Válka, rozmar mocných, který mění krajinu k nepoznání. Ničí a rabuje, láme lidi a nutí je prosit na kolenou o svůj prostý život. Přišla tak náhle a nikdo nemohl protestovat proti vrchnosti, která povolala muže do zbraně. Všichni svobodní a bojeschopní museli vyrazit. Jenže svár šlechty se nevyřeší za jeden den, ale úmorně se táhne den za dnem, měsíc po měsíci, rok po roku. Za ta léta zem už vsála krev mnoha silných mužů, kteří šli do války, jen protože museli. Spousta hrobů lemovala cestu vojska a po bitvách se na polích vršily mrtvoly, na nichž hodovali krkavci, klovajíc do neživých těl, aby nasytili své žaludky.

Rod Uchihů se musel rozdělit. Madara, Itachi, Sasuke se svým přítelem se vydali do míst, kam ukázal prst jejich krále. Museli zabíjet na povel, mrzačit těla protivníků, aby sami nebyli ti, kteří zůstanou ležet na krví zprzněné zemi. Roky v armádě je zocelily nejenom na těle, ale i na duchu. Kdo prošel touto mašinérií, nemohl na konci vyjít jako předtím. Každý byl poznamenaný nebo bude, válka ještě neskončila.

V táboře, kde odpočívalo již několik jednotek, se přidala další, která disponovala několika zvláštními členy. Ohniví mágové, v boji neocenitelní a zároveň proklínaní pro svou odlišnost. Nejinak to bylo i v případě kentaura.

Kakashi nebyl přímo povolán do války. Byl úplně jiný živočišný druh a lidské měřítka a zákony se na něj nevztahovaly. Jenže nemohl nechat jen tak odejít svého milého do války. Šel by s ním i na kraj světa, kdyby to bylo nutné. Ze začátku mu všechno bylo silně proti srsti. Nebažil po krvi nepřátel, bojoval vždy jen za ochranu stáda a nyní, když se přidal do vojenských řad, tak musel dělat různé věci. Jediné, co pro něj bylo důležité, bylo zůstat Sasukemu po boku a chránit ho i za cenu vlastního života. „Sasuke, netvař se tak smutně,“ počechral mladému muži vlasy, „třeba zítra už pojedeme domů.“

.

Oslovený Uchiha si povzdechl. „Tomu sám nevěříš,“ zamumlal tiše a ohlédl se za sebe. Několik mužů neslo na nosítkách raněné, jejichž bolestné sténání svědčilo o jejich utrpení. Sasuke přejel očima po zkrvavených cárech svalstva a tkání, které zbyly z nohy jednoho z nich. Takových už za ty roky viděli tucty. Nepřežije noc. S úsilím odvrátil od té morbidní podívané hlavu. Snad ho dneska nebudou potřebovat, když tu mají ranhojiče. Pokud totiž nebyl lékař po ruce, občas byly žádané jeho schopnosti ovládat oheň jako prostředek k vypalování ran. Třebaže to byly nutné úkony, neměl je rád, na tohle byl lepší soucitný Itachi.

.

„Pravda, nevěřím, ale je příjemné v to doufat,“ pronesl Kakashi a povzdechl si nejenom nad jejich útrapami, ale i nad vojáky, kteří na něho civěli. Částečně si zvykl, že je často středem pozornosti, ale pořad mu to bylo nepříjemné. Jednou ze začátku si ho chtěla ta nuzná vojenská cháska osedlat. Bránil se, ale nechtěl nikomu skutečně ublížit a muži byli v přesile. Už měl sedlo a dávaly se sázky, kdo vydrží déle na jeho hřbetě. Zachránil ho Sasuke, který ho šel hledat a vojáky rozehnal ohněm. Měli o pověst rozhodně postaráno.

.

Sasuke trošku zachmuřeně pozoroval, jak se většina členů jejich jednotky hlasitě vítá s ostatními. Mezi vojáky pochopitelně vznikala různá spojenectví, dokonce až přátelství, jinak to ani nešlo, kdyby nebyli jednotní, byli by snadno porazitelní. Jen oni nikam moc nezapadali. Strach ze všeho odlišného, který Sasukeho před mnoha lety málem připravil o život, když šlápl na Bludný kořen, přetrvával i v armádě. Jeho síla však v boji byla k nedocenění, takže se nikdo neodvážil něco proti němu podniknout.

„Máme chvíli před večeří,“ usoudil Sasuke, „musím se někde opláchnout.“ Byl potřísněný krví a špínou.

.

„Taky bych to už potřeboval,“ odtušil Kakashi a narážel tím na svoje končetiny. Jeho ladné koňské nožky byly zase okuté podkovami a zablácené až do půlky. Na jeho šedé srsti se vyjímaly stříkance krve a všech jiných nechutnosti těla lidského. „A kdybys mě vyhřebelcoval, tak bych ti byl nadosmrti vděčný,“ zaprosil šedák. Při všech těch pochodech nebylo mnoho času na tělesnou hygienu a koupání. Navíc si z nich ostatní kvůli tomuhle dělali srandu. Měl u toho rád soukromí. Podrbal se pod koženou zbrojí, kterou ho donutili nosit. Tak nepohodlné a bylo v tom vedro.

.

„Po večeři se do toho pustím,“ přislíbil Sasuke a nenadšeně si povzdechl. „Chceš jít za velitelem a poprosit ho o propustku k jezeru nebo se spokojíme s tím, co nabízí tábor?“ zeptal se na rovinu. Bez dovolení nesměli opouštět vojenské ležení, každý odchod museli hlásit, dezerce se trestala velice tvrdě a velitelé se jí snažili všemožně předcházet. Jenže s hygienou to v táboře nebylo zrovna ideální, i když vyloženě netrpěli nedostatkem pitné vody, příliš nazbyt jí taky mnoho nebylo, takže měli pár sudů a několik koryt, ve kterých se mohli omývat z nejhoršího, ale ideální to rozhodně nebylo. Sasuke, který si vždycky na čistotu potrpěl, tím dost strádal.

.

„Mám pocit, že dneska nás nikam nepustí,“ pronesl nenadšeně kentaur, „ale zaplaval bych si hrozně rád… Tak snad možná jindy.“ Nejhorší bylo umývání v zimě. Krutá zima se jim při tom zakusovala do těla a hrozila omrzlinami. Vojáci se umývali jen v nouzi nejvyšší, takže ve stanu dost často byl smrad k padnutí, nejinak tomu bylo i teď. Občas se divil, že nezabíjí všechno živé, když procházejí krajinou svým pachem. „Jdeme?“ pobídl mladíka.

.

„Ovšem,“ přitakal Sasuke a přes to všechno se dokázal i lehce usmát při zmínce o plavání. „Taky bych si zaplaval… nejlíp pod nějakým vodopádem, co říkáš?“ mrkl na svého miláčka a lehce ho pohladil po paži. Narážel tím na den, kdy se spolu koupali úplně poprvé, bylo to už moře let. Byl tenkrát mladíček, ale jako by tu scénu viděl dnes. Scénu, po které hned následovalo jejich úplně první intimní sblížení, tehdy zatím pouze jednostranné… Ze zasnění ho vyrušil slizký hlas:

„Ale, ale. Uživatel ohně a jeho kobyla, zdá se, přežili. A už zase myslí na prasárny.“

.

Kakashi nesnášel, když ho přirovnávali ke kobyle. Přišlo mu to ponižující a nemístné, bohužel tohle byla nejčastější narážka, kterou slýchával. Znechuceně si odfrkl a otočil se k Orochimarovi. „Za to, kdyby se ze světa ztratil jeden had, tak se uleví určitě celé posádce. Dávej si bacha nebo ti obtisknu podkovy na ksichtu,“ zavyhrožoval. Myslel to opravdu vážně. Používal svoje nohy v boji docela často se smrtícím účinkem, pokud se trefil třeba do hlavy.

.

„No, no, nějakej napruženej,“ zasmál se Orochimaru. Nevypadal, že by měl ze splnění té vize velký strach, i když v táboře byly všelijaké poměry. Samozřejmě bylo přísně zakázáno rvát se mezi sebou, ale stovky chlapů na jednom místě, to mnohdy nedělalo dobrotu a bujely tu všechny možné následky války – nedostatku soukromí, hygieny, čerstvého jídla. Nedostatku žen.

„Doufám, že v příští bitvě, do které půjdeš, už se tě zbavíme,“ zavrčel Sasuke. Orochimaru byl jeden z těch důvodů, proč by nejraději dezertoval. Většina chlapů si sem tam neodpustila nějakou narážku a nikdo se s nimi zrovna moc nepřátelil, ale Orochimaru si na ně z nějakého nepochopitelného důvodu prostě zasedl.

.

„Znáš to přísloví: Přetrhnu tě jako hada? Tak si dávej bacha,“ odfrkl si Kakashi a prošel okolo toho slizouna, neopomenul ho pořádně šťouchnout bokem, aby mu smazal neupřímný úsměv z tváře. Bylo to o to horší, že zrovna s ním sdíleli stan. Sice na druhé straně, ale byl tam. Mimo dalších dvaceti chlapů, kteří mu občas pro dobrou náladu přizvukovali. „Pojď, Sasuke, nebudeme si toho nedochůdčete všímat.“

.

Sasuke se tím bez problému řídil a ani se na Orochimara neohlédl, přesto je dostihla ještě poslední dobře mířená ťafka: „Hlavně ať tam nějaká voda zůstane. Chápu, že jako kobyla seš zvyklej chlemtat z koryta, ale tohle je jenom na umývání, jasný?“

„Zasranej zmrd,“ procedil mladý Uchiha mezi zuby, když se několik chlapů kolem, kteří to slyšeli, pobaveně a jízlivě uchechtlo, „mám chuť mu udělat opal obličeje, třeba by toho s ohořelými rty už tolik nenakecal.“

.

„Klidně,“ procedil mezi zuby Kakashi a zatnul ruce v pěst. Měl chuť se otočit a pořádně to tomu slizákovi vytmavit. Ze začátku vojny měl občas problémy s ostatními vojáky a byl u velitele několikrát na koberečku a dostal dost za uši. Teď se hodně držel zpátky, aby jim nepřidával víc problému, než je nutné. Pod nohama jim čvachtalo bahno, jak nedávno pršelo a v táboře se neustále chodilo tam a zpátky.

.

Když konečně dorazili k nejbližšímu místu, kde se v několika dřevěných žlabech mohli trošku opláchnout, Sasuke se mimoděk zašklebil. Byl to pěkný hnus, voda byla už od špíny málem zakalená a poněkud nevábně páchla. Měnila se jen dvakrát týdně a při skutečnosti, kolik chlapů ji denně použilo, to bylo zoufale málo. Doma by do něčeho takového v životě ani nestrčil ruku, ale tady si nemohl vybírat. Svlékl si koženou zbroj i plátěnou košili a pustil se do žalostné hygieny.

.

Kakashi ho následoval. „Nesnáším tu halenu. Kouše a škrabe. A ta zbroj je taky na nic. Všechno je to omezující,“ brblal nespokojeně. Oblečení snesl jen v zimě. To byl v noci vítaným ohřívadlem nejenom pro Sasukeho, ale z druhé strany míval Itachiho. Nenadšeně si umyl ruce a cákal na sebe vodu. Snad bude ještě špinavější než předtím.

.

„Já vím, já vím…“ povzdechl si Sasuke a přidal k dobru šeptandu, která už několik dní letěla celým vojskem. „Říká se, že sousední panovník požádal o vyjednávání. Třeba když země už vsákla tolik krve, se dokážou nějak domluvit,“ prohodil s nesmělou nadějí. On prostě důvod války nechápal, snad jen kdyby zemi ohrožoval nějaký cizí národ, ale kořistění a snaha získat víc území, to pro něj bylo zkrátka úplně nepochopitelné.

.

„Kéž by, opravdu ty lidské krále moc nechápu. Nemůžou si dát prostě závod v běhu, hodit oštěpem a střelbu z luku? Bylo by to mnohem jednodušší,“ odtušil Kakashi, jako už po mnohokráté za dobu bojů. V jeho stádě se problémy řešily mnohem jednodušeji.

.

Sasuke se rozesmál a ztišil hlas: „Viděl jsi snad krále bojovat v našich řadách? Kdepak. Vše ohledně bojů je v rukou vysokých armádních důstojníků a král je… symbol. Pochybuju, že dovede dobře bojovat.“ Musel vyloženě šeptat, protože za takovou urážku by mu klidně mohli srazit hlavu.

.

„Pff, král by měl jít v čele, příkladem… s lidma je občas problém,“ povzdechl si a otřel se do svojí haleny a vzal zbroj pod paži. Už aby šli někam dál, aspoň by mohli zastavit u nějakého vodního zdroje. „Doufám, že zase nebude tuřínová polévka. Mám ho rád, ale všeho moc je příliš.“

.

„Třeba ne,“ prohodil Sasuke a také rychle dokončoval očistu, aby se mohl ke Kakashimu připojit, „strejda včera říkal, že muži z jejich jednotky pohrozili kuchaři, že mu jeden z těch tuřínů nacpou… no, víš kam, jestli nezačne vařit taky něco jinýho.“ Strava byla u vojska dost jednotvárná, popravdě už dlouho neviděli pořádný chléb nebo čerstvé potraviny.

.

„Bezva, vtom případě nás čekají rozvařené brambory s něčím, co nikdo nerozezná. Radši bych si zašel na nějaké šťavnaté výhonky, než jíst tohle.“ Kdyby měl dost času na pastvu, tak by byl docela spokojený, ale občas musel bojovat s nedostatkem času, který mohl strávit svojí oblíbenou činností a tou bylo sbíraní mňamek všeho druhu rostlinstva. Díky němu si jednotka poradila v nouzi, když nebylo co do pusy a lovit se nesmělo.

.

„Nemáš to jednoduchý, viď?“ špitl Sasuke a pokusil se ještě očistit svou zbroj od stříkanců krve a bláta. Taky by si potřeboval pořádně vyprat oblečení, bylo špinavé, kolikrát na něm už zaschnul pot a nějaká krvavá skvrna také zůstala, ale prostě na takové věci ti úžasní stratégové nemysleli. Jakmile se znovu přioděl, chytil Kakashiho za ruku. „Měl jsi zůstat doma,“ zamumlal to, co ho trápilo celou válku, byť by mu bez něj puklo srdce.

.

„Ne, to nemohl. Jistě bych tam umřel hrůzou, co se s tebou děje. Musel jsem tě doprovodit. Znáš mě, šel bych s tebou i na kraj světa,“ ujistil černovlasého muže Kakashi a pevněji sevřel jeho ruku. Občas měl chuť sebrat Sasukeho na hřbet a utéct s ním někam hodně daleko. Jenže už několikrát viděl, co se stalo těm, co dezertovali, a pěkné to nebylo.

.

„Já vím. Moc dobře si vzpomínám na tu naši dobrodružnou výpravu,“ ujistil ho Sasuke a oplatil Kakashimu něžný úsměv, „tehdy jsi taky nemusel…“ Jejich soukromou chvilku přetrhl hlasitý zvuk gongu, který svolával vojáky k večeři. Museli si pospíšit před kuchyňský stan, kde už se tvořila fronta. Všichni čekali, až dostanou misku se svým přídělem a kolem se vznášela vůně tuřínu.

.

„Tuřín,“ povzdechl si Kakashi a vzal si misku, do které mu následovně kuchař nalil podivnou šlichtu. Poodešel na okraj velké jídelny, kterou tvořily lavice se stoly, a stál bokem. Nerad si lehal, když tu bylo tolik chlapů. Člověk, ba ani kentaur, nevěděl, kdy se strhne nějaká pře a bude nutné se rychle přemístit ven. Měl toho v misce tak zoufale málo. Pro člověka by to mohlo být dostačující, ale ne pro víc než půltunového kentaura.

„Tady jste,“ ozval se příjemný hlas jednookého muže, který se protlačil mezi hřmotnou bandou a přišel k Sasukemu sedícímu na okraji lavice. „Už jsem si říkal, že si z vás někde udělali pečínku,“ zasmál se.

„Ao, ještě ty s tím začínej, jako by nestačilo, že si na nás zasedl celý tábor,“ odtušil Kakashi a sledoval, jak muž s atypickým účesem cosi hledá po kapsách, než mu podal plátýnko, v němž byly výhonky jedné luční rostliny, kterou zbožňoval. Kentaur mu okamžitě věnoval jeden za svých zářivých úsměvů. „Díky, kam na ně chodíš?“ Držel si zelenou krmi v ruce. Dá si ji jako zákusek po té hnusné polívko-tuřínové cosi vodě.

.

„Myslím, že to spíš my bysme si udělali pečínku z nich,“ prozradil Sasuke Aovi se zazubením. On by popravdě neměl problém nadělat pečeni z kohokoliv a stačilo by mu k tomu jen pár pohybů rukou a prstů, ale potíž byla v tom, že i když jeho magická energie byla o dost větší než kdysi dávno, když se s Kakashim setkali, stále nestačila pokrýt celý den kouzlení, takže i jemu občas v bitvě došly síly a musel se spoléhat na meč tak jako mnoho ostatních.

.

„Ale je fakt, že bych si dal kus pořádného masa. Chlapi už docela remcaj, že je pořád jenom tuřín a nejsou žádné kobyly, aby žrali pořád zeleninu. Nic proti tobě, Kakashi, samozřejmě,“ dodal Ao a zasmál se tomu, jak se kentaur tvářil. Kamarádit se s tímhle tvorem bylo zajímavé a přínosné. Vždycky zjistil něco zajímavého a bavilo ho poslouchat historky z jejich společného putování.

.

„No, kdo ví, možná se dočkáš. Každopádně mám takový pocit, že kuchař velmi brzy dopadne bledě…“ zazubil se Sasuke a seznámil Aa s tím, co říkal Madara o mužích z jeho jednotky. A když se tak díval na tváře některých vojáků rýpajících se v jídle, musel uznat, že být kuchařem, docela by se začal strachovat. Pohladil Kakashiho smířlivě po paži. „Zkusím se zítra zeptat našeho velitele, jestli by nás nepustil na chvíli z tábora, aspoň k jezeru.“

.

„Samotné vás nebude chtít pustit. Víš přece, že Pein je na tyhle výlety háklivý, ale kdyby nás šlo víc, třeba ještě Itachi, Madara a možná by šel i Deidara, tak nás pustí. Bylo to vážně fajn,“ zauvažoval Ao a nabral si tuřínové polévky. Kdyby neměl hlad, tak to ani nepozře.

Kakashi si povzdechl, chtěl by být se Sasukem aspoň na chvíli sám, ale když to nejde, tak se aspoň budou moc omýt. „Když to jinak nepůjde, tak co se dá dělat.“

.

„Jako propustka by to stačilo,“ přitakal Sasuke a v duchu přemítal. S Madarou, Itachim a snad ani s Aem a Deidarou by nebyl problém, kdyby se trošku podle toho zařídili. „Možná bysme mohli vyrazit z tábora v šesti a pak se na chviličku odpojit,“ mrkl na Kakashiho. Dost mu jejich intimnosti chyběly, v táboře si mohli dovolit tak maximálně rychlý polibek, když se nikdo nedíval. Potíž byla v tom, že se někdo díval skoro pořád. Samozřejmě… ne všichni chlapi měli takovou výdrž, a když to jinak nešlo, prostě si udělali dobře nebo dokonce občas i někoho ojeli. Takové věci se tu zkrátka trpěly, patřilo to k válce. Jenže oni nebyli zvyklí dělat to před někým.

.

Kentaur se hned zatvářil nadšeněji. „To by šlo. Rychle bysme se vydrbali a nechali je tam,“ navrhl zaujatě. „Ao, že nás kdyžtak budeš krýt?“ zaprosil šedák prosebně. Nechtěl, aby za nimi někdo lozil nebo tak něco podobného.

„Že jsi to ty, Kakashi, tak se teda obětuju,“ povzdechl si hraně Ao, „ale jednou si to vyberu,“ zavyhrožoval prstem. Dal do pusy poslední lžičku té odpornosti, když se k nim hrnula místní blondýnka v mužské podobě.

„Ahoj, už jste slyšeli tu novinu?“ vybalil na ně, ještě než dosedl, „prej teď do felčarova stanu dotáhli mága, který je pořádně popálenej. Kdo s čím zachází, tím také schází,“ pokýval rozvážně hlavou, když na něho zůstal Sasuke zírat.

.

„Nech si ty kecy!“ vyštěkl na něj Sasuke a napůl se v děsu zvednul od stolu. Jediní mágové tu byli on, jeho bráška a strejda. A všichni tři byli dnes v terénu. „Který z nich?!“ vyjel na Deidaru prudce. Panebože, tohle byly jeho nejhorší obavy. Že se něco stane jeho blízkým, jeho rodině nebo miláčkovi. Tohle snad bylo na celé válce nejhorší, ne to nechutné zabíjení, ne strach o sebe, ale starost o druhé, bezmocnost, vědomí, že je nemůže ochránit, když s nimi ani není.

.

„Co já vím. Vypadáte všichni stejně,“ odfrkl si Deidara a dal si blonďatý pramen za ucho. „Se skoč mrknout, který z vás to je.“ Občas měl problém na dálku rozlišit, který ohnivec tam zrovna jde. Teda kromě Sasukeho, ten měl krátké vlasy a většinou s ním byl kentaur. Takže to nebyl velký problém. Úplně netečně si nabral na lžíci kus tuřínu a strčil si ho do pusy. „Fuj, to je blivajz.“

.

Sasuke přimhouřil oči. Ten zmetek se choval tak zatraceně nadneseně! Jako malou pomstu lehkým mávnutím ruky přihřál Deidarovi další sousto na lžíci, takže když si ho strčil do pusy, spálil si jazyk. Nedbal jeho nakvašeného kvokání a s ustaranou tváří líbnul Kakashiho na nos. „Promiň… musím jít,“ šeptl se špatně skrývanou obavou v hlase, „jestli budeš mít málo, vezmi si i moji porci, už nebudu.“ Přistrčil k němu misku se svým přídělem a rychle vstal.

.

Kakashi chtěl ještě něco říct, ale černovlasý muž byl pryč. „Je tak starostlivý, když jde o rodinu,“ pronesl a vzal si Sasukeho misku. Byla by škoda to vyhodit, i když to není moc dobré. „A ty bys to, Deii, taky mohl podat trochu lidštěji,“ pokáral blonďáka, který si cosi frflal pod nosem.

.

Nejmladší Uchiha spěchal, až párkrát nechtěně do někoho vrazil, když moc prudce zabočil, a kdekdo za ním pobouřeně volal nějaké nadávky. Nevšímal si toho. Komukoliv jinému než vojákům by obrovské tábořiště, v němž všechny stany vypadaly nachlup stejně, připadalo jako bludiště, ale když tu trávili tolik času, uměli se vojáci už perfektně orientovat, takže i Sasuke neomylně mířil k lékařskému ležení, v jehož okolí se běžně ozývalo sténání a křik raněných. S tlukoucím srdcem se pokoušel rozpoznat, jestli některý z těch úzkostných hlasů nepatří Itachimu nebo strýci, ale ani jednoho z nich neslyšel.

Vpadl dovnitř, do odporného prostředí páchnoucího desinfekcí a bylinami, ale také nejrůznějšími výměšky a krví. Byl to hodně velký stan, čítal na padesát lůžek a pobíhali tu tři doktoři. Sasuke klouzal očima po raněných a hledal černé vlasy. Konečně vzadu vlevo zahlédl typické uchihovské rysy a spěchal ke svému příbuznému. Až na tři kroky ležící postavu rozeznal. „Strejdo!“ vydechl, když se konečně protlačil k jeho lůžku.

.

Madara ležel na břiše a konečně po dlouhé době se cítil trochu líp. Na zádech a ruce dostal bylinkový zábal, který chladil. Natočil hlavu směrem k známému hlasu. „Sasuke,“ zachraptěl, jak měl úplně vyschlé v puse. Cítil se pořád pod psa a zároveň ho štvalo nepříjemné popichování od ostatních. Prej ohnivý mág a připálil sám sebe. Přitom to tak vůbec nebylo.

.

„Ahoj,“ vydechl Sasuke a přiklekl k jeho posteli. Strašně se mu ulevilo, když viděl, že jeho představivost byla horší než skutečnost, představoval si svého příbuzného na škvarek, ale snad to nebude tak vážné. „Slyšel jsem, co se stalo… jak je ti? Nepotřebuješ něco?“ Asi bylo trošku hloupé ptát se, jak se cítí, ale rád by to slyšel přímo od něj. Rozhodně vypadal hodně vyčerpaně.

.

„Vodu, prosím,“ zašeptal Madara a počkal, než mu Sasuke skočí pro pohárek vody. Hned mohl mluvit lépe, když neměl v puse vysušené jako v peci. „Nechceš mě popravit? Aspoň bych to měl rychle za sebou,“ zeptal se nejstarší Uchiha s nádechem humoru. Kdyby byl oženěný, tak si mohl celou tuhle válečnou mašinérii odpustit, ale jaksi u něj to nebylo možné.

.

„No, no,“ pokáral ho Sasuke slovně, „to jsou řeči. Co by ti řekl táta, kdyby tě takhle slyšel?“ Otec s matkou i strýc Izuna mu dost chyběli, už pár let, co začala tahle válka, se s nimi neviděli, protože do tábora byl pochopitelně civilistům vstup zakázán. Jediné, co sem tam fungovalo, byla pošta, takže dostávali aspoň touto cestou vědět, jak to vypadá v Červeném hvozdě.

.

„Že fňukám jako ženská,“ uchechtl se zmoženě Madara a přivřel oči. „Řekni mi popravdě, jak to tam vzadu vypadá.“ Podle bolesti by řekl, že minimálně přišel o všechnu kůži a svaly na hřbetě. Taky mu to upálilo vlasy a měl je podstatně kratší než normálně. Jen škoda, nebo možná dobře, že si na záda neviděl.

.

Sasuke se skousnutým rtem přehlédl Madarova zranění. Minimálně půlku zad měl hustě popatlanou hojivou mastí, skrz níž prosvítala seškvařená kůže. „N-no… není to tak zlý,“ usoudil a snažil se vyznít ledabyle, „až se uzdravíš, budeš mít doma co ukazovat, na válečný zranění se určitě nějaká ženská chytne, co ty na to?“

.

„To lhaní ti nikdy moc nešlo,” zabručel Madara nespokojeně, jestli mu Sasuke lhal, tak to muselo být dost ošklivý. Jasně, měl už spoustu popálenin, jako kovář se tomu nevyhnul, ale povětšinou byly drobnější a rychle se zhojily. „A na popáleniny fakt nikdo neletí. Navíc mi to upálilo vlasy. Ty zmrdi Nilfgaardští na nás zase házeli hořící výbušné nádoby. Bylo jich moc a nedokázal jsem je všechny uhasit dřív, než spadly na zem.”

.

Mladší Uchiha přikývl. Takhle to tedy bylo. Od začátku věděl, že za to určitě nemohl oheň od Madary, z celého rodu Uchihů byl jeho strýc vůbec nejlepší mág. „Taky jsme s tím měli dneska problém,“ přisvědčil, „neříkal ti doktor, jak dlouho se to bude hojit?“ Odhadoval, že bude trvat pár týdnů, než naroste nová kůže, navíc bude nejspíš třeba pravidelně odstraňovat tu odumřelou. Mimoděk se otřásl, to bude značně bolestivá záležitost.

.

„Neměl čas. Nakydal mi na to mast a šel rychle ošetřovat někoho druhého. Doufám, že bude mít dost času na to, aby se mi to plně uzdravilo, než mě někam pustí do boje,” povzdechl si Madara. „Jak to vypadá s vlasy?” Měl svoje číro rád a každý upálený vlásek mu přišel líto. A teď mu tam udělají krátký sestřih… to fakt nechtěl.

.

Sasuke vyprskl smíchy. „No, je vidět, co ti dělá největší starosti,“ zazubil se a opatrně prohrábl husté černé háro, které mu doktor smetl na stranu, aby se vlasy nedostaly do masti na zádech. „No, trošku je to ožehlo,“ připustil, na jedné straně měl prameny opálené zhruba do délky k lopatkám. To muselo být nepříjemné, zakládal si na tom, že je nosil minimálně do pasu. Cvrnkl Madaru do nosu. „Je vidět, že ti zas tak špatně není, když ti jde hlavně o vzhled. Člověk se tu strachuje o tvůj život a ty tady vyrukuješ se zničeným účesem…“

.

„Hm, když vlasy rostou hrozně dlouho,” zabručel Madara a poprosil Sasukeho o ještě jeden pohár vody. Žíznivě se napil. Jeho tělo potřebovalo vodu k léčení a tvorbě nových buněk. Znaveně přivřel oči. „Kde máš tu svoji kobylu? Vždycky chodí s tebou…” Musel se uchechtnout, když pronesl další větu. „Už jsi dlouho neměl natrhlé koutky, to spolu vůbec nešukáte?”

.

„Strejdo,“ zavrčel Sasuke dotčeně, „Kakashi není žádná kobyla a do toho, co spolu děláme… nebo neděláme, ti nic není.“ Reagoval možná trochu úsečnějším tónem než jindy, ale jednak tohle popichování až moc dobře znal od Orochimara, jednak byl už z nedostatku sexu a vůbec intimností poněkud frustrovaný. „Zato o tobě jsem nedávno slyšel, jak sis dělal ve stanu dobře,“ odpověděl hned poté útokem, „myslím, že seš teď pro vojáky ještě větší legenda než předtím…“

.

„Aspoň budou vědět, s čím se můžou pustit do křížku,” zachechtal se a pak bolestně sykl, jak sebou nechtěně pohnul špatným směrem. „Jednou za čas si to musí dělat všichni, jinak by tu z toho zešíleli. Myslím, že i tobě by to prospělo. Jseš napruženej víc než normálně, ale chápu, že šukat v táboře s kentaurem by byla jistě zábava pro všechny.” Jednou by to fakt chtěl vidět, jak si to mezi sebou rozdávají.

.

Sasuke se kysele zašklebil a odhodil si pramínek delších vlasů z obličeje. „Zařiď mi soukromí a budu se tvou radou řídit,“ ujistil ho, „v opačném případě to radši vydržím, nemám zájem, aby mě u toho někdo okukoval.“ Spousta vojáků se jim kvůli tomu smála. Na jedné straně platili za největší zvrhlíky, že v podstatě provozují takové křížení druhů, na druhé straně byli za stydlíny, že to nikdy nedělali v táboře.