Fugaku hrdý a přísný otec rodiny se začne křivit vlivem alkoholu a nejvíce tím bude trpět jeho vlastní rodina. Pro okolí vzorný otec, ale za zdmi domu zrůda, které není nic cizí. Domácí násilí, výhružky, bolest a křik jsou na denním pořádku. Má vůbec Mikoto a její synové šanci vymanit se z jeho vlivu?

Chtěla bych upozornit, že tato povídka se vymyká běžné psaným povídkám a je... drsná. Rozmyslete si tedy dobře, jestli do ní půjdete ;)

 

 

 

 

ZADÁNÍ

 

Krásný rodinný dům byl šlehán provazci podzimního studeného deště. Voda stékala ze střechy a po fasádě. Poslední rozkvetlé květiny bojovaly proti nepřízni počasí a snažily se nepoddat. Zahrada okolo byla pěstěná, v létě plná květů a rostlin či zeleniny. Všechno zvenčí svědčilo, že zde bydlí spokojená uspořádaná rodinka, jejíž členové se o okolí hezky starají. Opak byl však pravdou. Zatímco zevnějšek byl nablýskaný a vskutku honosný pro oko kolemjdoucího. Vnitřek byl prožraný temnotou a trápením.

V takto pošmourný den by se rodina měla těšit pospolu u zapáleného krbu a popíjet teplý čaj na zahřátí, místo toho se kuchyní a obývacím pokojem ozýval ryk podrážděného otce, jež spílal svému synovi.

Fugaku Uchiha, muž, který vedl svou rodinu pevnou rukou, pracoval na místním policejním ředitelství už mnoho let jako nejvyšší vedoucí a odváděl perfektní práci. Ke svým spolupracovníkům byl vstřícný a kolegiální, ale vyžadoval od nich pracovitost a velké pracovní nasazení. Však se taky jeho ředitelství vyšvihlo na nejlepší v republice a dávali je všem za příklad. Kriminalita se snížila, pobudů bylo pomálu, jako by se snad i zloději drželi od tohoto kraje stranou.

Přesto přese všechno muži s tmavě hnědými vlasy po ramena na krku naskakovala ošklivá žíla od křiku a hrůzy, který pouštěl na svého mladšího syna. Jak se dalo očekávat, brzy přilítla první facka, jejíž plesknutí se hlasitě odrazilo do zdí. Div to Sasukeho neporazilo. Fugaku byl ve velmi dobré kondici a síly měl na rozdávání. Držel se vždycky hesla: Ve slabém těle, slabý duch.

Fugaku byl rozlícen jako divá bestie, které právě sebrali kus masa. Dštil síru a oheň kvůli každé blbosti, která mu doma nešla pod nos. Co jeho synové začali dospívat, šlo s nimi všechno od desíti k pěti. Dokud byli malí, tak ještě dokázali hezky poslouchat, i když se Sasukem už to tedy bylo dost nakloněné a s věkem se jeho povaha zhoršovala, ač se to z něj snažil vytřískat. To u Itachiho, staršího syna, se zdálo, že jeho výchova se konečně začíná projevovat. Byl tichý, poslušný, nekonfliktní, co se po něm chtělo, to udělal. Vystudoval střední zdravotnickou a měl hezky našlápnuto na to být dobrým lékařem. Šlo mu to na medicíně velice dobře, jenže… to by se nesměl dozvědět tu odpornou hanebnost! Jenom když si vzpomněl na tu ostudu, která se k němu donesla, ještě teď mu z toho rozčílením bušilo v hlavě. Doneslo se mu, že Itachiho viděli, jak se líbá s klukem v parku. Donesly mu to místní tamtamy. Však také hned doma na něj vlítnul a ten bídník se ani nepokoušel zapírat. Nemohl tehdy uvěřit tomu, že jeho prvorozený. Ten, do nějž vkládal tolik úsilí a nadějí. Jeho upřednostňovaný vypiplaný syn se tak odporně zkazil. Seřezal ho jako koně, nemazal se s tím. Potřeboval si na něm vybít všechnu svou zlost, odpor, ponížení před očima ostatních, že on má teplýho syna. A on si mu ještě dovolil říct, že tohle udělal naposledy! Tehdy mu řekl, že pod jeho střechou bude všechno podle jeho pravidel. Během dalšího týdne se Itachi ztratil. Zmizely i jeho věci a měsíc o něm nikdo nic nevěděl. Bylo evidentní, že utekl, ale nedokázal ho nikde vypátrat. Až od manželky se dozvěděl, že ten zmetek utekl do zahraničí. Byl nepříčetný ze své bezmoci a zařekl se, že Itachiho už nikdy nechce vidět a ať si tam klidně shnije. Od té doby nikdy nevyslovil jeho jméno, přestal pro něj existovat. Místo toho svou upřenou pozornost upnul na mladšího ze synů a pokusil se dohnat, co zanedbal pipláním se s tím prvním. Šlo to bídně. Sasuke nebyl vůbec z tvárného těsta a neustále pokoušel jeho trpělivost. Nebylo snad dne, kdy by mu nemusel něco vytknout a každý týden si kvůli němu musel nejednou sundat pásek z kalhot. Slíbil však sám sobě, že z mladšího syna vychová něco lepšího.

Však se škaredil jako největší bručoun v okolí na mladíka, kterému se začínal na tvář rýsovat otisk jeho ruky. "Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to listí neshrabal? Jestli sis nevšiml, tak venku leje jako z konve. Všechno se to promáčí do trávníku!" spustil znovu, jako kdyby to už předtím do Sasukeho nehučel. Na spánku mu pulsovala žíla a oči byly mírně zakalené po pár skleničkách tvrdého alkoholu.

.

Mladší z mužů si mnul levou líc a klopil hlavu, i když po otci ustrašeně pokukoval. Ramena měl lehce nahrbená, jako by každou chvilku očekával další úder. Ostatně celý se krčil, jak se v něm probouzel zakódovaný zvířecí pud udělat se před agresorem co nejvíc malý a neviditelný.

Sasuke Uchiha nebyl vždycky takhle ustrašený. Byly to události posledního roku a půl, které proměnily kdysi veselého a hrdého mladíka v tenhle věčně vynervovaný skleslý uzlíček. Dva roky uběhly od té doby, co jeho starší bratr odešel z jeho života. Nikdo mu nikdy pořádně neřekl, co se mezi ním a otcem stalo a proč vlastně Itachi utekl. Dlouho ho to mrzelo, protože i když byl Itachi vždycky Fugakem prosazovaný, měli spolu hezký sourozenecký vztah. Jeho bráška si na něj pokaždé našel čas, aby si vyslechl jeho dětská trápení, naděje a sny, byl tady, když potřeboval utěšit a povzbudit - toho se od otce nikdy nedočkal. Jenže teď už tu nebyl, aby ho chránil a konejšil.

Paradoxem zůstával fakt, že kdysi Sasuke toužil po otcově pozornosti, prahl po tom, aby si ho Fugaku všímal tak jako Itachiho, aby ho pochválil a řekl, že je na něj hrdý. Brzy po Itachiho odchodu však zjistil, že jeho přání se naplňuje způsobem, který vůbec nebyl tak příjemný, jak si představoval. Skutečně teď měl otcovu plnou pozornost - jenže to uznání se jaksi nedostavovalo, naopak. I v dětství od něj často dostával na zadek, když provedl nějakou lumpárnu, ale od Itachiho útěku se to stupňovalo a lítaly facky. Za všechno. Za trojku ve škole, za neumyté nádobí, za pozdní příchod. To, co by normální rodič přešel mávnutím ruky nebo lehkou domluvou, bylo v jeho případě tvrdě fyzicky trestáno. Tak tvrdě, že se mladý Uchiha začal po patnácti letech svého otce doopravdy bát.

Vyhýbal se mu, jak jen mohl, a spoustu času trávil zavřený u sebe v pokoji nebo potulkami po okolí a z rodinných večeří začínal mít hrůzu. Jeho matka pro něj sice vždycky měla pohlazení nebo slůvko útěchy, ale nikdy se Fugakovi nepostavila na odpor, většinou odcházela z pokoje, když ho popadl nějaký záchvat zuřivosti, a pak se tvářila, že o ničem neví, ačkoliv měl Sasuke dojem, že se vrásky v jejím jinak hezkém obličeji prohlubovaly.

Svůj díl na tom měl nepochybně i alkohol. Zatímco dřív si dal jeho otec příležitostnou skleničku, jak ubíhaly měsíce, dávka jeho vypitého alkoholu se každý týden zvyšovala a zvyšovala a s chlastem rostla i jeho agresivita. Kromě rodiny ho při tom však nikdo nikdy nepřistihl, Fugaku si hlídal, aby byl v práci přísně střízlivý a na veřejnosti se choval jako nejvzornější manžel a milující otec. Nikdo neměl nejmenší ponětí, co se děje pod maskou spořádané rodiny policejního velitele, a i když snad někdo zahlédl otce nebo matku kupovat alkohol - kdo by se taky divil, při Fugakově práci!

Sasuke nasucho polknul a pokusil se o slova na svou obranu: "Ale tati, vždyť jsem teprve přišel ze školy a včera jsem se musel učit na tu písemku…"

.

"Měl jsi to umět už ze školy. To jenom kvůli svému flákačství se musíš učit dlouho a nestíháš svoje povinnosti. Kdybys dával ve škole trochu pozor, tak bych tu na tebe nemusel řvát jako na malého neschopného smrada, který není schopný udělat ani jednu věc pořádně," křičel Fugaku nahlas, jak se přestával kontrolovat. "Nejradši bych tu tvojí blbost z tebe vytloukl, ale vidím, že to vůbec nepomáhá."

.

Sasuke by si byl rád oddechl, pokud by otec poslední větu myslel vážně. Bylo to už tenhle týden potřetí, co si na něm Fugaku vyléval zlost, a to byl teprve pátek. Na rozdíl od většiny ostatních lidí nejmladší Uchiha od jisté doby začal víkendy nenávidět. Soboty a neděle totiž znamenaly, že byl otec od rána do večera doma, pokud neměl nějakou naléhavou akci nebo pochůzku.

"Já… já to hned zítra udělám," sliboval a maličko couval ve snaze dostat se co nejvíc nenápadně ke dveřím.

.

"Kam jdeš, když jsem s tebou ještě neskončil!" zavrčel Fugaku rozčileně a chytil syna hrubě za paži a smýkl s ním zpátky k němu. "Žádné zítra, dneska to mělo být hotové a není. Sundej si kalhoty a ohni se přes stůl," přikázal chladně a popostrčil mladíka ke stolu, "musím ti jasně vysvětlit, jak se věci mají, aby ses pro příště poučil." Starší Uchiha si rozepnul pásek od kalhot a nechal ho hladce vyklouznout z poutek. Co už se s ním syn nadostával a pořád jeho snaha byla marná.

.

"Tati, ne, prosím!" zaškemral Sasuke a cítil, jak se mu vnitřnosti kroutí úzkostí. Žaludek se mu vlnil jako na rozbouřeném moři a půlky drobného pevného zadku se mu stahovaly děsem. "Ještě… ještě mám pořád modřiny z pondělka," pokoušel se pošetile obměkčit svého otce, ač se mu to nikdy zatím nepovedlo. Fugaku nebyl přehnaně vřelý, ani když byli s Itachim malí, ale poslední dva roky jako by se zatvrdil, nebo se snad jeho srdce utopilo v chlastu.

Mladší z Uchihů se pokusil vytrhnout, byla to reakce, které se neubránil, jakkoliv věděl, že odpor vždycky Fugaka rozzuří.

.

Hnědovlasý otec rodiny sevřel mladíkovu ruku jako ve svěráku a smýkl s ním ke stolu tak prudce, div se o něj Sasuke nepřepůlil. Zavřelo to v něm silným hněvem, jako když zapomenete na mléko na plotně. "Dělej nebo se neznám," zavrčel a přeložil pásek napůl. Bylo mu jedno, jestli jeho dítě, jeho vlastní krev má ještě nějaké modřiny. Však je mladý, zahojí se mu rychle. A jeho ratolest je uměla dobře skrývat. Zatím mu nikdo ze školy nebo sociálky nezavolal. Dobře to Sasukemu vysvětlil, co by ho čekalo, kdyby jen mukl.

.

Sasukemu bylo šestnáct. Už jen to, že dostával výprask na zadek jako malý, bylo ponižující, ale ke všemu to koženým páskem hrozně bolelo. Jenže z předchozích zkušeností už dobře věděl, že když si nesundá kalhoty, stejně mu je otec stáhne a navíc dostane pár šlehů i přes ruce nebo kamkoliv, kam se Fugaku trefí. Jednou už měl takhle modřinu i na obličeji a musel se vymlouvat, že zakopl o práh a spadl na kliku dveří.

V očekávání příštích chvil se třásl jako osikový list a neochotně si začínal rozepínat džíny. Loket mu pulsoval bolestí, jak si ho narazil o stůl, jehož hrana se mu Fugakovým surovým zacházením zařízla do podbřišku.

Vyděšeně se ohlédl. "Prosím… tati! Omlouvám se, už se to nestane!"

.

Fugaku místo odpovědi syna ostře švihl po zádech, až se mladík s výkřikem prohnul. "Dělej nebo ti zvalchuju celá záda!" vykřikl, podrážděný na nejvyšší míru, že syn bude pořád něčím zdržovat. Rázně s rupáním látky strhl Sasukemu kalhoty dolů i se spodním prádlem a přitlačil ho hrubě k desce stolu. Nedočkavě, skoro až milenecky pohladil koženým páskem po vyšpulené prdelce, kde ještě byly opravdu znatelné žluté proužky. Napřáhl ruku a udeřil.

.

Sasuke se snažil držet jazyk za zuby, opravdu se snažil, jenže jelita od posledního výprasku byla ještě citlivá a otec ho nijak nešetřil. Bylo svým způsobem pozoruhodné, že navzdory zkonzumovanému alkoholu neztratil svou přirozenou pečlivost - jeden šleh šel vedle druhého, od míst, kde obliny zadku přecházely ve stehna, až téměř k bedrům. Nevynechal jediný kousek kůže, aby ho nepočastoval palčivým úderem a obývacím pokojem to práskalo, když pásek lítal vzduchem a tvrdě přistával na už tak poznamenané pokožce.

Mladší z mužů se kroutil a při každé ráně se celý napjal, jeho výkřiky plné bolesti a zoufalství by mohly zburcovat sousedy, tedy kdyby některý z nich byl na zahradě, což ale v tomhle příšerném počasí nehrozilo. Měl pocit, že se ve dveřích mihla jeho matka, ale nemohl to tvrdit jistě, protože ho otec tlačil volnou rukou k desce stolu, aby se tolik nevzpouzel.

.

Starší Uchiha si opravdu nechával záležet. Těžce dýchal námahou a vzrušením z násilnické situace. Zcela nepokrytě na něm bylo vidět, že si trestání svého syna užívá každou buňkou, třebaže vždycky tvrdil, že to musí udělat a nedělá to dobrovolně. V očích mu svítil sadismus a až extatické nadšení jako dítěti, které právě dostalo své první štěně. Nemohl si pomoct a cíleně vyhledával situace, kdy mohl syna nějak potrestat. Moc dobře věděl, že jeho chování není normální a je trestně stíhatelné, přesto a právě proto věděl, jak svoje činy utajit před světem a doma si pěkně udržet oázu nenarušené bestiality.

Spustil ruku s páskem a pustil syna, který se třásl jako osikový list ve větru. "Padej do svého pokoje," přikázal synovi mírněji, jak měl na chvíli zase pocit, že je svět pro něj zase v rovnováze.

.

Sasuke povzlykával, když si natahoval spodní prádlo a kalhoty na zmrskaný zadek, který svítil horkou červení s občasnými modravými pruhy. Tvář měl ještě opuchlou, na zádech se mu rýsovala růžová stopa pásku a loket ho dosud brněl, nehledě už na hojící se modřiny na zápěstích a předloktích, jak ho otec občas příliš silně stiskl, když ho přitahoval k sobě nebo držel na místě.

Jakmile byl oblečený, vybelhal z obýváku tak rychle, až slyšel otcovo jízlivé uchechtnutí, ale nešel rovnou do svého pokoje, po tomhle nářezu se chtěl stavit v kuchyni pro sáček mražené zeleniny nebo pár kostek ledu. V chodbě si roztřeseně otřel slzy, i když při pomyšlení, že má před sebou celý víkend, mu bylo pořád do breku.

V kuchyni narazil na matku. Stála k němu zády, tiše a nehybně hleděla z okna do promáčené zahrady.

.

Mikoto byla krásná žena na svůj věk, štíhlá s dlouhými černými vlasy a něžnýma holubičíma očima, a přesto vypadala její tvář usouženě o několik let starší, než doopravdy byla. Trápilo ji, co se uvnitř její rodiny děje, a přitom, když Fugaka poznala, tak byl milý, ohleduplný, veselý. Jenže jak přišly děti a uplynulo pár let, mnohé se změnilo. Její manžel byl úplně někdo jiný než dřív. Mnohokrát si v duchu dávala otázku, jestli mohla v minulosti něco změnit, cokoliv, a vždycky dospěla k závěru, že se mu měla postavit hned v začátcích, když začal brát Itachiho výchovu velmi přísně. Tehdy měla zakročit a postavit se mu, jenže… byla slabá, nedokázala se svému muži postavit a sváděla přísnost na to, že si přenesl vzor chování ze své vlastní rodiny. Tajimu Uchihu, otce jeho milovaného, poznala krátce, ale stačilo jí to, aby si o něm udělala obrázek. S hrůzou zjišťovala, že Fugaku začíná být úplně stejný, možná i horší.

Srdce jí těžklo víc a víc, když poslouchala Sasukeho bolestný křik. Bezmocně tiskla pěsti a přemýšlela nad svými možnostmi. Mohla utéct i se synem, ale se svou malou výplatou by nebylo jednoduché se někde uživit. Protloukali by se špatně. Neměla nikoho, kam by se mohla uchýlit. Jejich těžce vybudovaný domov se jí nejednou stal těsnou zlatou klecí, kde musela zpívat písničku, jež lahodila uchu jejího pána.

Kolik nocí proplakala kvůli svému staršímu synovi. Byla tak smutná, že ho ztratila, a přesto byla i svým způsobem hrdá, že se dokázal otci postavit a odešel z domu. Hrozně ráda by slyšela, že někde vede spokojený život s nějakým hodným milujícím partnerem. Každý měsíc mu poslala smsku a volala. Číslo bylo aktivní, ale nikdo jí nikdy neodpověděl. Bylo to k uzoufání. Nikdy nezapomene na Itachiho oči, když se s ní loučil. Byl v nich bezbřehý smutek a opovržení, že jako matka těžce zklamala.

Podívala se na ubrečeného syna. Už pro něj neměla slova útěchy. Všechno to byla planá prázdná slova, která vyšuměla s dalším konfliktem. Nemělo smysl ho konejšit, že to bude dobré a že příště otec bude klidnější, když moc dobře oba viděli, že je to čím dál horší. Uvažovala, že syna pošle studovat střední někam pryč, ale jen co to doma navrhla, tak se na její hlavu snesl rozhořčený projev, jestli se nezbláznila. Když moc odporovala, tak ji srovnal do latě fackou, kterou si musela na druhý den pracně schovávat pod make up.

.

Sasuke si s matkou vyměnil pohled. Jeho oči byly přesnou kopií těch jejích, zdědil jejich velkou něžnou krásu a půlnočně tmavou barvu s modravými odlesky. Ani nevěděl, co teď vlastně k matce cítí. Vždy byla z obou rodičů ta laskavější, udržovala doma soudržné teplo a zahrnovala své syny i manžela láskou. Co si pamatoval, vždycky zastávala roli poslušné a věrné manželky, oddané milující ženy, a jako malý kluk si říkal, že takhle by to mělo v každé rodině vypadat. Jenže poté, co začaly otcovy problémy s pitím, a zvláště od Itachiho útěku se jeho pohled změnil.

Nedokázal pochopit, jak může jeho matka jen nečinně přihlížet, jak si otec vylévá zlost na jejích dětech. Copak jí to bylo jedno? Bála se snad Fugaka tolik, že se neodvažovala nic namítnout? Anebo ho prostě tak milovala, že mu v ničem bránit ani nechtěla? Souhlasila snad s otcovými tresty? Ne, to určitě ne… Vždyť v jejím pohledu se odrážel smutek a bolest, ona moc dobře věděla, že to, co se v tomhle domě děje, je špatné. Ale nezabránila tomu.

Jenže na druhou stranu, oč byl on sám lepší? Taky nikdy nic neřekl, nikdy otcovo násilí nenahlásil. Pořád si říkal, že to možná ani násilí není. Každý rodič své děti trestal, každý přece občas dostal na zadek nebo pár facek. Někdo víc, někdo méně. A on byl zrovna ten případ, kdy dostával hodně… čím dál tím víc. Zpočátku měl dojem, že je to snad i oprávněné, třeba když ho Fugaku načapal, jak zkoušel poprvé kouřit cigaretu, nebo když rozbil při kopání na zahradě skleník… Ale jak postupoval čas, byly záminky k fyzickému trestu pořád častější a méně závažné a tresty naopak tvrdší a bolestivější. Čím víc vzdoroval, tím krutější otec byl, až z něj nakonec odpor vymlátil a zanechal jen hrůzu nahánějící autoritu a děs.

Dřív otce respektoval i přes jeho přísnost a miloval ho. Dnes ho respektoval… a bál se ho. Bál se otce, matčina lhostejnost mu nijak nepomáhala a s Itachim ztratil kontakt. Cítil se osamělý, tak zoufale osamělý, když stále častěji utíkal z domu, respektive pod nějakou záminkou se šel projít, protože bloumat sám po ulicích a parcích bylo lepší, než na sebe nechat křičet. Neměl nikoho, komu by se mohl svěřit, spolužáci by se jeho útrapám jen smáli, že je mu šestnáct a ještě pořád dostává na zadek jako malý smrad. Neměl mezi nimi kamarády, protože byl v prvním ročníku na střední a už při příchodu ze základní školy byl otcem bitý jako žito, což mělo za následek, že se ostatních spíše stranil, aby nemusel vysvětlovat modřiny a jelita. Už tak se na něj divně dívali, když se často vrtěl na tvrdé dřevěné židli, aniž by tušili, jaká muka prožívá, když musí sedět na krvavých podlitinách…

Sasuke si beze slova vzal z mrazáku mražený hrášek. Útroby mu těžkly ještě víc z toho trapného ticha mezi ním a matkou, když oba věděli, co se tady odehrává.

.

Mikoto byla tiše jako myška, i když syn se sklopenou hlavou prošel kolem, a vrátila se zpátky k pozorování zahrady. Déšť a pošmourná zahrada přesně vystihovaly její mysl. Dovolila, aby se její zahrada zkazila, zešedla a byla plná chmuru a bolesti. Neexistoval žádný svěží deštík, který by smyl navrstvený prach, a vyšlo po něm hřejivé slunce. Byl zde jen temná šeď a nic lepšího ji nečekalo. Ani jediný paprsek světla. Nic… prostě nic… Nejraději by z tohoto světa odešla nadobro. Nedokázala se vymanit z okovů a únikem pro ni mohla být jen smrt… jenže byli tu její synové, byl tu Sasuke. Nemohla ho tu nechat samotného napospas Fugakovi. Jistě by ho byl zabil. Občas měla pocit, že i obyčejný nádech je bolestivá záležitost. Chtěla procitnout z ošklivého snu.

Sasuke si mnul rameno a šoural se za ostatními do šatny. Byl zpocený po dvouhodinovce těláku tím víc, že od jisté doby si nemohl dovolit nosit šortky a trička s krátkými rukávy, cvičil zásadně v teplákách a sportovním tričku, které však mělo dlouhé rukávy. Ani se s ostatními nesprchoval, což byla druhá věc, kvůli které si ho spolužáci dobírali a utahovali si z něj. Jenže on se před nimi prostě nemohl ukázat nahý, hrozně se styděl za své modřiny. Kdyby někdo věděl, co mu otec dělá, platil by za ještě většího ubožáka, ačkoliv si neuvědomoval, že svým odtažitým přístupem a straněním se ostatních si ve skutečnosti zadělává na víc problémů, než kdyby se alespoň snažil zapadnout. Sociální skupina nikdy neměla ráda členy, kteří se lišili od zbytku party.

Mladý Uchiha si zalezl do kouta šatny, kde měl své věci. Někdy, když byl opravdu ve špatném stavu, se dokonce převlíkal na záchodě, někdy to prostě udělal stranou od ostatních co nejrychleji.

.

"Podívejte se, princeznička se zase převléká v koutě, aby jí ani kousek neubylo," vypískoval rudovlasý mladík s tetováním na čele. Patřil k největším frajírkům v Sasukeho ročníku a měl kolem sebe i bandu nohsledů, kteří s ním byli pro každou lumpovinu. Byl si jistý, že to je on, kdo má vždycky navrch. Navíc Sasuke byl třídní outsider, šprt. Holkám se líbil, ale díky odtažitému chování si ho stejně nevšímaly.

"Kdo ví, co tam vlastně schovává. Možná nějaký pidipokládek," zachechtal se Kiba, kluk s rozčepýřenými vlasy jako vrabčí hnízdo, který byl věrným Gaarův psem. Doprovázel ho na každém kroku a viděl v něm svůj vzor.

.

Sasuke sebou lehce trhl. Doufal, že se stihne převléknout dřív, než na posměšky dojde, a hořce si uvědomoval, že ještě před třemi roky to na základce byl on, kdo měl kolem sebe kluky, kteří ho obdivovali. Neskutečné, co z člověka udělají dva roky týrání a bití. "Starejte se o sebe," zamumlal a ošil se, jak na něj Gaara s Kibou strhli pozornost ostatních spolužáků. Dřív mu žádné pohledy nevadily, dokonce i vyhledával situace, kdy by se mohl blýsknout, ale teď mu to bylo akorát nepříjemné.

"Třeba má místo ptáka dole frndu," odfrkl si pobaveně Neji, který si zrovna rozpouštěl dlouhé hnědé vlasy z culíku.

Být to ještě tak před třemi lety, oplatil by mu Sasuke rýpnutí právě s ohledem na délku a pěstěnost jeho vlasů, ale takhle jen mlčel a tiskl si oblečení k hrudi, jako by se chránil štítem.

.

"To je fakt, měli bysme to ověřit, jestli se naší princezničce nezatáhl pták dovnitř," zachechtal se Gaara a kývl na spolužáky, že si to půjdou opravdu ověřit. Dneska byl ještě rozpumpovaný z divokého zápasu ve fotbale, který na hodině svedli, a měl energie na rozdávání. Potřeboval si ji nutně někde vybít a Sasuke se svým atypickým chováním krásně nabízel. Nebylo snad nic lepšího, než někoho ponižovat vyšvihnout se nad něj, ukázat mu, kde je jeho místo. Dělal to moc rád, vždycky byl z obtěžování a šikanování spolužáku nabuzený mnohem líp než po nějakém fetu. A nikdo ho nezastavil, všichni se ho báli, což jenom umocňovalo jeho dojem krále třídy.

Kromě Gaarovy party byli ve třídě i další kluci. Ti, kteří se snažili projít systémem bez větších problémů. Dalo by se říct ti normální, slušní a hodní. Jenže snaha se vyhnout konfliktům byla většinou tak velká, že všichni tiše tolerovali, když se někomu dělo něco zlého a svým mlčením vyslovovali němý souhlas s tím, co se dělo okolo nich. Přesto dneska jeden z nich našel odvahu.

"Kluci, nechte ho bejt. Přece vám za to nestojí," ozval se plavovlasý kluk Naruto, který sice také patřil mezi výlupky a nejvíc to dotáhl na prdící polštářek. Měl za to, že sranda k životu patří, ale tohle už bylo přes čáru.

.

"Drž hubu, Naruto, slyšel jsi snad, že by se tě někdo ptal na názor?" zavrčel na blonďáka Kiba dřív, než stačil zareagovat Gaara, "nebo snad s Uchihou něco máš, když ho tak bráníš? On dělá holčičku a ty chlapečka, hmm?"

Sabaku se jízlivě zařehtal, Neji pobaveně zvlnil rty a několik dalších spolužáků se nervózně uchechtlo. Vypadalo to, že se nikomu dalšímu nechce se černovlasého mladíka zastat.

"Nechte toho," zamumlal Sasuke, který cítil narůstající ohrožení, a protože na útok se už od jisté doby nedokázal vzmoci, volil raději druhou možnost - útěk. Posbíral si své oblečení s tím, že kolem kluků proklouzne na záchod a tam se převleče.

"Kam ten spěch?" zastavil ho rudovlásek škodolibě, "všimnul jsem si, že se nikdy po těláku ani s náma nesprchuješ. Máš se za co stydět, nebo jsi jenom prase?"

"Třeba je teplej a bojí se, že by se mu z nás postavil, pokud má péro," přisadil si Kiba zlomyslně, "je to tak, Uchiho? Necháváš se píchat?"

"A myslíš, že vůbec ví, že ho nemá jenom na chcaní?" zapochyboval Neji.

.

"Rozhodně to musíme zkontrolovat, co tu mezi námi běhá za hybrida," oznámil rudovlasý vůdce jako hotovou věc a kývl na kluky, aby Uchihu chytili. Sasuke se bránil chabě, takže ho s lehkostí chytili jako uštvaného jelínka. Kupička prádla spadla na zem a Gaara ji sebevědomě odkopl bokem. Frajírkovsky se postavil před vyděšeného mladíka a potěšeně nasál pach strachu a hrůzy.

"Tak co s tebou, Sasuke, ukážeš nám kundičku dobrovolně nebo ti máme pomoct?" zeptal se rádoby se zájmem o odpověď. Měl na to dost času, byla poslední hodina a oni už mohli jít domů.

.

"Kluci, neblbněte," vyhrkl Sasuke, který sebou bezmocně cukal v sevření Kiby a Nejiho, zatímco Gaara stál povýšeně před ním a měřil si ho zelenýma očima, které hořely vzrušením, "t-tohle… na tohle nemáte právo, nahlásím to třídní…"

"Podívejme, tak ono by to chtělo žalovat," pronesl Kiba lehce šišlavě, "nemáš koule na to, aby ses nám postavil sám?"

Sasuke se zoufale rozhlédl po šatně, ale nikdo k němu nezvedl pohled, všichni zbaběle předstírali slepotu a snažili se co nejrychleji převléknout. Někteří se trousili do sprch, někteří spěchali domů, ale každopádně se šatna začala vyprazdňovat.

"Pusťte mě!" posbíral mladý Uchiha co nejvíc sil a napjal se, jenže to už s ním Kiba s Nejim smýkli ke zdi, až vyjeknul, jak tvrdě narazil zády a temenem o stěnu, "vy debilové, nechte toho! Co je vám do mě, nechte mě na pokoji!"

.

"Nic a všechno. Seš prostě divnej, a to nám stačí," zasmál se potměšile Kiba a čekal, co udělá jejich kápo. Chodil za ním jako oddaný pes a jeho slovo pro něj bylo svaté. Neuvažoval nad tím, že by tohle neměli dělat, ale nad tím, že je super, že zapadá do party.

"Divnej až do morku kostí. Fajn, ukaž nám svého ptáčka zpěváčka," rozhodl se Gaara přistoupit k činům a stoupl si k Sasukemu tak, aby ho nemohl kopnout a rázně mu stáhl cvičební tepláky i se spodním prádlem. "Hele, vole, on ho tam fakt má."

.

"Hmm, to mě překvapuje," poznamenal Neji při pohledu do Sasukeho rozkroku. I bez vzrušení bylo patrné, že je Uchiha solidně obdařený, žádný extrém, ale příjemný nadprůměr. "Kdo by to byl řekl, příroda je občas štědrá na špatných místech," zasmál se.

Sasuke se hryzal do spodního rtu a několikrát se pokusil překřížit nohy, kdyby mu mezi ně Gaara nevstrčil koleno. "Vy zasraný úchylové!" procedil mezi zuby, tohle bylo tak ponižující! "Už jste se pokochali?! Tak mě pusťte!"

"Ale, ale, ale, nějak se mu to nelíbí," uculil se Kiba, "když teda máš péro, tak co před náma furt schováváš? Máš snad někde nějakou jinou anomálii, hmm?"

"Kreténi! Tohle není sranda!" vzpouzel se Sasuke, který nechtěl, aby objevili jeho modřiny.

.

"No no, moc se necukej, my to stejně najdeme, hehe, třeba má jebáky na prdeli," smál se Kiba, kterému to přišlo ohromně srandovní, ale měl co dělat, aby s Nejim zdivočelého Uchihu udržel. "Gaaro, stáhni mu triko," zavolal na svého kámoše, aby jim trochu píchnul, jinak ho snad z oblečení nedostanou. Nechápal, proč se Uchiha tak brání, co na sobě musel mít, že jim to nechtěl ukázat.