Válka rodů: Spalující jih - 1. Dorwine

A je to tady! Přichází třetí kniha naší velkolepé ságy Válka rodů. Tato část je nejrozsáhlejší, podle názvu se bude odehrávat převážně v jižanském království, Tänöwillu, ale to neznamená, že se během čtení nepodíváte i do jiných království 3:) V této knize vás čeká pravděpodobně mnoho zajímavých zvratů, některé třeba i dost nečekané. Mimochodem na jeden takový plot twist byly už v předešlých dvou knihách nenápadné narážky :D Věřím, že si tuto část pořádně užijete, protože vás bude provázet hodně... dlouho 3:)
 
Žánr: historické, fantasy
Pairing: KakuSasu, YamaSasu
Vedlejší páry: KakaIru a další
Obsah: Sasuke se konečně opět shledává se svou rodinou a znovu se stává tím, čím je - tänöwillským princem. Bude ale spalující náruč jihu stejně tak vřelá k muži, který jej zachránil? Muži, který zosobňuje nenáviděný sever? Znovu se roztáčí kolo událostí, do nichž zasahuje mnohé - láska, povinnost, politika, pomsta... Je pouto mezi princem a seveřanem dostatečně silné, aby obstálo všechny zkoušky, nebo jej nahradí všemi milovaný Yamato?
 
1. kapitola
 
Během dalších dvou dnů narazili hned na několik vesnic, v nichž seveřan sehnal hojivé masti na Sasukeho prdelku, což už bylo vážně potřeba, ačkoliv už jižan netrpěl tolik jako to první ráno. K poledni třetího dne se vyšplhali na travnatý kopec a před nimi se rozprostřelo údolí hlavního města. Převážně zděné domky tvořily souvislé řady, často několikapatrové a zdobené, ačkoliv se jejich honosnost zvyšovala směrem k centru. Uličky byly křivolaké, úzké s prampouchy i široké tržní s arkádami, plné průchozích kamenných mostů mezi budovami se zdobenými zábradlími. Obytné domy byly často vybaveny klenutými balkóny, věžičkami a hojnými reliéfy nebo vykládáním zlatem či drahými kameny. Prakticky všude byly funkční kanalizace, takže město nesmrdělo jako Nordstone, ale zato se zde mísilo tisíce různých vůní od koření, citrusů a pronikavých květů, až po zápach ryb a mořských plodů. Celý Dorwine byl obehnaný vysokou zdí vybělenou sluncem téměř do barvy písku, přičemž zde stálo množství pozorovacích věží a tři mohutné obloukovité městské brány zdobené z obou stran pozlaceným reliéfem lvů.
Nejuchvacujícnější však byla ohromná stavba na druhé straně města, která se vypínala nad vším ostatním s nepočitatelným množstvím kopulovitých věží a věžiček, ohromným počtem teras a krytých balkónů, elegantní architektury a monumentality snoubící se s odrazem bohatství – stěny se třpytily odraženými paprsky slunce, jako by je bohové vytesali z diamantů zlaté barvy, ačkoliv ve skutečnosti se jednalo o perleť. Perleťový palác, sídlo jižanské královské rodiny a Sasukeho domov. Obrovská stavba téměř kryla rozsáhlé pole zeleně za sebou, která představovala ohromné královské zahrady, a na jedné straně protékala pod palácem a potažmo celým městem řeka mísící sladkou a slanou vodu, neboť Dorwine bylo přístavní město a jim se tak otevíraly další neuvěřitelné výhledy – na zdánlivě nekonečnou plochu moře, přístav natřískaný všelijakými plachetnicemi, o něco většími kogami, rybářskými i obchodními karaky a karavelami a v dálce za palácem na druhé straně zdí obklopujících zahrady se rozkládaly oslnivě bílé pláže.
Celé město připomínalo bzučící úl, který člověka pohltí jako oceán dešťovou kapku. Sasukeho srdce bušilo nevyslovitelnou radostí. Dokázali to! Přešli celý sever včetně toho proklatého průsmyku, Pásmo nikoho, Nerederskou poušť… a všechno jen proto, aby se dostali sem. Byl doma. Byl konečně doma!!!
Ohlédl se na Kakuza, který vedle něj ztuhl jako socha a jeho oči připomínaly strnulé smaragdy. Musel to pro něj být neuvěřitelný kulturní šok. Nic takového nepochybně v životě neviděl.
.
Seveřan byl překvapen. Nečekal, že Dorwine bude tak velkolepé město. Předčilo to všechny jeho představy, které o tomto místu měl vytvořené podle Sasukeho štěbetavého vyprávění. Udělalo to na něj dojem a to byli ještě daleko. Město bylo mnohem rozlehlejší, než jeho milovaný Nordstone. Mnohonásobně. Muselo tu žít tolik lidí, jako na celém severu dohromady. Hemžili se v uličkách a bylo jich tolik jako při letních slavnostech, kde se sjížděl lid z velkého okolí, aby se veselil a vzdal poctu Paní léta a vody. Čím byli městu blíž, tím víc mohl zaznamenat detailů a lidé tady byli… zvláštní, to přinejmenším. Měli na sobě tolik barev a ozdob, až měl chuť je považovat za změkčilce, kteří se obklopují cetkami jako straky.
.
Oba muži se zařadili k zástupu kupců a obchodníků mířících po hlavní cestě do města, aby tam výhodně nakoupili či naopak prodali své zboží. Sasuke si zručně omotal hlavu látkou, což byla dovednost, kterou musel ovládat každý v Tänöwillu na ochranu před sluncem. Mladý princ se však chtěl do paláce dostat nepoznán a překvapit svou rodinu, ačkoliv si dovedl představit, že Mäelys už v komnatách vyvádí jako pominutý - říkalo se, že leodémoni vycítí svého pána na míle. Kápi si vzít nemohl, tady v Dorwinu je skoro nikdo nenosil a byli by podezřelí. Přes bránu se dostali bez problémů a město je okamžitě pohltilo.
Sasuke se musel smát, jak se Kakuzu pořád otáčel a divil se tu a tomu, až si málem vykroutil krk. Popravdě mohutný seveřan přitahoval k jejich dvojici mnohem víc pohledů než on, který se zde narodil.
.
Každý, kdo se čile zajímal o okolí, si hřmotného seveřana ve zbroji na koni, který se k němu velikostně nehodil, všiml. Nebyl to však jen zevnějšek, co okolní pozorovatele zaujalo, ale i jeho chování. Koukal kolem sebe, jako kdyby nikdy neviděl město. Kakuzu sám nevěděl, na co se má dívat dřív. Architektura tu byla pompézní, vyumělkovaná, až se mu to zdálo přehnané, a i přesto, že jihem částečně opovrhoval, tak chtěl všechno vidět. Bylo tu tolik zajímavých věcí, co nikdy v životě neviděl. Však se mu taky na ně podařilo přitáhnout nechtěnou pozornost celého náměstíčka, to když mu na rameno skočila zvědavá opička. Zařval úlekem a div nespadl z koně, jak sebou trhnul.
.
Sasuke sebou původně taky škubnul, jak ho vyděsil Kakuzův řev, ale po krátkém utichnutí okolních hlasů, jak k nim spousta lidí stočila své zraky, se nábřežním pláckem lemovaným vzrostlými palmami a exotickými piniemi rozlehl jeho zvonivý smích. Chudák Kakuzu, na tohle ho jaksi nepřipravil.
Zatímco jiná města byla často kvůli nedostatečné hygieně zamořena krysami, v Dorwinu byl někdy problém s volně pobíhajícími opicemi. Kolikrát byla tahle stvořeníčka ještě nepříjemnější než obyčejné krysy, protože byla daleko inteligentnější a zručnější. Opice běžně kradly obchodníkům ze stánků ovoce a křehké pečivo, a tak nebylo divu, že po nich rozzuření a okradení házeli kameny, nebo je dokonce sestřelovali praky. V těch nejchudších částech města, slumech a sirotčincích se navíc lovili cíleně pro maso.
Sasuke si otřel z očí slzy smíchu a odehnal chlupatého útočníka. „Nechtěl bys jednu takovou jako mazlíčka? Vidím, že si rozumíte,“ poškádlil seveřana rozverně, ale pak zpozorněl, protože se k nim začal prodírat jeden z vojáků městské hlídky. Poznal je podle typické hutně rudé kožené zbroje s perleťovým znakem, přilbice s výběžkem ve tvaru čepičky a štíhlého oštěpu. „Měli bysme vypadnout,“ sykl ke Kakuzovi a obrátil koně směrem od strážce.
.
Kakuzu rychle odhadl, že ten muž, co se k nim dere, bude z místní městské stráže. Mohl být křik na veřejnosti trestný? To by byli jižané opravdu na hlavu víc, než si myslel. Kopl koně do slabin a vyrazil za princem. Nemínil čekat na to, co má voják na srdci. Určitě to nebude nic dobrého, podle humbuku, který se za nimi spustil, a dusotu opěšalých stráží. Seveřan si dovolil ohlédnout se a viděl, že za nimi dusají dva a další se odpojili do bočních uliček. Určitě běželi zburcovat další stráže a budou je chtít někde sevřít, aby je polapili. Klidně proleje jižanskou krev, pokud to bude potřeba, ale do žádného zajetí se chytit nenechá, když už jsou jen kousek před cílem. „Co je to popadlo?“ křikl na prince, který se rozhlížel po uličkách.
.
„Kakuzu, díval ses na sebe někdy do zrcadla? Jsi seveřan. V Dorwinu sice obchodují i nějací Winterholďané, ale na první pohled je rozdíl mezi kupcem a žoldákem, to snad chápeš. Vypadáš podezřele a oni se chtějí ujistit, že nejsi nějaký zvěd, nebo jaké tu máš vůbec úmysly, určitě tě nechtějí pozvat na čaj,“ zasupěl ironicky Sasuke, který se ve městě sice vyznal dobře, ale rozhodně ne tak výborně jako městská hlídka. Oni ostatně museli vědět o každém koutku, byli za to placení. Směřoval koně tam, kde si myslel, že by se jim mohli ztratit, dokonce je několikrát donutil vyklopýtat po širokých schodech k několika menším chrámům, ale pořád měli ty honicí psy za zády. Kopl hřebce do slabin, aby přidal na tempu.
.
Seveřan v duchu nespokojeně zafrkal. A pak že jižané byli jiní, všechno, co bylo cizí, okamžitě museli zajistit. Kdyby byl zvěd, tak se rozhodně nepromenáduje ve zbroji uprostřed města, ale pokusí se zapadnout. Zatracená hlídka, to na severu určitě ty jejich nehrotily každou podivnou postavu, co se mihla městem. Z jeho pohledu běhali obrovským městem bezhlavě jako šílenci. Domy tu byly tak vysoké, že často ani netušil, kterým směrem se ubírají, a dávno se úplně ztratil, že ani slunce by mu nepomohlo v návratu. Najednou za sebou uslyšeli i klapot koní, ksakru, zřejmě už i osedlali koně. Jejich výhoda se zmenšovala. Dostávali se do menších a menších bočních uliček, až uprostřed jedné z nich zjistili, že jsou v pasti. Na obou stranách se objevily stráže s oštěpy, které na ně namířily. Celkem jich bylo šest, tři vepředu a tři vzadu. „Prosekáme se,“ navrhl Kakuzu a povytáhl meč z pochvy.
.
„Ne, zbláznil ses?!“ zasyčel Sasuke, který sice tušil, co se honí Kakuzovi hlavou, ale jižanská městská hlídka nebyli žádní hrdlořezové, nýbrž jen vojáci ve službách krále. I když podřadní vojáci, rozhodně ne tak elitní jako královská garda nebo armáda. Původně se nechtěl nechat poznat, přál si udržet v tajnosti svou identitu až k branám Perleťového paláce, ale bylo vidět, že pravda zřejmě vyjde najevo mnohem dřív, než by mu bylo milé. Vztáhl ruku a chytil svého společníka za zápěstí. „Schovej ten meč,“ nařídil mu nekompromisně, i když viděl, jak je celý napjatý a ve střehu, a obrátil svou pozornost k mužům, kteří je obklopovali jako zvířata zahnaná do kouta. Psa a lva, pokud měl být konkrétní, ale to městská hlídka ani netušila. Stále ještě měl tvář napůl zahalenou jednoduchým turbanem. „Jakým právem nás pronásledujete?“ promluvil na vojáky zvučným hlasem beze stopy provinilosti.
.
„Právem městské hlídky, která přísahala, že bude udržovat ve městě pořádek, chránit slabé a chytat zločince,“ ozval se jasný hlas velitele stráží, který se objevil zpoza třech členů hlídky na jednom z konců uličky a dojel před oba jezdce. Zbytek mužů se přiblížil a sevřel se těsněji okolo dvojice. Velitel přejel očima po seveřanovi a div se nezašklebil. Nesnášel seveřany víc než nejodpornější spodinu tohoto města, a to už bylo co říct. Hřmotný muž vypadal, že by s chutí smočil meč v jejich krvi nebýt druhého menšího jezdce. Nebylo poznat, kdo to je. Měl tvář zahalenou a oblečen byl v prostém šatu pouštních obyvatel na okraji pouště. „Ti, kteří prchají před hlídkou, k tomu jistě mají dobrý důvod!“ udeřil rázně, „ukaž mi svou tvář a řekni, co zde pohledáváte.“
.
Sasuke nemohl uvěřit tomu, co vidí a slyší. S městskou hlídkou se obvykle příliš nepaktoval, ale navzdory tomu, že měl velitel městské stráže přilbici, která kryla jeho střapaté stříbřité vlasy, tohohle muže moc dobře znal. Měl vyhublejší obličej, než když ho viděl naposledy a… bohové! Chybělo mu oko! Kdy se mu to stalo? A co vůbec dělal tady? Ještě před jeho zajetím na severu měl tenhle muž tu nejvyšší pozici v tänöwillské armádě, vyhrával bitvy a plánoval strategie, patřil k vysoké šlechtě. A popravdě se spolu často špičkovali, protože Sasuke ho moc neposlouchal, respektive neprokazoval takovou disciplínu, jaká by se asi stříbrovlasému zamlouvala.
„Hatake? Hatake Kakashi?!“ vyhrkl Sasuke vyjeveně a bez dalšího zaváhání si strhl látku z hlavy, „nemůžu tomu uvěřit!“ Popravdě se ale zdálo, že to spíš městská hlídka zadržela nevěřícně dech a všichni strnuli.
.
„Princi,“ vydechl Kakashi překvapeně a nevěřícně na mladého černovláska poulil jediné oko. Nemohl uvěřit tomu, že vidí dlouho oplakávaného člena královské rodiny. Už to bylo pár měsíců, co se k nim donesla zpráva, že princ utekl z hlavního města Winterholdu, ale od té doby se po něm slehla zem. Ač král vysílal po celé zemi vojáky, aby Sasukeho našli a doprovodili domů, tak žádná z výprav či hlídek v pevnostech nikdy nikoho nenašla. Všichni si zoufali a on každý den chodil k chrámu, kde zapaloval vonnou tyčinku a modlil se k Amaterasu za princův návrat. Měl pořád špatné svědomí z toho, že se tehdy po bitvě měl rozhodnout jinak. Hatake seskočil z koně a poklekl stejně jako jeho druhové. „Vítej doma, Sasuke.“
Kakuzu si jenom v duchu zabručel, že je to tu zase.
.
Sasuke také sesedl, slušelo se, aby Kakashiho gestem zvedl zpátky na nohy, i když ostatní vojáci dbalí etikety počkali ještě chvíli vkleče, než následovali svého velitele. Páni, když se Hatake postavil, nepřipadal Sasukemu už tak moc vysoký, jako když se viděli naposledy. Pořád ho převyšoval, ale už ne o tolik, nemusel k němu tolik vzhlížet jako tenkrát. „Díky,“ vydechl a nechal stříbrovlasého, aby mu symbolicky políbil hřbet dlaně. Rozhlédl se po mužích městské hlídky. Všichni se na něj dívali jako na přelud, jako na fatu morgánu z pouště a skoro by si snad na něj chtěli sáhnout, aby tomu uvěřili. „Chtěl jsem se dostat bez pozornosti až k bráně paláce, ale vidím, že máš… hmm… oko všude,“ prohodil jižanský princ následně, „co tady ale děláš, Kakashi? Myslel bych, že tě najdu spíš v paláci.“
.
„To je, hmm… na delší povídání, ale řekneme, že jsem se králi dost znelíbil po té bitvě, kde jsem tě ztratil, a nechal mi odebrat všechny hodnosti a pozemky a jmenoval mě jako velitele městských stráží… Spíš mě zajímá, kde ty se tady bereš? Všichni tě hledají křížem krážem celou zemí a ty se zjevíš kousek na rybím tržišti v doprovodu nějakého seveřana,“ do Kakashiho hlasu prosákla obezřetnost, když se na vysokého muže podíval a opětovali si nevraživé pohledy. „Je to zázrak. Určitě při tobě stáli bohové a díky jejich milosti ses dostal až sem.“
„Tak leda hovno,“ zabručel Kakuzu svým medvědím barytonem. „Kdyby při něm stáli jižanští bohové, tak ho na sever ani nepustili,“ odfrkl si znechuceně. Bohy Tänöwillu neuznával a neměli pro něj větší hodnotu než domácí bůžci.
Kakashi zalapal po dechu, co si to ten zavšivený seveřan dovoluje v přítomnosti prince, kdo ví, co je vůbec zač a co tu dělá. „Můj princi, co je tento… muž zač? Jestli je naším nepřítelem, dám ho vsadit do vězení, až tam zčerná a sežerou ho opice.“
.
Sasuke protočil oči. Kakuzu byl zvyklý na jeho přítomnost, ale kromě něj choval zřejmě ke všem jižanům hlubokou nedůvěru a nechuť… což většinou bylo jaksi vzájemné. „Omlouvám se, měl jsem ho představit dřív. Kakuzu,“ obrátil se k Winterholďanovi a gestem mu naznačil, že má sesednout. Moc se mu do toho nechtělo, jak viděl. „No tak,“ zamračil se, „buď zdvořilý.“ Teprve když se seveřan s bručením postavil vedle něho, představil je vzájemně. „Kakuzu je bývalý člen královské gardy Winterholdu. V severském zajetí byl mým osobním strážcem a především je mým zachráncem. Během bitvy o Nordstone pro mě přišel a odvedl mě z pevnosti, překonal se mnou celou cestu z hlavního města severu až sem, kam patřím. Bez něj bych na severu zemřel,“ vychválil Sasuke hnědovlasého muže, načež kývl na velitele hlídky, „Hatake Kakashi je jižanský lord z vysoké šlechty a… hmm, po celou dobu, co jsem ho znal, byl velitelem tänöwillské armády a rytířem královské gardy.“ Nemohl uvěřit, že ho strýc ustavil na tak ponižujícím místě.
.
Kakuzu si nemohl pomoct, ale při vychvalování se začal dmout jako žába, které někdo chválí její krásné bříško. Přestože byl jižanský velitel dost velký, tak pořád na něho shlížel trochu svrchu. „Aha, takže tohle je ten velitel, co nedokázal ohlídat tři prince,“ pronesl přezíravě, a zřejmě za to byl pořádně odměněn, když padl takto hluboko.
„Stalo se to v bitevní vřavě a šel jsem princi pomoct. Dokonce jsem kvůli tomu přišel o oko,“ odfrkl si nevrle Kakashi. Tenhle seveřan byl jako veš, jediné, co ho chránilo před ráznou odplatou, bylo to, že Sasukemu pomohl.
.
„Statisticky vzato ochránil dva ze tří, to je víc než polovina,“ pousmál se Sasuke, ale viděl, že oba muži si očividně vůbec nepadli do oka. Navíc ho Kakashi šokoval čím dál tím víc. Kvůli němu ztratil oko, kvůli němu mu sebrali pozemky a tituly, kvůli němu byl převelen na tak podřadnou práci. Divil se, že na něj neprská síru, ale copak on za to mohl? Nebyl tady. „Ale nezabývejme se malichernostmi,“ snažil se předejít dalšímu popichování, „je úžasné být po tolika měsících zase doma a cítit všechny ty známé vůně, slyšet ruch města. I tak mi ale jistě promineš, Kakashi, rád bych se co nejdříve setkal se svou rodinou. Můžeme pokračovat v cestě?“ Na obou – Sasukem i Kakuzovi – bylo předlouhé putování docela znát, alespoň co se porostu na tvářích týkalo a popravdě také nebyli úplně ze škatulky.
.
„Samozřejmě, já a mí muži tě doprovodíme do paláce,“ přitakal okamžitě Kakashi, kterému hlavou bleskl skvělý plán. Dovede králi ztraceného synovce a třeba ho to trochu obměkčí a bude shovívavější k jeho stavu. Pár pozemků, které by mu daroval zpátky, by mu vůbec nevadily, přivítal by je rád. Takto žil jen ze žoldu. Nebyl rozhazovačný, ale musel se pořádně uskromnit po nástupu na svůj nový post. Dovolil si naklonit k princi a tiše zašeptat: „Kdybys třeba později před králem o mně pronesl dobré slovo. Velmi by mě to potěšilo.“
.
Sasuke se zasmál. Nebyl si sice jistý, jak velkou má u Madary šanci, ale Kakashiho ožebračil kvůli němu, měl by se aspoň pokusit se ho zastat. „Spolehni se,“ mrkl na velitele stráží, ale koutkem oka si všiml, jak se Kakuzu zachmuřil. Vypadalo to, jako by mu Hatake špital něco moc důvěrného. Raději by měl nenápadně zmínit, že Kakashi někoho má.
Nasedli zpátky na koně a Sasuke si znovu napůl zakryl tvář. Nechtěl, aby uličky lemovali klekající obyvatelé, kteří budou vykřikovat a pokoušet se dotknout jeho oblečení. Měli štěstí, že je Hatake chytil v úzké uličce bez obytných domů a oken a i ti, kdo se motali kolem, se rychle ztratili – s městskou hlídkou si nikdo nechtěl zahrávat.
„No a, ehm, co Shisui? Chodí za tebou do kasáren?“ nadhodil mladý princ směrem ke Kakashimu, když kopyta jejich koní klapala vydlážděnými cestami. Popravdě se Sasukemu záměr neupoutat pozornost moc nevydařil – nikdo si neodpustil pohled na dva podivné rádoby cizince provázené početnou skupinou vojáků.
.
Tvář velitele armády se potáhla stínem, když si vzpomněl na scénu v zahradách, kdy mu Shisui jasně vysvětlil, že místo po jeho boku je poctou a není provázeno city. „Shisui mě hned po sesazení opustil, prý velitel městských stráží bez majetku není hodem být po jeho boku,“ zamumlal tiše. Bylo to kruté prozření, ale s odstupem času byl rád, že se Shisui ukázal v pravém světle. Hodně o tom potom přemýšlel a usnesl, že byl zaláskovaný slepý hlupák. Dlouhou dobu byl sám a užíral se bolavým nitrem, než se dokázal dát dohromady, a tehdy, když byl srovnaný se svou minulostí, ho potkal. Sympatického hnědovláska s pusou od ucha k uchu z řad rytířů. Na nikoho si ale nehrál, nesnažil se k němu vetřít. Byl jiný a on znovu pocítil teplo u srdce.
.
Sasuke se zaraženě na bývalého velitele armády podíval. Tohle by od svého bratrance v životě nečekal. Shisui měl rád dobré jídlo, pohodlí a v určitém smyslu i královské výsady, ale nikdy by si nepomyslel, že opustí svého přítele kvůli ztrátě titulu. Bylo mu Kakashiho líto. Jeho zajetím přišel o všechno. „To… to mě… ehm, tos mě zaskočil,“ zamumlal, a aby se dál stříbrovlasému nevrtal v ráně, rychle dodal: „Promluvím se svým strýcem, až bude příležitost.“
Jejich koně klapali po dláždění stále širšími a honosnějšími uličkami. Lidé jim uctivě uhýbali z cesty, někteří možná i se strachem nebo bručením, ale městská hlídka měla jisté pravomoci.
Perleťový palác se přibližoval a s každou další ulicí vynikala víc a víc jeho monumentalita. Jako by se zvedal stále výše a zářil jasněji, brzy byly rozeznatelné i některé z dálky neviditelné reliéfy a další architektonická zdobení. Sasukeho srdce tančilo v jeho hrudi radostný tanec a jeho tvář se rozjasňovala každým metrem.
.
Kakuzu stejně jako ve městě poulil oči na tu nádheru. Královský palác byl opravdu pompézní a bylo z něho cítit, že královská rodina je neskutečné bohatá a vládne prosperující zemi. Tolik ozdob a perletě neviděl nikdy pohromadě. To muselo stát neskutečné množství peněz! Jestli jsou bohatí, tak musejí mít plnou pokladnici nesmírných pokladů. Jednou by se tam chtěl podívat, ale to se asi nestane. Škoda, jeho tužba byla velká.
To už dorazili k bytelné bráně a mohutné zdi, která oddělovala okolní město od palácových pozemků. Kakashi bez okolků poručil otevřít brány, že vede prince Sasukeho zpátky domů. Okamžitě všichni pokorně klečeli a překotně otvírali těžkou bránu. Otevřelo se před nimi obrovské prostranství, kde by se mohla seřadit nejméně půlka armády. Prostor byl lemován bujnými záhony květin, roztodivnými stromy a zdáli bylo slyšet zurčení vody.
.
Sasuke se rozhlížel kolem, jako by se tu ocitl úplně poprvé, ale ve skutečnosti se jen snažil obsáhnout všechny ty změny, které se tu během jeho nepřítomnosti udály, ale moc jich nebylo. Okrasné květiny byly jiné a v rohu byla zbudována kašna ve tvaru lva stojícího na zadních nohách a chrlícího proud křišťálové vody, původní psinec byl předělán na kasárny, z čehož usuzoval posílení královské gardy. Uvnitř celého těla mu zurčela nádherná píseň návratu a chtělo se mu zaklonit hlavu a vykřičet na celé nádvoří, že je konečně zase doma!!!
Než to však stihl realizovat, hlavní dvoukřídlá vstupní brána do vnitřních prostorů paláce, k níž se zvedalo množství ohromných širokých schodů ze vzácného mramoru, se rozletěla a ven se vyřítilo strašlivé černé zvíře. Bylo obrovské a trochu připomínalo lva, až na to, že bylo příšerně opelichané, jako by mu vypadaly celé chomáče černé srsti a kdysi pyšná a bohatá hříva trčela kolem pohublé hlavy jako výsměšná napodobenina. Vůbec se na hladkých bocích toho zvířete rýsovala mohutná žebra a jediné, co na něm nevypadalo žalostně, byly oči s duhovkami barvy roztaveného zlata. Nádvořím se rozlehl radostný lví řev a v patách za leodémonem vyběhli dva zakrvácení sloužící plní šrámů od drápů.
Koně se hrůzou plašili, jak je děsil pach šelmy, vystrašeně ržáli a stavěli se na zadní, zatímco černý tvor uháněl měkkými dopady ohromných tlap k dorazivší skupince.
.
Zdálo se, že kromě prince a seveřana nikdo nehnul brvou, jako kdyby je lev vůbec neděsil a vídali ho denně. Jen s úctou odstoupili, aby se velkému zvířeti nepřipletli do cesty.
Kakuzovi se rozšířily oči překvapením a na rozdíl od ostatních neviděl radostně běžícího lva, ale krvelačnou bestii, která je na konci cesty přišla zardousit a zřejmě si jako oběť vybrala nejmenšího z nich, Sasukeho. Sklouzl ze sedla vzpínajícího se koně a pustil otěže. Poplašené zvíře odběhlo vyděšeně bokem a vyhazovalo zadními kopyty. Nemínil dát svou kůži lacino, a zvláště ne mladíkovu! Tasil meč a chtěl se rozeběhnout vstříc divoké šelmě. Někdo ho však chytil za paži a strhl ho zpět. „Pusť!“ zasyčel na velitele, „vždyť ho zabije.“ Lev byl už jen pár metrů od prince, který taktéž sklouzl ze sedla a vůbec se neměl k obraně, blázen.
„Uklidni se, to je jeho lev.“ Kakashi musel seveřana pořádně držet, aby se mu nevytrhl a jeho podřízení mu šli pomoct, vypadalo to, že seveřan jejich veliteli ublíží. Takže než stačil Kakuzu mrknout, byl odzbrojen, klečel na zemi a drželi ho tři muži. Mohl jen bezmocně sledovat, jak lítý lev poráží prince na zem a zakusuje zuby do jeho krku.
.
Sasuke však místo bolestného řevu vyrazil radostný výkřik: „Mäelysi! MÄELYSI!“ Jeho leodémon v době jeho nepřítomnosti zjevně hodně trpěl, protože připomínal spíš strašáka do zelí, ale to nic neměnilo na tom, jak šťastný byl, že ho zase vidí.
Láska to byla oboustranná, protože leodémon hrdelně předl a lísal se ke svému páníčkovi mohutnou hlavou, strkal do něj a třel se o mladého prince jako kotě, dokonce ho - nevědom si své vlastní síly a váhy - málem zalehl. Vnucoval se mu hlavou pod paži a hrabal na něj prackou, ovšem bez vytažených drápů a Sasuke ho objal kolem mohutné šíje, načež se trošku odtáhl a zahleděl se svému leodémonovi do zlatavých očí. Všechno bylo zase v pořádku. „Chyběl jsi mi, ty kluku,“ vyhrkl se staženým hrdlem a z koutku očí mu stekly drobné slané potůčky, zatímco mu leodémon silným drsným jazykem olizoval ruce.
Teprve když se dostatečně přivítali, obrátil Sasuke svou pozornost i k rozruchu kolem sebe. Na nádvoří se sbíhali sloužící, zahradníci i vojáci a všichni provázeli návrat mladého prince radostnými výkřiky, ač se nikdo neodvážil přiblížit k rozdováděnému leodémonovi. A o kousek dál byl Kakuzu ještě pořád přišpendlen členy městské hlídky. „Pusťte ho!“ nařídil Sasuke s pusou od ucha k uchu, když byl konečně schopný vstát a Mäelys se mu třel o nohy, div ho znovu neporazil.
.
Kakuzu byl v úžasu, že nebezpečné zvíře prince nerozsápalo na kousky, ale vilně se k němu mělo jako hravé koťátko. Měl čas si leodémona prohlédnout, zatímco ho drželi stráže. Vypadal… opelichaně, skoro jako týden před zdechnutím. Jestli tohle byli ti věhlasní lvi jihu, tak nechápal, čím se Uchihové chlubili. On by s něčím takovým nevyrazil ani před palác. Jakmile ho pustili, znechuceně si odfrkl a vstal. Meč s mrzutostí schoval zpátky do pochvy a s holýma rukama se cítil trochu bezbranně proti té bestii. Pořád ještě měl na dosah dýku, kdyby po něm skočila. „Tohle je to tvoje milované zvíře? Myslel jsem, že je větší.“
.
Sasuke trošku rozpačitě podrbal Mäelyse v napůl opadané hřívě. „Takhle normálně nevypadá,“ pokrčil omluvně rameny, ale jeho rty se něžně zvlnily, když pohlédl na svého mazlíčka, „víš, stav leodémona často odráží stav jeho pána a dlouhé odloučení jim neprospívá. Ale počkej, až uvidíš…“ Mladý princ nemusel ani doříct, protože hlavní brána se znovu otevřela a ven vyběhly dvě postavy – jedna lidská, druhá zvířecí. Ta lidská vyrazila pronikavý výkřik, v němž se mísila euforie s úlevou a radostí a rozběhla se k navrátivšímu Uchihovi tak rychle, div že se nepřizabila na mramorových schodech.
„Je to pravda! Sasuke! SASUKE!“ Vysoký mladík s dlouhými černými vlasy svázanými červenou sametovou stužkou se vrhl ke svému oplakávanému bráškovi a sevřel ho tak drtivě, že mu málem polámal kosti.
Doprovázel ho leodémon, mnohem elegantnější a v daleko lepší formě než ubohý Mäelys. Hachiro ladně seběhl schody několika dlouhými skoky. Uhlově černá srst byla bez jediné poskvrnky, čerstvě vykartáčovaná hříva mu bohatě rámovala ušlechtilou hlavu. Byl zhruba stejně velký jako jeho druh Mäelys, ale zdál se mnohem větší tím, jak byl Sasukeho leodémon vypelichaný, ale jeho oči byly světle modré jako mistrně opracované safíry. Hachiro rozvážně dokráčel k dvojici objímajících se mladíků a hrdelně předl, zatímco Mäelys se o něj přátelsky otřel.
.
„Bráško, tolik jsi mi chyběl!“ jásal radostí dlouhovlasý princ a svíral dlouho ztraceného bratra v náruči. Moc dobře poznal, že je notně pohublý, ale byl to on. Srdce se mu v hrudi tetelilo radostí ze shledání a vůbec se mu nechtělo bratra pouštět z náruče. Mačkal ho k sobě, nasával jeho vůni a neustále se ujišťoval, že mu nezmizí z náruče, když ho z ní pustí. Skoro nemohl uvěřit sloužícím, když běželi po paláci a zvěstovali zprávu o jeho návratu. Musel se jít přesvědčit osobně.
„Itachi, mohl bys nám ho také půjčit?“ ozval se hluboký hlas Fugaka Uchihy, Sasukeho otce. Jeho běžně zachmuřená tvář byla vyjasněná nečekanou radostí a vrásky okolo úst se krabatily ve veselém úsměvu.
.
Sasukemu se úplně točila hlava, jak ho Itachi mačkal a hned zase bral jeho tvář šťastně do dlaní, líbal ho do vlasů, smál se, znovu ho objímal, jako by se zbláznil, zatímco Mäelys se žárlivě pokoušel vnutit svou obrovskou hlavu mezi jejich těla. „Itachi… neumíš si představit, jak se mi stýskalo!“ zajíkal se a ani nemohl pořádně pohlédnout bratrovi do očí, jak měl kvůli slzám rozmazané okolí. Za tři čtvrtě roku dost vyrostl a Itachi už byl dokonce vyšší jen o pět centimetrů, jak tak odhadoval.
I když to původně vypadalo, že se Itachi od milovaného brášky už neodlepí, když došel starší Uchiha, nakonec se neochotně odtrhl, i když zůstával těsně vedle Sasukeho, jako by se rozhodl si ho zase nárokovat hned, až se Fugaku nabaží.
„Otče,“ kuňkl Sasuke a vděčně zabořil obličej do široké hrudi, zatímco ho k ní přitiskly pevné paže. Zhluboka vdechl tu vůni bezpečí a ochrany, zatímco Fugaku zavřel na chvíli oči, aby vůbec zvládl ten příval emocí. Jeho otec se s nimi málokdy mazlil, ale zdálo se, že nekonečné odloučení a strach o život syna ho obměkčily – objímal ho tak dlouho a silně, jako ještě nikdy.
Ke dvojici leodémonů se přidal třetí, starší a o něco mohutnější, jehož oči se podobaly Kakuzovým, byly mechově zelené a poněkud nevyzpytatelné. Morger rozvážně obcházel Uchihy a švihal dlouhým hladkým ocasem po černých bocích. Nebyl tak hravý jako jeho potomci, a když po něm Mäelys přátelsky chňapl, ohlédl se a maličko zavrčel, jeho pysky však jako by byly stažené v úsměvu.
.
Za Fugakovými zády se objevila jediná žena v Uchihovic rodině. Krásná černovlasá žena útlých boků zahalená v drahých vzdušných látkách ozdobená mnoha zlatými ornamenty a řetízky s roztodivnými drahými kameny. Vkusně, ale s náležitou úctou k jejímu postavení. Topila se v slzách, sotva svého syna uviděla, a štkala mu u ucha. Byl tak velký, tolik vyrostl a ona při tom ani nebyla. Strachovala se, že jednoho dne přiletí jestřáb se zprávou o synově smrti, a ještě víc se děsila, že třeba její syn je někde mrtvý a nikdo netuší kde. Denně klečela v zahradách u oltáře jejich bohů, obětovala jim bohaté dary a vonné silice. Doufala, křičela, plakala, jen aby jí Sasukeho vrátili zpátky, a její prosby byly konečně vyslyšeny. Byl tady, živý a zdravý. Její lvice Alyothë se přidala k černé tlupě kroužící okolo mladého Uchihy a jiskrnýma očima v barvě fialových ametystů si měřila prince. Podivně jí voněl, ale patřil do její smečky.
Kakuzu celé dění sledoval z odstupu pár metrů. Tahle… tahle rodina byla tedy hodně divná. Uprostřed hlouček lidí a kolem nich krvežíznivé bestie. Docela se divil, že se nevrhly na nikoho okolo. Určitě je krmili lidským masem, jak mu kdysi Sasuke vyprávěl, a jen nerad by v téhle chvíli měl na těle krvavou ránu. Jistě by zdivočely, jakmile by ucítily pach krve.
.
Sasuke hladil vzlykající matku po zádech, nechal otce, aby mu rozpustile cuchal vlasy, a brášku tisknout jeho ruku, zatímco leodémoni, kteří nasávali radostnou atmosféru shledání, vrněli, předli a povídali si lví řečí mezi sebou. Mäelys se pořád držel blízko Sasukeho, jako by ho hlídal, a Hachiro se ho pokoušel strhnout ke kočkování. Alyothë se mazlivě třela Morgerovi pod bradou a velký lev spokojeně mhouřil oči.
Nikdo ze sloužících nebo vojáků si nedovolil zasáhnout, tahle chvilka patřila jen úzké rodině. Uchihové byli královskými členy a těšili se láskyplné úctě, všem však bylo jasné, že mají lidské vlastnosti jako každý. A stejné city – mateřské, otcovské, i ty mezi sourozenci.
Zdálo se to jako věčnost, co tam tak stáli, objímali se a plakali, či se zase smáli. Nakonec ale Mikoto konstatovala, že Sasuke je vychrtlý a zubožený a musí se jít okamžitě pořádně najíst a napít.
„Počkej… počkej, mami!“ bránil se nejmladší Uchiha, když ho Mikoto chtěla odvést do paláce, „je tu někdo, koho bych vám chtěl představit.“ Přehlédl přes otcovo rameno na hnědovlasého muže, který ho doprovázel takovou dobu. „Kakuzu, pojď sem,“ vybídl ho se zářivým úsměvem. Nevypadalo to, že by se seveřanovi nějak zvlášť chtělo, že by se přeci jen bál leodémonů?
.
Seveřan otálel, nebylo mu ani trochu po chuti vstoupit mezi dravé šelmy, které vypadaly, že rozsápou každého, kdo se k černovlasé skupince lidí přiblíží. Jenže prodlužování by mohlo vypadat, jako že se bojí, což on se vlastně nebál, jen byl obezřetný. A kdo je obezřetný, ten žije déle. Přesto nechtěl, aby ho Sasuke nařkl z toho, že se bojí malých kočiček. Dodal si odvahy a vykročil. Leodémoni okamžitě zpozorněli, že se k nim blíží divný vetřelec, a měřili si Kakuza jiskrnýma očima v barvách drahokamů. Mäelysovi se však hnědovlasý muž moc nelíbil. Postavil se do pozoru a nevrle na něj zavrčel.
.
Leodémonovy přitažené uši a obnažené pysky zadržely Kakuzův postup na mnohem větší vzdálenost, než by bylo zdvořilé či přátelské, ale sotva mu to někdo mohl vyčítat. „Ale Mäelysi,“ zavrkal Sasuke a vztáhl ruku, aby svého mazlíčka podrbal na hlavě, „jen klid. Na něj si budeš muset zvyknout.“ Všiml si, jak se Kakashi trochu škodolibě šklebí Kakuzovým nesnázím, a aby předešel pošťuchování, raději sám vykročil a přešel k seveřanovi následován leodémonem, v jehož hloubi hrudi bublal hrozivý vulkán. I když byl Mäelys vypelichaný, hubený a odraný, z jeho vrčení šel pořád respekt.
.
Kakuzu si nebyl jistý, jestli tu větu se zvykáním mířil Sasuke na něj nebo na lva, ale začínal mít čím dál větší obavy o svůj život. Sasuke ho vzal za paži přímo do vrčícího kotle, kde se bál udělat krok stranou, aby nestoupl do cesty některé z velkých koček.
Mäelys si však usmyslel, že toho muže prověří, a začal na něj dotírat. Cítil z něj strach a svého pána. Snažil se vetřít mezi ně a oddělit ho od něj. Hlubokým vrčením muže varoval, že jediný pohyb špatným směrem se trestá smrtí.
.
„Mäelysi, ale dost už, jsi hrozně žárlivý,“ plácl Sasuke volnou rukou škádlivě leodémona po zadku, jenže tím, jak byl šťastný, že jsou zase spolu, nedokázal dát rozkazu skutečnou autoritu a jeho mazlíček to vycítil. Ten cizinec páchl jinak než všichni jižané a Mäelys několikrát podezíravě přičichl k jeho rukávu, nespokojeně frkl a vypravil své podrážděné Ugu!, načež se zastavil před Kakuzem a znenadání se opřel o zadní tlapy, zatímco předními dopadl na seveřanova ramena a jeho planoucí zlaté oči se upřely z těsné blízkosti do mužových, přičemž Kakuza ovanul zvířecí dech.
.
Seveřan ztuhl jako mramorová socha a na okamžik nebyl schopen se pohnout. Jako by čekal na svůj konec v mohutné lví tlamě, která ho zardousí. Tíha lvího těla ho tlačila k zemi a lví drápy se zasekávaly do jeho zbroje s tichým skřípěním. Ruka mu cukla, kdyby tohle byl obyčejný lev, tak sáhne k boku, tasí dýku a bez mrknutí oka bestii vykuchá a její teplé vnitřnosti by s mlasknutím spadly na zem, jenže… tohle nebylo obyčejné zvíře, ale Sasukeho leodémon, se kterým byli úzce spjatí, a kdyby mu ublížil, tak by se jistě nedočkal kýžené odměny, ale jistě by ho stihl krutý trest. Zadržel ruku a pevně opětoval Mäelysovi pohled. Jeho oči byly zvířecí, ale měl pocit, že mu dokázaly prohlédnout až na dno duše. Děkoval bohům, že měl pevný svěrač a neposral se přede všemi strachy.
.
„Mäelysi!“ vykřikl Sasuke a bez bázně popadl svého leodémona za packy, aby ho strhl z Kakuza zpátky na zem. Tentokrát už zněl mnohem tvrději a Mäelys si ještě jednou nevrle odfrkl nad seveřanem, než si skoro s dotčeným výrazem sedl tak, aby se opíral o Sasukeho nohy. Nemínil svého páníčka už nikam pustit bez svojí přítomnosti. Sasukeho rodina mezitím popošla o něco blíž, což pro Kakuza znamenalo bližší výhled na další tři leodémony, kteří si ho měřily upřenými zadumanými pohledy, a občas některý z nich ohrnul pysky a tiše zavrčel. „Otče, mami, Itachi,“ obrátil Sasuke svou pozornost opět ke své rodině a obdařil je zářivým úsměvem, „chci vám představit Kakuza. Bývalého člena královské gardy Winterholdu, mého osobního strážce na severu a hlavně muže, kterému vy i já můžeme vděčit za to, že jsem tady a ne někde v tom příšerném ledovém hrobě. Osvobodil mě a odvedl z Nordstonu, celou tu cestu mě ochraňoval a přísahal, že mě dovede zpátky domů.“
.
Mikoto překvapeně zamrkala na ztuhlého seveřana, který ještě po děsivém prožitku nenašel svoji ztracenou rovnováhu. Nikdy by nevěřila, že takto hrozivý muž je schopen tak ušlechtilého činu. Vypadal jako válečník, nemilosrdný seveřan, který zabije bez výčitky svědomí, a přesto k němu pocítila nekonečnou vděčnost, že jí vrátil syna zpátky. Bylo to pořád jako sen a ona se vznášela ve zlatavém obláčku štěstí. „Má můj neskonalý dík, že nám tě dovedl zpět,“ zašvitořila jako ptáček a udělala drobné pukrle na důkaz díků.
Fugaku také přejel pohledem Kakuza, a na rozdíl od Mikoto poznal moc dobře zbroj královské gardy, té nejvyšší, a byl si moc dobře vědom toho, že před nimi stojí muž, jenž zradil svého krále, domovinu. Stal se psancem a nikdy se už pravděpodobně domů nevrátí. Bylo mu divné, že by se někdo tak vysoko postavený vzdal svých poct a udělal tak ušlechtilý čin, ale ve svém štěstí na okamžitých odpovědích nelpěl. Čas na otázky přijde později. Pokynutím také seveřanovi poděkoval. „Máš můj dík. Vrátil jsi mi syna a já se ti královsky odměním, ale teď musíme oslavit Sasukeho návrat!“
.
Sasuke se zazubil a chtěl vzít seveřana za ruku a odvést ho do paláce, ale rodina se kolem něj semkla, Fugaku ho objal kolem ramen a Mikoto s Itachim se chopili jeho rukou a takto stmelení zamířili k širokým mramorovým schodům do paláce následováni svými leodémony a vlastně i služebnictvem - služtičky celé rozzářené spěchaly ještě před královskou rodinou, přizvedávaly sukně a běžely zvěstovat tu zprávu celému paláci a taky kuchařům, aby připravili ohromnou hostinu, sluhové překotně otevírali bránu do paláce a zahradníci hleděli ze zahrad vybrat na královský stůl ty nejhezčí květy. Mäelys si ještě jednou dlouze a upřeně přeměřil Kakuza, zatímco Fugaku vykřikoval, ať hned někdo přinese víno, a pak leodémon křepkými skoky vyběhl za svým pánem. Kakashi zezadu přistoupil ke Kakuzovi a poklepal mu na rameno. „Měl bys jít za nimi, seveřane. Možná jsi prašivý Winterholďan, ale to posoudí až král Madara.“ On se musel vrátit zpátky do města, i když byly doby, kdy byl Perleťový palác v podstatě i jeho domovem. Ale popravdě, stejně se mu moc nechtělo potkat se se Shisuiem. Uvidí, jestli Sasuke krále trošku obměkčí, když se tak šťastně dostal domů.
.
Kakuzu přikývl a neřekl ani slovo. Bylo to přesně, jak očekával. Sasuke je doma, dostane odměnu jako dík a půjde si svou cestou. Určitě ho tu nebudou chtít trpět déle, než bude nutné. Byl mezi jižany jako maják, většinu s přehledem převyšoval o hlavu, a zastřít své vzezření nemohl. Severství z něj sálalo na sto honů. Přesto však vykročil za skupinkou směrem do paláce. Lidé kolem něj byli nevýslovně šťastní. Nedokázal si představit, že Winterholďané měli stejnou radost, když se vrátil Darui ze zajetí.
.
Nebylo to tak, že by Sasuke Kakuza pustil z hlavy, ale prožíval svůj návrat obklopen tak intenzivními pocity radosti a lásky, že z toho byl celý vedle a nevěděl, s kým se má objímat dřív. Jeho osobní sloužící Naruto, mladý modrooký blonďáček mu s rozzářeným úsměvem přiběhl políbit hřbet dlaně a ujistil ho, že jeho komnaty udržoval celou dobu čisté, uklizené a připravené na jeho návrat. Byli právě v půli cesty k hodovní síni, když se chodbou s vysokými průhlednými vitrážovými okny, které osvětlovaly každičký kout slunečním svitem, ozvalo hluboké a hlasité lví zařvání, jenž přerušilo i neutuchající jásot, a na konci chodby se objevil leodémon. Byl obrovský. Větší a mohutnější než všichni ostatní, s lesklou a hladkou černou srstí a majestátní hřívou. Oči měl smaragdové, tak zářivě zelené, až se zdálo, že musí v noci svítit vlastním světlem.
 
Příště:
"Vítej doma, Sasuke."
"Chudáčku, jsi celý opelichaný."
"Nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím."
"Yamato!"
"Moc tě miluji, můj princi."

Nemáte práva pro odeslání komentáře.

Komentáře   
Smajli
#35 Smajli 2020-06-05 13:40
AlexMonster: To ještě nic není 3:)
AlexMonster
#34 AlexMonster 2020-06-05 10:32
Bože můj, to je tak dojemný! :cry:
Smajli
#33 Smajli 2020-05-01 09:13
kiki: Chtěla bys takového domů? :D
Kristýna
#32 Kristýna 2020-04-30 22:38
Krásné shedání rodiny :lol: leodémoni jsou prostě úžasní :lol:
Smajli
#31 Smajli 2020-04-26 09:03
Hatachi: Tak to je na jednu stranu pravdu, znám Madaru :D Tak schválně, uvidíš, jestli se trefíš 3:)
Hatachi
#30 Hatachi 2020-04-25 22:19
Smajli: Hele já ti ani nevím, ale napadlo mě to tak spontánně, že tomu i začínam věřit. Protože dva se perou a třetí se směje. A znáš Madaru... ten by se svého synovce v životě nevzdal...
Smajli
#29 Smajli 2020-04-25 21:20
Hatachi: Ty jo, to soudíš z jeho prvního setkání se Sasukem? :D :D
Hatachi
#28 Hatachi 2020-04-25 20:18
Smajli: A víš, že teď si víc myslím, že Kakuzovi i Yamatovi vypálí rybník Madara?
Smajli
#27 Smajli 2020-04-25 05:36
ivana-chan: V pohodě :D
ivana-chan
#26 ivana-chan 2020-04-24 20:37
smajli: preboha. vôbec ale vôbec som si to pri citani neuveromila. pardooon. moja chyba. necitam s porozumenim... :oops:
Smajli
#25 Smajli 2020-04-24 20:13
ivana-chan: Je to MorgeR ;) [morger], [grapeon], [sajlon], [hačiro], [zefir] a [alioté]
ivana-chan
#24 ivana-chan 2020-04-24 19:08
smajli: no myslím ostatných leodemou. Ako Morgen, grapeon, sailon, hačiro, zefir a aliote???? Mohlo by to takto byť????
Smajli
#23 Smajli 2020-04-24 18:27
ivana-chan: Jako který ostatní jména? :D
ivana-chan
#22 ivana-chan 2020-04-24 18:22
smajli: hmm a ostatné mená sa prosím ako vyslovujú.... :lol:
Smajli
#21 Smajli 2020-04-24 09:15
Ánime: Jo, bylo to hodně emotivní, a teď co se seveřanem :D

Deny: To jo, sice se vždycky tváří jako drsňák, ale myslím, že mu taky solidně zatrnulo, když se setkal blíž s Mäelysem :D

verahora:
Pěkná sobota :D

Diki-chan:
No, Kakuzu k tomu taky neměl zrovna daleko :D

Golserto: Snad sis vážně nemyslela, že Sasuke na Yamata prostě jen tak zapomene? :D Ještě to bude zajímavé!

Peruji:
To je prima, že jsme se ti trefily do noty, věřím, že i další kapitoly budou zajímavé 3:)

EliB01: To se dozvíte časem, ale to později 3:)

TheGodOfAngels:
A teď to teprve pěkně začne :D

ayano: To jsem ráda, bude totiž ještě dlouhou dobu pokračovat ve vycházení 3:)

ivana-chan: Kakuzu z toho určitě musel být úplně vedle, o tom žádná :D Dorwine je obrovské město, daleko větší než Nordstone, a daleko exotičtější :D Ale myslím, že na jeho dojem ze smečky leodémonů to nemělo, aspoň si přestal myslet, že jde o neškodné čičinky :D Nicméně ho těch překvapení čeká na jihu a hlavně v paláci ještě daleko víc, takže bude rozhodně o čem dlouho číst 3:)

kankuro: To teda, když jsme minule ubraly, tak jsme musely zase někde přidal, a první díl se na to zdál docela dobrou volbou :D Rozhodně si myslím, že budete vývojem jejich situace ještě překvapení, ale to bych hodně předbíhala :D

XXMikki:
To rozhodně nebude, nicméně trošku si nejsem jistá, že se věci úplně uklidní, třeba spíš naopak 3:)

Victie: No, určitě bude stát před velmi nelehkou volbou :D

Ammy: To je pravda, to jsi odhadla obdivuhodně přesně :D Máš bod za to, že si pamatuješ z toho jediného krátkého úryvku z jihu v Nemilosrdném severu, že Kakashi skončil jako velitel městské stráže :D Vyslovuje se to trochu jako [mélis], ale mezi É a L je jakoby náznak J, ale nevyslovuje se úplně :D :D

Hatachi:
To jsi vystihla pozoruhodně přesně, máš pravdu, že Kakuzu bude mít hodně co dělat, aby dokázal, že je Sasukeho hoden… a vyvstává otázka, zda to vůbec zvládne 3:)

Lina: Neškodně? To jsem teda zvědavá :D

Alex: Teda, co vám všem chudák Yamato udělal? Vždyť je tak milý :D

Tabitha: No, nebude to jednoduchý vývoj :D

Daenerys:
Rozhodně víc, než náš pes, tomu je to jedno, dokud mu má kdo nasypat granule :D Uvidíme, co na to král řekne :D

Tara: Pro Kakuza to musel být pěkný šok :D A bojíš se celkem oprávněně 3:)
Tara
#20 Tara 2020-04-23 21:52
krásné shledání rodiny :3 Kakuzu musel být tedy pořádně vyděšený, ale to zvládne a jen s ebojím problému s Yamatem xD
Daenerys
#19 Daenerys 2020-04-23 13:43
Konečně opětovné setkání. Chudák Mäelys si bez páníčka musel zoufat :D Teď jsem zvědavá na setkání s Yamatem a samozřejmě s králem. Byla bych ráda, kdyby se Sasukemu podařilo vysmlouvat pro Kakashiho zmírnění trestu.
Petra
#18 Petra 2020-04-20 22:37
Vauu,moc krásně napsané, už se těším jak to dopadne dál..
Alex
#17 Alex 2020-04-19 01:01
Nádhera. Dokonale jsem si početl. Teď je třeba se s elegancí vám vlastní zbavit Yamata. :D Díky za další kapitolu.
Katka
#16 Katka 2020-04-18 22:06
Ano, ano, tak. Jen nějak neškodně odstranit Yamata.
Hatachi
#15 Hatachi 2020-04-18 19:43
Tak je Sasu konečně doma. A věřim, že Kakuzovi teprve teď začíná pořádný boj. A to o své místo na jihu, protože je nemožné, aby se vrátil na sever a hlavně o Sasukeho a jeho lásku, protože ani Yamato se ho nebude chtít vzdát...
Takže... vzhůru do boje, Kakuzu. Držím ti palce...
Ammy
#14 Ammy 2020-04-18 19:37
Asi si pôjdem podať športku. Tipovala som, že Kakuzu nechcene pritiahne pozornosť mestskej stráže a objaví sa tam aj Kakashi, ktorý Sasukeho bezpečne pozná.
Je mi Kakashiho naozaj ľúto. Snáď Sasukeho návrat Madaru malinko obmäkčí a vráti mu aspoň 1-2 pozemky.
Zvítanie s rodinou bolo vážne skvelé a Mäelys (len pre zaujímavosť - ako sa to meno má správne čítať?) je jednoducho zlatíčko, i keď trošku žiarlivé. Tak ma napadá, maju medzi sebou leodemóni rovnaké puto ako ich páni? Lebo to tak vyzerá a ja si nie som istá, či len nemám pribujnú fantáziu.
Kakuza ešte určite čaká vysvetľovanie Madarovi a ten sa asi s jednoduchými Sasukeho odôvodneniami neuspokojí. Snáď to nebude veľmi zlé.
Victie
#13 Victie 2020-04-18 19:09
Už moc se těším na další kapitolu, hlavně jak to Sasuke vyřídí s dvěma jeho milenci
XXMikki
#12 XXMikki 2020-04-18 18:07
Ajaj, no Kakuzu to bude mít určitě těžké, teď na něj Sasuke nebude mít tolik času, navíc zde je Yamato..
Ale jsem moc ráda, že je Sasuke konečně doma, snad se teď věci trochu uklidní.
kankuro
#11 kankuro 2020-04-18 16:16
To je nádhera. Tahle kapitola byla i dost dlouhá.
Což jsem ráda. Úplně jsem se při jejím čtení chvěla vzrušením. Nemůžu se dočkat co ty dva ještě potká.
Ale věřím že nakonec skončí spolu. Musí.
Hrozně mě zajímá jak přijmou Kakuza.
Bojím se aby je nenapadlo ho za Sasuleho zády
vyslýchat nebo tak něco
To by si nezasloužil.