Žánr: AU, PWP

Autor: Daenerys & Smajli

Pairing: MadaSasu, zmíněno OroSasu

Varování: yaoi (18+), BDSM, perverze

Obsah: Sasuke se stal sirotkem v jedenácti letech. Souhrou nešťastných událostí a neuvěřitelných náhod se navíc o pět let později dostává do dražby domácích "mazlíčků" a jeho novým majitelem se stává tajemný černovlasý muž... muž, který mu je tak nápadně podobný. Vzpurný mladík se se svým osudem nehodlá tak lehce smířit, jenže jeho páníček má až pozoruhodně široký repertoár těch nejzvrhlejších praktik, kterými umí nalomit nejen jeho vzdor a hrdost, ale snad i samotné základy jeho života.

 

 

Velká místnost trochu připomínala menší divadelní sál, alespoň co se týkalo jeviště, či spíše řečeno naleštěného pódia, ostrých reflektorů namířených právě na tento důležitý plácek, a také stupňovitého hlediště kopírujícího takový malý amfiteátr známý již od starověkých Řeků, ačkoliv na rozdíl od antických dob to zde bylo zcela moderně zařízeno.

Za zmínku rozhodně stálo obecenstvo, nebo spíše ti, kteří by v klasickém divadle nebo kině byli nazýváni obecenstvem. Všichni do jednoho totiž byli na první pohled lidé z vysoké společnosti, pánové v dokonale padnoucích oblecích z nejdražších látek, se zápěstím zdobeným diamantovými rolexkami, s mobilními telefony za desítky tisíc, obsypaní zlatými řetízky či prsteny. Našlo se mezi nimi i pár dam ve skvostných šatech s vkusnými šperky z drahých kovů a kamenů, ale drtivá část byla tvořena muži. Nebyli to však celebrity, alespoň ne v pravém slova smyslu, valná většina z nich neměla jméno, které by se denně objevovalo v novinových titulkách, a to bylo jenom dobře, protože všechno to, co se tady odehrávalo, bylo nelegální.

Minimálně z poloviny zdejšího osazenstva čišelo nezpochybnitelné charisma a šarm, takto úspěšní lidé byli sebevědomí, často velmi vzdělaní a hodně dbali na svou image. Vládl tu čilý polotlumený hovor a v rukách téměř všech lidí byly k vidění sklenky s kvalitním alkoholem, ať už se jednalo o vynikající ročníky vína, nejlepší sladové whisky, jemné likéry či něco ještě tvrdšího.

Ještě snad dokonce zajímavější než to, co se dělo v hledišti, se odehrávalo právě na pódiu, které bylo středem pozornosti všech těch zazobanců. Dva muži – už na první pohled takoví, co trávili mnoho hodin týdně v posilovnách – právě odváděli pryč mladého muže zhruba kolem dvaceti let, hnědovlasého, s fialovým tetováním na tvářích a – což bylo asi nejvíce šokující – zcela nahého. Z jeho omámených pohybů bylo navíc patrné, že není tak docela při smyslech, a ke všemu měl kolem krku silný obojek s řetízkem, za který byl tažen.

Vepředu na jevišti stál muž se světle modrým mikádem a hnědýma očima, také velice slušivě oblečen, a jako jediný svíral v ruce místo alkoholu mikrofon. Jmenoval se Mizuki a před sebou měl malý pultík s kladívkem, nebyl to ovšem žádný soudce, nýbrž dražebník. Jednalo se totiž o aukci. O velmi specifickou aukci.

„Tak tedy Kankuro už míří ke svému novému pánovi, jen zopakuji, že byl prodán za dva miliony korun,“ prohlásil Mizuki směrem k hledišti, nicméně hned pokračoval: „Ale teď, vážení, tu máme opravdovou třešničku, opět pro všechny čtyřprocentní gentlemany v tomto sále. Muž, šestnáct let. Veden jako pohřešovaný, bez rodiny, bez přátel, ideální partie. Překrásný kousek, zdravý po všech stránkách a – pozor, vážení – skoro nedotčený.“ Mizuki počkal vteřinku na reakci publika v podobě hromadného perverzního uchechtnutí. „Přivítejte mezi námi Sasukeho.“

Na pódium byl napůl přiveden, napůl dovlečen další mladík, nedospělý teenager s vlasy barvy půlnoční černi, roztomile rozčepýřenými v zátylku a splývajícími v delších pramenech po stranách pohledné tvářičky s téměř aristokratickými rysy. Na jeho atletické postavě bylo znát, že se pravidelně věnuje, nebo alespoň věnoval nějakému sportu, byl štíhlý a pružný jako vznešená laň, ale zároveň mu na pažích, nohou, hrudi i plochém bříšku vystupovaly pevné svaly. Jeho pokožka se i na dálku zdála hebká a teplá, kromě několika málo pigmentových skvrn ji nehyzdila žádná jizvička ani kaz.

Nejpozoruhodnější, což ovšem nikdo ze zdejších lidí nemohl vidět, však byly jeho neobvykle velké a něžné oči, obrovské na kluka, nádherné jako oči holubice. Měly barvu nočního oceánu, jehož dno bylo poseto safíry a pobřeží bylo lemováno závoji hustých dlouhých uhlových řas. Jaká škoda, že jeho zorničky byly podivně rozšířené a svědčily o přítomnosti drogy v mladíkově těle.

Dva muži – ti samí, kteří předtím odváděli Kankura – donutili mladého muže kleknout. Nebyl ještě zcela nahý, ale jediné, co zakrývalo jeho nejintimnější místa, byly bavlněné boxerky neutrální bílé barvy, s nimiž však ostře kontrastovala jeho opálená pleť.

 

Mezi mnoha přítomnými lidmi seděl i jistý muž. Na rozdíl od ostatních působil spíše nenápadně, třebaže byl i na první pohled velmi pohledný a nepochybně i bohatý, o čemž svědčil nádherný na míru šitý oblek černé barvy, který téměř splýval s jeho dlouhými a hustými vlasy připomínající záplavu půlnočního hedvábí. Nebyl zde častým návštěvníkem, naopak – dnes tu byl vlastně úplně poprvé, ale i přesto na jeho ostré, nesmlouvavě vyhlížející tváři nebyla znát nervozita nebo snad opovržení nad tím, co se zde odehrávalo. Jeho podmanivě pronikavé oči, stejně černé jako jeho hříva, si dění na pódiu prohlížely spíše s nezájmem.

Madara Uchiha měl ve svých kruzích celkem zajímavou pověst. I přes jeho nepochybný podnikatelský talent a jmění, které díky němu nastřádal, byl mužem spíše odtažitým, co se i se svým nezvyklým šarmem a charismatem společnosti víceméně vyhýbal a na první pohled by snad mohl vyhlížet zcela obyčejně. Byl velmi samotářský, proto by se snad mohlo jevit podivně, že se dnes večer účastnil této akce, která byla vyhrazená pro tu nejvyšší smetánku a jejíž účel byl zcela jasný – ať už zazobaní muži či ženy, každý zde toužil po tom si domů pořídit něco zcela neobvyklého – lidského mazlíčka.

Většinou se jednalo o mladé chlapce a dívky buď sebrané odněkud z ulice nebo prodané lidmi, kteří na nich chtěli zbohatnout. Nebylo divu, cena každé osoby zde čítala minimálně šest nul a celá dražba probíhala v naprostém utajení. Jen pár osob si vysloužilo pozvánku. Madara, ač jinak vedl sice ne zcela počestný, zato zákonný život, svou účast zvažoval nezvykle dlouho. Skoro to vypadalo, že svojí návštěvy lituje, žádný ze zde vystavených mladíků ho zatím nezaujal, ale teď přeci jenom trochu zbystřil. Jeho krásné a inteligentní oči se zaměřily na nepřítomně se tvářícího chlapce, kterého právě přivedli.

 

Černovlasý mladík vzbudil zájem nejen u Madary, ale mnoho mužů i žen si ho měřilo velmi zaujatě, někteří z těch, co měli sedadla dál od pódia, dokonce používali divadelní kukátka, aby si dobře mohli prohlédnout každý detail.

„Tak, tak, milé dámy a vážení pánové, tady Sasuke není klasickým zbožím, neholduje žádným návykovým látkám a rozhodně to není dítě ulice,“ zdůraznil Mizuki ve vidině dobré aukce, načež přešel k tmavovláskovi, jemuž na krku cinkal typický obojek s řetízkem, který měli zapnutý všichni muži a ženy určení k dražbě. Starší muž mu rozevřel čelisti od sebe jako zvířeti, aby předvedl jeho kompletní chrup. „Povšimněte si, jak dokonalé a rovné má zuby,“ zvolal do hlediště. Nebylo to totiž tak samozřejmé, jak se zdálo – většina těch, kteří končili v těchto místnostech, totiž buď pocházela ze zemí, kde zubní péče nebyla dostupná pro všechny, nebo z poměrů, kde si tak jako tak zdravotní pojištění a tedy zubaře nemohli dovolit. Bílé zuby, nevyražené ve rvačkách nebo nezčernalé kazy, byly tedy ceněné a přidávaly na hodnotě.

Vypadalo to, že ani v omámeném stavu se však mladíkovi zacházení nelíbí, protože se trochu cukal a odvracel obličej, mžoural do ostrého světla reflektorů, které na něj byly zaměřeny.

Sasuke měl však i mnoho dalších kvalit, které Mizuki neváhal pořádně vyzdvihnout. „Vlasy jako hedvábí, silné a zdravé!“ vnadil obecenstvo a trochu neurvale zajel prsty do mladíkovy vraní kštice, „a podívejte se na tu tvářičku – no není jednoduše andělská?“

„Chci vidět jeho péro!“ zavolal hlasitě kdosi z hlediště, což bylo odměněno bujarým smíchem. Všichni věděli, že na to tak jako tak dojde, nikdo totiž na téhle aukci nekupoval zajíce v pytli.

„Ano, ano, samozřejmě, přece vám nemohu odepřít pokochat se tím nejdůležitějším,“ uculil se zvrhle Mizuki a kývnul na oba dva muže, aby Sasukeho svlékli. Nevypadalo to, že by si to chtěl nechat líbit, dokonce něco nesrozumitelného zakňoural a jeho ruce sebou škubly, jako by se chtěl svým věznitelům vytrhnout. Zjevně byl silná osobnost, když se snažil bojovat i pod vlivem drogy.

 

Madara spolu s ostatními zaujatě sledoval, jak se dva hřmotní poskoci vypořádávali s kroutícím se mladíkem, kterému se svlékání ani za mák nelíbilo, třebaže si nedokázal zachovat zaostřené myšlení. I se zakaleným rozumem dokázal dobře rozpoznat, že se ocitl v nebezpečné situaci. Dlouhovlasému Uchihovi jeho vzpurnost docela imponovala, rozhodně mezi ostatními vynikal.

Trvalo několik delších chvil, než se chlapcem vypořádali a všechny oči v sále se upřely do jeho nově odhaleného klína. Stejně jako i všichni předcházející „objekty“ byl do hladka vyholený, aby vynikla jeho hebká broskvová pokožka a v jeho případě i velmi slušně vyvinuté přednosti. Až bylo s podivem, že se v dražbě objevil někdo takový. Dlouhovlasý Uchiha poprvé za dnešní večer zauvažoval, že by si někoho takového pořídil domů. Však také bylo vidět, že i všichni ostatní nahého a ponižovaného mladíka provrtávali chtivýma očima. Tohle rozhodně nebude levná koupě.

„Za tenhle prvotřídní kousek,“ zvolal Mizukiho slizký hlas, „je vyvolávací cena dva miliony korun. Jak vidíte, nic mu nechybí a jedná se o skutečně výstavního hřebečka.“

 

Do vzduchu ihned vyletělo moře rukou nebo mávátek s čísly účastníků. Roční příjmy těchto businessmanů mnohdy dosahovaly i daleko vyšších částek.

„Tak to máme dva miliony a jeden sto tisíc… dva miliony dvě stě tisíc… ano, vidím dva miliony pět set tisíc?“ kontroloval nadšeně modrovlasý muž ruch v sále.

Svým způsobem nebyla aukce jen o tom získat nějakého přítulného mazlíčka domů, ale tihle boháči se rádi předváděli a rádi dokazovali sobě i jiným, že mají na to, o čem si všichni ostatní mohou nechat jenom zdát. Byla to pro ně tedy i jakási soutěž.

„Dva miliony šest set tisíc… podívejte se dobře na tu krásu!“ vykřikoval Mizuki do všeobecného ruchu a kývl na své poskoky, aby černovlasému mladíkovi pořádně roztáhli nohy, měl tendence je dávat k sobě, „pozor, jak vidíte, Sasuke vyžaduje pevnou ruku, kdo z vás bude mít tu čest si ho zkrotit? Ano, dva miliony sedm set tisíc…“

„Tři miliony!“ zavrčel jakýsi chlápek v přední řadě s ulízanými světlými vlasy a pískovým knírkem a bradkou, který vypadal jako pořádný kulturista, možná šampion boxu v těžké váze.

„Tři miliony, dá někdo víc?“ hecoval Mizuki, zájemců už trošku ubývalo, ale pořád jich bylo celkem dost.

„Tři miliony sto tisíc,“ přebil nabídku uhlazený zrzavý muž s neproniknutelnýma očima.

 

Madara příliš nevnímal čilý ruch kolem, ani nevěnoval obzvláštní pozornost závratným částkám, které za mladíka ostatní nabízeli. Propaloval černovlasého chlapce svýma tmavočernýma očima a dopodrobna studoval jeho dokonale stavěné tělo, které pod rozpálenými reflektory téměř zářilo jako lunou osvícená křišťálová hladina. Pozornost věnoval hlavně jeho půvabné tváři, která i zastřená drogou vyzařovala inteligenci, která se hned tak u někoho nevidí. I celé jeho chování a nespokojené ošívání a škubání ukazovalo, že má mladík pozoruhodnou hrdost i odvahu. Černovlasý Uchiha na něj hleděl se zájmem dravce.

„Tři miliony osm set tisíc,“ ozvalo se nespokojeně od onoho blonďatého kulturisty, který seděl dvě řady pod Madarou. O ceně se hádal se zrzkem kousek opodál. Rozhodně se jednalo o nejvyšší částky, které dnes večer padaly.

Dlouhovlasý muž předstíral, že ani tentokrát nemá zájem, ve skutečnosti však v tichosti zvažoval všechny možnosti. Rozhodně by nebyl proti si do svého samotářského života pořídit někoho přítulného a tenhle mladík mu imponoval. Velmi mírně řečeno. Ne že by tady nabízeli nějaké podřadné zboží, všichni prodávaní byli pohledné… téměř děti. Ale Sasuke i mezi nimi opravdu vynikal, nebylo divu, že se o něj prali. Mít takového mazlíčka by nebylo jen tak. Znamenalo to i určitou prestiž.

„Čtyři a půl milionu,“ zazněl sálem jeho podmanivý a hebký baryton, který byl dnes slyšet vůbec poprvé. Však se na něj také hned upřely všechny oči v okolí, včetně Mizukiho.

 

Sálem to zašumělo vzrušením. Nejenom proto, že Madara Uchiha sebejistě porušil nepsaný protokol, obvykle se totiž přidávalo po pár stovkách tisíc, a on takový postup zavrhl a rovnou vyhnal cenu až do výšin, ale především to také byla horentní suma. Nejvyšší nabídka, která zde dnes padla, byla tři miliony sto padesát tisíc za jistého ruského rudovlasého mladíka s japonským tetováním nad jedním okem, protože byl podobně jako Sasuke po všech stránkách zdravý a docela i pohledný, ale tohle černovlasé koťátko, co se tu mírně vzpouzelo, vzbudilo očividně ještě větší zájem.

„Čtyři a půl milionu! Dá někdo víc?“ zahýkal Mizuki, kterému oči svítily ve vidině tučného výdělku, „čtyři a půl milionu poprvé.“ Tázavě se podíval na ty dva Madarovy soupeře, kteří předtím na Sasukeho tak vehementně přihazovali. Zrzavý muž mírně zavrtěl hlavou, i když se tvářil dost nevrle, a světlovlasý hromotluk jako by si to rozmýšlel. „Čtyři a půl milionu podruhé…“

Aukce samozřejmě ještě pokračovala a nikdo si nemohl být jistý tím, jaké „zboží“ přijde na řadu ještě po Sasukem. Mohli to být mladíci třeba i lepší, ačkoliv se zdálo, že černovlásek je zatím výkvětem toho nejpohlednějšího, co se dnes ukázalo, však tomu také odpovídala ta nevídaná částka. Nakonec si blonďák s knírkem vztekle založil ruce na prsou a probodl Madaru naštvanýma očkama, do dražby už ale nezasáhl.

„Čtyři a půl milionu potřetí, prodáno číslu třicet sedm!“ zvolal hlasitě Mizuki a klepl krátce kladívkem do pultíku. Žádná jména se tady pochopitelně z bezpečnostních důvodů neuváděla, pokud se nejednalo o objekty v aukci.

 

Na Uchihově tváři se objevil mírný samolibý úsměv. Nebyl přehnaně šetřivý, docela rád si svého bohatství užíval, ale nebyl ani příliš rozhazovačný. Čtyři a půl mega jako jednorázová platba bylo i pro něj docela dost, třebaže za různé pozemky často platil víc. Nevypadal však, že by závratné částky litoval, rozhodně učinil zajímavý obchod. A ty otrávené výrazy ostatních byly slaďoučké třešničky na vrchu.

Jako další přivedli na pódium štíhlou snědou dívku s rozčepýřenými rudými vlasy. Zatímco ji Mizuki možná až příliš entuziasticky představoval, byl Madara zahloubaný do vlastních niterných úvah. Bude se na svého mazlíka muset trochu připravit, ale většinu potřebného by doma měl mít. Přeci jen… nevedl zrovna ortodoxní sexuální život. To by tady ani nebyl.

Zbytek aukce už nevnímal, jen očima pořád přejížděl po místech, kam všechny prodané odváděli, jako by ho snad mohl zahlédnout přes zeď. Tady se nestávalo, že by někoho neprodali a museli jeho „majiteli“ vrátit peníze nebo že by se ho museli zbavit trochu tradičnějším způsobem. Téměř nedočkavě čekal, až se celý večer nechýlí ke konci a on se s dalšími kupujícími přesune do salónku k podepsání smluv.

 

Aukce pokračovala ještě další dvě hodiny a předváděli se mazlíčci všech různých ras a kvality ve věkovém rozpětí tak od čtrnácti do dvaceti let, všichni omámení drogami, aby si nechali povolně roztáhnout nohy a předvést se do všech detailů. Až bylo trochu znepokojivě překvapivé, kolik mladých mužů a dívek bylo takhle prodáváno jako mazlíčci k uspokojení všech potřeb a choutek svých nových pánů. Ovšem vzhledem k hojnému počtu zájemců si opravdu každé zboží našlo svého kupce, někteří si dokonce pořídili i dva až tři.

Čtyři a půl milionu sice nebyla nejvyšší suma, kterou kdo na dražbě zaplatil, ta se vyšplhala až k šesti milionům, ovšem za tři kousky otroků. Sumu, kterou nabídl Madara Uchiha za jediného mazlíčka už nikdo nepřekonal, ale faktem také bylo, že se také černovlasému kocourkovi už prakticky nikdo nevyrovnal, což nesl blonďatý hromotluk vepředu poměrně nelibě. Větší zájem už vzbudil jenom sedmnáctiletý mladík s bílým modře podbarveným mikádem, ale i za něj se částka vyšplhala k „pouhým“ třem milionům sedmi set padesáti tisícům.

Nakonec aukce skončila a Mizuki všem poděkoval za zájem, účast a štědré příspěvky, přičemž kupce vyzval, aby se dostavili do haly, kde si je potom budou volat dle jejich přidělených dražebních čísel a budou jim předávat zboží. Protože z oné místnosti byl pak přístup rovnou do garáží, budou si moct svého mazlíčka ihned naložit a odvézt.

 

Madara seděl v luxusně zařízené místnosti, kde byla podél červeně vymalovaných stěn rozmístěná pohodlná kožená křesla černé barvy, která byla povětšinou zcela obsazená bohatými zvrhlíky. Jen střídmě upíjel alkohol z křišťálové vyřezávané sklenky, tato společnost neměla ve zvyku své zákazníky jakkoliv šidit, a na rozdíl od ostatních stále setrvával v naprosté tichosti. Jiní i teď debatovali o svém výběru se svými společníky a často se něčemu hlasitě smáli. Nikomu tady nepřišlo nijak zvrácené, že zaplatili nechutné sumy za unesené děti určené k uspokojení jejich zvrhlých přání.

Starší Uchiha si zrovna prohlížel vkusné a nepochybně i drahé obrazy, kterými byla místnost zkrášlena, když konečně zavolali jeho číslo. Všichni na okamžik ztichli, jako by si snad chtěli znovu prohlédnou toho muže, co za jediného mazlíka zaplatil takovou částku. Madara si jejich pohledů nevšímal, choval se, jako by všichni byli pod jeho úroveň, což byla svým způsobem pravda. Teď hodlal věnovat pozornost jen svému novému majetku.

Za tmavými lakovanými dveřmi z tvrdého dřeva se rozkládala kancelář, podstatně menší než salonek, který s ní sousedil, ale stejně velikášsky zařízená. V jejich sférách se každý rád pochlubil, jak moc nadité konto má. Uprostřed místnosti se nacházel velký mahagonový stůl, za kterým seděl poměrně neškodně, ale zato prohnaně vypadající stařík se stříbrnými vlasy. „Výborně, dobrý večer. Udělejte si prosím pohodlí,“ vybídl ho dobrácky a pokynul mu k volné židli. Madara pouze kývnul na pozdrav a dobře si prohlédl i druhého muže, který stál vedle něj. Bledý, ve středních letech, se žlutýma hadíma očima, ze kterých by jinému už běhal mráz po zádech. Uchiha se sebevědomě posadil a očima přejel štos papírů, který ležel na desce před ním.

 

Postarší chlápek, na jehož nose se skvělo výrazné mateřské znaménko poklepal prsty na vrchní list dokumentů. Jmenoval se Jiraiya a v tomhle businessu se pohyboval už celkem dlouho. „Tak tedy, pane, zakoupil jste si dnes v naší aukci objekt číslo patnáct, a to za cenu čtyř a půl milionu korun. Souhlasí to?“ ujistil se u Madary, a když se mu dostalo přikývnutí, zběžně prolistoval řádku hustě popsaných papírů a zvedl k Uchihovi oči. Vypadal zaujatě, za tuhle cenu se kupovalo jen velice málo kousků, rekordní suma za celou jeho kariéru byla asi pět milionů – a to už v téhle branži dělal pěknou řádku let.

„Dobrá tedy. Můžete si nyní přečíst potřebné listiny, nikde se pochopitelně nezmiňuje žádné jméno vašeho nového mazlíčka, všude je hovořeno pouze o tom, že jste v naší aukci zakoupil, jak už jsem říkal, objekt číslo patnáct. Protože si našich klientů velice vážíme, budete si jej moci odvézt hned teď, ale transakci prosím proveďte do tří dnů, což nám zde stvrdíte svým podpisem. Jistě vám nemusím připomínat, že v naší kompetenci je i velice účinné… vymáhání dluhů, pokud je to třeba, ale věřím, že žádné takové problémy nevzniknou,“ usmál se následně Jiraiya na černovlasého muže. „Odstoupit od smlouvy nelze a vrátit… zboží pochopitelně také ne. Jinak, máte-li dodatečně nějaké dotazy ohledně svého objektu, můžete se obrátit tady na našeho přítele, který nám jej dodal,“ pokynul hlavou směrem k bledému muži vedle sebe, který měl stejně jako Madara uhlové vlasy dlouhé po pás, ale ne tak husté a spíše rovné, uhlazené.

Chlápek se slizce na Uchihu usmál, v uších mu zacinkaly náušnice. „Mohu vás ujistit, že jste neprohloupil. Sasuke je… velice výjimečný mladík,“ pronesl s významným mrknutím, „jistě brzy seznáte, že jeho přednosti jsou téměř zánovní… sám jsem uvažoval, že si ho nechám pro potěšení.“

 

Madara znovu krátce zatěkal pohledem k onomu muži. Na první pohled byl velmi nesympatický a zákeřný jako jedovatý plaz. To sice platilo o více lidech, které zde dnes večer potkal, ale v něm se tyto vlastnosti očividně dost zkoncentrovaly. Měl ale dostatečné vychovaní, aby nedával svoje myšlenky nijak najevo. Pozorně studoval smlouvu, ve které skutečně nezazněla žádná jména, aby se tak všechny strany případně právně chránily. Byla sepsaná skutečně odborně, vše nasvědčovalo tomu, že je tohle pro staršího muže jen běžná formalita.

Uchopil do svých prstů krásné zlaté pero a chystal se přidat své jméno vedle Jiraiyova, když znovu upřel svoje ledově chladné, ale přesto podmanivé černé oči na tmavovlasého muže. „Dražebník mluvil o tom, že je téměř nedotčený, co to přesně znamená?“ optal se způsobem, jako by zjišťoval stav svého auta. V žádném případě nebyl pedofil, ale měl slabost pro mladé kluky, a pokud byli ještě nevinní, tím lépe. Rád jim… ukazoval skutečný svět.

 

Orochimarův úsměv se chlípně rozšířil. „Abyste tomu porozuměl, pane, Sasuke přišel před pěti lety o rodinu. Vzal jsem si ho do pěstounské péče z dětského domova před třemi měsíci a řekněme, že… no, touha převážila nad výdělkem, někdy totiž tady šéfovi dodávám neposkvrněné zboží,“ poplácal Jiraiyu po rameni, „ale u něj jsem neodolal, nicméně jsem se snažil krotit a každý měsíc jsem si ho vzal pouze jednou, jako takové měsíční výročí jeho krátkého pobytu u mě. Ujišťuji vás ovšem, že jeho dírka nepoznala nic kromě mého péra a je téměř panická… skoro dětsky útlá. Nedá se říct, že by těmto hrátkám přivykl, ostatně…“ Orochimaru pozvedl ruku a obrátil ji hřbetem k Madarovi, aby si mohl povšimnout zahojených jizev ve tvaru lidských zubů. „Budete si na něj muset dát větší pozor. Je vzpurný a rád kouše,“ ušklíbl se.

Jiraiya svého spolupracovníka zpražil pohledem, aby ho umlčel. Měl trochu obavu, aby si to ještě Madara nerozmyslel, koneckonců smlouva ještě nebyla podepsaná a čtyři a půl mega byl velký balík.

 

Dlouhovlasý Uchiha nedal ve tváři nijak najevo, jak na něj jeho úchylné řeči zapůsobily či jej znechutily. Upřímně měl onen muž docela odvahu, prodat někoho, koho měl v pěstounské péči… Očividně to musel umět zařídit tak, aby jej nikdo nepodezíral, protože stát si většinou dával docela pozor, aby děti v jeho péči někam nezmizely. Samozřejmě se mu to ne vždycky dařilo, proto tu existoval tento podnik.

Madara otáčel pero ve svých štíhlých prstech a přemítal. Nebyl úplně rád, že už je Sasuke poskvrněný, rád byl všude první, ale koneckonců… nezaučený očividně byl a podle těch ne zrovna hezkých jizev i dost vzpurný. Rád takové mladíky krotil, i když tohle pro něj bude svým způsobem poprvé… všichni jeho milenci byli zatím dobrovolní. Zhluboka se nadechnul a nechal si ještě chvilku na rozmýšlení, než na příslušnou řádku vystřihl napůl čitelný podpis.

 

Jiraiyovi se zjevně ulevilo, nechal Madaru podepsat tři kopie, jednu pro něj, jednu pro sebe a jednu rezervní, kdyby náhodou došlo k nějaké nehodě či se jedna někam ztratila. Díky všem těmto nekalým obchodům byl jedním z nejbohatších lidí v téhle zemi, ale pravdou bylo, že musel také hodně investovat do utajení, do úplatků, aby ty správné oči a uši byly slepé a hluché, ale pochopitelně také do samotného obchodu, nehledě na to, že určité nemalé procento šlo samozřejmě i těm, kdo mu tyhle mazlíčky dohazoval.

„Výborně,“ prohlásil radostně a hned si dvě kopie smlouvy přitáhl k sobě, „doufám, že budete se zakoupeným objektem nadmíru spokojený. Mějte prosím na paměti, že je veden jako pohřešovaný a jeho případné nalezení státními orgány by vedlo ke skutečně obrovským nepříjemnostem. Máte pro něj zařízeno a připraveno bezpečné… ubytování?“

 

Koutek Madarových úst se zvlnil do mírného úsměvu, který byl spíš než cokoliv jiného lehce nadnesený a pohrdavý, ale přesto svým způsobem pozoruhodně podmanivý. „Nemějte obavy,“ ujistil staršího muže pevným hlasem. Ne, že by se na něj předem nějak připravoval, upřímně ani nečekal, že by si tu dnes někoho pořídil, ale černovlasý Uchiha byl člověk, který si velmi cenil svého soukromí a podle toho i vypadal jeho dům. Bydlel v okrajové a tiché čtvrti a do jeho vily se nikdo nezvaný nedostal. A ostatně ani ven. Byl si dobře vědom toho, že by se po mladíkovi mohl někdo shánět a ani on asi nebude ze začátku úplně svolný u něj zůstat, ale o to už se postará.

Jiraiya se tvářil poměrně spokojeně, sice tento muž byl jeho zákazníkem vůbec poprvé, ale měl na utajení koneckonců stejný zájem. „Dobrá tedy,“ přikývl s dobráckým úsměvem a zvedl sluchátko telefonu. „Přiveďte patnáctku,“ přikázal někomu na konci drátu a všichni tři muži už čekali v naprosté tichosti.

 

Nemuseli stát v napětí dlouho, protože poměrně rychle se za dveřmi ozval šramot a následně do místnosti vstoupili dva muži, které bylo možno vidět už na aukci, jak se starají o jednotlivé mladíky a dívky, a mezi sebou vlekli černovlasé roztomilé koťátko, které už na sobě mělo zase bílé boxerky a kromě nich navíc čerstvé vpichy na paži, což svědčilo o tom, že dávka sedativ, která dostal, byla možná příliš malá, a za tu hodinu a půl, než skončila aukce, se stihl dát trochu dohromady, bylo proto potřeba ho znovu utišit. A tentokrát tak důkladně, až se zdálo, že Sasuke vůbec neví o světě, byl úplně mimo. Na jednu stranu to pro Madaru bylo i dobře, alespoň mladík nebude mít ani ponětí o tom, kde se to ocitl a jak.

„Za to opatření se omlouvám,“ pokrčil Jiraiya rameny, „ale bylo to nezbytné, musíme chránit sebe i své klienty. Za pár hodin se probere.“ Na okamžik se odmlčel, protože byla jasné, že po svých tenhle mazlíček do Madarova auta nedojde. „Budete si přát ho odnést do vozu? Kinkaku a Ginkaku vám rádi pomůžou,“ navrhnul.

 

Starší Uchiha si pozorně prohlížel zdrogovaného mladíka, který se hroutil v pažích dvou statných mužů. Teď se konečně mohl pokochat zblízka. Byl jako mátoha, se zastřeným pohledem, což trochu kazilo celkový dojem, ale jinak byl opravdu krásně stavěný a s pohlednou tvářičkou. Měl co dělat, aby si mlsně neolíznul rty. Souhlasně přikývnul, nechtěl se s ním úplně vláčet sám, a pokynul jim směrem ke dveřím, které vedly dolů do podzemních garáží. Ještě si podal ruce s oběma muži, byť u Orochimara trochu zaváhal, než i s podepsanou smlouvou opustil kancelář.

Tři dospělí muži a jeden zfetovaný nedospělý chlapec procházeli zářivkami osvícenými chodbami až do rozlehlého prostoru pod onou budovou. Poskoci usadili mladíka do Uchihova černého bavoráka a zanechali oba samotné, ještě měli práci s ostatními mazlíčky.

 

Sasuke se skácel bez opory do lehu na zadních sedačkách se zavřenýma očima. Byl to vlastně skoro až dojemný pohled, jak se mu do obličeje svezly delší prameny černých vlasů. Vypadal bezmocně a nevinně a v lecjaké osobě by vzbuzoval bezděčnou potřebu ho ochránit, přičemž v některých se taková potřeba nepochybně svářela i s potřebou si to dokonalé, třebaže zfetované tělíčko přivlastnit tím nejperverznějším způsobem. Madara musel ovšem doufat, že ho nezastaví policie – Sasuke sice vleže na zadních sedačkách nebyl zvenku vidět, ale kdyby u něj našli téměř nahého zdrogovaného a nedospělého mladíka, který se navíc pohřešuje, jistě by měl co vysvětlovat.

Zdálo se však, že na Uchihově straně stojí štěstěna, což nebylo nic výjimečného, provázela totiž Madaru už pěknou řádku let, snad jako by se bála k němu někdy otočit zády. Nikdo mu cestu nezkomplikoval.

 

Jelikož se celá aukce docela protáhla, k Madarově vile se dostali až za tmy. V noci sice tato stavba tolik nevynikala, ovšem i tak bylo zřejmé, že její majitel rozhodně nemá hluboko do kapsy. Nebyla nijak okázale obrovská, ale i tak by se v ní pohodlně zabydlela třígenerační rodina. Přesto v ní Uchiha bydlel sám, tedy až doteď. Venku za domem na hezky udržované zahradě obehnané vysokým plotem se nacházel i krytý bazén. Madara zaparkoval v garáži, kde měl kromě svého černého miláčka i další dvě auta a otevřel zadní dveře.

Nedělal si naděje, že by Sasuke dokázal odejít po svých, už měl dokonce zavřené oči, a kdyby neznal podrobnosti, nejspíš by si myslel, že zkrátka nevinně spí. Vyhodil si omámeného černovláska do náruče, pro někoho s jeho konstitucí to nebyl jediný problém, a odnesl si to bezvládné tělíčko do volného pokoje v patře. Neodolal, aby se chvíli nekochal jeho andělským výrazem, kdy tak bezmocně ležel v pohodlných peřinách velkého lůžka. Nepochyboval o tom, že už brzy z jeho pootevřených rtíků uslyší nadávky a křik, ale on se o něj patřičně postará. Jen k tomu bude něco potřebovat. Ze své ložnice si donesl polstrovaná kožená pouta s karabinou, do kterých upevnil jeho ruce a přicvaknul je k široké pelesti. To aby mu nikam neutekl, až se probudí. Ještě prstem prozkoumal hebkost jeho uhlových pramenů, které byly jako nejjemnější hedvábí, než se odebral pryč.