Povídka vznikla díky Shirayuki, které jsem pomohla znovu zpracovat námět její starší nedokončené povídky. Já jsem si střihla Itachiho a ona Sasukeho, brášku, který se nevzdává poslední naděje.

 

Děj: Sasuke vystudoval na doktora a začal se věnovat psychologii. Pro jeho vědeckou práci mu byl přidělen beznadějný pacient. Dlouhovlasý muž velmi podobných rysů. Chce ho vyléčit za každou cenu, ale ztráta paměti a záchvaty agrese či paniky hrají proti němu. Rozhodne si ho vzít do domácí péče. Podaří se mu vyhnat chorobu a zároveň zjistit něco o své minulosti?

 

 

Itachi seděl v bílém pokoji. Bez duše zíral na obyčejnou nemocniční židli, snad jakoby se snažil jí pohnout jen silou své mysli. Bylo mu už přes třicet a jeho život byl v troskách, přitom si to on sám vůbec neuvědomoval.

Někdy měl pocit, že dny kolem něj běží jako šum vody, neustále se opakující zvuk bez konce. Co vlastně byl za den? Pondělí? Ne, to určitě ne… nebo snad pátek? Ta milá sestřička se zvláštně světlými vlasy mu vykládala něco o víkendu. Ale mohlo to být klidně i před týdnem. Zvláště, když mu něco píchli, tak se mu zdálo, že spí hrozně dlouho a všechno je v divném oparu. Prý vitamíny, moc tomu nevěřil, ale bylo mu to z duše jedno.

.

Jedním ze slabých světel v jeho jednotvárném životě byl psychiatr, který ho měl na starost. Mohl být tak o pět let mladší, měl krátké černé vlasy, divoce rozježené na zátylku a oči stejné barvy. Občas nosíval brýle s tmavými obroučkami, ale nebylo to proto, že by měl slabý zrak, asi se bavil tím, jak to sedělo k jeho image studenta psychologie, který už měl za sebou medicínu. Chodil sem občas i o víkendech. Ne že by neměl nic lepšího na práci."Jak dlouho už tam takhle je?" zeptal se šedovlasého staršího doktora s páskou přes oko, který tu odpovídal za jeho praxi. Zaujatě se díval do monitoru kamerového systému.

"Od rána, dostal nějaká sedativa, tak je zatím v klidu." Kakashi ani nevzhlédl od papírů, když mu podal jeden po své pravé ruce. "Je tu už tak dlouho a jeho stav se nelepší."

Mladý tmavovlásek přejel očima po papíře a zamyšleně je přivřel. Věděl, jak to s pacientem je a nesnášel řeči o tom, co by bylo lepší. Tak si vzal svoje desky, poděkoval a vyšel na chodbu směrem k ubikaci, do které pak vešel.

.

Dlouhovlasý Uchiha se ani nehnul, ba ani nepozvedl zrak, jen se lehce zachvěl. Možná mu zase něco píchnou a on to neměl rád. Bylo to nepříjemné. Když se mu do pohledu na židli zastavilo tělo, zaznamenal, že je mužské. Možná půjde na vycházku, to by bylo bezva, nebyl už venku celé věky… nebo to bylo včera? Zvedl pohled k mladému doktorovi.

.

Sasuke si přitáhl židli a posadil se na ni. Ne takovým tím přísným stylem, aby si hodil nohu přes nohu a něco si zapisoval, ale bylo to opěradlem dopředu, desky si položil na stehno a lokty se opřel o opěradlo. Zavrzání židle bylo jediným zvukem, co protrhlo ticho po dlouhých minutách. "Jsou tu na tebe hodní?" zeptal se až přátelským tónem, ale jistá lehká odtažitost z něj byla patrná. "Slyšel jsem, že se ti dnes zdálo něco špatného."

.

Chvíli si Sasukeho prohlížel, vypadal mile na rozdíl od těch zřízenců, co mu občas ubližovali, ale on nebyl žalovníček. "Já… nevím," zamyslel se nad tímto ránem. Určitě ještě nebylo moc hodin. A po chvíli mu blesklo hlavou něco nepříjemného. "Někdo mi chtěl ublížit a já se bránil… děsilo mě to."

.

Takže měl zřejmě další záchvat. Mladší tmavovlásek si v duchu povzdechl a navenek na tváři vyloudil úsměv, přičemž si posunul brýle. "A teď se cítíš lépe, klidněji?"

.

Itachi přikývl: "Je to lepší, určitě je to těmi vitamíny." Na chvíli se odmlčel, jakoby nad něčím urputně přemýšlel a pak z něj vypadlo: "Ale já jim stejně nevěřím, určitě mi dávají něco jiného."

.

"Jsou tu hodní. Kdyby nebyli, ublížilo by ti to, a ty si nepřipadáš hůř, ne?" Jakoby mimochodem si poznamenal něco do papírů. Vypadal lépe, než když tu jen tak apaticky seděl a ani nepromluvil, to se dělo na začátku. Ale ta amnézie se nezlepšila, nijak nepokročili a to ho trápilo.

.

Dlouhovlasý muž jen neurčitě pokrčil rameny. Nikdo do hlavy zdravotníkům nevidí. Třeba se stal obětí nějakého hororu, kde zavírají lidi do místností a dělají na nich experimenty. Možná by se měl pokusit utéct. To by mohl… ale ne dneska. Cítí se unaveně a ospale. Ale jedno by chtěl. "Kdy… kdy budu moct jít ven?"

.

"Až to bude pro všechny bezpečné, včetně tebe." Sasuke si všiml, že je po těch lécích až moc malátný, o víkendu sezení příliš neprotahoval, sám byl dost unavený i bez života psychicky narušeného. Přestože si tak připadal, jelikož si z prvních zhruba pěti let života nic nepamatoval. Jedna velká černá díra. Jen se probudil v nemocnici, jako při skutečném narození, strašně ho bolela hlava a řekli mu, že o rodinu přišel, to ho trápilo hodně dlouho. Vychovávali jej pěstouni, dostal se na výbornou školu a studoval, časem se odstěhoval do vlastního domku.

.

"Bezpečné pro všechny… ale já nic nedělám. Nejsem nebezpečný," protestoval slabě Itachi. Zase se mu chtělo spát, ale on nechce! Vždyť před chvíli vstal a už ho to zase bralo. Z posledních sil ze sebe ještě vypravil. "Slibte mi, že mě vezmete ven, je to tu hrozný. Chci… chci vidět nějakou zeleň."

.

"Jednou tě vezmu, slibuju." Vstal, odsunul židli a přišel k němu. "Je čas spát, zítra zase přijdu, dobře?" Jemně staršího tmavovláska položil na postel.

.

Starší Uchiha ho ještě chytil za rukáv. "Věřím vám." A propadl se do světa beze snů a můr. Nebyl to posilující spánek, ale v podstatě jen nevědomí, které nic nepřinášelo, ani úlevu ani vzpruhu.

.

"Já vím." Sasuke se tak zvláštně, až něžně, pousmál, když mu jemně odhrnul z čela pramínek vlasů. Dělal si starosti. Víc, než by bylo u normálního případu normální. Neměl by se na něj tak vázat, raději si zachovat profesionální postoj. V tichosti odešel z místnosti a zabouchl za sebou.

.

Kakashi přistoupil k mladému doktorovi. "Kdybych nevěděl, že máte jeho případ jako vědeckou práci, tak bych vám radil, abyste se k němu moc neupínal, je tady už roky a nestala se u něj žádná změna. Nevzpomněl si za celou tu dobu, co ho tu máme na starost a to je už pár let. Tipuju to něco přes osm, možná i víc." Prohrábl si stříbrné vlasy a ještě víc tak rozcuchal svůj účes. "Když si nevzpomene, tak byste si z toho neměl dělat těžkou hlavu."

.

"To je v pořádku." Sasuke měl v povaze se nikdy nevzdávat, byla to až otravná tvrdohlavost. I když věděl, že je to marné, musel do toho jít. "Najdu způsob, jak mu pomoct."

.

Hatake se jen pousmál nad jeho naivitou. Ještě byl mladý a nezkušený. Tohle byl skutečný oříšek i pro odborníky. Už se tu Uchiha nějaký pátek snažil, ale zatím se žádná změna neudála. Nakonec v té práci může být uveden jako nevyléčitelný případ. "Budiž, je to vaše práce. Už vám do toho nebudu kecat."

.

"Nemohl bych… si ho vzít domů?" zeptal se Sasuke po chvíli váhání. Měl by tak pacienta neustále pod dozorem, i když neměl taková bezpečnostní opatření, ale když by byl neustále doma a hlídal ho… Nějak by to šlo. Nevnímal to jako uvázání si kamene na krk.

.

"Zbláznil jste se? … Ehm, tedy nemyslím si, že je to nejlepší nápad. Sám moc dobře víte, že když má záchvat tak je skoro nezvladatelný. Navíc musí být pod dozorem." Kakashi se na chvíli odmlčel. "Nápad by to nebyl špatný, ale v tomhle případě, bych vám to nedoporučoval. Nakonec, musel byste se zeptat Orochimarua, jestli vám to dovolí."

.

"Kdyby pravidelně chodily kontroly, šlo by to. Mám bydlení kousek za městem, takže by ho neděsila lidská přítomnost." Bylo skoro vidět, jak mu v hlavě šrotují kolečka a už si představoval, jak to všechno bude vypadat a co bude potřeba udělat. Ale Orochimaru byl trochu problém, bude ho muset nějak přemluvit.

.

"Orouš je v kanclu. Můžete za ním zrovna zajít," poradil mu stříbrovlasý doktor. On sám by si takový rozhovor raději ušetřil. Se svým šéfem bylo nejlepší vycházet po dobrém a v nejlepším případě ho ani nepotkávat. Vždycky z něj měl nepříjemný pocit, byl takový slizký.

.

"Dobře, díky." Uchiha nelenil a rozešel se za nadřízeným, srdce mu adrenalinem bušilo. Hlavně když si vzpomněl, jak se na něj ten chlápek vždycky dívá, jako na kus masa ve výloze řeznictví.

.

Orochimaru si hověl ve svém koženém křesle a přebíral se různými kartami svých pacientů. Zase mu poslali jednu šílenou ženskou, co zabila vlastního manžela a úchylného pediatra, který doma skladoval těla malých chlapců. To je tedy úroda. Vyrušilo ho klepání na dveře. "Dále," zavrčel ne moc příjemně.

.

Uchiha vešel a zavřel za sebou, přišel ke stolu a hned si sedl na židli, aniž by čekal na vyzvání. I když věděl, že hodně riskuje, měl se chovat jako hodný kluk, když něco chtěl. "Dobrý den," řekl zdvořile a odkašlal si. "Chtěl bych vás poprosit, jestli byste pustil mého pacienta do domácí péče."

.

Orochimaru se na něj podezíravě zaměřil a přimhouřil oči jako kočka, kterou drbete pod krkem. "Kterého máte na mysli." Bez cuknutí se díval Sasukemu do očí, doslova ho propaloval pohledem. Spletl si prsty a podepřel si s nimi bradu.

.

"Mám jen jednoho, tak byste to měl vědět, jestli máte v papírech pořádek." Uchiha se snažil zachovat si klidný tón, už jen ta atmosféra tady v něm vyvolávala chuť přeskočit stůl a pořádně doktora praštit.

.

"Vážně? Ani jsem si nevšim. Myslel jsem, že nám tu chodíte vytírat podlahy," odpověděl pohrdavě. On je tady vedoucí a ne nějaký mladý usmrkanec, kterého mu tu přidělili a myslí se, že mu bude dělat chůvu. "Pacienty a zvláště ty nebezpečné ven nepouštíme."

.

Sasuke se zhluboka nadechl a v duchu počítal do pěti. Začátek pracovního týdne a on si ho takhle kazí. Do háje s tím. Nasadil pracovní vtíravý úsměv. "Kdyby ho pravidelně kontrolovali… A měl bych na něj víc času, větší šance na výsledky. Copak nechcete, aby se pacienti uzdravili? Nebo jsou tu jen, protože dostáváte víc peněz?"

.

"Sasuke, doufám, že si uvědomujete, že jsme ústav pro choromyslné s nejtěžšími příznaky. Máme tu vrahy, lidi pomatené na mysli, devianty všeho druhu. Tihle lidé mají skoro nulovou šanci na uzdravení. Nemám tedy žádný důvod riskovat, že se něco stane. Třeba, že vám pacient uteče nebo někoho zraní. Všechno půjde na mou hlavu." Je potřeba dodržovat nějaký řád. Experimentovat se může, ale musí se dobře posoudit možné následky, když to nevyjde.

.

"Ale no tak," broukl tmavovlásek, který se právě rozhodl to zkusit z druhé strany. Sundal si brýle a strčil si je do kapsy. "Už tak je tohle vynikající klinika a vaši pacienti si vedou lépe. Kdyby byl brán jako příklad, že dokážete vyléčit i nemožné, stoupla by vaše pověst."

.

Tahle vize případu se Orochimarovi docela zalíbila. Opravdu by to na ústav vrhlo skvělé světlo, kdyby se to Uchihovi podařilo. Ještě chvíli nechával mladého muže tápat v nejistotě, než mu sdělil svoje rozhodnutí. "Dobře tedy, ale neradujte se předčasně. Dva týdny ho budete pozorovat tady a připravovat k odchodu, aby nedostal šok, a pokud se nestane za tuto dobu nic závažného, nechám vám ho v domácí péči."

.

"Rozkaz." Sasuke se vděčně usmál a zamrkal až dětsky očima. "Děkuji, vážím si vaší důvěry." Měl chuť třeba zasalutovat nebo se ironicky poklonit, ale měl prostou radost z toho, že jednou zase dosáhl svého.

~~~

Ten mladý doktor říkal, že si ho dneska vezme domů. Moc nechápal důvod proč tak najednou, ale… měl z toho velkou radost. Konečně ho pustí ven. Dostal i civilní šaty a náhrdelník, cítil se v nich tak podivně. Úplně tomu odvykl, tady chodil jen v nemocničním pyžamu. Nic u sebe neměl, nikdy nevlastnil žádný majetek. Tedy, než si ho vzali do ústavu, předtím měl pár osobních předmětů, když bydlel v děcáku a potom při hospitalizaci, prý pro nezvladatelné stavy zuřivosti mu všechno sebrali. Odevzdaně čekal.

.

Psychiatr vešel dovnitř, sice sám, ale venku čekal doprovod, který je měl dovést k autu, aby cestou nic neprovedl. "Připraven uvidět vnější svět?" zeptal se až obřadně, když k němu přistoupil.

.

Itachi se postavil a v očích se mu zachvěly malé jiskřičky veselí. Ráno mu dali ještě nějaký prášek, ale radši ho spolkl, aby mu ten malý výlet k panu doktorovi nezrušili. "Ano, těším se." Už… ještě chvilku a bude volný.

.

"Ale musíš mi slíbit, že budeš hodný, protože kdybys mi dělal problémy tak by tě vrátili zase sem." Vzal ho za zápěstí a podíval se mu do očí.

.

"Ale já jsem hodný. To oni mě tady pořád vězní. Prý psychicky labilní…" zabručel tiše starší Uchiha a v klidu vyšel s mladým doktorem ven, kde se k nim připojili zřízenci. Nikdo ze zaměstnanců Sasukeho nápad moc neschvaloval, ale na druhou stranu, kdyby s ním dokázal něco udělat, tak proč ne, aspoň se ho na chvíli zbaví.

.

"Jen mi neutíkej, mohli by ti ublížit." Naložili ho do dodávky, Sasuke sice měl auto, ale ne tak bezpečné. Takhle s ním mohl mluvit i během jízdy.

.

Itachiho to ani nepadlo, byl příliš zaměstnán obdivováním okolí. Bylo jaro a všude něco kvetlo. Dolétávaly k nim okvětní plátky jabloní. Byly tak heboučké a sluníčko tak krásně hřálo. On k oknu nesměl, prý, aby ho nevysklil a přitom bylo venku tak hezky.

.

Vyjeli v tichosti, brzy silueta ústavu zmizela z dohledu a jeli ulicemi rušného města, dokud je nevystřídalo předměstí a pak příroda, poměrně daleko stál Sasukeho menší domek, akorát pro dva lidi, uprostřed klidu a míru.

.

Itachi jako u vytržení sledoval ubíhající budovy malým zamřížovaným okénkem. A když vystoupil, skoro tomu nemohl uvěřit, že je pryč z těch ohyzdných chladných zdí blázince. Tady to žilo. Téměř vděčně pohlédl na doktora.

.

Sasuke musel uznat, že jeho pacient vypadal podstatně lépe než mezi čtyřmi stěnami. Doufal, že ho třeba bude moct pouštět na verandu, když se to zlepší. Vešli do domku a auto odjelo. "Nemáš hlad? Měl bych tu mít lepší menu než tam."

.

"Ani ne." Bříšky prstů přejel po dřevěném nábytku a pozoroval předměty na něm položené. Doslova se pásl na zrakových vjemech. Tohle mu v ústavu scházelo, rozmanitost života. Zaujala ho fotka doktora a nějakých dvou lidí. Vnadné blondýny a rozježeného bělovlasého pána. "Kdo to je?"

.

"Mí pěstouni, tenhle domek mám od nich. Jiraiya byl boháč, klidně by mi i dal vilu, ale stačí mi tohle. Díky nim jsem mohl studovat na vynikajících školách, i když nemám pravou rodinu." Sasuke se natáhl do skříňky nad linkou a vzal si hrníček i s krabičkou kafe, dvě lžičky hnědého prášku dal do hrníčku a dal postavit vodu do rychlovarné konvice.

.

"Měl jste štěstí, dostat se do tak dobré rodiny je skoro zázrak." Itachi sám si moc dobře pamatoval, že jeho nikdo nechtěl. Byl pro všechny moc problémový a uzavřený. Zůstával sám, až ho z děcáku vykopli, ať se stará sám o sebe. Protloukal se životem, než ho neprávem odsoudili za ublížení na zdraví s trvalými následky. On to neudělal! Přišili mu to neprávem. Nakonec ho zavřeli do blázince, kde zkysl na hodně dlouho.

.

"Asi jsem je nějak zaujal. Kdo by chtěl dítě, co se každou noc budí s nočními můrami? Musel jsem na to brát prášky." Posadil se na linku a s hrníčkem v ruce nepřítomně koukal do země. Nerad mluvil o své minulosti, ale občas si připadal, že je zázrak, že se nedívá v blázinci na ostatní z druhé strany.

.

Itachi si sedl na zem a opřel se o zeď. Zavřel oči a ruce si objal kolena, tohle byla jeho oblíbená poloha. Nechával se kolébat tím pocitem, že když otevře oči, tak nebude ve svém pokoji, kde znal každou prasklinu v malbě, ale u Sasukeho. Nebo zase jen sní? Několikrát otevřel oči, jestli se mu to nezdá.

.

"Vážně bys měl alespoň něco vypít, budeš se cítit lépe." Seskočil na zem a zalil hrníček do poloviny vodou, zbytek dolil mlékem pokojové teploty. Už předtím schoval všechny nebezpečné předměty a zamkl okna, i když by si skokem ani ne z metru a půl moc neublížil, ale utéct pořád mohl. A hledat ho v lese by bylo těžší.

.

"Cítím se tak dobře, až mám pocit, že je to jen sen a já se zase probudím v pokoji, kde mě budou zřízenci přivazovat k posteli." Konec věty skoro zašeptal, kdyby nebylo v domku absolutní ticho, tak by ho nebylo ani slyšet. Nemohl uvěřit, že po tolika letech má volnost.

.

"No, až tak vybavený tu nejsem, ale přivázat bych tě snad dokázal." Uchiha se krátce zasmál a zamíchal si kafe. V tu ránu přiběhla jako blesk kočka. Siamská s nádherně modrýma očima, hnědou maskou, packami a ocasem, zbytek těla byl mléčně bílý. Začala se mu lísat o nohu a pak bezostyšně skočila na linku, dokud si ji pán nevzal do náruče a začala vrnět.

.

Itachi viděl se něco mihnout a koukl na huňatou potvůrku v Sasukeho náruči. "Vy máte kočku?" Na tváři se mu rozlil skoro až dětský úsměv. Vždycky chtěl zvířátko, ale kromě jedné toulavé kočky, co měli v domově pro děti, a tajně ji krmili, neměl nic. "Je nádherná."

.

Kočka po něm hodila takový znechucený, až pohrdlivý pohled a párkrát švihla ocasem. Sasuke ji postavil na zem a vyrazil k lednici pro konzervu. "Vlastně je to kocour, Madara. Dostal jsem ho k promoci." Vzal už načatou konzervu, ty neotevřené mohl skladovat ve špajzu, kočky měly raději jídlo s pokojovou teplotou, ale nechtěl, aby se to po otevření zkazilo. Na misku vyklopil asi tři lžíce masa a prázdnou plechovku pak vyhodil do koše.

.

Itachi ho pozoroval, jak se rychle cpe, skoro to vypadalo, že mu to někdo chce sníst. Pak se jeho tvář zachmuřila. "Pane doktore, jak… jak dlouho tu budu?" Kdyby se měl zítra vrátit, tak snad by celý výlet oželel.

.

"Dost dlouho. Budu se snažit tě z toho dostat, a když se vše povede, můžeš tu zůstat a už se nikdy nevrátit." Posadil se k němu a pousmál se. Nebyl zvyklý na to oslovení, připadal si moc staře a dospěle. "A můžeme si potykat, jsem Sasuke."

.

"Ehm, dobře, pan… Sasuke," zářivě se na něj usmál. "Sice nevím, z čeho přesně mě chcete dostat, ale to nevadí. Líbí se mi tady. Je to tu moc pěkné." Vypadal prostě jako šťastný muž a ne jako psychicky narušený jedinec se záchvaty.