Tak jo, nakonec jsem se k tomu dokopala. Je to ta KakaSasu, kterou jsem tady slibovala asi před rokem (uhm, jo, stydím se za tu prodlevu). Pravda... není to ještě celý dopsaný, ale na rozdíl od dílovek jako je DŠ nebo ZP už mám přesně vymyšlený postup, jak se dají dohromady a jak to zhruba skončí. Snad to během měsíce nebo dvou dopíšu, záleží na zaměstnanosti ve škole. A na vašem ohlase ;) Tak jako tak to nebude dlouhý, pět kapitol. Šest maximálně.

 

Žánr: AU

Pairing: KakaSasu

Obsah: Vzorná a dokonalá rodina může být perfektní často jen na pohled. Sasuke navzdory zdánlivě úžasné péči strádá. Chybí mu podpora, respekt, uznání, láska. V nouzi se ale objeví někdo, kdo by mu tohle všechno mohl poskytnout. Někdo, u koho by to nejspíš nikdy nepředpokládal.

 

Sasuke otráveně zasténal, když mu snění přetrhl protivný zvuk budíku. Automaticky zašátral po zdroji toho nepříjemného vyzvánění a nějakým způsobem se mu jej podařilo vypnout. Ani trochu se mu z teplé postele nechtělo vylézt, přestože mu racionální stránka našeptávala, že takhle s největší pravděpodobností zaspí do školy a rodiče ho následně přerazí. Několik dalších minut balancoval na pokraji bdění a spánku a byl v hrozném pokušení zachumlat se hlouběji do peřin a ještě aspoň hodinku chrnět, ale rozum nakonec zvítězil. S mohutným zívnutím se neochotně vyškrábal do sedu a protáhl se, aby ovládl spánkem ztuhlé svaly. Jakmile se postavil, zaútočil na jeho polonahé tělo chlad. Ráno býval obvykle nejméně v kondici a jeho zesláblý organismus reagoval husí kůží na nešetrný přechod z vyhřátého pelechu do studenějšího prostředí. Však byl také listopad a jitra v tuhle roční dobu byla už téměř mrazivá. Mladý Uchiha se nenaladěně doloudal do koupelny, aby odbyl ranní hygienu. Stačil si akorát vyčistit zuby a opláchnout obličej, když zezdola zaslechl matčin hlas:

"Sasuke! Pojď se najíst!" Tmavovlasý chlapec pomalu vydechl. Pozdní příchod na snídani mu nepochybně vynese kázání, ale bylo mu jasné, že kdyby se dole objevil ještě pořádně neoblečený, dostal by vynadáno daleko víc. S povzdechem tedy zamířil zpátky do pokoje a v rychlosti na sebe hodil první džínsy a tričko, které mu přišly pod ruku. Právě si přetahoval přes hlavu mikinu, když se volání ozvalo znovu, tentokrát však hlubokým hlasem jeho otce:

"Pohni sebou, Sasuke! Nebudeme na tebe čekat věčně!"

"Už jdu!" křikl mladík v odpověď a zpod pracovního stolu vytáhl svou školní tašku. Hodil si ji přes rameno, zabouchl za sebou dveře a seběhl po schodech do přízemí. V kuchyni byla jako obyčejně shromážděna celá jeho rodina, vesměs už byli všichni najezení, akorát jeho otec a starší bratr Itachi dopíjeli šálek kávy. "Dobré ráno," pozdravil Sasuke ve spolek.

"Dobré jitro," oplatili mu spořádaně Itachi s matkou a pouze jeho otec Fugaku na něj přísně pohlédl přes okraj rozložených novin a zabručel:

"Zase jdeš pozdě. To už je potřetí tenhle týden. Na snídani se chodí přesně v sedm hodin, jasné?" Sasuke odolal pokušení něco ostrého odseknout a zaujal své místo u stolu.

"Jistě, otče," pravil, jak se od něj ostatně očekávalo. Mikoto před něj mezitím naservírovala misku ovesné kaše. Fugaku si svého mladšího syna ještě chvilku nesouhlasně měřil, a než se znovu ponořil do čtení denních zpráv, dodal ještě:

"A trochu si uprav ty vlasy, všude ti to trčí. Takhle nám děláš ve škole ostudu." Sasuke pevně stisknul zuby a nijak to nekomentoval, pouze si dlaní přejel od temene až k zadní straně krku, aby projevil aspoň náznak pokusu splnit otcův rozkaz, ačkoliv to nemělo smysl. Husté černé vlasy se mu prostě v zátylí od přírody ježily a to i přesto, že je neměl zas až tolik krátké. Neměl s tím žádný problém, vyhovovalo mu to tak, ne ovšem rodičům. Ti by nejspíš ocenili buď úplně krátký sestřih, nebo naopak, aby je nosil dlouhé a svázané do hladkého lesklého ohonu jako jeho starší bratr. Sasukeho rty se mimoděk malinko zkřivily při té myšlence.

"Neškleb se," napomenula ho matka, když před něj postavila hrnek teplého černého čaje, nepochybně oslazeného, což Sasuke nesnášel. Nejmladší Uchiha s vypětím sil povolil obličej do neutrálního výrazu a raději se beze slova pustil do jídla. Ovesná kaše a čaj - stereotyp, který se opakoval prakticky každý den, akorát o víkendech se k tomu přidávalo také pečivo a ovoce, které jindy obsahovala plastová krabička se svačinou. Ta už ležela připravená na kuchyňské lince, aby si ji tam před odchodem do školy vyzvednul. Fugaku se krátce podíval na nástěnné hodiny, které visely nad ledničkou, a poznamenal k Sasukemu:

"Hoď sebou. Za pět minut odjíždíme. Kdybys tu byl včas, nemusel jsi teď tak spěchat." Tmavovlasý mladík se pokusil usrknout z šálku, docílil však jen toho, že si spálil jazyk. Snažil se rychle vyfoukat ten horký nápoj na nějakou přijatelnou teplotu a zároveň plnými lžícemi hltal kaši, což jeho matka pozorovala poněkud s nevolí. Podařilo se mu vyškrábnout poslední sousto právě v okamžiku, kdy se Fugaku začal zvedat od stolu a také Itachi odstrčil židli. Mikoto svého manžela dle letitého zvyku políbila na obě líce:

"Hodně úspěchů v práci, drahý." Sasuke honem dopil čaj, ačkoliv měl dojem, že mu v jícnu naskakují puchýře, a sebral z pultu svoji svačinu právě když Itachi podstupoval stejný ceremoniál jako předtím Fugaku. Když došla řada na něj, nastavil matce poslušně tváře.

"Hodně úspěchů ve škole," popřála mu Mikoto tisíckrát omílanou frázi odosobněným hlasem.

"Díky. Ahoj, mami," zahučel Sasuke tak jako každé všední ráno a odspěchal za svým otcem a starším bratrem do chodby, kde si nazul boty a následoval je ze dveří. Když kráčeli po dlážděné zahradní cestičce směrem k brance, Fugaku s Itachim bok po boku a Sasuke o pár kroků za nimi, napadlo nejmladšího Uchihu, jak přesně se v tomhle odráží jeho postavení v rodině. Otec s Itachim probírali pracovní záležitosti a chod nemocnice, zatímco on kráčel tiše vzadu, nedůležitá bezvýznamná postavička. Všichni tři nasedli do Fugakova stříbrného fordu focus, parkujícího u chodníku, a o chvíli později už se čile proplétali ranním dopravním provozem, který citelně zhoustnul, jak se blížili k centru města. Sasuke na zadním sedadle melancholicky pozoroval dění za okénkem, scenérii, kterou znal za těch několik let prakticky nazpaměť. Hloučky lidí pospíchaly po chodnících s typicky otráveným výrazem, kterému nijak na náladě nepřidala blížící se zima. Většina z nich mířila na zastávky městské hromadné dopravy, nebo případně někteří příležitostně mizeli v drobných kancelářských budovách, rozsetých porůznu v každé větší ulici. Jak tak přijížděli směrem od nádraží nahoru, davy začali tvořit převážně študáci, kteří se po skupinkách i samostatně ploužili k majestátní šedé stavbě, obklopené řídkým pruhem zeleně a s malým kamenným pláckem u vchodu, kde postávalo několik partiček v družném hovoru. Sasuke si přitáhl svou tašku a odepnul si pás, blížil se jeho výsadek. Fugaku předpisově zastavil poblíž stanice trolejbusu a tmavovlasý chlapec otevřel dveře. "Dík. Tak ahoj," rozloučil se s otcem a bratrem, kteří mu strojeně oplatili pozdrav, a sotva za sebou zabouchnul, auto se znovu rozjelo. Sasukeho příjezd samozřejmě zaznamenalo několik spolužáků, kteří se před gymnáziem vesele bavili o plánech na nadcházející víkend, a někteří z nich si neodpustili trochu si rýpnout.

"No ne, hvězda dorazila," zašklebil se na Uchihu ne zrovna přátelsky rudovlasý mladík s červeně vytetovaným znakem nad levým okem.

"Toho tvýho zadečku je pro sedadlo autobusu škoda, co?" přisadil si modrooký blonďák v oranžové mikině.

"Trhni si," zavrčel Sasuke a nevšímavě kolem povykujícího hloučku prošel do školy. V klučičí partě nebyl nikdy moc oblíbený, jednak proto, že byl od přírody spíš samotář, jednak kvůli své popularitě mezi dívkami. Skoro všechny holky ve třídě po něm pošilhávaly, což pochopitelně u mužského zastoupení vyvolávalo vlny nevole. Sasuke svižně vystoupal dvoje schody a s pocitem nevyhnutelného zapadnul do místnosti, označené štítkem ,Septima A´. Krátkým kývnutím odpověděl na pozdravy několika spolužačkám a pár kroky překonal vzdálenost k předposlední lavici u okna, kde se zhroutil na židli vedle chlapce s vlasy přebarvenými na světle modrý odstín.

"Tě pic," přivítal ho Suigetsu rozverně, "vypadáš nějak nasraně, raduj se, vždyť je pátek."

"Hmm," pokrčil Sasuke rameny. Těžko by mohl Suigetsovi vysvětlovat, že pro něj víkend nemá takové kouzlo, protože díky svým vztahům obyčejně neměl co na práci kromě učení. Dokonce ani nemohl spát do oběda, jak to bývalo zvykem u většiny jeho spolužáků - rodiče přísně trvali na přesném čase snídaní, který se o sobotách a nedělích posouval pouze o hodinu.

"Člověče, já jsem úplně mrtvej po včerejším tréninku…" zasténal Suigetsu, ale hned nadšeně začal Sasukemu líčit nejnovější zážitky z plaveckého kroužku, kam třikrát týdně docházel. Suigetsu byl asi jediným klukem ve třídě, kterého by Sasuke nazval svým kamarádem. Seděli spolu od kvarty a za ty roky se celkem dost sblížili, i když ,přátelství´ bylo pořád asi trochu silné slovo. Přestože byli každý úplně jiný, docela dobře si rozuměli, Suigetsu nesdílel nevraživost spolužáků vůči Uchihovi a naopak při testech využíval Sasukeho pomoci, takže jejich kamarádství bylo vlastně oboustranně výhodné. Jak se malá ručička hodin blížila k číslu osm, začala se třída pomalu naplňovat a když konečně zazvonilo, chybělo jen asi pět lidí. Všichni se však i nadále hlučně vybavovali, protože v pátek ráno mívali první hodinu biologii, což znamenalo pana učitele Hatake Kakashiho, a to byl jeden z profesorů, kteří pravidelně k velké radosti svých studentů chodili pozdě. Když se konečně dostavil, konverzace z velké části utichla a všichni si více či méně ochotně stoupli, aby tímto zastaralým způsobem pozdravili svého kantora. Kakashi je mávnutím zase posadil a sám usedl za katedru, načež otevřel třídnici k běžné ranní administrativě. Byl to vysoký pohledný muž kolem třicítky, jehož relativnímu mládí však neodpovídaly stříbřitě zbarvené vlasy, trčící do poměrně zvláštního účesu. Pěkné rysy jeho dobrácké tváře kazila pouze patrná jizva, která se táhla přes jeho levé oko a na jejíž původ mnozí ve třídě už několik let neúspěšně sbírali odvahu se zeptat, a to i přesto, že Kakashi patřil v celé škole k těm oblíbeným učitelům. Nejen pro své pozdní příchody, ale především díky pohodářské povaze a smyslu pro humor. Hodnocení měl sice přísné, ale spravedlivé. Nikomu nenadržoval. Ale studenti ho milovali hlavně proto, že i když někomu dal špatnou známku, nedělal kolem toho takový povyk jako většina ostatních profesorů. Naopak se to obvykle snažil nějakou vtipnou poznámkou zlehčit, čímž do značné míry šetřil psychiku svých svěřenců. Navíc nezneužíval svého mocenského postavení a bavil se se studenty jako se sobě rovnými, a tak si mezi nimi jako jeden z mála vysloužil skutečný respekt a uznání. Brali ho. Přesto se nyní nálada ve třídě poněkud napjala - minulý týden psali test, který jim v pondělí Hatake přinesl opravený s tím, že příští hodinu, tedy tu dnešní, bude zkoušet. Pochopitelně přednost budou mít ti, kteří špatně napsali test, aby si mohli známku opravit. Sasuke byl na rozdíl od většiny ostatních úplně v klidu - z testu měl za jedna, takže oprávněně počítal s tím, že se ho zkoušení nebude týkat. Však také první, kdo byl pozván "na kus řeči", byl Naruto Uzumaki, nenapravitelný expert a shodou okolností ten samý blonďák, který před školou na Sasukeho pokřikoval. Uchiha chvilku lhostejně pozoroval, jak se potí u tabule, a byl rád, že není na jeho místě. Test psali na dýchací soustavu, ovšem zkoušení se týkalo soustavy trávicí, kterou se Sasuke ještě neobtěžoval nastudovat. K biologii měl skoro odjakživa z velmi dobrého důvodu averzi.

"Nezahrajem si něco?" šťouchl do něho loktem Suigetsu, "třeba piškvorky."

"Klidně," souhlasil Sasuke polohlasně a Suigetsu se iniciativně jal črtat na volném listu papíru čtverečkovanou síť. Mohl si to dovolit, protože díky tomu, že ho Sasuke nechal opisovat, měl z písemky dvojku, tudíž se dnešní opravy známek netýkaly ani jeho. Naruto nikdy učení zrovna moc nehověl, takže navzdory Kakashiho dobré vůli si odnášel zpátky do lavice čtyři mínus za svoje prachbídné znalosti ústní dutiny a jícnu. Vystřídala ho Yamanaka Ino, aby pokračovala povídáním o žaludku a tenkém střevě. Suigetsu se Sasukem mezitím čmárali na provizorní hrací plochu křížky a kolečka, přičemž se tlumeně bavili.

"Včera jsem byl na ORL," vzpomněl si Suigetsu, "víš, kvůli tomu zánětu, jak jsem měl."

"Jo, pamatuju si to," přikývl Sasuke a přemýšlel nad dalším tahem, přičemž bezděčně ocucával špičku svojí propisky, což dělal vždycky, když se soustředil.

"Ty vole, čekal jsem tam asi dvě hodiny!" postěžoval si jeho soused, "skoro jsem kvůli tomu nestihl to plavání. Když mi pak došla trpělivost, tak jsem tam šel zaklepat, abych se zeptal, jestli to ještě bude trvat dlouho, že spěchám."

"A pomohlo to?" zajímal se Sasuke a vykreslil do jednoho čtverce další kolečko.

"Ne," odfrkl si Suigetsu, "vylezla doktorka a seřvala mě, že mám počkat, až mě zavolá."

"To je dnešní zdravotnictví," zavrtěl Sasuke nevěřícně hlavou.

"Jo. Tak jsem tam zase seděl jako debil a po chvíli přišel nějakej chlap a chtěl tam taky zaklepat," pokračoval Suigetsu ve vyprávění a během toho vykřížkoval jedno políčko, "myslel jsem si, že bych ho měl varovat, tak mu říkám, ať to nedělá, jestli neví, jak je ta doktorka protivná."

"Hmm," přisvědčil Sasuke a dumal nad dalším tahem, zatímco Ino si odnášela ze zkoušení čistou trojku, "a co on na to?"

"Že to ví, že je to jeho žena," pravil Suigetsu a Sasuke hlasitě vyprskl smíchy. Což byla chyba, protože tím na sebe upoutal pozornost nejen většiny spolužáků, ale také učitele.

"Pane Uchiho, vy se tam tak hezky usmíváte, pojďte nám přenést k tabuli trochu toho slunce," vyzval ho Kakashi sice nikterak naštvaně, nicméně nekompromisně.

"Do hajzlu…" uteklo Sasukemu a kousnul se do rtu. V nejmenším dneska se zkoušením nepočítal, takže jeho znalosti trávicí soustavy byly skoro nulové. Neochotně se zvednul a s výrazem odsouzence zamířil ke katedře. Suigetsu mu sevřenou pěstí naznačil hodně štěstí.

"Tak bychom mohli dokončit to trávení. Už jsme se dostali k tenkému střevu, takže vy byste nám mohl něco povědět o tlustém střevě," vyřkl Kakashi jeho ortel. Sasuke v duchu zaklel. Tohle nebude vůbec dobré. "Latinsky?" mrkl na něj Hatake v dobré víře. Za správné názvy v mrtvém jazyce dával body navíc. Sasukeho vynikající paměť mu normálně umožňovala nesrozumitelná slovíčka sypat z rukávu, dneska ale jenom omluvně pokrčil rameny. "Intestinum crassum," odtušil Kakashi, "nevadí. Tak povídejte." Sasukeho mozek šrotoval o sto šest. Bohužel se mohl pochlubit pouze tím nejobecnějším, co věděl každý.

"Hmm… tak slouží především k zahušťování nestrávených zbytků potravy…" prohlásil to první, co ho zrovna napadlo.

"Správně. Jaké zbytky například naše tělo neumí vstřebat?" zeptal se Kakashi.

"Noo…" protáhl Sasuke a usilovně přemýšlel, tohle si přece říkali, "vlákninu třeba…"

"Jakou konkrétně? Je jich víc druhů, stačí, když jmenujete dvě."

"Ehm…" Sasuke si nejistě prohrábl rukou rozježené vlasy v zátylku. Tohle se asi kdysi možná učili i v chemii, ale momentálně měl totální okno.

"No, tak jeden takový známý polysacharid…" nakousl Kakashi ve snaze mu napomoci. Sasuke si olízl rty. Ani biologie ani chemie nepatřily mezi jeho hobby. "Je to třeba jeden z rozdílů člověka a býložravců. Představte si, že jste kravička a pasete se někde na louce. Z čeho byste získával energii?" předložil mu stříbrovlasý muž, zatímco třída vyjekla smíchy. Sasuke stiskl zuby k sobě, tohle nebylo zrovna přirovnání, které by se mu líbilo.

"No, tak asi z pastvy, z trávy…" zahučel logicky.

"Přesně tak. A jaký polysacharid tvoří buněčnou stěnu rostlin?" snažil se ho Kakashi dovést ke správné odpovědi. Sasuke jen znovu trhnul rameny. Tohle fakt nebyl jeho obor. "Celulóza," rezignoval Kakashi, "to je látka, která v našem těle tvoří vlákninu. A lignin také například. No nic. Tak když už jsme u toho složení… můžete nám ještě něco prozradit o stolici?" Spolužáci se náramně bavili, jako vždycky když došlo na něco takového tabuizovaného ohledně přirozených funkcí těla. Sasuke mírně nakrčil obočí. Opravdu vynikající téma. "Něco o tvorbě, nebo jaké další látky se v ní objevují…" navrhoval Hatake, aby mu dal na vybranou. Ignoroval veselí, které panovalo mezi studenty a soustředil se na Sasukeho kamennou tvář. Chlapcův bezradný postoj mu prozrazoval, že asi bude potřebovat další nápovědy. "Tak jinak. Už jste naznačil, že exkrement tvoří nestrávené zbytky potravy jako je vláknina. Co dál? Existuje ještě něco jiného?" zkusil jinak zformulovat svůj dotaz. Sasuke pomalu vydechl. Měl sto chutí Kakashimu říct, že to nemá cenu, ale tenhle učitel byl jeden z těch, co neměli rádi vzdávání se předem. "No tak co třeba takový škrob? Umíte, pane Uchiho, strávit škrob?" nadhodil Kakashi.

"No, asi ne," usoudil Sasuke, protože jinak by se nejspíš Hatake takhle neptal.

"Asi určitě ne," ujistil ho profesor, "tak, já nevím… může stolice obsahovat tukové kapky?"

"Asi jo," odpověděl Uchiha váhavě, ačkoliv o tom ve skutečnosti neměl ani páru. Ani mu to popravdě nepřišlo moc pravděpodobné.

"Asi? Tak ano nebo ne?" dožadoval se Kakashi přesnějšího výkladu.

"Ne," změnil Sasuke rozhodnutí.

"Ano," opravil ho Kakashi a třída se válela smíchy. "No dobře. Co způsobuje zbarvení stolice?" položil mu starší muž jinou otázku. Sasuke na něj jenom netečně zahlížel. Přál si, aby Kakashi už konečně pochopil, že tohle nikam nevede. "Tak nějaká barviva, že…" snažil se Hatake div ne zoufale.

"Hmm," přisvědčil Sasuke sice na souhlas, ale další informace už nedodal.

"Tak zřejmě žlučová barviva, viďte. Jaké bakterie se podílejí na tvorbě exkrementu? Co napomáhá posunu stolice k defekaci? Jaké množství lidské tělo za den průměrně vyprodukuje?" pokoušel se Kakashi vydolovat ze Sasukeho cokoliv k tématu. Bezúspěšně. "Tak dobře, dobře. Tohle vám tedy moc nejde. Vrátíme se znovu na začátek." Sasukemu došlo, že mu Kakashi dává ještě šanci. "Jak se nazývá část, kde se tlusté střevo napojuje na tenké?" Během dalších mučivých deseti minut se Kakashimu s velkými obtížemi podařilo dostat z tmavovlasého chlapce jakous takous zmatenou stavbu tlustého střeva a nejasné dělení. "No, tak už toho radši necháme," vzdal nakonec další snahy, "ale co s vámi, pane Uchiho? O stolici jste teda věděl úplný…" Sasuke měl dojem, že takhle dobře už se jeho spolužáci dlouho nepobavili. Někteří se doslova váleli smíchy po lavicích. "No tak přeci jen to asi bylo nepatrně lepší než výkon pana Uzumakiho. Čtyři," vyřkl Kakashi konečný verdikt a s povzdechem Sasukeho propustil z horké zóny. Uchiha se vrátil na své místo s náladou pod bodem mrazu.

"Kašli na to," radil mu Suigetsu a soucitně ho plácnul po rameni, "máš tam dvě jedničky, jedna čtyřka nic neznamená."

"Hmm…" Sasuke se mimoděk zaškaredil, Suigetsu neměl ponětí, co ta známka bude znamenat pro jeho rodiče. A zrovna v biologii. Zatajit jim to nemohl, protože od jisté doby se všechny jejich výsledky nezapisovaly do indexů, nýbrž do speciálního počítačového programu, který jeho otec s matkou pravidelně kontrolovali. Doufal jen, že Kakashi bude příliš zaneprázdněn, aby tam stihl zadat to zkoušení ještě dneska, čímž by mohl oddálit jeho popravu. Ale moc velké naděje si nedělal. Naštěstí už ho víc katastrof během úmorného školního dopoledne nepotkalo.

 

***

 

Později toho dne ležel Sasuke na břiše ve svém pokoji na zemi, opíral se o lokty a do sešitu matematiky rýsoval zadané grafy. Přestože měl k dispozici velký pracovní stůl, dokonce s mimořádně výkonnou lampičkou, z nějakého nepochopitelného důvodu si nejradši své úkoly dělal vleže na koberci. Bylo mu jasné, že kdyby teď k němu vešel někdo z rodičů, dostal by zase vynadáno, protože ho neradi takhle viděli. Nepochybně by mu vyčetli, že se chová nekultivovaně, aby se takhle válel po zemi, a že školní věci si má připravovat u stolu. Sasuke mnohokrát přemýšlel, jak je možné, že po rodičích zdědil nezaměnitelnou podobu, včetně hustých havraních vlasů a velice tmavých očí, ale povahou se od nich tak strašně liší. Neměl nic z jejich upjatosti, konvenčnosti nebo úzkoprsosti. Na rozdíl od Itachiho, který byl pravým synem svých rodičů, nebyl perfekcionista. Neměl rád přísné společenské normy a omezování. Kdo ví, po kom se takhle vyvedl. Nemohl to nijak posoudit, protože neměl žádné prarodiče. Ti z matčiny strany zemřeli při letecké katastrofě dříve, než se narodil, a děda z tátovy strany zahynul ve válce. Setkal se jedině s babičkou, matkou jeho otce, byl ale tehdy teprve batole, takže si na ni skoro nepamatoval. Když mu byly tři, umřela na rakovinu. Jediný další žijící příbuzný byl strýček Madara, Fugakův bratr, ten si však zařídil nějakou firmu téměř na opačné straně republiky, tudíž se s ním zrovna dvakrát často nevídali. A pokud ano, Sasukemu nedělalo problém odhadnout, že je prakticky stejného typu jako rodiče, jelikož jeho chování bylo vždy dokonale uhlazené. Sasuke se kysele ušklíbl a vrátil se myšlenkami k rozkresleným grafům funkcí, když se zezdola ozval otcův ostrý hlas:

"Sasuke! Okamžitě pojď dolů!" Černovlásek pomalu rezignovaně vydechl. Tenhle tón znal velice dobře, znamenal, že je v nějakém průšvihu. A ani v nejmenším nepochyboval o tom, co asi tak bude jeho příčinou. Neochotně se tedy zvedl a zamířil do přízemí, kde už v obývacím pokoji čekal soudní tribunál v podobě jeho otce a matky, do úplného složení chyběl jen Itachi, který byl zrovna na nějaké přednášce. Sasukemu stačil jediný pohled, aby se utvrdil ve svém odhadu - na konferenčním stolku stál otcův notebook a z obrazovky na něj výsměšně mrkal web s jeho školním prospěchem. U předmětu "biologie" se vedle úhledných dvou jedniček skvěla nelítostná čtyřka. Sasuke v duchu proklel Kakashiho svědomitost, copak nemohl s tím zadáváním pár dní počkat? Většina učitelů se neobtěžovala kazit si něčím takovým víkend, někteří z nich tam dokonce připisovali známky akorát v pololetí a na konci roku. "Co to má znamenat?!" Fugaku mávl rukou směrem k usvědčující stránce a přistoupil blíž ke svému synovi. Sasuke ze zkušenosti věděl, že vymlouvat se nemá příliš smysl. Pokrčil rameny.

"Trošku se mi nepovedlo zkoušení," přiznal lhostejně. Než se nadál, koupil facku, až zavrávoral. Ruka mu automaticky vyletěla k místu úderu, které ostře pálilo. Fugaku se s fyzickými tresty nikdy příliš nepáral.

"Tu známku si do vysvědčení opravíš, nebo si mě nepřej!" hlas staršího Uchihy se třásl zlostí, "zrovna biologie je pro tebe ten nejdůležitější předmět! Jak se chceš dostat na medicínu s takovými výsledky?!"

"Nechci," odsekl Sasuke jednoduše a z otočky schytal druhý políček, až mu zaslzely oči a cítil, jak mu jedna strana obličeje pulsuje bolestí. V prsou mu vyšlehla vlna vzteku.

"Tímhle tónem se svým otcem nemluv!" napomenula ho matka přísně.

"Mně nezajímá, co chceš nebo nechceš, prostě tam půjdeš, protože je to rodinná tradice!" zakřičel Fugaku na svého syna, "děláš nám pořád jenom ostudu! Proč nemůžeš být jako tvůj bratr? S Itachim nikdy takovéhle problémy nebyly!" Sasuke zaskřípal zuby. Itachiho vzor mu byl předhazován už od dětství. Nenáviděl to.

"Protože prostě nejsem tak dokonalej synáček!" zapitvořil se dřív, než se stačil zastavit, a okamžitě mu cákla třetí, silnější než předchozí dvě, až se mu dokonce z nosu spustila krev.

"Co si o sobě sakra myslíš?!" zahřímal Fugaku, "chováš se jako malej drzej spratek, co…" Během následujících minut se Sasuke dozvěděl, že je jen obyčejný nevděčný lump a ničema, co umí dělat jenom potíže. Nakonec už to nemohl vydržet a aniž by si vyslechl všechno, jednoduše utekl. V chodbě shrábnul do kapsy klíče a vklouznul do bot, přičemž za ním otec svolával hromy blesky, a na znamení vzdoru za sebou hlasitě prásknul dveřmi. V návalu emocí se dal do běhu s cílem se aspoň trochu uklidnit, přeskočil zahradní branku a proletěl ulicí. V hlavě mu hučelo, vůbec nepřemýšlel o směru své cesty, jen běžel a běžel. Nevšímal si lidí, které míjel, i když se po něm někteří z nich otáčeli, bylo mu to jedno. Neustále slyšel všechna ta nelichotivá slova, kterými ho Fugaku počastoval, a to odvádělo jeho pozornost od všeho ostatního. Arogantní fracek, lajdák, nikdy z tebe nic nebude, děláš jenom problémy… Sasuke silně stisknul čelist a ještě zrychlil. Částečně jako by ztratil pud sebezáchovy, přebíhal silnice a troubení aut vnímal jenom vzdáleně. Vlastně byl celkem zázrak, že ho nic nepřejelo. V levém boku se mu začínala ozývat ostrá bodavá bolest a svaly nohou také začaly protestovat, takže byl nucen zpomalit takřka do kroku a nakonec úplně zastavit. Opřel se o kolena a lapal po dechu, v ústech cítil železitou pachuť a hlava se mu malinko točila z nedostatku kyslíku. Uvědomil si, že se dostal až do parku v jiné čtvrti, než bydlel. Několikrát už tady byl, na jaře a v létě to tady bylo moc hezké, hlavně když všechno kvetlo. Teď byly ale stromy skoro holé a tráva pod nimi pokrytá hustou vrstvou hnijícího listí. Sasuke měl podzimní krajinu rád, ale nebylo pochyb o tom, že tahle pozdní scenérie byla v jistém smyslu depresivní. Tmavovlasý chlapec došel k malému rybníčku, kde navzdory nepochybně studené vodě poklidně plavalo několik kachen, a opřel se o dřevěné zábradlí. Pořád ještě dýchal zrychleně a srdce mu bušilo jako splašené, ale tlak na plicích malinko polevil. Stále však cítil v puse tu kovovou příchuť a po chvilce mu došlo, že je to od krve, která mu stékala z nosu. Ledabyle ji otřel a několikrát popotáhl, aby dostal vše pod kontrolu. Nebylo to poprvé, co se mu po nějaké takové silnější facce spustilo krvácení, ale naštěstí se to nestávalo moc často, protože svému otci málokdy poskytl důvod k fyzickému násilí. Ale na tělesné tresty byl zvyklý. Hořce se ušklíbl, když si vzpomněl, že první políček schytal už někdy po nástupu do první třídy, tedy zhruba v sedmi letech, poté, co se doma zeptal, co znamená slovo "čůrák", které náhodně ve škole vyslechl. Tenkrát vůbec nechápal, co udělal špatného, a také se kvůli tomu něco nabrečel, dneska už se tomu mohl jen smát. Takovým tím neradostným sarkastickým smíchem. Sasuke se otřásl, když se zvedl lehký poryv větru, sice slabého, ale listopadově studeného. Jelikož měl tak naspěch, nestačil si vzít ani mikinu, vypadnul z domu tak, jak byl - v domácích džínách a tričku s krátkými rukávy. Nejdřív mu to nevadilo, zahřál se během, ale tím spíš na něj teď začal působit lezavý chlad, až mu naskočila husí kůže. Paráda, zajásal v duchu otráveně, když si třel nahé paže, nebylo mu to ale moc platné. Blížící se zimě odpovídalo i počasí, nebe bylo kalně šedivé a těžké husté mraky, skrz které sice pronikalo světlo slunečních paprsků, neprosáklo jimi ale nic z jejich hřejivosti, se pomalu a majestátně valily oblohou. Vál mírný vítr a bez milosti profukoval bavlněnou látkou Sasukeho trika. Černovlasý mladík si povzdechl a usoudil, že by se měl aspoň minimálně pohybovat, protože při stání na místě se zima zdála ještě citelnější. Vydal se proto po cestičce hlouběji do parku, oči sklopené na špinavý asfalt, ponořen do svých melancholických úvah. Moc lidí tu nebylo, jelikož teploty v posledním týdnu nebyly zrovna vycházkové, ale většina z těch, kolem kterých procházel, na něj vykuleně zahlížela. Pravděpodobně si mysleli, že je buď velký otužilec, nebo vyložený magor. Sasuke si jich nevšímal, i když na náladě mu to moc nepřidalo. Zarytě hleděl na cestu a nedíval se vpravo ani vlevo, dokud na něj jeden z kolemjdoucích nepromluvil známým hlasem:

"Sasuke?" Uchiha zvedl zrak a spatřil vysokou stříbrovlasou postavu s jizvou přes levé oko. Vida, pan učitel… "Co tady děláš? Není ti zima?" podivil se Kakashi a překvapeně přejel očima po chlapcově nedostatečném oděvu. Sasuke jen pokrčil rameny. "Copak tě rodiče nechají takhle lítat venku?" zeptal se Hatake. Jeho otázka vyvolala bolestivé bodnutí v Sasukeho hrudi a rozjitření tíživých myšlenek. Tmavovlásek znovu neurčitě trhl rameny, což Kakashiho překvapilo ještě víc a pozorněji se zaměřil na mladíkův obličej. "Máš na tváři krev!" konstatoval poté nevěřícně, "ty ses s někým porval, Sasuke?" Mladší z mužů se téhle teorii drobet pousmál a zavrtěl hlavou. Kakashi si ho delší chvíli jen nejistě měřil se skousnutým rtem, ale pak rozhodně pravil: "Pojď se mnou, prosím tě, půjčím ti aspoň nějakou bundu, tohle si nevezmu na svědomí. Řekl bych, že takhle si koleduješ o pořádný zápal plic." Sasukeho v prvním okamžiku napadlo poslat Kakashiho do prdele, koneckonců, Hatake byl nepřímým viníkem téhle situace. Kvůli jeho zatracenému zkoušení teď Sasuke coural po parku jen v tričku. Mladík už už otvíral ústa, aby mu něco odsekl, ale nakonec jen pomalu vydechl. Kakashi přece za hysterii jeho rodičů nemohl. A vlastně to od něj bylo milé, málokdo z jejich profesorského sboru by se zachoval tímhle způsobem. Navíc… stejně neměl momentálně kam jít. Sasuke se tedy beze slova připojil Kakashimu po bok, zatímco jeho učitel vysvětloval: "Bydlím jenom kousek odtud. Doteď jsme měli pedagogickou radu, co ti budu povídat, než se proberou všichni propadající a nepřezouvající se studenti…" Sasuke Kakashiho žertovné vyprávění o veledůležité schůzce poslouchal jen napůl. Pořád měl ještě náladu pod psa a pocit jakési zvláštní prázdnoty, která se mu rozlévala v těle v souladu s depresivními úvahami. Trochu se vzpamatoval teprve před vstupem do zašedlé, ale poměrně solidně vypadající bytovky.