Styl: ich forma z Itachiho pohledu

Žánr: nedá se asi definovat. Nejspíš drama no. Prostě beletrie.

Pár: ItaSasu... časem =P

Vedlejší páry: KakaIru plus možná nějaké další, to ještě nevím

Varování: neoriginální "zápletka"

Obsah: Itachi Uchiha žije zdánlivě spokojený samostatný život. Pod vnější vrstvou se ale skrývá nevyřešená minulost, výčitky svědomí a osamělost. Když po třech letech díky náhodě znovu narazí na svého mladšího bratra, kterému kdysi hodně ublížil, rozhodne se vše napravit. Jenže získat zpátky ztracenou důvěru není zrovna jednoduché, obzvlášť, když do snažení začnou zasahovat dosud nepoznané city. Dokážou oba bratři překonat odcizení a chopit se své druhé šance?

 

V sobotu večer to ve městě vždycky žilo, obzvlášť v ulicích a barech v centru okolo náměstí. Ale do Růže už se zase začali cpát metalisti, s těma se v klubu fakt nedalo vydržet. Dopil jsem panáka, společně s klukama jsme zacvakli útratu a ztratili se dřív, než se to tam pořádně zvrhne jako obyčejně. Venku jsem se nadechl teplého jarního vzduchu, neprosyceného alkoholovými výpary a kouřem, je fajn, že konečně skončila zima, letos byla opravdu dlouhá a úmorná.

 

"Tak, pánové, pokračujem, ne? Noc je ještě mladá." Prohlásil Kisame, kterého ty naše sobotní tahy bavily z nás všech nejvíc.

 

"A kam chceš jít? V Mexicu je narváno, Tablo zavřeli, v Dunkey se dneska hraje zápas a v Sindy jsou opět naši oblíbenci, Zvučná partička." Zahučel Deidara a protáhl se, "a do Pandy mě nedostanete, tam hrajou sračky."

 

"Slušná smůla." Zakřenil se Sasori, "dneska to nevypadá moc valně."

 

"Nesmíte hned házet flintu do žita." Poučil nás Kisame důležitě, "pojďte na hlavní, tak prostě dneska zkusíme nějakej jinej bar."

 

"Já nevím, já už bych to možná radši zabalil." Nadhodil jsem trochu nepřítomně, protože se mi nechtělo oblejzat nové hospody.

 

"Nesmysl. Přece netrhneš partu, Itachi." Šťouchnul mě Kisame do žeber.

 

"Jo, co bychom si bez tebe počali?" zazubil se Deidara, společně s Kisamem mě každý objal z jedné strany okolo ramen, Deidara se ještě druhou paží zaháknul za Sasoriho a naše čtveřice vyrazila v záři neonů a pouličních lamp směrem k nejdelší hlavní dopravní tepně, která byla lemovaná nejen nejrůznějšími obchody, ale také velkým množstvím všelijakých podniků. Měli jsme už přece jen něco málo upito, kluci byli v rozverné náladě, takže se to neobešlo bez hlasitého smíchu a vtipných poznámek.

 

"Tak kam to bude?" rozhlédl se Sasori po křiklavých blikajících nápisech, které měly upoutat pozornost, "podívejte, Zelený delfín, nezní to epicky?"

 

"To je teplý, kámo." Zachechtal se Deidara, "hele, támhle vidím nějakej Ořech, co to prubnout?"

 

"Vořech? Ještě že ne žalud." Zahihňal se Sasori dvojsmyslně.

 

"Jste paka." Napomenul jsem je, "tak už něco vyberte, ať nestojíme na ulici."

 

"Já mám nápad, pánové. Co takhle čeknout tohle?" Kisame s úšklebkem poukázal na nedalekou ceduli s fialovými třiceticentimetrovými svítícími písmeny, které dávaly dohromady název - Sodoma.

 

"Děláš si prdel? To je striptýzbar." Zaostřil Deidara na zmíněný podnik.

 

"Jo. Polonahý krásný ženský, co víc si můžeme přát?" mrkl na nás Kisame, "nebuďte suchaři, potřebujem se jednou za čas trochu pobavit, ne?"

 

"Já bych do toho možná šel." Souhlasil váhavě Sasori, "věk na to, koneckonců, máme, ne?"

 

"Aby ne!" odfrkl si Deidara, "dobře, jdeme tam, mladý jsme jenom jednou, co říkáš, Itachi?"

 

"Myslím, že i kdybych něco namítal, stejně byste mě přehlasovali." Usoudil jsem, "takže se snad radši podřídím."

 

"Tak se mi to líbí." Zasmál se Deidara, praštil mě do zad a rázným krokem jsme zamířili do striptýzového klubu. Zaplatili jsme docela mastný poplatek za vstup, dokonce jsme museli prokázat, že už nám bylo osmnáct, než nás pustili dál. Slušný to podnik. Služby tohohle typu jsem ještě nikdy nevyužíval, takže jsem se zvědavě rozhlížel po rozlehlém komplexu. Byly tu tři velké místnosti propojené několika dveřmi s pouhými korálkovými závěsy, v každé z nich byla vměstnána asi čtyři pódia se třemi zabudovanými tyčemi, a u každého se pohybovaly tak dvě dívky ve spodních prádlech. Zíral jsem, protože tu bylo docela nabito. Barové stoličky, které lemovaly pódia, byly úplně zabrané a dav čumilů se prostíral okolo. Skoro plno bylo i u všech dalších stolků, porůznu rozmístěných po sálech, a pokud jsem mohl soudit, osazenstvo vypadalo na lidi z vyšších kruhů. Hrála tu nevtíravá nepříliš hlasitá melodie, ale u každého pódia měli vlastní hudbu. Všiml jsem si také chodby, která vedla kamsi dozadu a po obou jejích stranách bylo několik dveří, zřejmě jednotlivé pokoje, nejspíš provozovali i soukromé představení.

 

"Tamhle vidím bar." Konstatoval Kisame při pohledu do vedlejší místnosti, "zkuste zabrat fleka a já dojdu pro pití." Sehnat místo nebylo vůbec jednoduché, ale nakonec se nám podařilo obsadit malý stolek nedaleko jednoho pódia, který se uvolnil, protože jeho dosavadní okupanti právě odcházeli. Rozesadili jsme se na luxusních kožených židličkách a po chvíli se k nám připojil Kisame se čtyřmi skleničkami jablíčka s ledem. Obřadně jsme si přiťukli a brzy se rozproudil hovor. Nejblíž naší partičce se u tyče svižně pohybovala mladá pohledná žena ve stříbrném spodním prádle s kratšími modrými vlasy, ve kterých měla vetknutou zřejmě umělou květinu. Zájem mých společníků se okamžitě zaměřil jejím směrem. Jak ubíhal čas a přibývala nálada, začali se dostávat do ráže a hodnotit.

 

"Ta má kozy…" slintal Deidara a zíral na ni jako u vytržení.

 

"Hmm… a ta prdelka… jen si sáhnout." Přizvukoval mu Kisame. Musel jsem se v duchu smát. Ta holka opravdu uměla, všechna čest, a jistě byla i velmi krásná, ale můj typ to nebyl. Abych pravdu řekl, ještě jsem neobjevil ženu, která by ve mně dokázala vzbudit opravdu vášnivý zájem, což samozřejmě neznamená, že jsem nikdy žádnou neměl. Měl jsem jich spoustu, ale vždycky to byly jen krátké nezávazné známosti, většinou šlo akorát o sex. Asi jsem ještě nepotkal tu pravou. Dopil jsem jako první a trošičku znuděně jsem napodoboval kluky v civění na pódium. Modrovláska prováděla svůj erotický taneček a svůdně mrkala na všechny okolo. Docela bych už rád vypadnul, tohle zřejmě nebyla moje parketa, navíc už bylo skoro půl druhý, ale viděl jsem dost jasně, že mým přátelům se ještě chtít nebude. Ach jo, budu muset počkat, než se dost nabaží, pokud vůbec. No, mohl bych si aspoň dojít pro pití.

 

"Hele, Kisame, kde jsi říkal, že je ten bar?" zeptal jsem se svého souseda, který vůbec neodtrhl oči od striptérky.

 

"Vedle." Zahučel nepřítomně. Povzdechl jsem si a zvednul se od stolu. Zamířil jsem tedy do dalšího obrovského salónku, kde jsem objevil nálevní pult. Zaplatil jsem za drink a jen s mírným zájmem jsem se rozhlédl. Bylo to tady skoro stejné, možná ještě o něco živější, ale… počkat. Přece jen tu byl rozdíl. Překvapeně jsem nadzvedl obočí, protože zdejší obecenstvo tvořily z převažující části naopak ženy, zatímco u tyčí tancovali muži. Aha, takže tady byl pro změnu pánský striptýz, zajímavé rozdělení. Napil jsem se a bezvýrazně přelétl pohledem po pracovnících. Většinou to byli mladí kluci, dokonce snad mladší nebo stejně staří jako já, dobře vypadající, vypracovaní. Nějaký hnědovlasý mladík se zářivě usmíval na zákazníky a vysvlékal se z kožené kovbojské bundy, tamhle zase blonďák a… Doušek alkoholu mi zaskočil v plicích, divoce jsem se rozkašlal. Modrooký blondýn jistě stál za podívanou, nicméně náhlý infarktový stav u mě zapříčinil chlapec, který tančil u tyče vedle něho. Uhlově černé vlasy měl krátké a v zátylku rozježené, na sobě obyčejné tmavé kalhoty a bílou košili, kterou postupně rozepínal. Několik minut jsem jen stál a nedokázal se šokem ani pohnout. Nejenže jsem toho kluka znal, byl jsem s ním dokonce příbuzný. Sotva jsem dokázal přinutit svaly, aby mě zase začaly poslouchat, jakoby v transu jsem se šel podívat blíž, musel jsem si být jistý. Ale sotva jsem spatřil ty onyxové oči a ostré rysy jeho aristokratického obličeje, nebylo pochyb. Proboha! Byl to doopravdy můj mladší bratr! Zatočila se mi hlava a mým jediným štěstím bylo, že v koutě nedaleko pódia zůstala jedna volná neobsazená židle, na kterou jsem se zhroutil a musel jsem zhluboka dýchat, abych překonal mžitky před očima. Tep mi vyletěl, srdce mi v hrudi splašeně tlouklo, třásly se mi ruce. Tohle… to přece nemohla být pravda… Ale byla, byla to pravda. Neuvěřitelné. Zcela nepřipraveného mě zalila vlna vzpomínek. Bezděčně jsem zkřivil tvář, jak byly bolestivé.

 

"Sasuke…" zašeptal jsem tichounce. Byly to tři roky, co jsem ho viděl naposledy. A šest let od té události, která změnila celý náš život… Šest let, co nám umřeli rodiče při autonehodě. Byla to tenkrát příšerná rána pro nás oba. Doteď mám před očima ty probrečené večery a noci, identifikování těl, jednání s policií a sociálkou… Zahoupal se mi žaludek. Bylo mi tenkrát čerstvě osmnáct a Sasukemu pouhých třináct. Naši byli jedináčci a nejhorší bylo, že jsme neměli ani prarodiče. Neměli jsme žádné další příbuzné, neměli jsme nikoho. A tehdy jsem udělal něco, co jsem si za těch šest let nikdy nepřestal vyčítat, co mě dodnes trápilo a tížilo jako balvan z minulosti. V té době jsem byl zletilý, i když sotva pár týdnů. Mohl jsem zůstat se Sasukem sám, mohl jsem se stát jeho zákonným zástupcem. Jenže… nedokázal jsem to. Byl jsem ještě moc mladý, příliš mladý na takovou zodpovědnost, hrozně jsem se toho bál. Já… odmítl jsem to. Tím pádem sociální pracovníci umístili Sasukeho do dětského domova. Zradil jsem ho ze strachu, že to nezvládnu, že ho nedokážu vychovat a nahradit mu rodiče. Měl jsem ho strašně rád, miloval jsem ho, ale tohle bylo něco, na co jsem se necítil připravený. Samozřejmě že jsem za ním chodil, že jsem ho navštěvoval, ale moje rozhodnutí mělo nevyhnutelný důsledek. Sasuke si už tenkrát vše uvědomoval až příliš jasně a pochopitelně mě začal nenávidět. Nechtěl přijímat moje návštěvy, nechtěl se mnou mluvit, nechtěl se se mnou vidět. Zcela na mě zanevřel. Dům po rodičích se prodal a každý z nás dostal půlku jmění, já jsem z těch peněz pak koupil vcelku prostorný byt, udělal jsem maturitu a nastoupil jsem na lékařskou fakultu. Našel jsem si práci jako nemocniční asistent, tehdy ještě jen na půl úvazku, dostával jsem navíc nějakou podporu od státu, ale krátce po jednadvaceti mi jeden profesor dohodil místo asistenta na soukromé plastické chirurgii, sice jsem ještě neměl atestaci, takže jsem musel pracovat pod dohledem, ale protože jsem školu stíhal bez větších obtíží a měl jsem pro tuhle práci buňky, vzal jsem to už na plný úvazek. A jelikož to je jedna z nejbohatších firem ve státě, můj plat se brzy vyšplhal dokonce až na třicet tisíc měsíčně, primářka oddělení, Tsunade, si mě velmi oblíbila. Zajistil jsem tedy docela dobré podmínky a tenkrát jsem zkoušel napravit svou chybu. Chtěl jsem získat Sasukeho do péče, chtěl jsem mu to všechno vynahradit. Jenže moje snaha byla naprosto jednostranná. Sasukeho vztah ke mně se totiž ani trochu nezměnil, pořád mě nenáviděl a absolutně o mě nestál. Snažil jsem se s ním mluvit, snažil jsem se mu omluvit, ale on mi nikdy neodpustil. Skončilo to strašnou hádkou, při které se mě zřekl a křičel na mě, že už mě nikdy nechce vidět. Od té doby nepřijal ani jednu mojí návštěvu, moje dopisy mi posílal zpátky neotevřené, neměl jsem na něj ani žádný kontakt. A i když byli sociální pracovníci velmi milí lidé, proti Sasukeho vůli nemohli nic dělat, nepouštěli mě k němu, když si to on nepřál. Zoufale jsem se s ním dva roky pokoušel spojit, ale bylo to marné. V osmnácti odtamtud vypadnul, prý si někde našel nějaký podnájem, ale adresu mi nesdělili. Tři roky, od jeho šestnácti, jsem ho vůbec neviděl. Až dnes večer… Nevěřícně jsem očima zabloudil k pódiu. Byly to sice jen tři roky, ale za tu dobu se fyzicky změnil. Vyrostl. Byl vyšší než jsem si ho pamatoval, i když pořád o hlavu menší než já, štíhlý a pružný. S překvapením jsem sledoval pevné svaly, které se mu rýsovaly na plochém břiše i na pažích. V pohledném obličeji už nebyly ty stopy dětské zaoblenosti a husté havraní vlasy se ve světle reflektorů leskly jako černé hedvábí. Nejvíc fascinující byl ovšem uhrančivý a podmanivý pohled jeho temných očí, které byly zarámované dvěma kartáči dlouhých černých řas. Plné rty měl pootevřené ve svádivém poloúsměvu, který odhaloval bílé zuby. Shrnuto a podtrženo - byl krásný. Užasle jsem se díval na jeho vláčné pohyby, když postupně odhodil bílou košili na zem za sebe. Vlnil se přesně do rytmu hudby a musel jsem mu přiznat, že zatraceně uměl. Publikum šílelo, všechny ženy na něj hleděly téměř zbožně, div se na něj nesesypaly, šokovaně jsem si však uvědomil, že nejen dámy, všiml jsem si také uznalých a chlípných pohledů některých mužů. Panebože… Musel jsem si okamžitě objednat dva panáky, abych to vydýchal. Nemohl jsem uvěřit, že po všech těch letech jsem ho spatřil zrovna tady! Jak se proboha k téhle práci dostal?! Bůhví co všechno ještě dělá… Pohoršení jsem cítil úplně bezděčně, bez jakéhokoliv zamyšlení, protože… protože to byl můj mladší brácha, co se tady předváděl! Můj bráška dělal striptéra! K neuvěření. Přesunul jsem se opět k té židli v koutě nedaleko pódia a pozoroval jsem ho. Sasuke si dráždivě pomalu rozepínal kalhoty, schválně udržoval svoje diváky v napětí, vždycky je o kousek shrnul, načež je opět vytáhnul až do pasu. Pohyboval se u tyče s ladností, kterou by mu kdekdo mohl závidět, měl smysl pro rytmus a nemohl jsem říct, že by na mě tím tancem neudělal dojem. Fakt mu to šlo, kde se tohle ksakru naučil?! Zamrkal jsem, když se Sasuke konečně po dlouhé době zbavil kalhot a zůstal v saténových černých boxerkách s vyšitým drakem. Holky sborově áchaly a pochvalně pískaly, některé tleskaly a házely mu k nohám bankovky. Hleděl jsem na tu scénu jako u vytržení, nemohl jsem odvrátit oči od svého bratra ve spodním prádle. Neviděl mě, musel si hledět užšího okruhu kolem sebe, rozdával úsměvy, občas si z horka olízl rty, svádivě mhouřil oči. Asi po půl hodině jeho představení skončilo, Sasuke se mrknutím rozloučil s osazenstvem, posbíral své věci a společně s blonďákem od vedlejší tyče za bouřlivého jásotu opustili pódium. Roztřeseně jsem vydechl a žasl jsem, že jsem skoro celou tu dobu zadržoval dech. Bylo mi, jako by mě někdo praštil palicí do hlavy. Tolikrát jsem si přál, abychom se znovu setkali, ale nikdy jsem si nepomyslel, že by k tomu mohlo dojít právě takhle. Polkl jsem. Co bych měl dělat? Měl bych jít za ním? Chtěl jsem s ním mluvit. Ale ne tady. Někde v soukromí. Jako ve snách jsem se vrátil zpátky do vedlejšího sálu a našel jsem své společníky.

 

"Ježiš, Itachi, kde´s byl takovou dobu?" spustil Kisame, "dělali jsme si o tebe starosti."

 

"Že tys byl na nějakém soukromém tanečku, co?" hihňal se Deidara.

 

"Já… hmm… někoho jsem potkal." Odkašlal jsem si, "jednoho známého. Zapovídal jsem se."

 

"Jen jestli ten známej nebyla známá." Špičkoval Sasori.

 

"Hele, nechte toho, vy tři. Nedělám si iluze, že jste se beze mě nebavili." Prohlásil jsem.

 

"Tak, bavili. Docela i dobře." Připustil Kisame a sjel pohledem k další vnadné krasavici u tyče.

 

"To spíš tys přišel o podívanou." Pokrčil rameny Sasori.

 

"Anebo jsi měl lepší?" zašklebil se na mě Deidara.

 

"No…" hlesl jsem, "to teda. Hele, jsem dneska fakt zničenej, vážně už bych to rád zalomil, takže já to balím, pánové." Chvilku mě přesvědčovali, ale nedal jsem se, takže jsme se rozloučili a já zamířil k východu. Nutně jsem si totiž musel ještě něco zařídit… Na ulici jsem odstoupil dál od podniku, ale tak, abych viděl všechny, kdo vcházejí nebo odcházejí. Prostě jsem se musel se Sasukem setkat tváří v tvář. Problém byl ovšem ten, že jsem absolutně netušil, kdy sakra vyjde ven. Čekal jsem tam jako kretén skoro hodinu, nadával jsem si do pitomců, ale touha mluvit s mladším bratrem mě držela na místě. Přibývalo lidí, kteří vycházeli ven, ve tři se konečně vykolébali i moji přátelé, takže jsem se musel honem skrýt za parkující auto, aby mě nepostřehli. Ale Sasuke pořád nikde. Už jsem to málem vzdal, když se konečně objevil v doprovodu toho blonďáka, co s ním sdílel pódium. Srdce mi vynechalo několik temp a žaludek se mi stáhl. Panebože, co mu vlastně mám říct? Tohle nezvládnu! Ze stínu, kam nedopadalo světlo pouliční lampy, jsem sledoval, jak mu ten blonďatý kluk něco vykládal a Sasuke se smíchem zavrtěl hlavou. Nevšimnul si mě, zamířili na opačnou stranu, než jsem stál. Dýchej, Itachi, dýchej! přikazoval jsem si v duchu. S námahou jsem dokázal přinutit svaly, aby se pohnuly a napůl v mrákotách jsem se vydal za nimi. Nesměl jsem ho ztratit, jenže… jak na něj mám promluvit?! Tři roky jsme se neviděli. Třeba… třeba už ho to přešlo. Určitě. Nemohl přece zůstat tak dlouho naštvaný. Zatřásl jsem hlavou, abych si ji pročistil a přidal jsem do kroku, než jsem se dostal těsně za ně. Nevnímal jsem, o čem se baví, sbíral jsem síly k tomu, abych se přinutil ho oslovit. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a pak jsem se konečně odhodlal: "Ahoj, Sasuke." Můj hlas byl slyšitelně nasáklý nervozitou. Oba dva se zvědavě otočili a já jsem zblízka hleděl do Sasukeho obličeje, v němž se vystřídala celá paleta citů. Nejprve překvapení, pak šok, ale nakonec se mu na tváři usadil děsivě kamenný studený výraz.

 

"Ty?" zeptal se tiše, dokonce i jeho tón byl mrazivý, "doufal jsem, že už tě neuvidím. Co chceš?" Bylo to tam pořád! V jeho očích… ta nenávist. Ani trošku nepolevila. Zarazil jsem se jeho nepřátelskému postoji.

 

"Já…" zakoktal jsem se, "chtěl jsem… mohli bychom si promluvit?"

 

"Nemám ti co říct." Odtušil chladně, "a ani od tebe nechci nic poslouchat."

 

"Sasuke, kdo je to?" otázal se se zájmem jeho blonďatý společník, který těkal pohledem od něj ke mně a zase zpátky, "je ti podobný."

 

"Nikdo." Odpověděl mu Sasuke, "jedna stará připomínka minulosti." Sjel mě ledovýma očima a obrátil se ke mně zády.

 

"Sasuke, počkej! Tak počkej, sakra!" zcela automaticky jsem ho chytil za paži, ale vyškubl se mi.

 

"Nesahej na mě, rozumíš?!" rozkřikl se, "co tady vůbec děláš?!"

 

"Chci s tebou mluvit, jsi můj bratr!" vyhrkl jsem s lehkým nádechem zoufalství.

 

"Bratr?!" vykulil oči onen blonďák, "Sasuke, ty máš bráchu?"

 

"Ne!" osopil se na něj Sasuke, "už dávno to není můj brácha. A pro tebe," sežehnul mě nenávistně, "platí to, co jsem ti řekl při našem posledním setkání." Načež popadnul svého kamaráda a bez jediného otočení ho odvlekl pryč. Zůstal jsem stát na místě, jako by mě opařili. Tak takhle jsem si to teda vážně nepředstavoval, to byl hodně špatný začátek. Už dávno to není můj bratr… tahle slova překvapivě hluboko zabolela. Nečekal jsem to, nebyl jsem na ně připravený. Naivně jsem si myslel, že ten čas některé staré rány vyhojil, že třeba… že mi třeba odpustil. Ale ne, jeho názor na mě se ani trochu nezměnil, jeho vztah ke mě byl úplně stejný. Zatraceně! Plíce se mi sevřely drtivým stiskem. Ty jeho oči… jako by byly vytesané z černého ledu. S jakým opovržením, s jakou nesnášenlivostí na mě hleděly. Stál jsem tam ještě pár minut jako debil, ústa trochu pootevřená, díval jsem se ulicí dolů, kde se mi oba ztratili z dohledu. Nedokázal jsem ho následovat, ta bolest mě přikovala na místě. Pořád mě tak nenáviděl… po všech těch letech… Stiskl jsem zuby a pevně zatnul ruce v pěsti. Bylo asi půl čtvrté, ulice se konečně skoro vylidnily. Na noční autobus už jsem se nechytal, raději jsem vytáhl mobil a zavolal si taxík, který mě během krátké chvilky dovezl do okrajové čtvrti Kaštany, kde jsem bydlel. Na sprchu jsem neměl náladu, akorát jsem si vyčistil zuby, jako ve snách se převlékl do spacího oblečení a rovnou padl do postele. Spánek se ovšem ne a ne dostavit a pochopitelně za to mohlo setkání s mým mladším bratrem. Neustále jsem na něj musel myslet, probíral jsem to všechno znovu a znovu dokola, každé slovo, každé gesto, často jsem se také nevědomky ve vzpomínce vracel k tomu extravagantnímu vystoupení u tyče. Omlouval jsem si to tím, že jsem byl jeho prací, pokud tam teda pracoval, což zřejmě určitě, značně šokovaný, ačkoliv měl očividně talent. Přistihl jsem se však také, že se mi do mysli neustále vrací obraz jeho polonahého těla. Páni, je pravda, že naši rodiče byli hrozně hezcí a lidé říkali, že jsme to po nich zdědili. Sasuke byl už odmalička pěkný kluk. Ale teď… fakt mu to děsně slušelo. Byl sexy. Trochu jsem se zastyděl. To je ujetý, viděl jsem ho po třech letech a jediný, na co dokážu myslet je jak teď vypadá! Takhle by to nešlo… Povzdechl jsem si a obrátil se na bok. Sakra, nepředpokládal jsem, že by to šlo až takhle špatně, ne snad, že bych si představoval, že mi po tom všem padne do náruče, ale tohle jsem vážně nečekal. Copak jsem mu ani trošku nechyběl? Ani malinko? Mně se po něm stýskalo, ačkoliv jsem žil docela dobře, bylo to, jako bych stále něco postrádal. Někoho postrádal… Určitě to cítil stejně. Nezáleželo na tom, kolik si kdo z nás našel přátel a kamarádů a lidí, kteří naplňovali naše životy. Rodina byla rodina, pouto krve nemohl nahradit nikdo. Tak proč bylo v jeho očích tolik nenávisti?! Jak mohl říct, že už nejsem jeho bratrem? U srdce mě palčivě bodlo. Na povrch začaly navíc vyplouvat i vzpomínky, které zacházely dál do minulosti. Dokonce až k těm šťastným dnům, kdy naši ještě žili a my se Sasukem jsme neznali, co jsou to starosti, co je smutek a žal. Vždycky jsme spolu vycházeli výborně, milovali jsme jeden druhého. Jak jen se všechno změnilo… Myšlenky začaly být stále více zraňující. V hlavě se mi zároveň promítaly dva obrazy. Desetiletý Sasuke s rozesmátým úsměvem, dětsky nevinný a veselý, s jiskřivýma šibalskýma očima. Devatenáctiletý Sasuke s nádhernou postavou a ostře řezanými rysy obličeje, hledící na mě ledově temnýma očima, plnýma zloby. Nemohl jsem je jaksi spojit dohromady, přestože se jednalo o stejnou osobu. Ten rozdíl byl tak dramatický, kontrast tak velký, že jsem tomu skoro nemohl uvěřit. Začínala se mě zmocňovat deprese a to jsem nemohl připustit. Sebral jsem veškerý optimismus, který jsem v sobě našel a snažil jsem se uklidnit sám sebe, mermomocí jsem na dnešním setkání hledal něco pozitivního. Nesmím přece házet flintu do žita po prvním neúspěchu! Nic není ztraceno. Našel jsem ho, ne? Po třech letech jsem ho konečně znovu spatřil a to bylo něco, v co jsem tak strašně dlouho doufal. Co na tom, že mě hned nepřijal. Zkrátka tam půjdu zítra znova a zkusím to podruhé. Určitě se mu to přes noc také rozleží v hlavě a bude klidnější. Hlavní je, že jsem ho našel! Bude to jen otázka času, než mi Sasuke odpustí a všechno bude jako dřív. Dokázal jsem o téhle představě sám sebe přesvědčit, nemilosrdně jsem v sobě potlačil jakýkoliv stín pochybností a kolem páté hodiny ranní se mi konečně podařilo usnout s celkem dobrým svědomím a hřejivým pocitem, že zase budu mít svého brášku.