Vždycky jsem žil v pevné víře, že všechno, co se děje, má nějaký smysl. Nic není jenom tak, všechno má důvod. Byla to filosofie, která mi pomáhala radovat se ze všech životních výher a bez zbytečného fňukání snášet prohry. Nebyl jsem nábožensky věřící, takže slova o "boží vůli" zněla mým uším cize, ale byl jsem vždy skálopevně přesvědčený, že všechno se děje z určitého důvodu. Tahle ideologie mě provázela po celá ta dlouhá léta a nikdy nezklamala. Přesněji… až doteď. Co bylo příčinou? Co způsobilo, že se mi tohle nezpochybnitelné dogma, které mě provázelo po čtyřicet let mého života, rozpadlo v prach? Já. Já a moje myšlenky ohledně Sasukeho. Myšlenky ohledně mého vlastního sedmnáctiletého syna. Neexistovalo pro ně totiž vysvětlení. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, neviděl jsem v nich žádný smysl. Nebylo tu nic, čeho bych se mohl chytit. Ale abych to vzal popořadě…

Když mi bylo šestnáct, zamiloval jsem se. Mikoto byla moje první a jediná láska, jejíž krásu a jemnost jsem obdivoval dnes stejně tak jako před pětadvaceti lety. Už tehdy jsem věděl, že je to ideální žena, takže jsem ji po dvouleté známosti požádal o ruku. Nebyl důvod čekat. Naše svatba proběhla ve velkém stylu a o několik měsíců později se narodil náš první syn. Itachi byl ztělesněním všeho, co jsem si kdy ohledně svého syna představoval. Už od útlého věku bylo jasné, že z něj vyroste můj nástupce, který povede dál rodinný podnik a proslaví jméno Uchiha víc, než jsem to kdy měl dokázat já. Když byly Itachimu čtyři, zatoužila Mikoto po dalším dítěti. Nebyl jsem zásadně proti, a tak přišel na svět Sasuke. Malý roztomilý uzlíček, batolící se jako ocásek za starším bratrem. Itachi ke svému sourozenci naprosto láskyplně přilnul, Mikoto byla šťastná, já jsem byl šťastný. Měl jsem všechno, co jsem kdy od života chtěl. Měl jsem dům, práci, skvělou rodinu a dobré vyhlídky do budoucna. Když se tak dívám zpátky, napadá mě, že vlastně celý můj život byl velice patřičný. Nikdy se neudálo nic nepřístojného. Až doteď.

Loni jsem oslavil čtyřicátiny. Firma až na nějaké menší drobnosti vzkvétala a bussinesu se dařilo. Itachi vyrostl v dospělého muže, bylo mu dvaadvacet a pro podnik byl velkým přínosem. Postupně jsem ho zasvěcoval do všeho, co bude jednou potřebovat znát, aby jej mohl vést. Mikoto se také s radostní mladého děvčete věnovala své práci interiérové designérky, a ačkoliv ty nejvášnivější city během více než dvaceti let manželství poněkud vychladly, stále jsem ji miloval a neměl jsem nikdy pomyšlení na to, že bych ji podvedl. A pak tu byl Sasuke. Nebyl ještě dospělý, ani podle zákona ani myslí. Už dávno nebyl dítě, ale ještě neměl ten správný nadhled a pohyboval se někde mezi. Adolescent byl asi ten oficiální termín. A právě on byl tou příčinou, proč jsem po tolika letech poprvé začal pochybovat o svém duševním zdraví. Protože to, co jsem ohledně něj v poslední době cítil, prostě nebylo normální. Nemělo to být. Nemělo to být, a přesto to tu bylo. Ty zvláštní záchvěvy, to nepochopitelné napětí a vzrušení. Ano, vzrušení. Nikdo si neumí představit, kolik vnitřní síly mě stálo si to přiznat a jakou vlnu znechucení to ve mně vyvolalo. Vzrušení. Vzrušuje mě vlastní syn. Sotva kdy bych si dokázal vymyslet něco, co by víc otřáslo mým dokonalým poklidným životem důstojného muže než vědomí, že moje tělo reaguje takovýmhle způsobem na svůj vlastní plod. Nechutné. Nemohl existovat smysl, který by dokázal obhájit tuhle zvrácenost. Neexistoval důvod, proč by se tohle mělo dít. A tak byla po čtyřiceti letech moje věrná filosofie totálně v háji.

Ale jak to celé vůbec začalo? Vlastně docela nenápadně. Možná by nebylo od věci přiznat, že moje pozornost se vždycky soustředila kolem Itachiho. Byl to můj prvorozený, a třebaže už dávno nežijeme v dobách, kdy pořadí narození určuje životní osud, já jsem si nemohl pomoci. Vkládal jsem do Itachiho velké naděje, tím spíš, že on je s přehledem plnil. Itachi byl syn, jemuž nebylo rovno. Věnoval jsem se mu s výchovou od útlého dětství, učil jsem ho a kladl na něj vysoké nároky. A pak, vedle Itachiho, jsem tak nějak vnímal postavičku svého mladšího syna. S určitým proviněním si uvědomuji, že byl pro mě vždycky ten druhý, že můj zájem byl opravdu zaměřen hlavně na jeho staršího bratra. Miloval jsem ho, ne že ne, ale nezaobíral jsem se jím asi tak, jak bych byl měl. Vždycky jsem ho viděl jenom v Itachiho stínu a to byl možná ten důvod pro to, co následovalo. Před dvěma lety bylo Itachimu dvacet, čímž definitivně ukončil teenagerský věk a byl zcela vržen do světa dospělých. Ještě sice studoval, ale zároveň už i pracoval a můj dohled byl zbytečný. Pochopil jsem, že jeho výchovu můžu teď s klidným svědomím pustit z hlavy, už žádnou další nepotřeboval. A tehdy jsem si jakoby poprvé po dlouhé době všiml Sasukeho. Říkám po dlouhé době, protože mě skutečně poněkud překvapil fakt, že mému mladšímu synovi už bylo patnáct. Do té doby jsem ho pořád tak nějak považoval za děcko a to poznání, že už také pomalu dospívá, bylo trochu nečekané. A tenkrát se začaly objevovat ty první nepatrné impulsy. Vypadalo to ze začátku celkem nevinně, byly to maličkosti. Třeba jsem si všimnul, jak mu v úsměvu září rovné bílé zuby, a napadlo mě, že je to docela hezké, když se usmívá. Nebo ten jeho zvyk si pokaždé v nesnázích či rozpacích prohrábnout ty ebenové vlasy, které mu už takhle v zátylí trčely nepravidelnými směry. Bylo to vlastně celkem roztomilé gesto. Takhle to postupovalo od různých drobností, soustředil jsem se na určité detaily jeho těla i povahy a došel jsem k názoru, že ze Sasukeho vyrostl pohledný kluk. Nedosahoval Itachiho kvalit, ale měl v sobě něco. Něco, co jsem prostě neuměl popsat ani definovat. Snad nějaké osobní kouzlo? Kdo ví. Myslel jsem si, že to prostě skončí u toho, že jsem si zkrátka uvědomil, že můj mladší syn je pěkný. Pěkný, bystrý, inteligentní. To si přece otec pro své potomky přeje.

Jenže ono to neskončilo. Popravdě naopak. Stupňovalo se to. Začínal jsem si všímat i jiných věcí, ale co hůř, nejen, že jsem si jich všímal, ale tak nějak… přitahovaly mě. Najednou to nebyl jen úsměv, co se mi líbilo, byly to jeho rty. Plné měkké hezky vykrojené rty, které zdědil po své matce, a velké tmavé jiskrné oči. Vzpomínám si na tu první chvíli, kdy jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Bylo to před rokem v horkém létě, kdy jsme se o víkendu celá rodina shromáždila na zahradě. Mikoto plela záhony a já jsem stříhal živé ploty, zatímco Itachi se Sasukem dováděli v bazénu. Pamatuji se, jak jsem na chvilku ustal v práci a díval jsem se na své syny. Jednou ze Sasukeho vlastností byla hravost. Nebyl dětinský, ale rád si užíval čiré potěšení ze života. A vůbec nejzajímavější bylo, že měl dar tuto vlastnost přenášet na ostatní. Itachi, jindy mírný a vážný, se v Sasukeho vlivu úplně měnil a já jsem sledoval, jak na sebe cákají, smějí se a povykují jako malé děti. Vždycky jsem si potrpěl na důstojnost, a tak jsem už už otvíral ústa, abych je okřikl, když Sasuke ve chvíli Itachiho nepozornosti staršího bratra obeplul a pak se mu jako malá chobotnička přilepil na záda. Obmotal nohy kolem Itachiho pasu a rukama ho chytil kolem krku. Itachi rádoby protestoval a spíš jen naoko se snažil břemene zbavit, ale viděl jsem na něm, že mu to není nijak nepříjemné. Měl Sasukeho vždycky moc rád a podobné kočkování nebylo mezi nimi nikdy nic neobvyklého. Jenže to nebyly Itachiho pocity, které mě vyvedly z míry. Byly to moje vlastní. Moje vlastní pocity, když jsem si uvědomil, že bych si přál být na Itachiho místě. Že bych vůbec nebyl proti, kdyby se Sasuke takhle přitiskl ke mně… Za normálních okolností by to nebylo nic divného. Drobné projevy lásky mezi otcem a synem přece ještě nutně neznamenají nic podezřelého. Pravda, já si na to nikdy moc nepotrpěl, byla to vždycky Mikoto, která chlapce objímala, hladila a pusinkovala. Moje projevy se většinou omezovaly na poplácání po rameni nebo zádech a samozřejmě občas i nějaké to objetí, spíš v případech, že jsem se s nimi dlouho neviděl. Proto bylo překvapivé, že jsem tak najednou zatoužil po tělesném kontaktu se Sasukem. Tak překvapivé, že jsem ihned začal pátrat po zdroji toho nenadálého přání. Nejjednodušším vysvětlením by bylo právě to, že jsem nikdy moc fyzicky do styku se svými syny nepřicházel, a teď, ve čtyřiceti, toho začínám litovat. Jenže to bych měl přece stejné pocity i vůči Itachimu, ne? Nehledě na to, že jsem necítil ani špetku nostalgie. Ne, za tím bylo něco jiného. Zahloubal jsem se nad tím o něco víc. Co vyvolalo tu iracionální touhu po doteku mladšího syna? Pozoroval jsem ho, jak se držel Itachiho jako klíště s pusou od ucha k uchu. Vypadal tak sladce, tak rozkošně, k pomilování… Zarazil jsem se. K pomilování? Opravdu jsem si tohle pomyslel? Jak mě to proboha napadlo? Zbláznil jsem se? Nejspíš. Teď už vím, že to byl první doopravdy varovný náznak a od té doby to šlo od desíti k pěti. Objevovaly se další náznaky. Snažil jsem se to ignorovat, nebyl jsem prostě ochotný si takovou zvrácenost připustit. Když bych odhlédnul od skutečnosti, že to byl můj vlastní syn, šokovala mě pouhá představa, že bych měl být přitahován osobou stejného pohlaví. Vždycky jsem na homosexualitu pohlížel tak trochu skrz prsty, připadalo mi to nepřirozené. A najednou jsem byl v situaci, která odporovala nejen všem mým přesvědčením, ale i zdravému rozumu. Já, Fugaku Uchiha, ztělesněná důstojnost a vyrovnanost.

 

***

 

"Nechceš dolít omáčku, zlato?" , "Miláčku, nepřidáš si ještě rýži?" , "Je to skvělý, mami, díky." , "Vážně dobrý, jsi jednička."

Snídaně a večeře bývala jídla, u kterých jsme se sešli všichni. Obědvali jsme každý v práci a Sasuke ve školní jídelně, ale večeřeli jsme společně. Mikoto byla vynikající kuchařka, celý život jsem se těšil z jejího kulinářského umění. Ne že bych neuměl vařit, ale moje žena v tom byla odborník a dokázala vykouzlit neodolatelný pokrm prakticky ze všeho. Při večeři jsme si vždycky povídali, probírali jsme různé novinky, denní starosti, plány a vůbec všechno možné. Už jsme pozvolna dojídali, když jsem dořešil s Itachim nějaké pracovní záležitosti a on se obrátil ke svému mladšímu bratrovi:

"A co ty, Sasuke? Co škola? Jak ti dopadla ta písemka z dějepisu?"

"Prima, za jedna, nebylo to těžké," odpověděl mu Sasuke s mírným pousmáním.

"Jsi pašák," pochválil ho Itachi.

"Šikulka, zlatíčko," připojila se i Mikoto a v jejím hlase zazněl náznak hrdosti. Mlčel jsem. Pokládal jsem za samozřejmost, že bude mít Sasuke dobré známky. Nevychovali jsme z něj přece troubu a konečně Itachi taky nikdy nepřinesl domů horší známku než dvojku a na vysvědčení měl vždycky samé jedničky.

"No a jinak? Něco nového na gymnáziu?" zajímal se dál Itachi, asi aby vtáhnul Sasukeho do hovoru, jelikož se mu předtím moc prostoru nedostalo.

"No… vlastně ano. Máme nahoře ve vestavbě takovou malou školní knihovnu, není to nic světoborného, ale dá se tam najít spousta zajímavých věcí. Je sponzorovaná rodičovským sdružením a bývá zvykem, že jí vedou dva nebo tři studenti čtvrťáku, mají to jako brigádu," vysvětloval Sasuke a zaváhal, "no… a češtinářka mi navrhla, že bych to mohl příští rok dělat ještě s někým ze třídy."

"No, to je báječné," zaradovala se Mikoto, "ty přece moc rád čteš, viď, zlato?"

"Jo," přikývl Sasuke, "měl bych volnej přístup ke všem těm knížkám."

"Zní to dobře," souhlasil Itachi, "co to všechno obnáší?"

"No, tak ta knihovna se postupně modernizuje," Sasuke byl zjevně nadšený, literatura a vůbec humanitní vědy ho vždycky bavily, "od ledna rozjíždějí správci nový program na výpůjčky, ještě to není úplně hotové, ale bude to super, do té doby vedli všechno jenom v sešitě. Takže vlastně by šlo o to se naučit s tím programem, vést záznamy o půjčování a vracení, zhruba polovina těch knih ještě není označená, takže nalepit čárové kódy, načíst je do systému, zkontrolovat štítky a tak podobně."

"Skvělé," přisvědčil Itachi, aby ho povzbudil, "a budete za to něco dostávat?"

"Myslím, že asi tisícovku měsíčně. Není to vyloženě zlatý důl, ale na víc nejsou finance," odvětil Sasuke.

"Každá koruna dobrá," usoudil Itachi, "hlavně, že tě to bude bavit."

"Uhm, jo." Sasuke zatěkal očima směrem ke mně, asi čekal, že se k tomu jako hlava rodiny vyjádřím. Dožvýkal jsem sousto a prohlásil jsem:

"Tak hlavně koukej, aby ses stíhal taky někdy učit. Byl bych nerad, kdyby se ti kvůli tomu zhoršil průměr." Sasuke malinko sklopil hlavu:

"Ano, otče." Dojedl jsem a Mikoto začala pomalu sklízet ze stolu. Itachi vyskočil na nohy, aby jí pomohl. Sasuke odnesl svůj talíř do myčky a tiše se vytratil z kuchyně.

 

***

 

Tlumeně jsem zanadával, když jsem odemykal vchodové dveře. Bylo už po desáté večer a tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy jsem proklínal svoji práci. Měl jsem toho dnes na vyřizování strašně moc, navíc pár pohovorů s novými zaměstnanci a abych všechno stihl, musel jsem tam zůstat dlouho přesčas. Vzhledem k tomu, že mě v chodbě přivítala tma a ticho, jsem usoudil, že všichni už buď spí, nebo se minimálně chystají. Také jsem netoužil po ničem jiném. Měl jsem v úmyslu si akorát uložit věci do své pracovny, do které vedly dveře z obývacího pokoje, a ihned potom zamířit k Mikoto do ložnice. Když jsem však procházel ztemnělým obývákem, zarazil mě nezvyklý výjev. Na pohovce u okna se rýsovala postava mého mladšího syna. Sasuke očividně tvrdě spal, tvář položenou na otevřeném sešitě hustě popsaném jeho drobným písmem. Další poznámky se válely na zemi před gaučem, kam nejspíš předtím sklouzly z koženého povrchu sedačky, a na konferenčním stolku ležel penál, několik propisek a učebnice biologie. Postoupil jsem o několik kroků blíž a vztáhl jsem ruku, abych ho probudil a poslal do pokoje. A pak jsem ji zase pomalu nechal klesnout. Skrz krajkové záclony pronikaly bledé paprsky měsíčního světla a slabě osvětlovaly tu schoulenou postavičku. Přidřepl jsem si před něj a zblízka jsem studoval jeho uvolněný obličej. Vypadal tak bezbranně, tak nevinně, když tu tak ležel a hrudník se mu zdvihal mělkým pravidelným dechem. Tak roztomilý… Ucítil jsem drobný záchvěv ve svém nitru a měl jsem nutkavou potřebu se dotknout té krásy, jen na chvilku spočinout dlaní na tom mladém rozkošném těle… Polknul jsem. Už to tu bylo zas. Co je se mnou, k čertu, špatně? Je to přece můj syn, moje krev… vzpamatuj se, Fugaku! Sasuke ve spánku mírně pootevřel ústa a při pohledu na ty nádherné polštářky jeho rtů, které jako by přímo vybízely k políbení, mi vyschlo v krku. Můj tep se zrychlil, stačilo by tak málo, jenom se naklonit… Roztřeseně jsem vydechl. Ruka se mi chvěla, když jsem mu odhrnul pramínek černých vlasů z obličeje a špičkami prstů jsem zlehka přejel po jeho tváři. Přestože to byl jen nepatrný dotek, měl jsem dojem, že se mi propálil pod kůži a vyslal ohnivé jiskry do mojí nervové soustavy. Sasuke…

"Učil se dneska celý den," ozval se ode dveří tichý hlas, až jsem sebou leknutím trhl. Přistiženě jsem se narovnal a otočil jsem se. Itachi stál na prahu a koutky měl malinko nadzvednuté, ani ne tak pobavením, jako spíš náklonností k mladšímu bratrovi. Nic jsem na to neřekl a Itachi bez hlesu přišel až ke mně a postavil se mi po boku. Oba jsme chvilku mlčky shlíželi na tu dřímající siluetu. "Má toho teď taky hodně, uzavírají se známky," prohodil Itachi jakoby mimochodem, "leží pořád v sešitech a dře jako kůň."

"Ale tady nemůže spát," podařilo se mi konečně chytit hlas, "vzbudím ho."

"Ne, počkej," zarazil mě Itachi, "nech ho, já ho odnesu nahoru, ať se vyspí."

"Nepřichází v úvahu," zavrhl jsem jeho nápad, uchopil jsem Sasukeho za rameno a zatřásl s ním, "Sasuke? Sasuke, vstávej." Chlapec otevřel oči a v první chvíli byl zřejmě dost dezorientovaný. Nechápavě a bolestně mrkal do šera, když zmateně vyhrkl:

"C-co je?" Vyškrábal se do sedu a trošku provinile k nám vzhlížel. Byl na něj groteskní pohled. Vlasy měl rozcuchané a dlouhým ležením na stránce sešitu si dokonce na tvář slabounce obtiskl několik slov. Vypadal vyloženě sladce a já jsem ucítil hořkou slinu, když jsem si uvědomil, jak moc to na mě působí.

"Tohle není postel," pravil jsem důrazně, "běž do svého pokoje a ať už tě nikdy nevidím spát v obýváku, jasné?" Sasuke sklonil hlavu a přikývl. Rychle posbíral své učení a zamířil pryč. "A umyj si obličej!" zavolal jsem za ním ještě, než zmizel v chodbě.

"Ano, otče," zaslechl jsem jeho odpověď a následně kroky, jak stoupal po schodech do patra. Podívali jsme se s Itachim na sebe. Zdálo se mi to jen v té tmě, nebo výraz mého staršího syna byl opravdu tak trochu… vyčítavý? Odkašlal jsem si. "My dva bychom taky měli jít spát, Itachi," prohlásil jsem, "zítra nás čeká spousta práce."

"Jistě," přitakal a též se obrátil k odchodu, "dobrou noc, otče."

"Dobrou noc," oplatil jsem mu a díval jsem se na něj, jak odchází a stejně jako Sasuke kráčí nahoru k sobě do ložnice. Povzdechl jsem si a prošel jsem do své pracovny, kam jsem měl původně namířeno. Odložil jsem svůj kufřík na leštěný stůl a vyndal z něj nějaké smlouvy. Na zítřek jsem měl naplánovaná asi tři obchodní jednání a měl bych se na ně raději dobře připravit. Moje myšlenky však ještě stále prodlévaly u Sasukeho spící roztomilé nevinnosti. Opravdu mnoho nezbývalo a snad bych ho byl i políbil. Svého syna! "Kruci," zaklel jsem a praštil pěstí do tvrdého dřeva, "kruci, kruci, kruci!"

 

***

 

Venku za otevřeným oknem pražilo sluníčko a se záclonami si pohrával mírný vánek. Byl konec června a vypadalo to na skutečně pěkné léto. Seděl jsem s Mikoto v obývacím pokoji na sedačce, zatímco naproti nám se v křesle ošíval Sasuke. Držel jsem v rukou jeho vysvědčení a zkoumavě jsem přejížděl očima úhledné sloupečky známek a srovnával jsem je s tím vedlejším. Závěrečné hodnocení kazila jediná věc.

"Dvojka z fyziky," konstatoval jsem klidným tónem, "to ses zhoršil oproti pololetí. Co mi k tomu řekneš?" Nikdy jsem na své syny příliš nezvyšoval hlas, řvát mi připadalo nedůstojné, nepotřeboval jsem to, naučili se respektu i tak. Sasuke se trošku přikrčil.

"No, já… dostali jsme nečekanou písemku a… všem to zhoršilo průměr a…" Kousal se do rtu a nervózně si pohrával s roztřepeným okrajem svých černých kraťasů.

"Máš se učit z hodiny na hodinu," podotkl jsem. Sasuke sklopil oči na svá kolena.

"Ale zlato, jinak má přece samé jedničky," Mikoto mi položila ruku na rameno a usmála se na Sasukeho: "Máš báječné vysvědčení, drahoušku. Jsem na tebe pyšná." Sasuke jí úsměv váhavě oplatil, ale výraz jeho tváře byl napjatý, když znovu rozpačitě zatěkal očima ke mně. Čekal na konečný verdikt. Když jsem se nadechoval, cítil jsem, jak mi Mikoto stiskla rameno.

"Mohlo to být lepší," usoudil jsem, "tak se příští rok koukej snažit, ať si tu fyziku vylepšíš. Hlavně v tom čtvrťáku." Podal jsem mu hodnotící list zpátky.

"Ano, otče," zamumlal Sasuke a jelikož tím jeho audience skončila, odešel beze slova zpátky do svého pokoje, aby se převléknul, měl jít někam za kamarády.

"Jsi na něj moc přísný," poznamenala Mikoto a jemně mi sevřela dlaň.

"Chci, aby z něj něco bylo," namítnul jsem a vstal jsem z gauče. Přešel jsem k oknu a zadíval se do zahrady. Paprsky slunce se odrážely na hladině bazénu.

"No ale přesto," Mikoto se na mě dívala svým holubičím pohledem, který jí ubíral několik let věku, "zabilo by tě, kdybys ho jednou pochválil?"

"Oproti pololetí se zhoršil," ohradil jsem se.

"O jednu dvojku! Fyzika je těžký předmět a víš dobře, že je stejně nejlepší ve třídě. Slyšel jsi přece, co říkal Iruka na aktivu."

"Itachi měl na střední vždycky samé jedničky," argumentoval jsem.

"Zlato," Mikoto se také zvedla, přistoupila ke mně a vzala můj obličej do dlaní, "nemůžeš je pořád srovnávat, Sasuke je jiný než Itachi. Kvůli tobě se snaží být jako on, ale to nejde. Každý z nich je originální, Sasuke by měl být hlavně sám sebou, ne pořád napodobovat svého bratra." Mlčel jsem, pročež si Mikoto povzdechla a zadívala se mi upřeně do očí. "Máš brilantní syny, Fugaku Uchiho," pronesla vážně a důrazně, "chytré, zodpovědné a bystré. Měl bys na ně být skutečně hrdý, na oba." Její hlas nepřipouštěl námitky. Byla to křehká a citlivá žena, ale dokázala se postavit za svá tvrzení. Pár okamžiků jsem ještě nic neříkal, ale pak jsem ji smířlivě políbil. Spokojeně se ke mně přivinula a položila mi hlavu na rameno.

"Asi máš pravdu," zahučel jsem a pohladil ji po dlouhých tmavých vlasech.

"Určitě mám pravdu," opravila mě se smíchem. Nechal jsem ji při tom.

 

***

 

Sasukemu začaly prázdniny, které částečně trávil na brigádě. Společně s nějakým kamarádem doplňovali zboží a pomáhali ve skladu jednoho místního hypermarketu. To jsem mu schvaloval, aspoň neusne na vavřínech a bude dělat něco užitečného. Ve volném čase byl povětšinou venku s přáteli, případně provozoval to, co vždycky - četl knihy, chodil hrát squash nebo basketbal, poslouchal hudbu a s Itachim také někdy navečer chodili běhat. Nezřídka se stávalo, že jsem ho za celý den viděl pouze u večeře a někdy dokonce ani to ne. Ale v mých myšlenkách se objevoval až přespříliš často, mnohem častěji, než by se bylo slušelo. Jeho obličej mi vyskakoval před očima v těch nejméně očekávaných chvílích a mně mrazilo v zádech z vědomí, že to bylo vždy doprovázeno lehkým zašimráním v okolí žaludku. Věděl jsem, že je to špatné, a měl jsem vztek sám na sebe, že tomu nedokážu zabránit.

Jednou večer, ke konci druhého týdne v červenci, jsme si s Mikoto dávali v obývacím pokoji kávu a hovořili jsme o různých domácích povinnostech, jako že je třeba zasadit další záhon petržele nebo že musíme koupit do bazénu ten nový filtr. Měl jsem svůj šálek položený na kolenou a jak jsem se natáhl pro nějaký reklamní leták, který mi manželka podávala, nedopatřením jsem ho zvrhl.

"Sakra!" zaklel jsem, když se teplá tekutina vsákla a ve vteřině vytvořila na mých šedých kalhotách tmavou skvrnu, nemluvě o spoušti, kterou nadělala na koberci. "Krucinál!" zanadával jsem znovu, zatímco Mikoto už byla na nohou s papírovými ubrousky.

"Neopařil ses, zlato?" starala se a její dlaň mi pohladila rameno.

"Ne, dobrý," zavrčel jsem a odložil inkriminovaný pocákaný hrneček na konferenční stolek. Naštěstí se při pádu do měkkého podložení nerozbil. Prohlédl jsem si škody. V oblasti kolenou jsem měl velké temné kruhy a z rukou mi stékala káva. Kromě koberce byla částečně zasažena i sedačka. Má žena byla rozhodně praktičtější než já, protože ihned rozhodla:

"Běž nahoru do koupelny a hoď to do pračky, já zlikviduju tady to." Neměl jsem náladu ani chuť odporovat, pročež jsem se zvednul a vyšel jsem z obýváku do chodby. Začal jsem stoupat po schodech a moje úvahy se zabývaly pouze tím, jestli to na těch kalhotách nechá stopy, když jsem dorazil k oné místnosti a automaticky jsem zmáčkl kliku. Jediné mrknutí na prahu mi ale prozradilo, že jsem měl nejdřív zaklepat. Protože koupelna nebyla prázdná. Šokovaně jsem zůstal stát ve dveřích a hleděl jsem na svého mladšího syna. Na svého nahého mladšího syna. Sasuke zřejmě dokončoval hygienu, protože po jeho kůži stále ještě stékaly kapičky vody v důsledku předchozího sprchování. Můj náhlý příchod ho překvapil stejně jako mě jeho přítomnost, ale na rozdíl ode mě se rychle vzpamatoval.

"Otče," oslovil mě lehce tázavým tónem, ale pousmál se přitom. Já jsem ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Ani si nevzpomínám, kdy naposledy jsem viděl Sasukeho úplně nahého. Muselo to být v době, kdy byl ještě dítě, protože ta proměna mě zaskočila a moje oči nechápavě a užasle přejížděly po krásně stavěném těle, které ztratilo dětskou zaoblenost a bylo štíhlé, pružné a nádherné. Ze sportu měl Sasuke vypracované svaly, které se mu rýsovaly na pažích, nohou i hrudi, ačkoliv bříško měl pořád stejně ploché s rozkošným závitem pupíku. Polkl jsem, když můj pohled zavadil o jeho odhalený klín. Také v tomto směru se Sasuke vyvinul a já jsem nepatrně zčervenal, když mi došlo, jak mě ta podívaná fascinuje. Sasuke se ani nesnažil nijak zakrýt, proč také, byl jsem jeho otec, znal jsem ho, přebaloval jsem ho, když byl ještě mimino. Ale teď to bylo jiné. Víc než cokoliv jiného jsem totiž cítil lascivní touhu se ho dotknout… a nikoliv jako rodič. Silou vůle jsem odvrátil zrak a nadechl jsem se, abych ovládnul svůj hlas.

"Měl jsem nehodu," zabručel jsem a vcelku zbytečně poukázal ke svému politému oblečení, "promiň, měl jsem nejdřív zaklepat."

"To nevadí, stejně už jsem na odchodu," zavrtěl hlavou Sasuke a obrátil se ke mně zády, aby si vzal svojí osušku. Vyschlo mi v hrdle, když se mi tak naskytl výhled na ladnou křivku jeho zad a smyslné obliny pevného kulatého zadečku. Sasuke si však následně obmotal ručník kolem pasu a já jsem bojoval s nenadálým přílivem zklamání, když se kolem mě s dalším drobným pousmáním protáhl a zamířil do svého pokoje. Zavřel jsem dveře koupelny a opřel jsem se o umyvadlo. To snad není pravda. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak se mnou Sasukeho nahota zamávala. Jak na mě vůbec mohlo tak zapůsobit chlapecké tělo? A co hůř, tělo mého syna?! Zavřel jsem oči a stiskl jsem zuby. Byl jsem znechucený z těch přetrvávajících impulsů vzrušení, které rozechvívaly mojí nervovou soustavu. Proč se mi, proboha, tohleto děje? Nikdy jsem přece nic podobného nepociťoval, když dospíval Itachi. Proč u Sasukeho?

"K čertu!" ulevil jsem si a zamračil jsem se na svůj odraz v zrcadle. Snažil jsem se vyhnat si z hlavy všechny ty zrádné myšlenky, ale bylo to marné. Sasukeho dokonalé tělo jako by se mi vypálilo do sítnice. Viděl jsem ho před sebou celou dobu, co jsem drhl skvrny od kafe na svých kalhotách.