Tak jo, přiznávám. Původně jsem to sem chtěla začít přidávat až potom, co to dopíšu. Ale odhaduji, že už zbývají tak maximálně 2 kapitoly a ty se mi snad do začátku prázdnin podaří dopsat. Na rozdíl od Naděje, samozřejmě za předpokladu, že se vám příběh bude líbit, bude zveřejňován po 6 dnech. Tož tedy něco k tomu...

 

Postavy: Naruto Uzumaki, Sasuke Uchiha, Itachi Uchiha, Madara Uchiha, Hiruzen Sarutobi

Žánr: AU, vampfic, historické

Páry: SasuNaru, ItaSasu, naznačeno MadaSasu, zmíněno MadaIta

 

Jinak, předem ještě upozorňuji, že jsem si klasickou podobu a vlastnosti upírů upravila k obrazu svému ;)

Ještě vás to neodradilo? Tak směle do toho :-P

 

Psal se rok 1420 a právě probíhala pravá letní noční bouře. Vítr burácel a rval ze stromů listí, les se naplňoval ozvěnou svistu, šumění a hlasitých hromů, z nichž člověk vždy téměř ohluchl. Z nebe padaly těžké provazce studeného lijáku a bičovaly ztemnělou krajinu, kterou však každou chvíli osvítil zlověstnou září některý blesk, jež se klikatily po obloze v častých intervalech. A uprostřed té spouště se krčil v nízkém mlází poblíž louky blonďatý sirotek Naruto. Sedlák ho vyhnal ze dvora a vesnická mládež, která považovala za ohromnou legraci ho týrat, za ním běžela až do lesa, kde se mu konečně podařilo je setřást, když začala ta hrozná bouře. Naruto se bál zůstat v lese, věděl, že do vysokých stromů rád bije blesk, proto nahonem doběhl k téhle louce a promočený na kost se ukryl v houštině. Ještě před pěti lety by se byl v takové chvíli možná modlil, ale víru v Boha už dávno ztratil. Věděl, že jestli mu někdo pomůže, Bůh to nebude. Tak jenom doufal, že ten nečas ve zdraví přežije. Nedaleko zaslechl šplouchání, jak kapky deště dopadaly do vody. V okolí moc lesních tůní nebylo, ale nacházelo se zde jedno jezero, říkalo se mu Ježíšovo oko, protože mělo téměř dokonale kruhovitý tvar. Blesk opět prořízl noční nebe a Naruto spatřil v dáli obrys temného hradu. Patřil prastarému rodu Uchihů. Nikdo už si dnes nepamatoval, kdy a odkud sem vlastně přišli Uchihové. Byli tu prostě odedávna, vládnoucí vrstva, patřil jim hrad a přilehlá půda, včetně vesnice, ve které Naruto žil. Ve vsi se však o nich vyprávěly divné pověsti. Především proto, že téměř nikdy ze své tvrzi nevycházeli. Jen občas se projížděli po svém panství na koních, jak to bylo tehdy u šlechty zvykem, ale nikdy nechodili do kostela a vlastně je všechny pohromadě nikdo nikdy nespatřil. Hrad byl opředen tajemstvím, údajně v něm mělo dojít ke strašlivé bitvě mezi Uchihy samotnými a jen sám purkmistr se prý občas vídal s nejstarším z jejich rodu - s Madarou Uchihou, kterému odváděli daně. Obecně ale platilo, že se lidé báli přibližovat k hradu a o jeho obyvatelích kolovaly hrůzostrašné historky. Naruto sice minimálně polovině z nich nevěřil, ale přesto v něm kamenná stavba i s majiteli vyvolávala neklid. Vtom lesem zaburácel ohlušující hrom, obloha se rozzářila světlem téměř jako ve dne a zazněla rána, při níž Narutovi doopravdy zalehlo v uších a celý se roztřásl. Věděl, že někde blízko udeřilo do stromu. Schoulil se v mokré trávě do klubíčka, chvěl se, oči měl pevně zavřené a mysl mu opanoval strach. Pouhou minutu po tom strašném dopuštění cítil, jak ho někdo bere pod paží a nepříliš jemně zdvihá na nohy. Otevřel oči a při tom pohledu se mu z hrdla vydral zděšený výkřik. Hleděl do očí samotnému démonovi. Musel to být démon, satanáš, sám ďábel, protože mu oči žhnuly v důlcích jasnou červení s podivnými černými znaky. Ty oči mu svítily, zářily jako dva rudé měsíce tak jasně a pronikavě. Naruto samým leknutím omdlel.

 ***

Když se mladý blonďák probral, zvuk bouře k němu doléhal jen vzdáleně a jakoby tlumeně. Zrovna tak to bylo se dvěma hlasy, které někde nablízku hovořily. Jak se pomalu vzpamatovával, zněly hlasitěji a hlasitěji, až mohl dokonce rozeznat jednotlivá slova.

"…je z vesnice, pane, a navíc nevíme, jestli to přežije, je úplně prochladlý a tenhle hrad je studený."

"Tak běž a zapal louče a ohně v krbech."

"Ale pane, co bude s tím chlapcem? Nechcete snad… slíbil jste mi, že zde nikoho zabíjet nebudete! Já… nedovolím vám, abyste se zde dopustil toho strašlivého hříchu!"

"Jak to se mnou mluvíš?! To JÁ tady rozhoduji, kdy a co budu dělat na SVÉM hradě. Běž zapálit ty ohně a hned!". Nějaké kroky se odšouraly z místnosti a zavrzaly dveře. Naruto ležel zřejmě na podlaze, jak usoudil, protože zem pod ním byla tvrdá jako z kamene a studená jako led. Stále nechával oči zavřené. Bál se, že kdyby je otevřel, že by zas uviděl ty červené ďábelské oči. Dveře opět lehce vrzly a dovnitř přišel někdo další. K tomu původnímu hlasu se přidal nový a Naruto si byl jistý jen tím, že oba byly mužské.

"Co se tu děje? Slyšel jsem, jak se hádáš se Sarutobim."

"Ále, to nic nebylo."

"Hele, kdo je ten kluk?". Naruto se zachvěl. Bylo mu jasné, že to muselo platit na něj a téměř cítil, jak ho ti dva muži probodávají pohledem. Došlo mu, že to musí být ti tajemní Uchihové, pokud byl na hradě… jiný hrad tu v okolí nebyl. A pokud ten muž, co ho sem přinesl, byl Uchiha… pak to všechno musela být pravda! Uchihové byli opravdu démoni, démoni s rudýma očima. Mozek mu začala zaplavovat hrůza.

"Nějaký hoch z vesnice. Našel jsem ho na louce u jezera. Byl sám, tak jsem si říkal, že ho nikdo nebude postrádat."

"Uhm… a co s ním?"

"Nevím. Máš hlad?"

"Ne, včera jsem lovil. Překvapuje mě, že sis ho nevzal ty."

"Já jsem sytý. Proč myslíš, že jsem byl dneska večer venku? Měl jsem ho tam nechat. Počkej, už to mám. Třeba by si ho vzal Sasuke."

"Nejsem si jistý, byl včera na lovu se mnou."

"To je jedno. Před dvěma dny měl narozeniny ne? Dám mu ho jako dárek. Pokud nebude mít hlad, aspoň si ho vezme pro zábavu."

"Když myslíš."

"Geniální. Kde je?"

"V salónku jako obvykle."

"Tak jdeme.". Naruto slyšel, jak se jeden z nich přiblížil až k němu a roztřásl se. Napůl zimou, napůl strachem. Cítil, jak ho silné paže vytahují na nohy. Nebylo zbytí, musel otevřít oči. Nacházel se v kamenné téměř prázdné místnosti. A před ním stál muž, vysoký a s tvrdými rysy. Měl černé dlouhé vlasy, volně rozpuštěné a trochu rozcuchané a jeho oči nebyly červené, nýbrž taky černé. Byl velice pohledný, oblečen v tmavě modrém plášti a na rukou se mu blýskaly zlaté prsteny. O kus dál, u těžkých dveří, stál ten druhý. Taktéž vysoký, dlouhé tmavé vlasy měl sepnuté do ohonu a v obličeji se mu od očí táhly vrásky, přestože věkem byl očividně mladší, než první muž, Naruto mu hádal něco málo přes dvacet let. Jeho plášť byl tmavě hnědý. "Pojď." Pobídl ho ten před ním, stiskl mu paži a hrubě ho postrčil ke dveřím. Naruto, který ze sebe nedokázal vypravit slovo, jen vyděšeně proklopýtal na chodbu, co nejdál to šlo od druhého muže, který ho pozoroval prázdným pohledem havraních očí. "Běž." Zavelel pak ten první, když oba Uchihové vyšli za ním. Narutovy nohy se hýbaly zcela automaticky, tělo ho neslo jako ve snách studenou chodbou ozářenou loučemi. Procházeli několika takovými, až konečně v jedné z nich ho ten s modrým pláštěm zastavil a chytil ho za rameno před dřevěnými dveřmi. Jako první vstoupil ten druhý muž. Neobtěžoval se klepáním, prostě vešel a hned za ním prostrčil starší Uchiha Naruta. Dveře se za nimi se skřípotem zavřely. Tahle místnost už byla o něco útulnější. Po kamenných stěnách byly rozvěšené gobelíny s různými výjevy, několik obrazů, podlaha byla dřevěná a kolem zdí bylo pár skříní s těžkými knihami. Ve velkém krbu plápolal oheň a před ním byla tři ozdobně vyřezávaná křesla. A právě z jednoho z nich se pomalu zvednul třetí muž. Jeho zjev Naruta velice překvapil. Byl mladý, na první pohled nejmladší z nich, jeho rysy byly sice ostře řezané, ale ještě spíše chlapecké. Měl na sobě černé kalhoty a rudočerný plášť měl rozepnutý. Košili nenosil a Naruto překvapeně zíral na jeho odhalené tělo. Bylo se tedy na co dívat. Ten kluk měl světle mléčnou pokožku, na hladkém plochém břiše se mu rýsovaly svaly, na holé hrudi se mu pohupoval černý medailon a jeho oči byly temně onyxové. V prstech svíral prázdnou sklenku od vína a pronikavě si trojici prohlížel.