznat, že jsem na to ani nepomyslel. Sasukemu to vždycky ve škole šlo, nosil vynikající vysvědčení, ani mě nenapadlo, že by mohl…
"Propadá už ve čtyřech předmětech." Oznámila mi.
"Ve čtyřech…?" pokoušely se o mě mdloby.
"Ano. A všichni učitelé hlásí jeho zhoršení. Víte, chci říct, že… snažíme se brát ohled na tu tragédii, ale… jsou to už čtyři měsíce a takhle to opravdu dál nejde." Její hlas zněl možná i trošičku omluvně. Určitě to byla hodná ženská. Mlčel jsem, protože jsem nedokázal ten fakt vstřebat. Zřejmě si ale moje mlčení špatně vyložila. "Víte… napadlo mě… já vím, že jste teď jeho opatrovník. Ale pokud mám správné informace, je vám jen něco málo přes dvacet. Je to na vás určitě velká zodpovědnost a jistě také ještě truchlíte. Kdybyste měl nějaké problémy… Možná byste měl zavolat na sociálku. Mám pár kontaktů, určitě by vám pomohli. Jestli chcete, můžu…"
"Ne." zakročil jsem rázně, když jsem se trochu vzpamatoval, "ne, děkuji. Já si s ním promluvím. Díky, že jste mi zavolala, já to zvládnu. Postarám se, aby si ty známky opravil."
"Dobře." Hlesl hlas na druhém konci, "chápu. Do konce roku zbývá spousta času, dá se ještě leccos stihnout. Kdybyste ale měl nějaké potíže, určitě se mi ozvěte."
"Samozřejmě. Děkuji a nashledanou." Rozloučil jsem se s ní.
"Nashle." Ukončil jsem hovor, ale ještě několik minut jsem stál jako ve snách. Nemohl jsem tomu uvěřit. Sasuke propadal a to dokonce ve čtyřech předmětech. A já o ničem nevím! Učení mu přece nikdy nedělalo nejmenší problém, úplně jsem zapomněl, že bych se měl zajímat o jeho prospěch ve škole. Bral jsem to jako samozřejmost, že mu to jde… Bože, jsem tak děsně pitomej! Ještě pořád jsem si úplně nezvykl na to, že jsem to teď já, kdo přebral všechny rodičovské povinnosti. Včetně povinností k jeho škole… Zamračil jsem se a stiskl mobil v dlani tak, až mi zbělely klouby. Tak tohle byla poslední kapka. Tentokrát si to s tím holomkem vyřídím.

 

***

Netrpělivě jsem podupával v kuchyni a co chvíli jsem kontroloval čas. Čtyři pryč, už má víc než hodinu zpoždění. Sotva jsem stihl v duchu zaklít, ozvalo se bouchnutí domovních dveří. No konečně. Zhluboka jsem se nadechl a nasadil hned od začátku přísný výraz. Počkej, kamaráde, tady už končí všechna sranda! Jak jsem očekával, nevšímavě prošel kolem kuchyně, ani mě nepozdravil.
"Sasuke! Pojď sem, chci si promluvit!" zavolal jsem za ním. Otráveně se vrátil a stanul ve dveřích.
"Co je?" Stisknul jsem zuby. Já sám jsem měl poměrně dramatickou pubertu, když jsem se snažil vyrovnat s faktem, že mě přitahuje vlastní bratr, ale s ním to teda třískalo na všechny strany.
"Nechceš mi třeba něco říct?" začal jsem ještě jakž takž klidně, protože jsem nechtěl dělat ještě větší dusno.
"Ne." Fajn, jak chceš!
"Dneska mi volala tvoje třídní učitelka." Oznámil jsem mu nuceně vyrovnaným tónem, přestože se mi hlas trochu třásl vzteky, "prý máš nějaké problémy ve škole."
"Přehání." Ohradil se chladně.
"Propadáš ze čtyř předmětů. Tomu říkáš přehánění?" zavrčel jsem. Trhl rameny a právě tohle gesto způsobilo, že můj pohár trpělivosti přetekl. "Tak aby bylo jasno, Sasuke," zařval jsem zuřivě, "ty známky si opravíš a začneš se učit, jinak si mě nepřej!"
"Tebe poslouchat nemusím." Pohrdavě se ušklíbl.
"To se teda pleteš, chlapečku, ty mě budeš poslouchat." Výhrůžně jsem k němu přistoupil, byl jsem asi o dvacet centimetrů vyšší, "protože já jsem teď tvůj zakonný zástupce."
"Jsem rád, že si připadáš důležitě." Vysmíval se mi, "a když dovolíš, mám v půl pátý sraz se Suigetsem…" Chtěl se obrátit a odejít. Než to však stačil udělat, popadl jsem ho za paži a poprvé v životě jsem mu vlepil facku.
"Nikam nepůjdeš!" rozkřikl jsem se, "máš domácí vězení, dokud si nezlepšíš prospěch! Mazej do svýho pokoje a budeš se učit! Bez diskuzí!" Skoro jsem ochraptěl a pálila mě dlaň, ale věděl jsem, že když to s ním nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Sasuke se na mě díval tím studeným nenávistným pohledem, než se otočil a hlasitě vydupal schody do svého pokoje. Ufff… Musel jsem se posadit na židli a trochu se z toho vzteku vydýchat. No… možná jsem to přece jenom malinko přehnal. Jenže ta jeho drzost mě prostě dovádí k nepříčetnosti. Fakt jsem se neudržel a musel jsem mu jednu vrazit, i když jsem se za to teď trochu zastyděl. Dřív jsem nikdy nebýval zastáncem tělesných trestů, jenže v tu chvíli mi to přišlo jako nejlepší řešení. Dokonce jediné možné. No… však ono mu to neublíží. Snad si to zapamatuje, jak doufám. Úvahy mi přetrhla náhle vytrysknuvší hlasitá hudba. Panebože, už zase! Navzdory všemu jsem se ale musel usmát. To byl celý Sasuke, musel mi dát najevo aspoň nějaký vzdor. To jsem na něm měl částečně rád, tu jeho zatracenou nezlomnou hrdost. Vstal jsem a rozhodl jsem se, že k večeři uvařím jeho oblíbené rýžové kuličky, abych si ho malinko usmířil. Přece jenom… byl to můj mladší bráška a já ho miloval. Nechtěl jsem na něj být zlý.
V šest hodin jsem měl všechno hotové a prostřel jsem v kuchyni stůl.
"Sasuke! Večeře!" zahulákal jsem podbízivě, abych přehlušil ten kravál. Nemůžu uvěřit, že to opravdu dokáže poslouchat už hodinu a půl. Mě už to začínalo těžce brnkat na nervy a to jsem to slyšel přece jen o něco tlumeněji. "Sasuke!! Pojď se najíst!!" vykoukl jsem z kuchyně a zařval do patra. Nic. Žádná odpověď. Páni, neříkejte mi, že trucuje. Možná mě neslyšel. Povzdechl jsem si a vydal se po schodech nahoru. Zaklepal jsem na kaštanové dveře, i když se to v tom hluku skoro ztratilo. "Sasuke, večeře je na stole!" zakřičel jsem přes dřevo, ale reakce byla nulová. Vzal jsem tedy za kliku, otevřel… a zůstal stát na prahu jako solný sloup. Pokoj byl prázdný, přestože v něm vyhrávaly písničky. Pak jsem si všiml otevřeného okna. To snad ne! Rychle jsem k němu přiskočil. Nebylo pochyb. Mělo mě to napadnout, přímo pod oknem rostla velká třešeň, chtělo by to sice trochu víc obratnosti, ale bylo mi jasné, že to už měl nejspíš Sasuke natrénované. Utekl z domu a já si toho vůbec nevšiml! Nechal schválně puštěnou muziku, abych si myslel, že je ještě pořád tady a zatím byl nejspíš už dávno pryč! Vzedmula se ve mně vlna hněvu. Tak tohle jsi přehnal, Sasuke, to jsi kurva přehnal. To ti osladím, na to se můžeš spolehnout, že ti to neprojde. Snažil jsem se k tobě chovat férově, ale s tím je konec. Však já tě naučím slušnému chování! Tenhle Sasukeho podraz mě natolik vykolejil, že jsem poprvé od smrti rodičů zamířil k tátovu baru a vytáhl odtamtud lahev whisky. Musel jsem se nějak uklidnit a tohle bylo v tu chvíli nejjednodušší řešení. Posadil jsem se do obýváku, popíjel jsem a čekal, až se Sasuke uráčí přijít domů.