Vážení čtenáři!

Již dříve jsem avizovala, že jelikož je MadaSasu náš oblíbený pár s Daenerys, úterní vydávané povídky budeme věnovat právě tomuto shippingu. A tak tu máte po Lekci pokory zcela novou povídku, o které si myslím, že nemá žádné omezení pro čtenáře v tom smyslu, že byste se museli bát nějakého mučení, rejpu nebo ponižování, a protože už se tu dlouhou dobu pohybujeme v "normálním" světě, tentokrát se můžete těšit na fantasy prostředí :) Užijte si tuhle četbu, o které doufám, že se vám bude líbit, a v níž se můžete těšit na spoustu zajímavých postav a vzrušujících momentů!

 

Žánr: AU, fantasy

Autor: Daenerys & Smajli

Pairing: MadaSasu

Varování: yaoi (18+)

Obsah: Itachi a Sasuke nejsou obyčejní smrtelníci. Mají sice lidskou matku, ale jejich otcem je jeden ze tří nejvyšších bohů, který je kvůli nevyhnutelnému řádu musel již v dětském věku opustit. Sasuke Fugakovi tu zradu nikdy nezapomněl a nikdy neodpustil, proto nenávidí veškeré božstvo. A stejně tak jako Sasuke nesnáší bohy, Madara Uchiha, nejvyšší ze všech bohů a Fugakův bratr, pohrdá lidskou rasou. Zdá se nemožné, že by ti dva někdy mohli najít společnou řeč, a přesto se řízením osudu dostanou do těsné blízkosti jeden druhého. Dokáže Madara najít zalíbení v polobožském mladíkovi a probudit v sobě nikdy nepoznané city? A změní Sasuke svůj názor na bohy a dočká se jeho otec odpuštění?

 

 

 

Zčeřené vlny azurového moře zlehka narážely na skalnaté pobřeží, až se křišťálové kapičky pod paprsky spalujícího slunce měnily na prchavé záblesky duhy. Den ubíhal jako zástupy těch předešlých – hluboké a širé moře dýchalo svým vlastním životem a starobylé útesy se lámaly a úpěly pod jeho silou přesně tak, jak jim bylo určeno. Mláďata pobřežních ptáků se líhnula tam, kde jejich předci hynuli, stromy se s větrem přetahovaly o své listí a lidé… lidé žili své životy jako ti, kteří přišli před nimi. Jen těžko si představit sílu, která by tento běh mohla narušil. Všemu na zemi bylo určeno zrození a zánik, stejně jako všemu na nebesích věčné trvání odtržené od bolu smrtelné říše. Tak zněl božský řád, který se už brzy měl dočkat své obnovy.

Nad útesy a hučícím mořem se, obklopený žlutavou trávou a starými majestátními stromy, vypínal malý, ale nádherný dům, jehož umně tesané stěny ze žlutého pískovce se bez jediné poskvrnky leskly jako vzácný mramor. Široko daleko nebylo vidět jinou stavbu a nikdo jiný tak nemohl přihlížet té prazvláštní scéně, která se odehrávala na jeho prahu.

Drobná tmavovlasá žena oblečená v lehkých bílých šatech svírala v náručí malého chlapečka, sotva tříletého, zatímco se její bolestí zastřené oči dívaly na muže, který se skláněl ke druhému chlapci a něžně mu cuchal polodlouhé havraní vlásky.

„Itachi, slib mi, že se postaráš o matku a bratra,“ promluvil, a třebaže jeho hlas byl pevný a neochvějný, jeho tvář zbrázděná vráskami a únavou se tolik lišila od té, kterou hoch před osmi lety poprvé spatřil. I jeho krátké, tmavě hnědé vlasy se zdály protkané stříbrnou nití, i když by nikdy nevěřil, že je to vůbec možné.

„Slibuji,“ odvětil a nechal se od otce naposledy obejmout, než se Fugaku napřímil a podíval se na půvabnou ženu, která sotva zadržovala slzy. Třebaže mu bylo teprve osm let, chápal, co to celé znamená. Neplakal, nechtěl dělat otci ostudu, ale jeho dětská dušička nebyla na něco takového stavěná.

„Je mi to líto, Mikoto,“ hlesnul Fugaku a jeho prsty jemně přejely po té tváři, kterou si kdysi zamiloval. „A ty, Sasuke,“ počechral černé vlásky malého kloučka v jejím náručí, „doufám, že mi jednou odpustíš.“ Jeho mladší syn na něj tak nechápavě upíral velká temná kukadla, až mu znovu u srdce zatrnulo. Ale nemohl konat jinak. Ani on nedokáže vzdorovat svému údělu, který, ač by si to ze srdce přál, zkratka neměl na zemi místo.

 

Nejmladší černovlasý klučina se chytil otcovy ruky, jeho drobounké dlaně byly tak maličké proti té Fugakově mužné ruce s vystouplými žilami – možná víc než by bylo pro muže jeho věku obvyklé, jako by jeho životní elán a sílu vysávalo něco, co nebylo v lidské moci zastavit, byť by si to někteří přáli sebevíc. Fugaku Uchiha nepatřil sem, do světa obyčejných smrtelníků a jejich pozemských osudů, on byl součástí něčeho vyššího. Byl prostředním ze tří bratrů, tří nadpřirozených sourozenců představujících trojici hlavních bohů v Éoweyře – božském světě odděleném od země, byť tamější obyvatelé do života lidí zasahovali velmi často svou mocí nad přírodními živly, prvky a osudy. Éoweyra bylo kouzelné místo, které jako by koncentrovalo vše půvabné a divukrásné z podoby světa smrtelníků. Bohové občas sestupovali na zem v různých podobách, nebo i ve své vlastní, leč tak jako žádný člověk nemohl žít v Éoweyře, ani bohům nebyla dána moc dlouhodobě setrvávat ve světě lidí. Ubíralo jim to sílu i schopnosti, dokud by se sami nestali součástí Mörmadoru, podsvětí, kam putovaly duše všech zemřelých po smrti.

Fugaku právě takový osud velmi pokoušel, a to když se před devíti lety zamiloval do Mikoto, obyčejné smrtelnice, k níž jeho srdce zahořelo neodvolatelnou láskou, a protože i ona v něm nalezla zalíbení, jejich vzájemné city daly zplodit nový život v podobě dvou nádherných polobožských chlapců, Itachiho a Sasukeho. Avšak běh času je neúprosný, a třebaže Fugaku každým dnem pociťoval, jak jeho nesmrtelné tělo slábne a chřadne, štěstí z rodinného života mu dávalo tyto nesnáze překonat po dlouhých devět let, dokud v něm nezbývala sotva kapička božské síly. Nemohl dále se svými milovanými sdílet život na zemi, musel se vrátit do Éoweyry. Opustit svou ženu a své syny bylo to nejtěžší, co musel za celé věky učinit, a jakkoliv se jeho tělo chystalo k návratu do světa bohů, měl pocit, že jeho srdce stále zůstane připoutáno na zemi. Byl to krutý úděl, který mu z náruče vytrhl nejen milovanou ženu, ale i dva nedospělé syny. Mohl se utěšovat pouze tím, že je bude stále z Éoweyry sledovat a dívat se, jak si hrají, jak vyrůstají, už se jich však nebude moci dotknout, nebude je moct obejmout, říct jim, jak moc je má rád…

Avšak, Itachi a Sasuke nebyli obyčejní smrtelníci. Byli to lidé jen napůl, měli část jeho božské esence, což znamenalo, že ho budou moci navštívit, až na to budou připraveni. Na ten okamžik bude netrpělivě čekat, ale nyní je musí opustit.

 

Malý chlapeček se ovšem odmítal pustit otcovy ruky, jako by moc dobře věděl, že ho jeho milovaný rodič opouští, jen nechápal proč. Zatím ještě nevěděl nic o svém údělu – být stejně jako jeho bratr navždy rozetnutý na dvě půle, rozpolcený mezi dvěma odlišnými světy, které jeho rodiče dokázali spojit jen na prchavou chvíli. Viděl jen, jak se ho někdo, koho považoval za středobod svého vesmíru, dobrovolně vzdává… a něco takového navždycky zanechá jizvy.

Fugaku si pozorně prohlížel tváře svých milovaných, aby si je navždy vryl do paměti. Kolikrát jenom proklínal osud, který ho postavil před to strašné rozhodnutí. Kolikrát jenom proklínal sám sebe, že ani jako bůh nedokáže zvrátit běh věcí… ale ať proklínal a prosil koho chtěl, na řádu samotného bytí nic změnit nemohl. S nesnesitelnou bolestí se vykroutil ze Sasukeho sevření a naklonil se k Mikoto, aby ji mohl naposledy políbit, než ji zanechá samotnou. „Vždycky vás budu milovat,“ promluvil podivně vzdáleným hlasem.

Černovláska zavřela oči a zpod zavřených víček jí skanuly dvě křišťálové slzy. Na prsou se jí usadila nesnesitelná tíha, když naposledy ucítila jeho dotek na svých rtech a do tváře se jí opřel vlahý mořský vánek, jako by ji chtěl utišit. Když se její něžné holubičí oči znovu otevřely, naskytl se jí pohled na vzdálený obzor a nekonečnou modrou hladinu. Byl pryč.

***

Avšak ani zdánlivě nesnesitelná bolest běh času nezastaví. Příliv a odliv přicházel den po dni a dny ubíhaly a s nimi měsíce, palčivé léto pohasínalo ve studených zimách a roky plynuly stejně jako pomíjivé vlnky omývající písčitá a skalnatá pobřeží.

Ze dvou černovlasých mladíků vyrůstajících bez otce se pomalu stávali muži a že byla radost na ně jen pohledět! Božskost svého otce nezapřeli, odrážela se v jejich dokonale stavěných šlachovitých tělech, na nichž při práci vystupovaly vyrýsované svaly, v atletických postavách nepostrádajících pružnost a rychlost, zrcadlila se v jejich hlubokých tmavých očích. Oba měli po Mikoto jako uhel černé vlasy a krása jejich otce se v nich snoubila s půvabem a elegancí jejich matky. Povahu měli různou.

Starší Itachi byl umírněnější, vnímavější k emocím druhých, byl přemýšlivější a jeho jazyk dokázal většinou zažehnat jakýkoliv konflikt. Ovšem bylo-li to nutné, i on uměl použít sílu, raději se však jakémukoliv násilí vyhýbal. Po Fugakově odchodu musel dospět velmi brzy, aby se stal v podstatě hlavou rodiny jakožto nejstarší mužský potomek – pomáhal matce a staral se o bratra, který mu byl dražší nad všechny poklady světa.

Mladší Sasuke byl temperamentní, hrdý a energický. Rád zkoumal nové věci a byl vynikající se zbraněmi, ať už se jednalo o meč či luk, výborně také vrhal nože. Měl rád lov, uměl se pohybovat velice rychle a tiše, když měl políčeno na králíky nebo zvěř, a přitom dovedl i na dlouhé chvíle znehybnět s harpunou v ruce, když po pás ve vodě lovil ryby. V jeho velikých obsidiánových očích neustále probleskovaly plamínky šibalství, které temněly pouze ve chvílích, kdy se jen zmínilo jméno jeho otce.

 

Itachi dřepěl v promáčeném písku natisknutý mezi velkými ostrými balvany a bez jediného pohnutí sledoval, jak zpod kamene vykoukla klepeta velkého šedivého kraba. Jeho ruka se pohnula kupředu, ale zvíře bohužel nebylo tak hloupé, aby se mu vůbec nebránilo a černovlásek dobře pocítil jeho štiplavý stisk na svém nebohém prstu.

„Sakra,“ zaklel neherecky a škubnul sebou dozadu, čímž ztratil rovnováhu a kecnul si na zadek. Strčil si poraněný prst do úst a za ním se ozval dobře známý chichot jeho bratříčka, se kterým vyrazil nasbírat něco k večeři. Už skoro čtrnáct zim žili jen sami s matkou. Občas to bylo těžké, pro Mikoto obzvlášť, ale vždycky stáli při sobě, ať se stalo cokoliv.

 

„Tak co, Itachi, bude večer polívka z kraba nebo z tvých prstů?“ utahoval si Sasuke ze staršího Uchihy pobaveně. Krabi byli pochoutka, ale natrefit na nějakého opravdu velkého nebylo vždycky jednoduché, navíc to byly pěkně výbojné potvůrky, i když bylo legrační čas od času na útesech sledovat jejich úchvatné souboje. Ale na talíři byli lepší.

Krátkovlasý mladík pomohl svému bratrovi na nohy a bystrýma očima přejel škvíru, kde se ta mořská potvůrka schovala. Možná by se jim ho podařilo chytit, když ho jeden z nich vyžene z úkrytu a druhý ho lapí na druhé straně, ale hlavně jim nesmí utéct do moře, tam už by se jim ztratil jako zrnko písku na pláži. „Vezmi si síťku, naženu ho,“ pobídl svého bratra odhodlaně.

 

Itachi si převázal culík, aby mu dlouhé havraní prameny nespadaly do tváře, a přebral si od Sasukeho menší splétanou síť. Počkal, až si jeho bratr kecne z druhé strany krabího doupěte, a číhal jako hladový sup, až jejich večeře vyběhne ven. Musel se maličko pousmál, jaký sveřepý výraz jeho bratříček nasadil. Byl jako malý rarach, co se narodil uprostřed lesa a běhal po všech čertech. Miloval lov a zvířata, svobodu a moře… Ani pro neznalého člověka by nebylo těžké uhodnout, že mu v žilách koluje zvláštní krev.

 

Ani Sasuke pochopitelně nebyl tak kurážný nebo spíš hloupý, aby se pokoušel kraba vyhnat holýma rukama – šťoural v jeho úkrytu tupým koncem své harpuny, soustředěný a plně zabraný do svého úkolu. „Svině, vylez!“ pobízel klepetníka nepříliš vybíravými slovy, a když chudák krab vyhnaný ohrožujícím šťoucháním jakéhosi klacku vběhnul zděšeně Itachimu do sítě, radostně zavýsknul. „Vida, ještě dva takové a dnešní večeře bude stát za to,“ zazubil se na svého staršího sourozence a napřímil se. No, měl nějaké ryby, takže hlady určitě nebudou, ale krabi chutnali vážně dobře.

 

Dlouhovlasý Uchiha sdílel bratrovo nadšení a společnými silami se jim nakonec podařilo uhnat ještě jednu potvůrku, tentokrát o něco menší. Další krab jim bohužel utekl a žádného jiného už neobjevili, takže když už se sluníčko začalo chýlit k západu, sedli si spolu alespoň na chvíli do písku, jako když byli menší. Vždycky se mu moře zdálo tak uklidňující.

„Za chvíli už ti bude sedmnáct,“ brouknul potichu a objal svého bratříčka kolem ramen. Určitě mu bylo jasné, na co naráží… Když mu bylo tolik jako jemu, poprvé od té doby, co je opustil, se setkal se svým otcem. Nikdy by si nepomyslel, jak může vypadat jiný svět. Svět jejich otce… Éoweyra byla něco… nepředstavitelného. Něco, na co nedokáže nikdy zapomenout, ale Sasuke o tom nechtěl ani slyšet. Skoro… jako by se za svůj původ styděl.

 

„Hmm,“ zabručel Sasuke, který si nechtěl kazit tak pěknou chvilku při západu slunce na pobřeží myšlenkami na otce. Prakticky se na něj nepamatoval, nebo si spíš vybavoval jen různé útržky – to, jak ho se smíchem vyhazoval do vzduchu, vzpomínal si na pevnou mužskou náruč… a taky na velkou teplou ruku klouzající z jeho úpěnlivého sevření. Už nikdy se nevrátila.

Sasuke Uchiha nikdy otci neodpustil, že je tady takhle zanechal. Byl přesvědčený, že to šlo řešit i jinak – sakra, vždyť jejich otec byl bůh! Jeden z nejvyšších. Určitě existovala možnost, jak mohl přenést je i matku do Éoweyry nebo mohl požádat svého staršího bratra Madaru, největšího z bohů, aby jej učinil člověkem. Místo toho zanechal matku nešťastnou a je s Itachim bez otce a opuštěné. To bylo něco, co mu nikdy nemohl zapomenout.

„Snad nechceš zase nadhodit návštěvu toho chrámu?“ nadzvedl obočí, ale na Itachiho se nepodíval.

 

„Co je na chrámu tak hrozného? Krásnější stavbu v našem okolí nenajdeš,“ pousmál se dlouhovlasý mladík odlehčeně. Ne, že by to nebyla pravda, byl celý vystavěn ze světlého mramoru, s monumentálními ozdobnými sloupy a oltářem z kamene, který prý na zem přinesli první lidé jako spojení mezi dvěma světy. Byl nejvyšším důkazem úcty k bohům, ale právě proto tam Sasukeho přiměl jít sotva jednou do roka. Jeho bráška nebyl zbožný ani trošku. A ani za nic se mu nelíbila myšlenka, že by se měl někomu klanět nebo mu obětovat.

„Proč se tomu tak bráníš?“ nahodil, když mu jeho sourozenec neodpovídal, „otec tě miluje, nás všechny, a chce se s tebou setkat… vysvětlit ti, proč musel odejít.“ On sám se na otce také hněval, ale čas mu pomohl otupit nejostřejší hrany, a když se s ním po letech znovu setkal… pochopil to. Svět bohů nebyl od toho jejich tolik odlišný. I tam platila pravidla, která se nedala porušit. Poprvé strávil v Éoweyře pouhé tři dny a už tehdy cítil, že se musí vrátit. Jistě, on byl bůh jen napůl, ale ani tak si nedokázal představit, že by jako otec vydržel devět let ve světě, do kterého nepatřil…

 

„Otec byl mizera,“ nebral si Sasuke servítky a sebral jeden z ležících kamínků, aby ho s mocným rozmachem hodil do moře, jen to žbluňklo, „svedl naši matku, udělal jí dvě děti, a když zjistil, že by se o ně musel taky starat, tak na to byl až moc bůh. Vsadím se, že teď tam někde v Éoweyře honí další sukně nebo možná i tady v našem světě si dělá další děcka a pak se na ně vykašle. Proč bych se mu měl klanět? Bohové jsou namyšlený týpci, co se povyšujou nad ostatní.“ Mladému Uchihovi bylo jedno, že se rouhá. Kvůli tomu, co považoval za zradu svého otce neměl respekt a úctu prakticky k žádným jiným božstvům, a když viděl matku nebo bratra se modlit, jenom protáčel oči. Navíc se mu nelíbila myšlenka, že by někdo jiný měl v rukou jeho život nebo osud a mohl by do něj zasáhnout z nějakého svého rozmaru…

„Koneckonců když tvrdíš, jak moc mě otec miluje, proč mě nikdy neučil lovit ryby nebo jezdit na koni? Proč se mnou nesplétal sítě, proč mě necvičil v boji, proč mi neobvazoval rány nebo něco podobného? Protože tady nebyl. Rodiče nemají opouštět své děti,“ prohlásil nekompromisně a na okamžik se zamračením vzhlédl k nebesům, jako by je snad odtamtud otec pozoroval.

 

Itachi si téměř neslyšně povzdechl. Jeho bratr byl paličák, jen co byla pravda. Asi mu to nemohl vyčítat – když je otec opustil, byl ještě moc malý na to, aby to mohl pochopit, on měl v tomhle přeci jen výhodu. Viděl, jak to otce trápilo, že se s nimi musel rozloučit, zato Sasuke se celá léta díval jen na jejich matku, která bez Fugakovy přítomnosti chřadla a trpěla. Oba ji měli moc rádi, proto se nemohl divit, že mu to jeho sourozenec zazlíval.

„Není to jednoduché,“ prohodil po chvíli mlčení a stejně jako Sasuke se zadíval na oblohu. Byla tak strašně vzdálená… pro obyčejné lidi nikdy nedosažitelná, a přesto se jí klaněli. „Věříš, že je v našich světech nějaký řád, kterým se i bohové musí řídit?“ zeptal se svého bratra na poněkud zvláštní otázku, „nebo jsme si všechna pravidla vymysleli sami?“

 

„Itachi, jsou to přece bohové,“ zasmál se Sasuke a bez ohledu na to, že bude mít vlasy a oblečení plné písku, se položil naznak s rukama pod hlavou, „můžou si dělat, co chtějí. V Éoweyře mají prý všechno, na co jen pomyslí, jsou to přece oni, kdo řídí řád přírody... třeba Kisame, který vládne moři, to jeho dílem hladina každý den stoupá a klesá, nebo Minato, který každý den zažehne slunce, dokud ho Kaguya nevystřídá... Přece všechno, co se tady v našem světě děje, je dílem bohů. To je dost děsivé, nemyslíš? Představ si, že je všechno v rukou takových nezodpovědných ničemů, jako je náš otec... Až na naše vlastní osudy a volby, do toho si já osobně nenechám žádným bohem nikdy sáhnout.“ Svým způsobem už se Fugaku na jeho životě podepsal dost - právě on v něm například nepřímo vypěstoval nenávist k bohům, nehledě na to, že díky svému otci měli oba s bratrem některé vlastnosti oproti obyčejným smrtelníkům zvýrazněné - byli rychlejší, silnější, dospívali brzy, ale stárli podstatně pomaleji. Jejich těla měla rychlejší proces hojení, slyšeli a viděli to, na co byly oči a uši jiných lidí příliš slabé. A přesto by Sasuke nejspíš tohle všechno s klidným svědomím vyměnil za lidského otce, který by s nimi žil celou dobu, za otce, který by je chránil a který by je objal tehdy, když jim nebylo právě do zpěvu...

 

Starší z chlapců se chtě nechtě musel krátce zasmát. Bylo tak těžké jeho bratrovi něco vymluvit nebo přikázat, ale měl ho rád jako nikoho na světě. Prsty vykresloval do písku zvláštní ornamenty a v hlavě si přehrával setkání, která v Éoweyře zažil. Nepřišlo mu, že by bohové byli zas tak odlišní, i když je teda nepotkal všechny. Snad jenom Madara, nejvyšší a nejstarší z bohů a Fugakův bratr, na něj působil trochu… no, že by si se Sasukem asi docela rozuměl. Tedy v tom, že uznává jenom svůj vlastní svět a ty ostatní pro něj nemají žádnou hodnotu. Ale nebylo na něm, aby to soudil.

„Když může bůh zemřít, pak musí existovat něco, co je vyšší než on, nebo ne?“ nahodil, i když si nedělal plané naděje, že by to na jeho bratra nějak zapůsobilo. Vždycky mu to připadalo správné… že každý má na světě své místo a úděl, kterému se nemůže bránit, ale Sasuke byl zkrátka jiný. „Mimochodem… víš, že tě otec poslouchá?“ mrknul na mladíka pobaveně, „takže se nemusíš bát, že by si tvoje výtky nebral k srdci.“

 

„Jo?“ nadzvedl Sasuke obočí a na moment znovu vzhlédnul k obloze nad nimi, jako by snad čekal, že se otec zjeví v mracích, „hmm, tak to už si za ta léta mohl vyslechnout leccos a rozhodně ne všechna přízviska, co jsem mu přiřknul, byla tak lichotivá jako ty dnešní. To mi ale vysvětli - to poslouchá jako pořád nebo když si zrovna vzpomene nebo jenom když se zmíníme o něm? Přijde mi dost divná představa, že by poslouchal každý moje slovo... co když jsem spal s Karin, to taky slyšel? Nebo dokonce šmíroval? Hahaha, bohové musí bejt pěkný perverzáci.“ Ačkoliv, když se nad tím tak zamyslel, tak mu to moc legrační nepřipadalo. Brr, představa, že člověk nemá nikdy a nikde soukromí... Ne teda že by někdy páchal nějaká zvěrstva, ale přece jen... bylo třeba pár chvilek, kdy objevoval v pubertě svoje vlastní tělo a tak. Vůbec se mu nelíbila ta nadřazenost bohů a fakt, že jim nemohl nikdy uniknout, kdyby si cokoliv usmysleli.

„A co se týče toho dalšího, měl jsem za to, že bohové jsou nesmrtelní,“ dodal s odfrknutím. Strašný, že svět pořád dokola řídí jedna a ta samá partička. Ačkoliv i bohové měli děti. Divil se, že v Éoweyře není úplně narváno, pokud se množí od začátku věků... Hmm, ale stejně tak v podsvětí, tam koneckonců putovaly duše lidí po staletí. Holt zřejmě tyhle světy neměly nikde konce.

 

„Tak samozřejmě neposlouchá pořád, jenom občas,“ zasmál se Itachi a rozverně hodil po svém sourozenci hrst písku, „i když se ti to nelíbí, dává na nás pozor. No, nebo mi to alespoň sám řekl.“ Zrovna jejich otce by nepodezříval z toho, že by je šmíroval v nějakých… nevhodných situacích. Nebyla to právě příjemná představa, ale lidé si za ta staletí zvykli na to, že bohové sledují jejich kroky a drží nad nimi ochranou ruku, pokud jsou toho hodni.

„Jsou nesmrtelní a nemohou sejít věkem nebo nemocí… ale prý i boha lze zabít nebo ho odsoudit k zániku… v Mörmadoru je místo pro všechny,“ pousmál se klidně. Jemu to vědomí, že je součástí vyššího řádu, přinášelo zvláštní klid.

 

„Chmm, stejně mu nevěřím a určitě se mu nepůjdu do chrámu klanět,“ odtušil Sasuke zarytě. Nevyčítal bratrovi, že se sem tam nechá zlákat a vzít Fugakem do Éoweyry mezi další bohy, koneckonců asi bylo hezké mít zase otce... na chvíli, ale sám byl jejich odpůrcem a zařekl se, že když ho Fugaku sám dobrovolně opustil, nechce s ním tedy mít nic společného. Jejich matka pořád zůstávala sama, a když se jí občas pokoušel naznačit, že přece není jejich otci ničím povinována, když se na ni vykašlal, a klidně by si mohla někoho ještě najít, vždycky se jen smutně usmívala a tvrdila, že její srdce dál patří Fugakovi. Kdo ví, jestli ji k sobě nepřipoutal nějakým kouzlem lásky.

„V tom případě bych si ty způsoby měl nastudovat,“ zažertoval následně v návaznosti na Itachiho další tvrzení, až se po něm starší bratr pohoršeně ohlédl.

 

Dlouhovlasému Uchihovi nezbývalo nic než si rezignovaně povzdechnout, i když by si Sasuke občas zasloužil jednu lisknout. Místo toho se zvednul a oklepal ze sebe dotěrný písek. „Máš zvrácený smysl pro humor, Sasuke Uchiho,“ pronesl téměř obřadním hlasem, „nicméně pevně věřím tomu, že jednou dojdeš pokoje a smíříš se s bohy, abys mohl stanout po jejich boku jako jim rovný.“ Možná ne dnes nebo zítra, ale jejich život bude dost dlouhý na to, aby se tak mohlo stát.

„A teď pojď, matka nás už určitě shání,“ popíchnul ho a sebral ze země síťku se dvěma hemžícími se krabi. Neměli by jí přidělávat starosti, už takhle měla život těžký víc než dost.

 

Sasuke se ušklíbnul. Asi jako každý mladík v jeho věku doufal, že by jeho budoucnost mohla být protkána nějakými hrdinskými činy, mohl by se prosadit třeba ve válce, ale rozhodně nepočítal s tím, že by byl někdy úplně zbožštěn, sic už byl napůl bůh, a popravdě řečeno po tom ani nijak zvlášť neprahnul. Nedovedl si představit trávit věčnost v Éoweyře s otcem a těmi dalšími, byť by to místo bylo sebekrásnější. V Mörmadoru se aspoň mohl shledat s těmi, které znal za života. Nicméně Itachimu neodporoval, nechtěl se hádat a taky si tak říkal, že se dneska rouhal už dost.

„Tak jdeme,“ souhlasil ve vidině vydatné večeře, která by je zasytila po celém dni, který byl z velké části naplněn prací, vždycky bylo potřeba něco udělat, obstarat dobytek, naštípat dřevo, opravit něco v domě a k tomu občas lov nebo je matka někdy poslala na bylinky, i když v těch se líp vyznal Itachi.

 

Cesta od pobřeží k jejich domku nebyla nijak dlouhá, ale stoupání nahoru na skály přeci jen chvilku zabralo, naštěstí byli oba už od útlého věku zvyklí na těžkou práci, kterou jejich matka nemohla sama zastat. Na oblohu už pomalu vycházel Kaguyin stříbrný měsíc, jakmile překročili práh jejich domova, který je vždy uvítal s otevřenou náručí.

Mikoto šťastně objala své milované syny, jako by byli pryč celý měsíc a ne jen od rána, a přebrala si od nich bohatý úlovek. Přestože na ní bylo vidět, že k ní léta a zármutek nebyly zrovna milosrdní, pořád byla krásná a hrdá. Za ta léta už se smířila s tím, že jí zbyli jen oni dva, přestože nepřestávala doufat, že se ještě někdy se svou láskou znovu setká.

 

Zatímco Mikoto se pustila do přípravy chutné večeře, Sasuke s Itachim ze sebe mezitím spláchli pot, prach a špínu celého dne. Někdy používali dřevěné necky, ale dneska se spokojili pouze s lavorem a vědrem teplé vody. Mladší Uchiha svého bratra rozpustile pocákal, aby mu oplatil ten písek na pobřeží, a málem z toho byla menší sourozenecká bitva – přestože byli už oba prakticky dospělí, někdy se neubránili bezstarostným hrám, zvlášť když měli jeden druhého tak rádi.

„Nějaké novinky z města?“ zajímal se Sasuke, když o něco později zasedli i s matkou k jídlu. Mikoto chodila prodávat na trh svoje výrobky – léčivé masti a oleje z rostlin, ale také různá koření nebo sušené byliny. Obvykle tam odposlechla různé zajímavé informace.

 

„Začínají se chystat velké letní slavnosti,“ odpověděla černovláska a při představě monumentálních ohňů hořících dlouho do noci a nekonečných hostin se mírně zasnila. Lidé povětšinou obětovali bohům párkrát do roka, když si žádali jejich přízeň nebo požehnání, ale bylo zvykem uprostřed léta a zimy pořádat velká shromáždění a oslavy na znamení jednoty, která jindy chyběla. Byly to hezké svátky, na které se jen tak nezapomínalo. Právě po jednom takovém obřadu se poprvé setkala se svým vyvoleným. Připadalo jí to tak strašně dávno, a přesto by si dokázala ten moment přehrávat v hlavě pořád a pořád dokola.

 

„Vážně?“ zaradoval se Sasuke, „ to je skvělé, letos začínají brzy, to znamená, že to určitě bude stát zatraceně za to. Už se nemůžu dočkat, konečně bych se mohl přihlásit do nějakého klání!“ Součástí takových slavností byly mimo jiné i různé soutěže, sportovní nebo i se zbraněmi, ale věkové omezení dřív nejmladšímu Uchihovi nedovolovalo se účastnit. Snad už se to ale tenhle rok zlomí a on přinese domů nějakou trofej. Rozhodně bude tvrdě trénovat, nebylo to sice totéž jako stát se třeba hrdinou v bitvě, ale musí začít menšími úspěchy.

„Sasuke, ty soutěže jsou nebezpečné,“ namítla Mikoto, která už několikrát viděla zranění, která při takových kláních muži utržili, byť se nikdy nebojovalo s úmyslem protivníka zabít.

 

„O to bych se nebál, mami,“ pousmál se Itachi a spiklenecky na svého bratra mrknul, „Sasuke tam určitě všechny hravě strčí do kapsy… spíš si nejsem jistý, jestli by byla jeho účast zrovna fér.“ On nebyl ani zdaleka tak průbojný a soutěživý jako jeho mladší sourozenec, ale už se také účastnil několika klání, aby mohl dělat čest jejich jménu, a zkrátka bylo vidět, že se svým vrozeným darem je i přes svůj mladý věk před ostatními daleko napřed.

 

„Přesto… byla bych mnohem raději, kdybys s tím ještě rok počkal, Sasuke. Tvůj bratr se také účastnil bojů až od osmnácti,“ pokoušela se Mikoto mladšího syna přesvědčit, ačkoliv jí bylo jasné, že to by se stejně tak mohla snažit udržet na uzdě stádo divokých koní. Nemohla si pomoct, věděla sice, že její synové nejsou jen tak obyčejní smrtelníci, ale i tak se o ně bála. Byli její jedinou radostí.

„Neboj, mami, nic se mi nestane,“ ujistil ji Sasuke ledabyle a zakousl se do krajíce chleba, „koneckonců Itachi mi dneska tvrdil, že na mě někdo nahoře dává pozor.“ Jeho tón byl dost ironický, to však naštěstí tmavovláska nepostřehla, jen starší Uchiha se na něj zašklebil.

 

„To je pravda,“ usmála se Mikoto na svého syna dobromyslně, „určitě je na vás oba moc hrdý… a ještě víc hrdý bude, když se při první příležitosti nenecháš zmrzačit.“ Sice věděla, že jen málokdy se při podobných turnajích stala nějaká tragédie a její synové rozhodně nebyli bezbranní, ale pořád byla jejich matka a měla strach.

„Sasuke to určitě bude držet v paměti,“ odpověděl jí starší Uchiha dřív, než se ten mladší stihnul ohradit.

 

Mladší ze sourozenců dobře zachytil Itachiho varovný pohled a musel se držet, aby podrážděně nezafuněl. Mikoto – přestože dle jeho názoru měla právě ona největší důvod otce proklínat, neměla ráda, když před ní Fugaka nějak osočoval, bývala z toho smutná. „Jistě, mami,“ přitakal tedy chtě nechtě a ušklíbl se na bratra. Jestli se někdy přeci jen s otcem znovu setká, vmete mu to všechno osobně do tváře, že si to za rámeček nedá.

 

Itachi nerad dával bratrovi nějaká kázání nebo ho usměrňoval, i když na něm po otcově odchodu spočinula zodpovědnost za jejich rodinu, měl pro něj zkrátka až moc velkou slabost. Ale doufal, že mu to Sasuke tentokrát odpustí… sice se dokázal velmi rychle urazit, ale nikdy mu to netrvalo dlouho. Po večeři ještě pomohli matce uklidit a obstarat zvířata, než po dlouhém dni usnuli spánkem spravedlivých, kterých se mezi lidmi nenašlo mnoho.

***

V úplně jiném světě, v božském světě plném světla a půvabu, si v křišťálové síni, kde se vše třpytilo, až oči přecházely, právě jeden z nejvyšších bohů naléval víno. Bylo sladké, ale jemu chutnalo trpce. Palác, v němž většina místností byla tvořená polodrahokamy, jako byly ametysty, smaragdy, safíry, rubíny, ale třeba i opály nebo citríny, byl jeho pravým domovem, a přesto tesknil po lidském světě, který před čtrnácti lety opustil. Srdce Fugaka Uchihy dnes mimořádně ztěžklo konverzací, kterou odposlechl od svých milovaných synů.

 

Za hnědovlasým mužem se ozvaly polohlasité hrdé kroky. Nepatřily nikomu jinému než Madarovi Uchihovi, bratrovi Fugaka a pánovi božských síní Éoweyry, nejvyššímu z bohů, jenž dleli v posvátném nebeském světě. Husté temnočerné vlasy mu spadaly do pasu a stejně tmavé oči si svého bratra nesouhlasně měřily, až spíš než boha připomínal démona, co přišel soudit Fugakovy skutky.

„Dnes jsi nesoustředěný, bratře,“ zazněl jeho hluboko posazený autoritativní hlas, když pár rozlitých kapek krvavého vína dopadlo na mramorovou podlahu. Světlo pronikající křišťálovým palácem podtrhovalo jeho hrdou a svalnatou postavu, aby se snad nikdo neodvážil pochybovat o jeho postavení a moci.

 

„Mé myšlenky se dnes točí kolem osobnějších záležitostí, Madaro,“ povzdechl si Fugaku a díval se, jak drobné cákance na podlaze pomaličku samy od sebe mizí. V Éoweyře nepotřebovali sluhy na úklid. Původně neměl v úmyslu své prohlášení nějak specifikovat, ale jeho bratr tázavě nadzvedl obočí a nejspíš i proto, že byl v tak melancholickém rozpoložení, ze sebe nakonec vysoukal: „Můj mladší syn Sasuke na zemi brzy dovrší sedmnáct let. Doufal jsem, že by mohl navštívit chrám a konečně bysme se po tolika letech zase setkali… ale jeho nenávist ke mně je stále velmi silná. Nechce o tom ani slyšet, nenechá si věci vysvětlit tak jako Itachi.“ A přitom by tak rád svého mladšího syna sevřel v náruči, naposledy ho držel jako tříletého.

 

„Tvé myšlenky se kolem země točí až příliš často,“ prohlásil Madara nesouhlasně, protože samozřejmě věděl o bratrově aféře v lidském světě. Nesouhlasil s tím a kdysi dokonce Fugakovi zakázal, aby s tou ženou zůstal, ale… láska očividně nebyla jen přízemní vlastnost lidí, ale i některých bohů. „Tvůj syn má polovinu tvé krve… a zřejmě dvakrát tolik tvé paličatosti,“ prohodil o něco méně pohrdavě a přebral si od bratra džbánek s vínem. On si rozkoší svého světa užíval do sytosti a neměl potřebuje je hledat kdekoliv jinde.

 

„Je to má rodina,“ namítl Fugaku, jako by to vysvětlovalo všechno. Bylo jasné, že Madara nemohl pochopit jeho žal z odloučení, protože sám žádné potomky neměl, ani božské ani polobožské. Jeho starší bratr totiž nikdy neměl zálibu v oblých ženských tvarech, ale v pevných mužských nebo chlapeckých prdelkách. Nikdy nepoznal, co to znamená držet v náruči vlastní dítě, houpat ho na kolenou a dívat se, jak usíná. Jak by tedy mohl rozumět jeho ztrátě?

„Chtěl bych, aby Sasuke pochopil, proč jsem musel udělat to, co jsem udělal. Chtěl bych, aby mi odpustil,“ dodal hořce a znovu si loknul vína. Jenže násilím ho přivést nemohl. Nebo mohl, ale ničemu by to neprospělo, naopak by to prohloubilo Sasukeho nenávist a to bylo to poslední, o co stál. Jenže jak ho mohl beze slov přesvědčit, když se s ním nemohl vidět. Byl to bezvýchodný kruh, ze kterého neviděl žádnou cestu ke svému mladšímu synovi.

 

„Tvoji synové jsou ještě mladí,“ promluvil dlouhovlasý bůh, „jejich žilami proudí krev dvou světů a přijde čas, kdy i Sasuke bude svému dědictví muset čelit, ať už dobrovolně nebo vůlí osudu.“ Na jeho bedrech spočívala váha všech tří světů a viděl věci, které i jeho bratrům byly odepřeny. Ani on nedokázal předvídat budoucnost v pravém smyslu, neviděl odrazy nastávajících chvil, ale dokázal prohlédnout do lidí a bohů a zahlédnout v nich skutky a vlastnosti, které jim byly předurčeny. Těžké břímě mu bylo dáno a pod jeho vahou zahořknul. Pohrdal vším pomíjivým a nedokázal pochopit, co jeho bratra tam dolů tak táhlo.